S úsměven pro Teribear a opět skvělý výsledek
Prší, fouká vítr, teplota atakuje dvanáct stupňů… takové ideální počasí být doma, v klidu si sednout k teplému čaji, přečíst si pěknou knížku, poslechnout příjemnou hudbu či si trochu zdřímnout. Chyba lávky! Jsme na Letné, na in-line okruhu, kde již několikátý den krouží mnoho běžců v rámci akce Teribear hýbe Prahou aneb Prima den s medvědem. Kapky deště bubnují do ramen, vítr si pohrává se startovní bránou, louže se pomalu rozrůstají a na dráze je vidět řada postav s bílým tričkem s mnoha medvědími logy a logem MP Praha.
Novodobé erby II.
Ukaž mi, co nosíš nad levým loktem – řeknu Ti, kdo jsi. Ukaž mi, co nosíš nad pravým loktem – řeknu Ti, kde pracuješ.
Zákon o obecní policii nám ve svém devátém paragrafu předepisuje, že odznak obecní policie nosí strážník na pravé straně prsou a identifikační číslo strážníka je pod odznakem obecní policie. Nášivka s názvem obce se nosí na záloktí levého rukávu. Ovšem o pravém nadloktí – o tom se nikde nepíše. A právě sem si všichni strážníci, policisté, vojáci nebo záchranáři už několik desítek let umisťují nášivky svého konkrétního útvaru, oddělení nebo jednotky.
Možná si vzpomenete, že letošní květnové číslo bylo „dost retro.“ Takřka celé bylo totiž věnováno třiceti letům existence naší pražské městské policie, V té souvislosti jsme prostě nemohli opominout fenomén, kterým jsou rukávové nášivky. Ke každému příslušníkovi nebo zaměstnanci ozbrojené uniformované složky – tu naši samozřejmě nevyjímaje – prostě patří rukávová nášivka jak k velbloudovi hrby, jak praví klasik. Jen nám přišlo líto, že mnoho rukávových nášivek se nám tehdy do čísla nevešlo a muselo zůstat tzv. „v depozitáři“. V tomto vydání se však k některým vrátíme. Jsou dokladem toho, že strážníci jsou na svoji práci a zařazení do konkrétní jednotky nebo obvodu hrdí a svoji příslušnost k jednotce či obvodu neváhají dát najevo.
ELPIDA znamená naděje
Tak, jako jsou rozdílná batolata, puberťáci, nebo lidé středního věku, jsou rozdílní i ti, kteří se již pyšní označením senior. Za seniora začne být člověk obvykle považován okolo 60. až 65. roku života, přičemž například v pražské MHD jezdíme od 60 do 65 let za poloviční jízdné, od 65. narozenin neplatíme nic. Takže být pětašedesátníkem je super. V tomto a pozdějším věku může každý z nás vyvíjet mnohé činnosti a aktivity, a to nejen jezdit zdarma tramvají. Přesvědčit a inspirovat nás mohou třeba ti, kteří se schází v ELPIDĚ. Že vám název nic neříká? Ale Ponožky od babičky určitě ano. Ty jsou jedním ze čtyř hlavních projektů této obecně prospěšné společnosti.
30 let Městské policie hl. m. Prahy
Krátká fotoreportáž ze slavnostního aktu v Brožíkově síni a z akce pro všechny zaměstnance konající se v areálu Gutovka
Já jsem z Kutný Hory aneb Dělal jsem i bankomaty
Na začátku každé reportáže by se asi nejprve slušelo popsat, jak jsme se do místa určení dostali. Stručně, já jela vláčkem s jedním přestupem a kolega Vojta přijel s mírným zpožděním autem. Povětrnostní podmínky do detailu popisovat nebudu, ale musím konstatovat, že (cituji-li Járu Cimrmana) lepší počasí jsme si nemohli přát. Ten májový den byl od rána plný slunce. Vzhledem k tomu, že i náš průvodce z řad strážníků se mírně pracovně zdržel, stihla jsem si dát lehkou snídani a kávu kousek od náměstí.
Práce s dětmi nás nabíjí, je to dobrý pocit
Samostatné Oddělení prevence Městské policie hl. m. Prahy vzniklo v lednu 2000, na přelomu tisíciletí. Mezi několika nadšenci, kteří stáli u jeho vzniku, byla tehdy i Mgr. Kateřina Chalupová, dnes zástupce vedoucí. Na pracovišti v Dolních Měcholupech jsme spolu nejen zavzpomínaly.
Den jako ošetřovatel v útulku Troja
Do práce chodím někdy na devátou, někdy na desátou, podle toho, jak se vzbudím. Můj pracovní den začíná mazlením štěňátek. Často si jen lehnu na trávu a nechám je, aby po mě běhala, tahala mě za oblečení a olizovala mi obličej. Jindy se mazlím postupně se všemi. Těch technik je několik. K obědu mám většinou lahůdky z dárkových košů, které nám posílají vděční majitelé za záchranu jejich chlupáčů. Odpoledne si pak vyberu jednoho staršího pejska, koupím si v okénku u řeky pivko a jdeme se projít. Tady vyprávění mojí imaginární ošetřovatelky přeruším. Myslím, že bylo stejně každému po prvních dvou větách jasné, že takhle běžný den ošetřovatele v našem útulku rozhodně nevypadá. Ale jak tedy? Na den se stanu „koulí na noze“ jednomu takovému zaměstnanci, abych zjistil co nejvíce. Také vyzpovídám vedoucího útulku pana Steinbauera o tom, co by měl správný uchazeč o pracovní pozici v útulku splňovat, a možná dojde i na trochu toho mazlivého drbání. Tak jdeme na to.
Projekt Pátrač – využití vyspělých technologií a čichových schopností psů při hledání pohřešovaných osob
Děvčátko hledaly záchranné týmy policistů z pořádkové, dopravní policie, ze zásahové i pořádkové jednotky, studenti z policejní školy, profesionální i dobrovolní hasiči. Na pomoc přijeli i s technikou pracovníci ze šumavského národního parku a lesníci Městských lesů Domažlice, kteří mají zkušenosti s pohybem v zalesněné krajině. Do hledání se zapojily české i německé vrtulníky, na místě byli čeští i němečtí kynologové se služebními psy. Dnes nově pomáhala také policejní jednotka z bavorských Alp, jejíž členové jsou speciálně vyškolení pro zásahy v horském terénu.
Pátrání po dívce, která se ztratila při rodinném výletě, začalo v neděli odpoledne na české i německé straně hranice. Čerchov leží asi dva kilometry od hranic s Německem. Pátrací týmy v lesnatém terénu, které hledaly i v noci, se několikrát vystřídaly. Matka dívky i její bratranec jim v terénu ukazovali, kde se dítě ztratilo. Podle dřívějších informací policie se pátrání zúčastnilo na 200 lidí, z toho polovina z Bavorska. (České noviny, Policie našla osmiletou dívku, která se ztratila na vrchu Čerchov, 12. 10. 2021)
Číst dál: Projekt Pátrač – využití vyspělých technologií a čichových schopností psů při hledání...
Novodobé erby
Je to pravda odvěká, šaty dělají člověka – podle kabátu se svět měří, lháři ve fraku každý věří…
Člověk již na úsvitu dějin, kdy své nahé tělo pokryl kůží uloveného zvířete a odlišil se od ostatních příslušníků kmene, položil základ pro vznik oděvu jako rozlišovacího znaku. Podle ošacení bylo postupem doby snadné rozlišit zemědělce od lovce, řemeslníka od vojáka nebo poddaného od družiníka. Časem tak vznikaly uniformy neboli stejnokroje. Uniforma se stala jedinečným identifikačním prvkem.
Definice uniformy praví, že je to oděv jednotného charakteru pro lidi, kteří patří např. k organizované skupině. Díky stejnému vzhledu umožňuje jednoduché rozpoznávání příslušníků skupiny a často označuje nějakou autoritu či kompetenci svého nositele. Dnes existují uniformy armádní, policejní, hasičské, záchranářské, firemní, školní atd. Uniformy vojenské a policejní mají celou řadu shodných prvků a jsou nejspíš také nejsnáze identifikovatelné.
Nový Prostor, první český streetpaper
Do matičky Prahy dojíždím za prací už několik let. Ve chvíli, kdy provedu ranní výsadek na I. P. Pavlova, mám pouze dvě jistoty. Tou první je, že mi ujede tramvaj přímo před nosem, druhou je starší paní sedící těsně vedle výlohy pekařství Paul. Je tam vždy. Je jedno, zda prší, mrzne, až praští, nebo fouká vítr. Sedí tam jako vytesaná do kamene, drží v ruce časopis a nabízí ho kolemjdoucím. Tím časopisem je první a největší český streetpaper s názvem Nový Prostor. Už jen samotné zapálení prodejců dává tušit, že se nejedná o obyčejný časopis a obyčejný přivýdělek prodejem tiskovin. Ale jak to tedy celé funguje? Nezbývá než vstoupit do dveří s nápisem Nový Prostor v Řeznické 14 a získat nový úhel pohledu.
Uprchlická krize
Strážníci všech obvodních ředitelství a útvarů se zaměřují na pohyb a výskyt uprchlíků z válkou postižené Ukrajiny, s cílem je co nejefektivněji směrovat na Krajské asistenční centrum pro pomoc Ukrajině, popř. jim poskytnout informace a další pomoc. Na těchto konkrétních opatřeních se v současnosti každý den podílí cca 100 strážníků.
Zkus neuhnout!
Stojím v jednom příjemném slunečném únorovém dni uprostřed lesa a řítí se na mě pes. Stojím v jakémsi skafandru a na hlavě něco, co se z velké dálky může podobat přilbě hokejového brankáře. A proti mně se žene pes. Jeho oči jen zaměřují, kam se zakousnout. Ten pes se chce zakousnout do mě. V tom skafandru se nemohu moc hýbat, nemohu se moc pohybovat, nemohu utíkat, ale kolegové říkali, že prý jde jen o zvyk. Dech se mi krátí, nemůžu dýchat, v hlavě mám úplně prázdno. A pak se ten belgický ovčák s velkými ostrými tesáky a špičáky a jánevímjakýmivšemidalšími zuby v tlamě odrazí od země, skočí – a zakousne se do mě.
Před tímto okamžikem jsem samozřejmě absolvoval bezpečnostní školení, dostalo se mi patřičného poučení, dostal jsem dýchnout a vyfasoval jsem všechny bezpečnostní pomůcky.
Přežil jsem. Proto můžu napsat tenhle článek. Ale přiznávám, několikrát to se mnou málem šlehlo. Děkuji všem zúčastněným psovodům i svému andělu strážci. Všichni se zapotili
Po třech vlnách na Praze 1
Je to zhruba dva a půl roku, co jsem poprvé vyrazil v patách hlídky na Praze 1. Byl jeden z těch nejkrásnějších dnů, které léto toho roku nabízelo, a město doslova pulzovalo životem. Tisíce turistů, ze všech koutů světa, tvořily nikdy nekončící proud těl, který jsme často museli „rozehnat“ probliknutím majáku na střeše našeho služebního vozidla. Bary a noční podniky praskaly po setmění ve švech. Oznámení na porušování nočního klidu, byla na denním pořádku a tvořila jen další střípek mozaiky úkolů linoucích se permanentně z vysílačky. Při pohledu na ten chaos člověk začínal chápat debatu politiků nad způsoby omezování turismu po vzoru Dubrovníku či Barcelony.
Jak se rodí strážníci. Díl druhý
Tři měsíce utekly jako voda. Všechny vtípky a humorné historky zůstaly v lavicích na Kundratce. S kolegy stojíme na chodbě Policejní akademie. Někteří ještě stále načítají skripta ve snaze zachytit poslední megabity informací, jiní už to neřeší a věnují se svačině, nebo popochází sem a tam. Nikdo však neskryje větší či menší nervozitu. Je to opravdu zvláštní. Všichni jsme dospělí, víme, že nás tam „neukousnou“ a stejně bychom raději byli někde jinde. Nejlépe na druhém konci světa, nebo schovaní doma pod postelí. Po úspěšném složení testu přichází ta nejhorší část. Jeden po druhém chodíme do těch tajemně mlčících dveří ozdobených seznamem našich jmen. Tam je to hodně o šťastné ruce, klidné mysli, ale také o předchozí kvalitní přípravě. Té se nám dostalo, a tak každý vcházel do zkoušecí místnosti s kamennou tváří a s úsměvem vycházel. Všichni jsme to zvládli. V autobuse zpět na Kundratku je hodně, hodně veselo. Jen si člověk uvědomí, že teď to vlastně všechno teprve začíná.
Jsem ráda, že jste si našli cestu k našemu časopisu MP Praha Pražskému strážníkovi. Přinášíme Vám informace nejen z prostředí naší organizace, ale také z oblasti kultury, historie, sportu a dalších. Věřím, že články budou pro Vás přínosné a zajímavé.
Irena Seifertová
šéfredaktorka