Chráníme ty nejdůležitější

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: středa 1. únor 2023 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Čas od času narazíme jako strážníci na situaci, ve které hraje hlavní roli dítě.

Strážníci například v uplynulých zimních měsících, kdy noční teploty padaly pod nulu, našli spící děti pod stanem v lese. Nebo před restaurací našli krátce před půlnocí kočárek s plačícím miminkem, zatímco rodiče uvnitř následně nadýchali několik promile. Jindy strážníci zasáhli, když nezletilý chlapec za dohledu příbuzných prodával kolemjdoucím parfémy. A podobných případů bychom za posledních několik měsíců napočítali více. O podnapilých nezletilých ani nemluvě.

Naše úloha v takových případech končí často velmi brzy – zavoláme státní policii, někdy rodiče a případ předáme formou úředního záznamu k dalšímu řešení na orgán sociálně právní ochrany dětí. Jenže co dál? Jaké mají tyhle a podobné příběhy pokračování?

Jen velmi letmý a hodně krátký pohled do minulosti: možná to překvapí, ale záchraně a ochraně dětí se věnovala pozornost už za středověku. Dnešní babyboxy? Nic nového pod sluncem! Už kláštery měly ve svých vratech jakési otáčedlo (tornu), na které se nechtěné dítě položilo a pouhým otočením se pak dostalo do péče ctihodných sester. Dnešní profesionální pěstounská péče? Ale kdepak, to už české selské domácnosti znaly během celého 19. století, kdy přijímaly děti ze všech možných říšských nalezinců (třeba statky z jižních Čech přijímaly hlavně nalezence z Vídně). Nebo třeba rok 1883, kdy byl vydán domovský zákon, na který později navázal chudinský zákon. V těchto zákonech byla zahrnuta mimo jiné i péče a výchova chudých dětí a rovněž péče o zanedbané děti.

Oči dítěte, které nikdo nechce… Dejte ho do děcáku!

Sociální práce v oblasti dětí se postupem doby dále zlepšovala. Ale jakékoliv tehdejší záchranné sítě měly tak velká oka, že mnoho dětí jimi stejně propadlo.

O situaci ještě v osmdesátých letech mi vypráví pracovnice na Odboru péče o dítě na jednom úřadu dnešního Moravskoslezského kraje, která nechce být jmenována:  Osmdesátá léta poznamenal fakt, že tehdy pracovníci nemuseli splňovat žádnou podmínku vzdělání. Často tady pracovali lidé jen se základním vzděláním. Jen někteří měli maturitu, nejčastěji jako zdravotní sestry. Takže pracovní úroveň byla různá.

Já, jako studentka sociálně právní nástavby, jsem vždy ve dnech praxe dostala několik desítek spisů a sama jsem šla do rodin. Jedna problematická rodina vedle druhé. Byla jsem tam terčem nevybíravých nadávek. Občas do mě strkali, někdy mě drželi pod krkem. Po návratu z „terénu“ jsem do spisu učinila zápis a jedna pracovnice ho podepsala svým jménem. Vůbec ji nezajímalo, co se v rodině dělo, nikdo mě nevyslechl, zápisy se nikdo nezabýval, žádné pokračování.



Shodou okolností jsem se o pětadvacet let později ocitla ve stejných kancelářích už jako vedoucí tohoto OSPODu. Nejhorší zážitky? Oči sedmiletého chlapce, kterého máma, táta, ani nikdo z příbuzných do péče nechtěl a ode všech jsem jen slyšela: „Tož, co s ním? Dejte ho do děcáku!“ A druhý případ, kdy čtyřletý chlapeček nechtěně zlomil při hře nohu své dvouleté sestřičce. Jeho vlastní otec následně zlomil naprosto vědomě a chtěně, na oplátku nohu jemu. Přinutil ho lehnout na záda, natáhnout nohy a tomu čtyřletému chlapečkovi klackem zlomil holenní kost. Pak se ukázalo, že chlapce zneužíval otec dříve, později i onu dceru.“

Možná si vzpomenete na oscarový film Kolja, kde do domácnosti vlétne jako uragán sociální pracovnice Zubatá, rozhlédne se, nevnímá odpovědi, odškrtne si v papírech předem připravené kolonky. Paní Zubatá, nomen omen. A zatímco paní Zubatá se svým zápisníkem odchází, pachuť po její návštěvě zůstává. Jak je tomu dnes?

Jak dnes?

Přenesme se v čase do současnosti. K povídání o tom, jak vypadá dnešní situace na úseku péče o děti, jsem oslovil vedoucí několika pracovišť. Mgr. Věra Rožková  pracuje jako vedoucí sociálního odboru MČ Praha 4 a její kolegyně Bc. Petra Opočenská vede oddělení sociálně právní ochrany dětí na témže obvodě. A další pozvaná, Mgr. Marie Konvičková, je vedoucí oddělení sociálně právní ochrany dětí na Praze 2.

Odpovídá mi Marie Konvičková z ÚMČ Praha 2: „Návštěvy v rodinách už dávno nejsou o otevírání skříní a zjišťování, zda a jak je složené prádlo. Doba dávno pokročila. Oblast sociálně právní ochrany dětí (pozn.: dále jen OSPOD) je dnes legislativně upravena tak, že k nějakému podobnému chování může dojít jen zcela, ale opravdu zcela výjimečně.“

Její nejhorší zážitek? „Za těch několik let jsem byla u mnoha případů, kdy v hlavní roli bylo násilí, týrání, zneužívání… Ztělesněné zlo. Neumím vybrat. Když zavřu oči, naskakuje mi husí kůže z mnoha z nich i po letech. Nechtějte, abych se k nějakému vracela… Asi bych několik minut nebyla schopna slova.“

A co ta už zmíněná legislativní úprava? Nejen zákon o sociálně právní ochraně, ale především standardy sociální práce, vyhlášky a manuály, vydávané ministerstvem práce a sociálních věcí, kterými se jednotlivé OSPODy musí řídit. Jsou jasně dané oblasti, na které se má pracovník OSPODu při návštěvě rodiny zaměřit. Je to především rodinné prostředí a atmosféra v rodině, vzájemná komunikace a vztahy. Věra Rožková navazuje: „Ano, občas do hodnocení může vstoupit subjektivní pohled pracovníka. Ale předepsané postupy přešlapům takřka zamezují. Například pokud by výstupem měl být jakýkoliv návrh směrem k soudu, pak se případ posuzuje týmově.“ A Petra Opočenská doplňuje: „Týmovost znamená, že do rodiny musí dorazit dva pracovníci. Následně se jejich poznatky probírají při intervizi na oddělení, následně v rámci supervize s externím supervizorem. A na závěr se sejde tzv. případová konference, kdy se sejdou odborníci i z jiných spolupracujících organizací, ať už je to škola, sociální služby, terapeut.  A konečně i rodina. A tady se sestaví plán, který se pak realizuje na podporu rozvoje dítěte.“

Strážníci objevili během noční hlídky v Kunratickém lese dvě natažené celty mezi stromy, pod nimi dva stany a před nimi dva dětské kočárky. Ve stanu bydlela rodina se dvěma dětmi ve věku 2,5 a 4,5 roku. (26. 09. 2022)
Opočenská: OSPOD, pokud rodinu nezná z minulosti a nemá k ní zatím žádné informace, bude na místě rozhovorem s rodiči zjišťovat, zda nejsou aktuálně dostupní rodinní příslušníci, kteří by se akutně o děti mohli postarat. Pokud nebude nalezen žádný rodinný příslušník, je zapotřebí péči o děti zajistit buď prostřednictvím pěstounů na přechodnou dobu (k soudu podat návrh na nařízení předběžného opatření), případně, pokud nebudou žádní pěstouni na přechodnou dobu k dispozici (OSPOD má online seznam k dispozici), tak se OSPOD společně s rodiči dostaví do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (např. Klokánek, ale jsou i jiné), kde rodiče se zařízením mohou být až tři měsíce, během kterých bude OSPOD s rodinou dále intenzivně pracovat.

S jakými dětmi a rodinami se nejčastěji pracovníci OSPODu setkávají? „Možná by bylo lepší, kdybychom vás na začátek seznámili s organizačním schématem každého OSPODu,“ říká mi Marie Konvičková. Každý OSPOD má totiž ze zákona tři hlavní specializace. Jedna je kurátor pro děti a mládež. Ten pracuje s dětmi a rodinami, které už mají výchovné a osobnostní problémy. S těmi se asi na ulici jako strážníci nejvíce setkáváte. Tento kurátor musí být třeba přítomný výslechu nezletilé osoby na Policii ČR a účastní se případného trestního soudního řízení. Další kategorií je sociální pracovník, ten působí v roli opatrovníka v soudních řízeních, která se týkají úpravy péče o dítě, zvláště při rozchodu nebo rozvodu rodičů. Také pracuje s dětmi, které jsou ohrožené zanedbáváním péče.“ Konvičková pokračuje dál: „A konečně poslední skupina zaměstnanců jsou ti, kteří se zabývají náhradní rodinnou péčí (dále jen NRP). Ti pracují jak s dětmi, které už jsou v NRP nebo kterým je třeba NRP zprostředkovat, tak se zájemci o přijetí dítěte do NRP.“

A pro úplnost musíme zmínit, že některé OSPODy mají i další oddělení pro děti, ohrožené týráním nebo zneužíváním (tzv. syndrom KEN). Tahle čtvrtá skupina se zřizuje ve větších městech. 

Dnešní klienti?

Slovo si bere Rožková : „Lidé si často myslí, že naší největší cílovou skupinou jsou ony zanedbané děti, které jsou nějakým sociálním způsobem znevýhodněné. Děti s nudlí u nosu, ve vytahaných nevypraných teplákách, které zavánějí špínou, mají vši ve vlasech a blechy v domácnosti. Které bychom nejraději dávali do dětských domovů. Světe, div se!  Podíl téhle skupiny je kupodivu nejmenší.“ A pokračuje dál: „My se hlavně věnujeme těm dětem, jejichž rodiče se rozvádějí. To je největší díl a gró naší práce. V rámci rozvodu musíme udělat nějaké šetření a podat soudu zprávu, jak to vidíme. A v téhle souvislosti trochu odbočím… Nevěřil byste, jak se rodiče dokážou prát o děti. Horší než psi o kost. Když už jsem u toho přirovnání, pak občas rodiče to dítě ohlodají až do morku kostí.“

A pak s těžkým povzdechem vypráví dál: „Zažila jsem případy, kdy se rodiče přetahovaly o dítě od narození až do plnoletosti. Z tohoto pohledu jsou děti s nudlí u nosu lépe řešitelné než hádající se rodiče.“

Otevírám debatu z trochu jiného soudku. Jednou se mi jako okrskáři stalo, že jsem natrefil na krátce zletilou, zjevně těhotnou dívku, viditelně užívající drogy. Co s tím můžu jako strážník, resp. OSPOD ze své úrovně udělat? Opočenská pokrčí rameny, rozhlédne se po kolegyních a ujme se slova: „Nic. Nemůžete udělat vůbec nic. A my také nic. Zkusili jsme něco podobného na soud, ten nám to shodil ze stolu. Sociálně právní ochrana dítěte totiž začíná až jeho narozením. Smutné, viďte? Mohli bychom na nastávající matku apelovat a předat ji na nějakou pomáhající organizaci, ale nejspíš tušíte, jaký by byl výsledek.“

Mimochodem, nejhorší zážitek Petry Opočenské z jejího působení na OSPODu? „Ne, ten nejhorší vážně nechtějte slyšet. Ještě dnes, po několika letech, o něm nejsem schopna otevřeně mluvit. A co se týká ostatních, tak marně přemýšlím, který z těch mnoha vybrat.“

Strážníci? Podněty k šetření?

Když už jsem narazil na téma strážníků a citlivých témat… Co bych měl udělat, ať už jako strážník, nebo i jako obyčejný občan, pokud mám podezření na nějaké nestandardní chování někde v sousedství vůči dítěti?

Slovo si bere vedoucí z  Prahy 2: „Pokud máte jakékoliv podezření, neváhejte a dejte nám vědět. Podnět může být klidně anonymní. Můžete zabránit mnoha ošklivým věcem. My jsme povinni prošetřit jakékoliv upozornění. V případě, že je ten podnět vážný, jdeme do rodiny i neohlášeně. Další postup je podle zjištěných okolností.“ A Opočenská doplňuje: „Stačí napsat, že z vedlejšího bytu člověk slyší často křičet rodiče a do toho dětský pláč. A vůbec, totožnost oznamovatele nemůžeme a nesmíme sdělit v žádném případě. To odporuje už zmíněným schváleným standardům. Ale ne každý podnět je vyhodnocen jako oprávněný, často se přijde na to, že rodina má třeba „jen“ finanční problémy.“  Konvičková ještě dodává: „Často v rámci šetření přijdeme i na skutečnosti, které nejsou součástí původního podnětu.“



Rožková ještě vstupuje do hovoru: „V některých případech se teprve na vyžádání dozvídáme, že strážníci či policisté v rodině už nějaké nestandardní situace řešili, ale nám je nikdo nehlásil. Takže milí strážníci, klidně nám to pošlete anonymně!“

A odkud vlastně nejčastěji přicházejí upozornění? Podnět může být nejenom anonymní, ale může ho poslat v podstatě kterýkoliv subjekt. Opočenská vysvětluje: „Nedá se to jednoznačně určit. Záleží na věku dítěte. Asi bych to rozdělila na lékaře, školy, policii. Městská policie je trochu upozaděná, protože i když je u mnoha případů jako první, volá státní policii.“

Ve dvě hodiny v noci zaujal pozornost noční hlídky kočárek s plačícím dítětem před restaurací. K dítěti se následně přihlásila v restauraci sedící podnapilá žena s rovněž podnapilým mužem. Vzhledem k agresivnímu chování muže přišly na řadu donucovací prostředky a muž skončil s pouty na rukou. Strážníky častoval vulgárními výrazy, dechovou zkoušku i lékařské ošetření odmítal. Po konzultaci s odborem sociálně právní ochrany dětí byla na místo přivolána babička dítěte, která si 1,5letého chlapečka převzala do péče. Porušení povinnosti vyplývající z rodičovské výchovy řeší OSPOD, přestupkové chování 47letého muže správní orgán. (18. 09. 2022)
Konvičková: OSPOD prošetří situaci dítěte a jeho rodiny (zajištění zdravotní péče o dítě, prospívání dítěte a spolupráce rodičů dle pediatra, skutečnosti týkající se užívání alkoholu ze strany rodičů, způsob zajištění péče o dítě a fungování rodiny, možnosti podpory ze strany širší rodiny) atp.. Na základě vyhodnocení situace dítěte a jeho rodiny společně s rodinou stanovuje plán opatření, jak zajistit péči o dítě odpovídající jeho potřebám.

Někdy je na samém počátku – bohužel – už porodnice. Porodnice zjistí závažné skutečnosti, které by mohly být překážkou pro zdárný vývoj dítěte. Takže v některých případech je šetření OSPODu základní podmínkou pro to, aby děcko z porodnice mohlo odejít.

A – kupodivu – občas přicházejí i rodiny samotné! A dokonce – kupodivu podruhé – i samotní teenageři mezi patnácti a osmnácti lety!! K tomu mi Rožková uvádí: Nejčastější důvod, proč sem takový teenager přijde, je, že se rodiče rozvádějí. Tam se setkáváme i s tím, že se ten teenager za celou situaci stydí. Druhá situace, že se jedná spíš o případ pro kurátora pro mládež – drogy, alkohol, výchovné problémy, záškoláctví, nerespektování autorit, útěky z domova… A co se týká rodin, pak si prostě jen uvědomují, že mají nějaký problém.“ 

Šikmá plocha sem, šikmá plocha tam…

Nezletilí s výchovnými problémy chodí za sociálním kurátorem, rodiče jen jednou za čas. A jak Rožková uvádí: „Naše práce je, že když to dítě leze na tu šikmou plochu, abychom ho srovnali zase zpátky. A otevřeně říkám, že někdy se to povede – a někdy ne!”

Petra Opočenská mě upozorňuje ještě na jeden aspekt: „Ke každému dítěti se zakládá spis. Takže někdy zažíváme déja vu, dokonalý přenos – jak to vidím u rodičů, tak se chovám sám. Takže nejdříve OSPOD, poté kurátor pro mládež, pak kurátor pro dospělé, následně policie, potom soud a pak zase OSPOD, protože už sami mají sami děti. A pak nám chodí po té chodbě a jenom mění dveře.“

Jak vlastně taková péče o dítě vypadá v praxi? Podle zákona o sociálně právní ochraně dětí musí být na začátku každého procesu tzv. „doporučení“. Některým rodinám to stačí. Pokud rodina na doporučení nereaguje a situace dítěte je prokazatelně zhoršena, pak má OSPOD právo nařizovat v rámci správního řízení spolupráci s konkrétními službami. Možnost doporučení nebo nařízení má následně i soud ve chvíli, kdy péče o dítě v rodině vážně selhává. Někdy přichází na řadu i tzv. soudní dohled. Pak má soud pravomoc nařizovat spolupráci s konkrétními službami.

Takže nejdříve doporučení a když nejsou respektována, přichází na řadu nařízení. Nejdříve z úrovně OSPOD, popřípadě následně z úrovně soudu. A doporučeními z úrovně soudu se už neřídí opravdu jen malá část problematických rodin. Soud má další možnosti, jak sledovat další vývoj situace a později, v závislosti na situaci, může řešit situaci i třeba NRP, výjimečně i ústavní výchova.

Spolupráce s MPP? A s policií?

Konvičková zmiňuje zkušenost ze svého obvodu: Tady na Praze 2 máme už mnoho let tzv. „systém včasné intervence“. Je to propojená spolupráce škol, OSPODu, Policie ČR, MPP a poskytovatelů sociálních služeb. V rámci této spolupráce se tady schází tým, jehož členem je i váš kolega z našeho obvodu, který se na práci týmu podílí. Víme o sobě, předáváme si zkušenosti, má to smysl.“

Rožková navazuje: „Ono někdy stačí, když vaši kolegové chvíli postojí u nějakého dětského hřiště. I tam dochází k různým negativním jevům a přítomnost vašich kolegů je skvělá prevence. 

Opočenská se svěřuje s jinou zkušeností: „Zasahovali jsme u případu, kdy si rodiče vyzvedli dítě na víkend z dětského zařízení. Na podnět jsme tam v sobotu večer s kolegyní zajeli. Oba rodiče měli skoro tři promile, ale policisté si několik dlouhých minut zapisovali nás. Nebo jindy: kolegyni otec vyhrožuje, že jí propíchne ucho nožem, který drží v ruce. A policisté ho ani neusměrní, ani nezarazí, a zatímco otec dítěte běhá s nožem v ruce kolem nás a vyhrožuje, policisté si v klidu opisují naše nacionále z občanek…“

U autobusové zastávky Sídliště Novodvorská nabízela skupina osob, včetně 12letého chlapce, čekajícím lidem parfémy. Dva muži a žena shodně odmítali uznat přestupek, ale k jejich smůle se záznam na městských kamerách s jejich verzí rozcházel. Strážníci zabavili téměř sedmdesát parfémů a nepovolený prodej oznámili správnímu orgánu. Informace o jednání nezletilého chlapce míří na OSPOD. (18.11.2022)
Opočenská: S rodinou naváže spolupráci kurátor pro mládež, pozve si rodiče + chlapce na jednání, bude zjišťována celková rodinná anamnéza (v případě, že rodina již OSPOD není známa) + jejich vyjádření k celé situaci a s chlapcem bude proveden výchovný pohovor se zaměřením na nevhodnost chování a poučení o důsledcích jeho chování se zaměřením i na jeho budoucí život. Bude vyžádána zpráva ze školy ohledně docházky a chování chlapce. Podle zjištěných skutečností bude případně s rodinou a chlapcem spolupracováno i následně včetně například zahájení spolupráce rodiny se Střediskem výchovné péče.

Mimochodem, jak vlastně pracovnice OSPODů vnímají filmové scény, které pracovníky OSPODu vykreslují jako bezcitné megery, které z náruče milujícího rodiče rvou plačící dítě? Konvičková se smutkem v hlase odpovídá: „V zájmu svého psychického zdraví podobné pořady nesleduji. A nechodím ani do internetových diskusí. Samozřejmě mě mrzí, když jsou někde sociální pracovníci podobně vykreslováni. Ale myslím, že i tohle se postupně mění – alespoň usuzuji podle toho, že se mnoho lidí na nás obrací samo, ať už rodičů, ale i dětí, s tím, že od nás chtějí sami poradit. Sami přiznávají, že mají nějaké problémy a potíže, a chtějí třeba jen získat informace, kam se obrátit. Občas tam jsou vysloveně nesmysly, které vůbec neodpovídají realitě a zákonům.“

Mimochodem, nejhorší zážitek Věry Rožkové? „Nejhorší? Naopak, řeknu vám jeden z nejhezčích a nejsilnějších! Nusle, starší bratr, mladší sestra, divná rodina. Teď jsou tendence, aby se dítě udrželo v rodině co nejdéle… Fajn, přeskočím několik let a mnoho úkonů. Obě děti stejně nakonec skončily v dětském domově. Dívka v dětském domově vystudovala střední školu, pak dokonce i vysokou školu. Když ona dívka dostudovala, jako první v abecedě vedla při promoci celý ročník. Intervenovali jsme u městské části, dostala byt, pozvala nás k sobě domů. A při kávě nám řekla: „Vy jste nás do toho děcáku měli dát mnohem dřív.“ Měla pravdu, jejího bratra jsme nezachránili. Skončil na drogách, teď je už poněkolikáté ve výkonu trestu.“

Zobrazení: 569