Měsíčník městské policie hl. m. Prahy

Úvodník prosinec 2022

Milé kolegyně, milí kolegové,

rok 2022 se blíží ke svému konci a určitě nebyl rokem jednoduchým. Když jsme se aspoň trochu dostali z pandemie covidu-19, přišel 24. únor, a ať chceme nebo ne, vpád Ruska na Ukrajinu zasáhl každého z nás. Svět se změnil. A my jsme plynule přešli z kontrol dodržování vládních opatření na plnění dalších úkolů státu. Znovu se tedy ukázalo a potvrdilo, jak moc je práce strážníků důležitá a nezastupitelná, a to nejen na místní úrovni.

A tak bych mohl pokračovat dál a dál. Protože ale držíte v rukou poslední letošní číslo Pražského strážníka, rád bych Vám jeho prostřednictvím poděkoval za Vaši práci a obětavost, se kterou dnes a denně plníte na výbornou všechny úkoly, které jsou před nás kladeny. Ať už ze strany zřizovatele nebo ze strany státu a státních institucí. Děkuji Vám za to, velmi si toho vážím.

Milé kolegyně, milí kolegové, užijte si krásné a pohodové Vánoce s rodinami. Vám, kteří budete ve službě, přeji, ať proběhne v klidu. Do roku 2023 vstupte tou správnou nohou a pamatujte, že zdraví, a nejen to fyzické, je to nejdůležitější.

S úctou

Eduard Šuster

Přehazujeme výhybku směrem k praxi

Tématem tohoto článku, vlastně spíš rozhovoru, je to, co čeká a čekalo každého, kdo nastoupil k městské policii jako strážník. Mottem by se pak mohl stát známý citát: „Pro život, ne pro školu se učíme.“ A jistě mi dá každý za pravdu, že naučené paragrafy dobrého strážníka nedělají. Teorie je fajn, praxe je věc druhá!

Když jsem dorazil na fyzické testy před řadou let, říkal jsem si, že by neměly být problémem. Nakonec byly. Kliky jsem dělal úplně špatně a z mých vysokých čísel se stalo číslo téměř hraniční pro přijetí. Ostatní se již dalo zvládnout. Takže první krok jsem měl za sebou. Protože jsem si o sobě myslel, že jsem relativně normální, ostatně kdo si to o sobě nemyslí, psychické testy jsem dopředu považoval za splněné. Jak mi bylo později řečeno, z té velké skupiny lidí jsem prošel jen já. Možná náhoda, možná jen dobře nakreslený strom s kořeny. První den jsme vyfasovali oblečení, kterému se uniforma říkat nedalo. Košile připomínala škrtidlo a bundu po zapnutí opustil falešný kožíšek a pár knoflíků. To je naštěstí minulost. Minulostí je i nástupní plat. Tenkrát byl dvanáct tisíc čistého, a to jsem měl trochu více díky dětem. Dnes jsou uniformy kvalitní, nástupní plat více než dobrý, ale jeden rozdíl tu pořád je. Můj kurz měl přes padesát čekatelů, dnešní taková čísla nemají. Paradox!

Od té doby se mi podařilo projít vícero prolongacemi na Ministerstvu vnitra a patřím do šťastné skupiny strážníků s osvědčením na dobu neurčitou. Díky novele zákona o obecní policii získávají strážníci po čtyřech úspěšných zkouškách jistotu, kterou do té doby neměli. Strašák v podobě neúspěšného testu a pohovoru s komisí padá. Ovšem není možné, aby strážníci zůstali plonkoví a bez školení. A tak přichází další kurzy. Nejen o nich, jejich organizaci a obsahu jsem hovořil s vedoucím Útvaru vzdělávání MP Praha Vladimírem Shánělcem.

Číst dál: Přehazujeme výhybku směrem k praxi

Frčka, stužka, hvězdička … a někdy odznak, medaile, hvězda

„Dovolte, vašnosti, neráčíte být pan Purkrábek, zástupce banky Slavia?”

Když holohlavý pán neodpovídal, řekl Švejk nadporučíkovi: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem jednou četl v novinách, že normální člověk má mít na hlavě průměrně 60 až 70 tisíc vlasů a že černý vlasy bývají řidší, jak je vidět z mnohých případů.”

A pokračoval neúprosně dál: „Potom říkal jednou jeden medik v kavárně U Špírků, že padání vlasů zaviňuje duševní pohnutí v šestinedělí.”

Co poté následovalo, to už patří do klasiky českého humoru. Holohlavý pán samozřejmě nebyl panem Purkrábkem z banky Slavia, nýbrž generálmajorem von Schwarzburg. Ponechme hrdiny příběhu na další cestě ve vlaku do Budějic a povězme si, jak měl generálmajor von Schwarzburg cestovat: v uniformě a především s označením své hodnosti.

Číst dál: Frčka, stužka, hvězdička … a někdy odznak, medaile, hvězda

Šemberský downhill aneb cyklistický kemp v jurtách

Když se řekne konec října, tak si člověk povětšinou představí plískanice, déšť, bláto, teploty kolem deseti stupňů, časté inverze, ranní mlhy a občas i přízemní mrazíky. To se nám však tento rok hezky vyhnulo. Je 27. října a teploty nepřipomínají rozhodně číslo na kalendáři. Spíše bych řekl polovinu měsíce předcházejícího. A to je dobře. Nejen proto, že spotřeba plynu rapidně klesá a daří se plnit zásobníky, ale také proto, že na toto období vyšel cyklistický kemp, který vymyslelo a zrealizovalo Oddělení prevence MP Praha.

Číst dál: Šemberský downhill aneb cyklistický kemp v jurtách

Top ten mínus dva

Na přelomu roku se objevují nejrůznější ankety a soutěže. Chcete vyhrát luxusní automobil? Tak si zvolte nejlepšího zpěvného ptáka české popmusic. I když ti čeští povětšinou vypadají jako postřelený vrabec, nikoliv jako symbol libozvučnosti a krásných tónů. Příznivci sportu pak mohou obdivovat vyhodnocení nejlepšího fotbalisty či atleta, na kterém vás budou bavit estrádní herci a zpěváci známí z dob dávno minulých, protože ti mladí současní, co za něco stojí, ještě nemají patřičné kontakty u stárnoucích producentů. Když trochu počkáme, jistě se objeví na televizních obrazovkách a sociálních sítích tucet mladých dívek, které v rozhovorech budou tvrdit, jak chtějí zachránit vymírající populaci delfínů v Kaspickém moři. Poté zavlní boky, jako ono vysněné zvíře a zmizí. V lepším případě o ně divák zavadí pohledem, když budou předpovídat počasí na internetové televizi. To pak vlnící se okluzní fronta získá zcela jiný rozměr.

Číst dál: Top ten mínus dva

Převzali medaile Za záchranu života a Za statečnost

Michal Čákora, Daniela Kořánová, Vojtěch Dombai, Roman Čejka, Miroslav Čeněk – to jsou jména dalších kolegů, kteří byli ve správnou chvíli na správném místě a svou pohotovou reakcí přispěli k záchraně lidských životů. I letošní příběhy si zaslouží připomenutí.

Číst dál: Převzali medaile Za záchranu života a Za statečnost

Blbý, kdo dává, blbější, kdo nebere?

Říká se to, ale ne vždy to platí. Vlastně něco dát a nic za to nechtít na oplátku, znamená hodně.

Ráda bych vám tentokrát představila Nadaci Via. Je to taková moje srdcovka. Pracovala jsem zde 4 roky, poznala tady skvělé lidi, díky ní jsem v sobě objevila „charitáře“, a kdybych na čas nezběhla k divadlu, asi bych tam pracovala doteď. No, možná. Člověk nikdy neví, jakou cestu mu život připraví, že? V každém případě, moje pouto s Nadací Via přerušeno nikdy nebylo. Sleduji, co dělá, jak se jí daří, jak roste do krásy a ráda zajdu na jakoukoliv její akci, na kterou mne pozve. Via vznikla z The Foundation for Civil Society, kterou založila Wendy Luers, manželka teď již bývalého amerického velvyslance v ČR. V září oslavila pětadvacáté narozeniny (Via, ne Wendy). Patří do první desítky nefiremních nadací a fondů v České republice. Má o šest let mladšího brášku, Nadační fond Via Clarita. V jeho správní radě teď působí i Jiří Bárta, který býval řadu let ve Via ředitelem. O něm bych mohla psát jen samé superlativy. Pomyslné žezlo předal roku 2019 panu Zdeňku Mihalco, který nadaci šéfuje dodnes. Via rozvíjí komunitní život a filantropii u nás, podporuje aktivní lidi, kteří pečují o své okolí, budují dobré sousedské vztahy, oživují česká města, obce i krajinu. Poskytuje nejen granty, ale i průběžnou pomoc v podobě vzdělávání. Od svého založení podpořila více než 8 000 projektů po celé republice.

Číst dál: Blbý, kdo dává, blbější, kdo nebere?

Džungle, která nespí

V džungli je vlhkost až 95%, člověk se tady hodně potí, a protože i ze stromů kape voda, je stále mokrý, což nedělá dobře pokožce, špatně se mu dýchá, útočí na něho hmyz, každou chvíli se můžete škrábnout o nějaký keř. Brrr. Je ale možnost zajít do džungle, aniž byste byli vystaveni všem těmto útrapám a nemusíte mít ani extra pevné boty, ani klobouk ala Indiana Jones na hlavě (aby vám voda netekla za krk), ani nepromokavý oděv. Kde? Třeba ve skleníku Fata Morgana v pražské Botanické zahradě v Troji.

Číst dál: Džungle, která nespí