Měsíčník městské policie hl. m. Prahy
Úvodník květen 2026
Milé kolegyně, milí kolegové, vážení čtenáři,
květen. Šeřík, první horká odpoledne a ten pocit, který se těžko pojmenovává – ale každý ho zná, nebo po něm touží. Někteří ho hledají celý život. Říkáme mu láska. Letos jsem nesáhla po našem klasikovi Máchovi, i když jeho „byl pozdní večer, první máj" se nám všem navždy vryl pod kůži. Možná proto, že některá slova nepotřebují být stará staletí, aby zasáhla. Místo toho mi naskočila věta z filmu Seznamte se, Joe Black – z úst fiktivního mediálního magnáta Williama Parrise. Slova tak pravdivá, že dávno přesáhla filmové plátno: „Láska musí být vášeň, posedlost, životní nutnost. Víš, ztratit hlavu, zamilovat se do někoho, zešílet a totéž způsobit jemu. A jak ho najít? Jenom poslechni, co říká srdce... Protože pravda je, že nemá smysl žít a tohle nepoznat. Projít tu cestu a nepoznat lásku, to je jako neprožít vůbec nic. Musíš to zkusit, když nic nezkusíš, nic nezískáš." Tak co? Taky Vám naskakuje mráz po těle? Mně ano. Dnes zkusím tato slova vztáhnout nejen na lásku romantickou. Protože každý, kdo někdy chodil do práce s pocitem, že mu na ní záleží – kdo se vrátil domů unavený, ale spokojený – ten ví, že podobná vášeň a posedlost platí i pro práci, která má smysl. A naše práce smysl má.
Dvoje povídání o koních
Právě sedím v unimo buňce, která je součástí zázemí naší Jízdní skupiny na Obvodním ředitelství pro Prahu 11. Jsme v blízkosti Milíčovského lesa, nedaleko Milíčovského rybníka, Kančíka či Homolky. Vlastně, kdyby mě sem někdo shodil z nebe, tak bych na první pohled nepoznal, že jsem v Praze. Na ten druhý samozřejmě ano, stačilo by se podívat západním směrem a viděl bych Jižní město se svými betonovými monumenty. Ale tento výsek krajiny by mohl klidně být vesnicí na Vysočině. Nejsem zde samozřejmě sám. U vstupu jsem potkal hned několik kolegyň v jezdeckých rajtkách a naproti mi šla místní vedoucí Vladimíra Podroužková, která má na starosti jak organizační věci, tak samotný výcvik koní. Ostatně lidé obecně “od zvířat” mi přijdou vždy více nohama na zemi a daleko realističtější než například lidé z kanceláří. Také jsou více struční a jejich odpovědi přímé a jasné. Musím napsat, že je to dosti příjemná změna. Osobně mám raději krátké, jednoduché a jasné věty, než komplikovaná souvětí, na jejichž konci se stejně nic nedovíte.
Brandejsův statek
Brandejsův statek je historický areál v pražském Suchdole a patří k nejvýznamnějším památkám této městské části. Původně šlo o gotický dvůr, který byl v průběhu staletí přestavován. Dnešní podoba areálu pochází převážně z let 1822–1824. Objekt nese jméno po mecenáši Alexandru Brandejsovi a je spojen také se jménem malíře Mikoláše Alše. Brandejsův statek je kulturní památkou a v posledních letech se řeší jeho obnova i další využití pro kulturní a komunitní účely. Nás však nebude zajímat z pohledu historie či architektury, ale z pohledu jízdní skupiny MP Praha. Ta zde totiž našla nedávno své působiště, a i když se dnes nachází v provizorních podmínkách, tak po probíhající rekonstrukci bude více než důstojným místem pro naše kladrubáky a strážníky.
S kolegy na dopravním hřišti a cyklostezce
Bezpečné chování v silničním provozu, zdravověda, rizika internetu, kyberšikana, autorská práva, sebeobrana, drogová závislost, Senior akademie – to je jen část činnosti našich kolegů z Oddělení prevence. Záběr mají skutečně široký a každé z témat by vydalo na samostatný článek. S fotografem Vojtou jsme se po delší době znovu vypravili za skupinou BESIP na dětské dopravní hřiště, tentokrát na Prahu 4. Vedle Základní školy v ulici Plamínkové tady s dalšími dvěma kolegy – Petrem Jahodou a Evou Lejčarovou – zajišťuje výuku dopravní výchovy pro 4. a 5. ročník základních škol Jitka Heřmánková.
Ruce pryč!
Jízda na kole zažila obrovský boom. Ve městech i mimo ně přibylo cyklistů všech věkových kategorií, a s tím narostl i počet kol zaparkovaných u domů, škol, obchodů nebo stanic MHD. Bohužel spolu s tím se stále objevují i případy jejich krádeží. Zlodějům často stačí jen několik desítek sekund, aby nezajištěné nebo špatně zabezpečené kolo zmizelo.
Jeden všední, obyčejný podvečer
Na vedlejších stránkách se ohlížím za uplynulými šestnácti lety u naší městské policie.
Často jsem se snažil v textech tzv. „opsat kruh“. Co je na začátku článku, k tomu bych se nějakým způsobem měl vrátit na konci.
O něco podobného se pokusím i teď. Na konci svého působení u naší organizace zmíním text, se kterým jsem tehdy uspěl.
Příběh obyčejného okrskáře. Stalo se před pár lety. Čas oponou trhl, některé detaily z článku už neplatí, proto prosím laskavé čtenáře o pochopení a prominutí.
Nová doba si žádá New Leaf
Bezdomovectví je celospolečenský sociální problém, který ale sám o sobě není protiprávní. To, že se nám někdo „jen nelíbí“, neznamená, že jej strážníci mohou hned „automaticky“ tzv. řešit. Aby tomu tak bylo, musí se tito lidé dopouštět nějakého protiprávního jednání. Pár vět, které si může dát tiskový mluvčí Městské policie hl. m. Prahy rovnou do patičky e-mailu místo jména a kontaktu. Otázek na toto téma je nepočítaně. Můžete se vyjádřit k situaci v sadech Vrchlického? Na metru Kobylisy? Na Palmovce? Jakým způsobem bude městská policie postupovat? Jaká přijmete opatření? Ano, strážníci jsou v první linii a často se s lidmi bez domova potýkají, ale vyřešit problém, který je globální, opravdu není v jejich silách. Stačí se podívat kamkoliv po světě. I přes obrovské výdaje na nespočet sociálních programů, se nedaří s tématem pohnout. Možná se však karta obrací, možná bude rok 2026 rokem, kdy vylétla první vlaštovka naděje nebo spíš nový list naděje. Rokem, kdy se objevil New Leaf.
Co děti? (vol. II.)
Když ještě neexistovaly mateřské školky ani dětské skupiny, potulovaly se po ulicích samy i tříleté děti, protože jejich matky musely pracovat. Později mohly navštěvovat opatrovny. Takzvanou „vzornou opatrovnu mládeže“ založil v roce 1832 při pražské emauzské farní škole Na Hrádku učitel Jan Svoboda. Děti ve věku od tří do šesti let zde učil základům čtení, psaní a němčiny. Pomocí her, říkanek a zpěvu jim také nenásilnou formou vštěpoval morální zásady.
Peklo vášně, nemoc lásky
Petrolejové lampy jsou pro mě srdeční záležitostí – představením, díky kterému jsem před lety (premiéra byla 7. 11. 2006) poznala spoustu báječných herců, jako byli Věra Kubánková, Bořík Procházka a Miloš Hlavica z té „staré“ gardy, ale také Bára Hrzánová, Radek Holub a Zdeněk Hruška, kteří byli tehdy zhruba v mém věku. Představení i film, který jsem nikdy neměla příliš ráda, režíroval okouzlující Juraj Herz. V dubnu titul premiérovalo Divadlo na Vinohradech a já byla plná očekávání. Pro známé duo Petr Svojtka (režie) a Jiří Janků (dramaturgie) je to v DNV už třetí společná inscenace, i když celkem jich mají „na triku“ mnohem víc. Psychologické drama Petrolejové lampy patří k nejznámějším dílům Jaroslava Havlíčka a nejvíce ho proslavilo právě filmové zpracování s Ivou Janžurovou a Petrem Čepkem v hlavních rolích. Na Vinohradech se tentokrát představují Tereza Císařová jako Štěpka Kyliánová a Patrik Děrgel jako Pavel Malina. Život se se Štěpkou nemazlil. Žena, která touží po svatbě a dětech, skončí s jediným mužem, který o ni projeví zájem. Netuší však, že je nakažený syfilidou a že s ní odmítne žít jako muž – a tím ji připraví o možnost mít dítě. Nedostalo se jí lásky od rodičů ani od manžela. Neměla komu svou lásku dát. A přesto nekapitulovala. Nutno podotknout, že jsem představení viděla v sále plném středoškoláků. Mnohé dívky byly oblečené jako na maturitní ples, chlapci převážně v oblecích – a to se cení. Vyrušovali méně než senioři na veřejných generálkách. Po představení padlo pět opon a herci se dočkali i standing ovation. Měla jsem z „našich mladých“ opravdu velkou radost.
Jsem ráda, že jste si našli cestu k našemu časopisu MP Praha Pražskému strážníkovi. Přinášíme Vám informace nejen z prostředí naší organizace, ale také z oblasti kultury, historie, sportu a dalších. Věřím, že články budou pro Vás přínosné a zajímavé.
Irena Seifertová
šéfredaktorka