Když jsme táhli k Jaroměři

Rubrika: Cestování Zveřejněno: neděle 30. červen 2024 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Ať si nám to, kdo chce, věří, přišli jsme tam asi právě k večeři... 

Možná tenhle úvodní popěvek znáte... Není divu, třeba ve Švejkovi ho můžeme číst hned třikrát. Existuje mnoho verzí, většinou vojensky obhroublých. Ty tady citovat nebudu.

Vydejme se tedy dnes také k Jaroměři. Ale pojďme od muziky a písniček dál. Když se řekne „tvrz, hrad, pevnost,“ každý z nás je schopný si něco pod tím kterým výrazem představit. Ale dokážete si něco představit pod výrazem „pevnostní město?“

V neděli 5. září 1723, tedy před třemi sty lety, byl Karel VI, císař Svaté říše římské, korunován na českého krále. A protože neměl mužského dědice, na trůn pak v roce 1740 usedla jeho dcera Marie Terezie. Plným jménem Maria Theresia Walburga Amalia Christiana. Jenže... Jenže ve svých mladičkých třiadvaceti letech musela čelit mnoha protivníkům a nepřátelům, kteří najednou zapomněli na svůj slib jejímu otci. Pragmatická sankce? Její uznání? Sliby Karlu VI.? Ale kdeže, vše zapomenuto, sliby sem, sliby tam, podpisy sem, podpisy tam, smlouva tady, smlouva támhle, čert to vezmi, pokrčíme rameny, mávneme rukou, ženská na trůně, ta to neubrání! Jdeme na to, urveme si kus bohatého území pro sebe!!! 

A tak začala tzv. válka o dědictví rakouské.  Na straně jedné Marie Terezie, na straně druhé Prusko, Bavorsko, Sasko, Francie. Supi se slétali na kořist. A že byla kořist bohatá! Velké kusy Itálie, Španělsko se svými koloniemi, Nizozemí, Slezsko... Velkou politiku teď ale nechme stranou. 

Z našeho českého pohledu jsme už nadobro a napořád přišli mimo jiné o velkou část Slezska a celé Kladsko. A co zůstalo, to byl stálý soupeř na severní straně: Prusko. Vždy připravený nepřítel. Vždy připravený k boji, k válce, k útoku... 

A tak na základě válečných zkušeností vyrostla v druhé polovině 18. století dvě nová města, Terezín a Josefov. Města pevnostní. Jedno pojmenované po císařovně, druhé po jejím synovi. Vše zaměřeno na obranu. Nejen na obranu města samotného, ale i přilehlého a širokého i dalekého okolí.

A tak na základě válečných zkušeností vyrostla v druhé polovině 18. století dvě nová města, Terezín a Josefov. Města pevnostní.

Celý návrh Josefova měl na starosti francouzský stavební inženýr a polní podmaršálek Claude Benoît Duhamel de Querlonda. A že si dal setsakra záležet!

Dnes je Josefov součástí města Jaroměř. Z Prahy sem po D 11 dojedete za necelou hodinku a půl. Doporučuji si na návštěvu Josefova, respektive Jaroměře vyčlenit celý den, rozhodně to stojí za to. Nebudete litovat.

Po obvodu města souvislé opevnění. A kousek od nich směrem do města pak kasárna. Něco jako řadové domy. Jeden dům za druhým, jeden vchod za druhým. Také se ulice kolem nich jmenuje Okružní, protože nemůžete nikam zahnout. 

Na místních turistických směrovkách narazíte občas na výrazy, které možná nejsou úplně běžné. Víte třeba, co je „bastion?“ Nebo co je „ravelin?“ Podle wikipedie je bastion „část opevnění vystupující mimo samotnou hradbu, na níž se koncentrují střelci a děla. Umožňuje obvykle ostřelování protivníka u paty hradby bez nadměrného ohrožení vlastních střelců a děl, taktéž podporuje sousední bastion.“ A připravené střelecké pozice ze sklepení a katakomb i směrem do nádvoří a dvorů pro případ, že by nepřítel vnější obranu prorazil a dostal se do pevnosti. 

A ravelin? Podle téhož zdroje se jedná o „samostatnou pevnůstku v hradebním příkopu, která mezi bastiony tvoří další obrannou linii.“ Zkrátka a dobře, bastion je jakási opevněná věž v samotných hradbách a ravelin je taková malá samostatná pevnost před vlastní velkou pevností.

V ulici Okružní nemůžete zabloudit, nemůžete se ztratit. Pořád jdete podél kasáren a dalších kasáren a jiných kasáren a zase podél dalších kasáren... Skoro na každé budově je cedulka, která vám řekne, co v té oné budově bylo dříve... Tady kdysi bydleli důstojníci, tady důstojníci s rodinami, tady byla důstojnická jízdárna, tady byli ustájeni koně, tady byla kasárna pro mužstvo, tady byla kasárna pro minéry, tady byla kasárna pro pěšáky, tady bydleli dělostřelci, tady se narodil jeden rakouský ministr obrany, tady prožil dětství zase další rakouský ministr obrany, tady jeden bastion s muzeem, tady další bastion s uměleckou galerií, další bastion s jiným muzeem... A když nakouknete vraty do těch kterých kasáren, uvidíte nádvoří a shromaždiště. 



Aby si člověk udělal vůbec nějakou první představu, doporučuji navštívit nejdříve expozici v Bastionu No. I. Dospělá vstupenka za 150 korun, rodinná za tři stovky. V objektu infocentrum a vstup do podzemí. Josefovské katakomby, součást opevnění, mají kolem čtyřiceti kilometrů, ale zpřístupněn je jen asi jeden kilometr. Pro představu to bohatě stačí. Půjdete padesát minut v příjemném chladu, za mihotavého svitu svíček, někdy potmě, občas se sklopenými hlavami, možná se do té hlavy i bouchnete, sem tam vám nad hlavou přeletí netopýr (netopýři ve vlasech jsou pověra), vyzkoušíte si pozici rakouského pěšáka, bránícího vnitřní prostor pevnosti nebo zjistíte, jak byste se potmě orientovali jen hmatem po plastických cedulkách. Dozvíte se spoustu zajímavostí ze života vojáka 18. – 19. století. A nedá mi to nezmínit větu asi devítileté holčičky v naší turistické skupině: „Mami, ještěže jsme nešli na to lanové centrum, tohle je mnohem zajímavější!“ Ano, lanová centra jsou si podobná, tady je to originál.

Půjdete padesát minut v příjemném chladu, za mihotavého svitu svíček, někdy potmě, občas se sklopenými hlavami, možná se do té hlavy i bouchnete...

Jak už jsem zmínil, v samotném Josefově se nachází několik muzeí a expozic. Třeba  expozice Městského muzea Jaroměř, soukromé vojenskohistorické muzeum M.Frosta (na první pohled několik málo skromných místností, na druhý pohled už vidíme dvě patra o vojenství 20. století a hodina stráveného času).

Nebo nenápadný prostor na nároží dvou ulic, jejichž jména si už nepamatuji. Celý Josefov ale není tak velký, abyste ho nenašli. Uvidíte tady model města, který vytvořil jeden místní nadšenec. A nad tímhle 3D polystyrenovým modelem o rozměru několika desítek metrů čtverečních si uvědomíte, jak byla celá pevnost geniálně vystavěna. Ona prostě neměla chybu. Chráněná ze všech stran. Tady Labe, Metuje, támhle Úpa, podívejte na ten vodní systém, kdy by soupeřovým vojskům stoupala voda pod nohama a kdoví, jak by si s tím pěšáci, koně a dělostřelci poradili. Tady bastion, ravelin, támhle kopec. Tady předsunuté stanoviště, dělostřelecká pozice, támhle záložní prostor. Jestli budete mít štěstí na vojenského nadšence a historika (jako naše rodina), strávíte nad jedním velikým polystyrenovým modelem několik desítek minut. Aspoň se dozvíte, kde co bylo, jak to bylo, kolik toho bylo... 

Co dodat na závěr? Jaké zajímavosti z celé Jaroměře a Josefova vybrat a vypíchnout? Možná přece jen trochu nepopulárních čísel? 

Na výstavbu pevnosti bylo použito přibližně 360 milionů cihel, tzv. „šancovek.“ Dodnes v Jaroměři jedna čtvrť nese jméno „Cihelny.“ Mimochodem, proč cihly? Protože se tolik netříštily při případných dělostřeleckých útocích jako kameny. Odštěpky a úlomky nezpůsobovaly tolik zranění. 

Ve městě bylo v době největšího rozkvětu přes třicet tisíc vojáků i „obyčejných“ obyvatel. Josefov byl naprosto soběstačný i co do dalších služeb. Na ubytované vojáky se nabalovaly další služby: prádelny, pekárny, řeznictví, nemocnice, ošetřovna, pivovar, kováři, krejčí, holiči, ševci… Veselé markytánky... Ve městě bylo třeba šestašedesát výčepů a hospod. A k tomu samozřejmě nepostradatelné nevěstince.

Nebo nedaleký vojenský hřbitov... Ať už místních velitelů, nebo ruských a italských vojenských zajatců z Velké války. Nebo kostel Nanebevstoupení Páně... Muzeum magie... A další, a další... Je toho hodně... Josefov a Jaroměř vážně stojí za celodenní výlet! 

Většina tehdejších kasáren dnes slouží k bydlení. Z původních třiceti tisíc obyvatel zbyla dneska (nejen po roce 1918, ale i po roce 1990) sotva desetina. O demografickém složení darmo a škoda mluvit.

Přes svůj nesporný turistický potenciál a veškerou snahu Městského kulturního střediska Jaroměř působí celé město, jako kdyby na své znovuvzkříšení teprve čekalo. Místo všelijakých turistických lákadel, obchůdků, kaváren a provozoven všude možně (třeba právě po obvodních kasárnách) si člověk říká, proč tohle město leží tak trochu ladem? Něco takhle úžasného a dech beroucího?!? Nevím. Možná rigidní památkáři? Možná problém v roztříštěnosti vlastnictví jednotlivých budov? Neochota místních politiků? Neschopnost čerpat dotace na kulturní dědictví? Nevím.

Osobní vzpomínka: na začátku osmdesátých let minulého století jsem strávil několik měsíců v Českém Krumlově (vojenský útvar č. 4961). Tehdejší centrum Krumlova na mě působilo stejně jako dnešní Josefov. Omšele, otřískaně, poněkud zanedbaně. Ale při své nedávné návštěvě Krumlova jsem měl zase dojem, že jsem se ocitl v jen jakýchsi kašírovaných polystyrenových filmových kulisách středověkého města. Tak kdoví, co je lepší. Krčím rameny a přiznávám, že nevím.

Co je škoda – že pevnost Josefov nikdy nemohla svou sílu a přednosti dokázat v boji. Sice panuje přesvědčení, že výstavba pevnosti Josefov oddálila válku s Pruskem zhruba o sto let, ale na stranu druhou – když už opravdu vypukla válka prusko-rakouská, pak nepřítel v roce 1866 prostě Josefov obešel. S rakouským vojskem se pak Prušáci střetli až u Sadové. Jak to skončilo, víme všichni… Stejně jako v Československu na podzim 1938 nebo ve Francii o něco později s jejich Maginotovou linií… Na každou obranu se dřív, nebo později najde protizbraň. Někdy politika, jindy taktika.

Na shledanou v pevnosti Josefov, na shledanou v Jaroměři.

Zobrazení: 1320