Nezapomněl jsem, vzpomínám
Judo je styl japonského bojového umění a zároveň velmi rozšířený úponový sport. V překladu znamená jemná cesta. Hlavní myšlenkou je mít možnost volby, zda při úspěšně provedené obraně dojde k poranění útočníka, nebo pouze získání kontroly nad ním. Tím si uvědomí marnost svého počínání. Tyto principy vychází ze škol, které vyučovaly sebeobranu neozbrojeného člověka. Sebeobrana v té době řešila skutečné bojové situace, které vznikaly při boji muže proti muži. Jestliže jeden z bojovníků přišel v boji o svou zbraň, nastala situace, kdy musel bojovat o svůj život. Úspěšné provedení technik pak končilo smrtí útočníka nebo jeho destruktivním poškozením. Toliko charakteristika sportu z FTVS UK, který zná asi každý.
Určitě by se mnou mnoho judistů nesouhlasilo, kdybych napsal, že judo je jen sport. Není, je to cesta, princip života. Nejen o tom jsem si povídal s naším bývalým kolegou, instruktorem sebeobrany, současným úspěšným judistou v kategorii veteránů na evropské i světové úrovní, Václavem Morštejnem. Václav téměř dvacet let vedl fyzickou přípravu mnoha strážníků, učil je práci s obuškem, teleskopem a mnoho dalšího.
V krbu oheň praská... Prosím, pane rado, posaďte se a vypravujte.
U toho pomyslného krbu jsem se sešel s panem Milošem Vaněčkem. S policejním důstojníkem na penzi, emeritním policejním radou a emeritním komisařem Národní protidrogové centrály. Nyní penzistou, ale především policejním historikem. Miloš Vaněček se podílel na vzniku několika knih, ať už sám nebo jako spoluautor. Jeho jméno najdeme na přebalech knih Mandragora, morfin, kokain z roku 2009, Zločin a vášně za rady Vacátka z roku 2012 a Skutečné zločiny po česku z roku 2023. Knihy, které mapují skutečné kriminální případy.
Číst dál: V krbu oheň praská... Prosím, pane rado, posaďte se a vypravujte.
Žena jménem LEA aneb Utluč tu flundru v tunelu
Poznat tuhle ženu pro mne znamenalo hodně. Je neuvěřitelná. Jak vlastně dlouho už se známe? Pokud mne paměť neklame, tak od ledna/února 2017. Tehdy jsme natáčely krátké video vstupy do jedné inscenace nejmenovaného pražského divadla. Tou dobou jsem se začala zajímat o její práci. (Jak to, že ne dřív?) Nechci vypadat jako stalkerka, ale pravdou je, že jsem ji hned v březnu téhož roku požádala o přátelství na facebooku, začala pravidelně sledovat její reportáže, i to, co dělá ve volném čase (ne to, s kým chodí na víno, ale kde se angažuje, i když o tom právě netočí). Postupně se z nás staly, snad nepřeháním, přítelkyně. Po tři roky jsme (nejen) spolu pracovaly na projektu, který se podařilo v minulém měsíci realizovat. Zadáte-li si její jméno do internetového vyhledavače, nabídne vám odkaz na hesla: vlasy, adventní koncert, děti, dokument, manžel, instagram. Nebudu vás napínat, ta žena, o které chci psát a s jejíž prací vás chci seznámit, je kouzelná dlouhovlasá drobná blondýnka s brýlemi, velkým srcem, prořízlou pusou a obrovskou odvahou – Lea Surovcová.
Eva Jarkovská – zrozena pro Krimi zprávy
Na světě jsou jen tři jistoty. Smrt, daně a pravidelné vysílání Krimi zpráv na CNN Prima News. S železnou pravidelností si může, informací chtivý, divák zapnout svůj televizní přístroj a získat přehled o aktuálním dění spadajícím pod hlavičku krimi. Pořad se těší velké sledovanosti a díky dobře fungující spolupráci není výjimkou, že se obýváky napříč celou republikou nese strážnické „zanechte svého protiprávního jednání“, nebo jiný zvuk z aktuálního zákroku Městské policie Praha. Kromě zasahujících strážníků a často agresivních přestupců má většina zmíněných reportáží ještě jeden společný znak. Je jím charismatická a energická žena s mikrofonem v ruce. Jmenuje se Eva Jarkovská, jako reportérka má bohaté zkušenosti a o práci naší městské policie má přehled jako málokterý člověk z branže. Jsme proto rádi, že svolila ke krátkému rozhovoru, díky kterému můžeme nahlédnout nejen do jejího života, ale také pod pokličku pořadu, který spoluutváří náš mediální obraz. Přejeme příjemné čtení.
Pavilon Y
Některé rozhovory člověk bere jako nutně splněnou povinnost a na některé se vyloženě těší, protože ví, že bude před ním stát člověk, který má co říci a který se netváří jako ten, koho svou přítomností obtěžujete a kdo vám se zaťatými zuby nakonec vyšel vstříc. Do první kategorie bych rozhodně zařadil následující rozhovor. Ten byl tak trochu netypický v tom, že na otázky neodpovídala jedna osoba, ale rovnou dvě.
Naši čtenáři jistě vědí, že dvakrát do roka (v lednu a v červnu) probíhají akce Daruj krev s Městskou policií hl. m. Prahy. Pokaždé vám přinášíme obrazovou zprávu i krátké info na sociální sítě. Ale ještě se nestalo, že bychom do našeho časopisu přinesli rozhovor s lidmi, kteří na Transfuzním oddělení Fakultní nemocnice Královské Vinohrady pracují a mají chod oddělení na starosti. Myslel jsem, že to nebude zas tak jednoduché, ale nakonec se ukázalo, že cesta je krátká a snadná. Vlastně stačilo napsat jeden e-mail a spolupráce byla domluvena a schválena. Tak by to mělo vypadat všude.
Věřím, že městských strážníků bude více
Koncem nebo začátkem roku patří k tradici našeho časopisu rozhovor s vedením naší organizace. Tentokrát si na nás udělal čas člověk v metropoli postavený nejvýše – primátor Prahy pan Bohuslav Svoboda. Snad mi nebude mít za zlé, když neuvedu všechny tituly před jménem i za ním. Témata našeho rozhovoru nejsou jen o bezpečnosti a samotné Městské policii hl. m. Prahy, ale jsou z větší části zaměřena na fungování metropole a její směřování. Koho by nezajímala dostavba metra D, budoucí podoba Václavského náměstí, problematika cyklopruhů, či zpoplatnění vjezdu do historických částí Prahy? Nejen pro Pražana jsou tyto otázky na stole již delší dobu a mnohé zajímá jejich řešení. A také jsme se zeptali, jaké to je, vstoupit po druhé do „stejné řeky“.
Drop In, nikdy není pozdě
Poselství z protidrogových přednášek, které jsem absolvoval ještě na základní škole, znělo jasně. Kdo jen nechráněnou rukou sáhne na jakoukoliv drogu, okamžitě se stane závislým. Bude se vláčet po ulicích, nabízet svoje tělo ve snaze vydělat na další dávku a do roka zemře v ukrutné agónii. Dnes už je všeobecně známé, že svět drog není tak úplně černo-bílý a věřím, že také edukační materiály prošly tolik potřebnou evolucí. Přesto mě vyprávění o lidech, kteří dlouhá desetiletí užívali například heroin, ale protože zestárli, už tolik neberou, opravdu překvapilo. Ale nepředbíhejme. V rámci našeho časopisu jsem navštívil Nízkoprahové středisko neziskové organizace Drop In, kde si na mě udělal čas zdejší vedoucí a dlouholetý pracovník pan Martin Titman. Jeho reflexe současné drogové scény, vyprávění o toxi důchodcích a představení celé organizace, přináší trochu jiný pohled na svět závislosti, než jsem doposud měl. Jsem zvědav, zda na tom po přečtení následujících řádků budete stejně.
„Pohádek jsem slyšel víc, než jich odvyprávěla Šeherezáda. Veskrze jsou celníci ale dobráci. Přesto právo musí platit pro všechny. Bez výjimky!“
Přiznám se, že z rozhovoru na téma „celní správa“ jsem úplně nadšená nebyla. Nic nekupuji, nic neprodávám, tedy představu o tom, co vlastně dělají, mám hodně omezenou. Nejvíce se mi vybavili celníci na státních hranicích v době socialismu a novodobě, když mě zastavili kvůli kontrole dálniční známky. Teda, když se ještě lepila na přední sklo. O tom, co všechno dělají pro Prahu, jsem vyjma spolupráce s námi, neměla tedy moc ponětí. Rozhovor s ředitelem Celního úřadu pro hlavní město Prahu panem plk. Mgr. Josefem Vachtlem, zastáncem práva, milovníkem historie, statistiky a rumů, byl i díky jeho vypravěčským schopnostem a velké dávce humoru obrovským zážitkem. Ač vinařka, měla jsem na konci strašnou chuť ochutnat nějaký dobrý rum. Během rozhovoru jsem si také nejednou uvědomila, že jejich všeobecný respekt jim my strážníci, můžeme tak trochu závidět.
Číst dál: „Pohádek jsem slyšel víc, než jich odvyprávěla Šeherezáda. Veskrze jsou celníci ale...
P.S. žij
Lze předpokládat, že člověka, který právě čte řádky našeho časopisu, zajímá práce Městské policie Praha a že sleduje také její profil na Facebooku, hlavním komunikačním kanálu směrem k veřejnosti.
Na naší „zdi“ se nejčastěji objevují příspěvky o zadržení řidičů pod vlivem alkoholu, polapení „umělců“ se sprejem v ruce, řešení osob narušujících veřejný pořádek a další. Jste-li opravdu pravidelným čtenářem, jistě vám neuteklo, že se stále více začínají objevovat texty, znějící zhruba takto:
Víkend sebevrahů
Tři pokusy o sebevraždu řešili uplynulý víkend pražští strážníci. Dva muže a ženu předali do péče záchranářů.
Pod Svícnem
Příběhy brutálně týraných malých dětí a žen se objevují v médiích stále častěji a věřím, že reakce většiny z nás je podobná. Znechucení střídá zlost. Chvíli si představujeme, co všechno bychom udělali pachateli, kdyby se nám dostal do ruky. Poté zalitujeme, že u nás není trest smrti a zadoufáme alespoň v doživotí. Následně nám několik dní vrtá hlavou, jak to může někdo vůbec udělat, načež celou událost v hlavě uzavřeme s tím, že pachatel určitě dostane, co si zaslouží. Bohužel, kdybyste mapovali příběh dál, zjistili byste, že v mnoha případech odchází pachatel od soudu pouze s podmínkou, zatímco oběť budou dávat psychologové a lékaři dohromady třeba celý život. Jestli jste právě pozvedli obočí a zajímá vás proč osoba, která zlomí miminku 11 kostí, dostane od soudu pouze podmínku, začtěte se do rozhovoru s poslankyní Barborou Urbanovou. Nejen, že opravdu ví, o čem mluví, ale je také spoluzakladatelkou iniciativy Pod Svícnem, která podobné případy medializuje, a snaží se tak rozhýbat zkostnatělý systém směrem k efektivnějšímu potírání celého fenoménu domácího násilí.
Spěte, strážníci, spěte
Říkám ti, spánek je pro nuly. Chce to po nocích Morgany, po ránu Redbully. Zní část z populární skladby od českého písničkáře s uměleckým jménem Xindl X. Každý, kdo se však o spánek a jeho vliv na lidský organismus začal zajímat, nemůže se zmíněným veršem souhlasit. Spánek je složitý proces, který ovlivňuje naší náladu, produktivitu nebo paměť. Propisuje se do našeho zdraví a to jak fyzického, tak psychického. Zkrátka k jeho zařazení do našich životů měla příroda nějaký důvod a přírodu nepřetlačíte. Můžete jí však v době, která jí hází všemožně klacky pod nohy, malinko vyjít vstříc. Jakým způsobem nám prozradí Jaroslav Pajskr z magazínu ChytrýSpánek.cz, který nám ochotně odpověděl na několik otázek.
Magnitudo 7.8
Severovýchod Číny a rok 1976. Haiti 2010. Indonésie 2004. Provincie S'-čchuan, Čína, 2008. Kašmír 2005. Peru 1970. Írán 1990. Turecko a Sýrie 2023. Všechna tato místa mají něco společného a tím je katastrofální pohyb litosférických desek, který vyvolal ničivá zemětřesení. Ta si vyžádala statisíce lidských obětí, zničená města, infrastrukturu a na dlouhá léta uvrhla postižené oblasti o mnoho desítek let zpět. Pokud bychom chtěli uvést čísla, pak v pořadí, jak byla uvedena výše – 655 000, 316 000, 283 000, 88 000, 86 000, 70 000, 50 000, 49 000 a více obětí. Mohlo by se zdát, že počet obětí bude zákonitě souviset i se samotnou silou zemětřesení a stupněm Richterovy škály. Souvislost zde samozřejmě je, ale možná daleko více záleží na tom, kde se zemětřesení objeví – v jaké oblasti, jak moc je vyspělá a jaké další následné jevy po otřesech matičky Země budou následovat – sesuvy půdy, záplavy či tsunami. Možná právě proto ve výčtu nejtragičtějších událostí tohoto typu za posledních šedesát let nenajdeme Japonsko či jinou vyspělou zemi.
Duo krysaříků aneb návštěva Anny Slováčkové v trojském útulku
Navštívit útulky pro opuštěná zvířata patří mezi nejrůznějšími osobnostmi k takovému malému klišé. Již ani nespočítám, kolikrát jsem byl v našem útulku fotit známé osobnosti, jak z řad celebrit, tak z řad politiků. Je úsměvné, když dotyčný dorazí do takového zařízení a přinese jeden pytlík dětských piškotů. Nechá se provést, vyfotit, zapózuje a hned se ptá, kdy dostane snímky, aby se s nimi mohl pyšnit na sociálních sítích. Jde přece hlavně, jeho slovy, o propagaci útulku, a aby opuštěná zvířata našla rychle svůj domov. Ještě lepší je situace, kdy celebrita pózuje u náklaďáku plného granulí, tváří se, že tuny žrádla odnosí do suterénu, abyste se za chvíli dověděli, že veškeré žrádlo je prošlé a na vyhození. Nevadí, to na fotkách a na videu rozhodně nepoznáte a palce nahoru se vrší… bravo, jste jednička, skvělé, úžasné, takové lidi potřebujeme, záplava srdíček…
Číst dál: Duo krysaříků aneb návštěva Anny Slováčkové v trojském útulku
Street Law – Právo neprávníkům
Vstupní hala obehnaná šedými mramorovými sloupy, ze které se rozbíhají chodby do jednotlivých přednáškových místností. Ticho a prostupující aura něčeho vznešeného, váženého a vlastně i trochu tajemného. To jsou kulisy místa, kde ti nejlepší profesoři již 675 let předávají právo budoucím právníkům. Vlastně ne tak docela. Díky projektu Street Law již nemusíte být student práv, aby se Vám otevřely brány a vytříbené mozky zdejší právnické fakulty. Stačí se jen přihlásit a Street Law tým složený jak ze studentů, tak vyučujících pomůže rozptýlit zmiňované tajemno obestírající právní problematiku. O tom, jak celý projekt předávání práva neprávníkům pomocí workshopů, simulovaných soudů, přednášek a dalších aktivit funguje, jsem vyrazil vyzpovídat vedoucí projektu Zuzanu Vanýskovou. Sama místní univerzitu vystudovala, pracuje na Katedře právních dovedností a vedle doktorského studia má od letošního léta na starosti zmíněný projekt. Času tedy nemá na rozdávání a tak rychle k první otázce.
Zrovna včera jsem si koupil novou kulovnici
Tvář s černým knírem shlížela ze všech nároží, kam oko dohlédlo. Jeden visel na průčelí domu hned naproti. Velký bratr tě sleduje, hlásal nápis a tmavé oči hleděly upřeně do Winstonových. Dole na ulici se ve větru křečovitě třepotal další plakát, na jednom rohu roztržený, a střídavě zakrýval a odkrýval jediné slovo Angsoc. Daleko odtud se snesl mezi střechy vrtulník, chvilku se vznášel jako moucha masařka a obloukem zase odletěl. Byla to policejní hlídka, co strká lidem nos do oken. Ale hlídky nebyly důležité. Důležitá byla jedině Ideopolicie. (G. Orwell, 1984)
Jsem ráda, že jste si našli cestu k našemu časopisu MP Praha Pražskému strážníkovi. Přinášíme Vám informace nejen z prostředí naší organizace, ale také z oblasti kultury, historie, sportu a dalších. Věřím, že články budou pro Vás přínosné a zajímavé.
Irena Seifertová
šéfredaktorka