EV je to nejlepší řešení
Když se řekne elektromobil, tak se mnohým lidem objeví červený hadr před obličejem. Moc dobře to vím a osobně to chápu. Zrovna dnes jsem volal s kolegou a narazili jsme na toto téma. Otázky na to, jak rychle dojedu do Itálie, kolikrát musím tankovat či nabíjet, jak tomu nevěří a vůbec vnitřní averze k vozům, které pohání baterie a ne zrovna benzín či nafta. EV (elektromobil z angličtiny) se stal rovněž jakýmsi symbolem jedné evropské politiky, kterou moc lidí nechápe, a pokud se snaží pochopit správné jádro a myšlenku, tak už nerozumí provedení a prosazování tak trochu zelené demagogie. Osobně jsem proto, aby se technologie prosadila sama, a nemusí k tomu být dotační politika.
Nevypusť duši – deset let destigmatizace duševního zdraví
Většina z nás se snaží před okolím vypadat dobře. Neváháme proto utratit nemalé částky, investovat čas a neodpustíme si ani drobné lži. Před kamarády nadsazujeme počet vypitých piv nebo vstřelených gólů, kolegům tvrdíme, jaká jsou naše rozmazlená dítka andílci a prožité roky schováváme za kosmetické výrobky či operace. Z fleku bych našel dalších tisíc příkladů a nevidím na tom nic extra špatného. Teď si však představte, že přijdete do hospody, na firemní poradu nebo třídní sraz a řeknete, že už dva měsíce každý večer pláčete a přemýšlíte o sebevraždě. Vlastně to nemusí být ani tak extrémní. Stačí jen, že jste vyhořelí, všechny dny jsou šedivé a už skoro nevidíte důvod vstát z postele. To asi nepůjde že? Dívali by se na vás špatně, ztratili byste kredit a celkově je to téma pro neúspěšné slabochy. Tohle důležité téma má jednoduše stigma, které není lehké prolomit. V posledních letech se však začíná situace zlepšovat, a to díky projektům jako je Nevypusť duši. Jedná se o neziskovou organizaci, která se zaměřuje na osvětu péče o duševní zdraví. Více o jejich činnosti se dozvíte od ředitelky celé organizace Báry Pšenicové.
Číst dál: Nevypusť duši – deset let destigmatizace duševního zdraví
Víc a víc si uvědomuji tu obrovskou odpovědnost - rozhovor s nově jmenovaným ředitelem MP Praha Ludvíkem Klemou
Každé město má své srdce a duši – tvoří ho lidé, kteří neúnavně pracují pro jeho blaho. Jsme proto velmi rádi, že Vám můžeme zprostředkovat rozhovor s jedním z nich, naším kolegou. Pár rozhovorů už pro náš časopis v minulosti poskytl, dnes ale bude vystupovat z nové, pro naši organizaci dosti zásadní pozice. Lépe řečeno, té nejzásadnější. Nerada bez nějakého mandátu mluvím za více lidí, tentokrát to ale risknu … Jeho zvolení do funkce jsme všichni přivítali, protože jeho profesní cesta může být inspirací pro mnohé z nás. Ludvík Klema je nejen zkušený profesionál, který svou práci zasvětil službě pro hlavní město Prahu, ale od prosince loňského roku také novým ředitelem naší organizace. Samozřejmě nás potěšilo, že jeden z prvních rozhovorů, kde poodhalil své plány, poskytl právě nám. Protože už se nějaký ten pátek známe, domluvili jsme se, že si i v rámci rozhovoru budeme tykat.
Medici na ulici – deset let nezištné pomoci
Zdraví je téměř nekonečné téma a čím je člověk starší, tím víc se o sebe bojí. Aby také ne. Stačí se špatně sehnout ke tkaničkám, posedět u otevřeného okna, nebo sníst vlašák za zenitem a problém je na světě. Bolest, nevolnost, závratě a další příznaky vám pak do mysli ukládají černé myšlenky a rozvrací běžný den. Do nemocnice se vám nechce, protože je možné, že budete čekat dlouhé hodiny, aby vám vyhořelá doktorka řekla, že vám vlastně nic není. Zdraví je prostě základ všeho. A teď si představte, že jste člověk na ulici. Denně spíte v mrazu, potloukáte se po ulicích, zdravé jídlo a cvičení jsou jen vzdálený vtip. Jak se asi zdravotně cítíte? A jak se cítíte, když víte, že vás od lékaře pravděpodobně rovnou vyhodí? Hádám, že pocit frustrace a méněcennosti musí být zdrcující. Naštěstí jsou tu spolky jako Medici na ulici, kteří těmto lidem přinášejí naději, důstojnost, pocit rovnosti a samozřejmě tolik potřebné ošetření. Tohle je krátký článek o jejich nezištné činnosti.
Sto bez deseti aneb Jubilejní sezona Pražských symfoniků
Osobně moc nemám rád, když články začínají vzpomínkou na dětství. Vypadá to pak, že autor jaksi zamrzl a není schopen vymyslet něco lepšího. V případě tohoto článku však udělám výjimku a nahlédnu asi třicet pět let nazpět, do doby, kdy jsem s rodiči chodil do divadla téměř každý den a také jsem v něm trávil více času než s kamarády před naším činžákem. Nebylo to ovšem tím, že by mne rodiče chtěli za každou cenu kulturně vzdělávat a snažili se mi pod kůži dostat operu či operetu, ale proto, že oba hráli v libereckém symfonickém orchestru Divadla F. X. Šaldy.
Číst dál: Sto bez deseti aneb Jubilejní sezona Pražských symfoniků
Válečná zóna na Jesenicku aneb Každá pomoc se počítá
Představte si, že se hypotékou zadlužíte na desítky let, každou volnou chvíli makáte měsíce a roky na stavbě domova pro vaši rodinu, a když už je stěhování na dosah, zmizí to všechno nenávratně během chvíle pod vodu. Nebo vám s sebou vezme vodní živel dům, kde žijete od narození, kde jste vychovali svoje děti a kde máte spoustu vzpomínek. A najednou máte jen to oblečení na sobě, a pokud jste měli štěstí a chvilku času, tak ještě to málo, co se vám podařilo zachránit. Nebo vám dům zůstane stát, ale všechno v něm je zničené a vy nevíte, kde začít s úklidem a opravami. Jde to pomalu, prach a zápach plísně vás provází na každém kroku a zima na krku. Takových příběhů jsou po zářijových povodních v postižených oblastech naší země tisíce. O Ivetě Kolaříkové, která se z horské přírody přestěhovala do Prahy za svými dětmi a vnoučaty, jsem psala v letošním únorovém čísle. Iveta je okrskářkou v Praze 6, a protože pochází z Jeseníku, vyrazila co nejrychleji svým rodičům a kamarádům na pomoc. A nebyla sama. Její kolegové Gabriela Dvořáčková, Martin Havránek a Ludvík Kučera se rozhodli, že ji v tom nenechají. Tahle čtveřice hájila barvy pražských strážníků, i když – na rozdíl od některých jiných městských policií – odjela na vlastní pěst.
Číst dál: Válečná zóna na Jesenicku aneb Každá pomoc se počítá
Studentská právní poradna - studenti k vašim službám
Dobrá rada nad zlato. V oblasti práva toto staré české přísloví platí dvojnásob. Ale kam pro dobrou radu zajít? Internet na vás vyplivne jen stovky více či méně věrohodných webů, sousedka je právník gaučový a skutečný odborník si každou větu nechá tvrdě zaplatit. Jestli začínáte propadat zoufalství, nemusíte. Pan Viktor Hatina vám v krátkém rozhovoru představí projekt Studentských poraden, a nastíní tak cestu k bezplatné právní pomoci pro každého. Stačí se jen pozorně začíst.
Číst dál: Studentská právní poradna - studenti k vašim službám
Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, maják do zářivé budoucnosti
Stačí se projít Prahou bez obličeje přilepeného na displej, zhluboka dýchat a pozorovat širší kontext. Vidíte místně homogenní výšky budov? Jak stromy brání ulice před přehřátím? Kam se ztrácí voda po dešti? Jak jsou situovány lavičky nebo rozesety odpadkové koše? Jaký mají ty koše desing? Kde je kavárna, hotel, komunitní centrum? Kde se staví, kde bourá? Kam dotančí tramvaje a kde vládnou autobusy? Všechny ty detaily, souvislosti a propojení není v lidských silách pojmout a vstřebat. Každé město je neuvěřitelně složitý živý organismus, který se neustále vyvíjí, a aby se vyvíjel zdravě, je potřeba mít někoho, kdo bude hlídat cestu vpřed a zároveň léčit bolístky z dob minulých. Mohu vás uklidnit. Po vzoru špičkových kosmopolitních měst, má také Praha svůj tým profesionálů, kteří každý den pracují na tom, aby bylo naše hlavní město i nadále skvělým místem k životu. Jmenují se Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, možná je znáte pod zkratkou IPR a o jejich často nesnadné práci se pro náš časopis rozpovídal jejich tiskový mluvčí Marek Vácha. Snad vás jeho vyprávění bude bavit tak jako mě. Přeji příjemné čtení.
Číst dál: Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, maják do zářivé budoucnosti
Slet spojuje
Bydlím nedaleko stadiónu Eden. Od pondělí 1. července jeho okolí ožilo tisíci cvičenců, kteří se připravovali na svá vystoupení v rámci XVII. všesokolského sletu. Přestože mnozí ze sousedů brblali a stěžovali si na tuto skutečnost (plné tramvaje, mnoho lidí v nákupním centru a tak podobně), já cítila, že se děje něco neobvyklého, něco výjimečného. Několikrát jsem se byla podívat na pódiová vystoupení, která probíhala začátkem měsíce na náměstí Míru, Staroměstském náměstí a dalších místech, i na výstavy fotografií (například 17 všesokolských sletů). Trochu jsem záviděla cvičencům program, který pro ně byl připravený například v O2 aréně, Národním divadle, Tyršově domě a tak dále. Věřím, že si celý svůj pobyt v Praze náramně užili. Po náročných dnech, kdy od rána do večera poctivě cvičili nástupy a secvičovali skladby, převážně ve velkém horku, přišel čtvrteční večer! To byl neuvěřitelný zážitek. Mnozí lidé stále srovnávají slet a spartakiádu. Ano, na spartakiádě jsem cvičila dvakrát, ale nedostala jsem se dál než na okresní úroveň. Je to už pěkná řádka let, ale stejně na to ráda vzpomínám, neb jako malá jsem nevnímala ideologii celé akce. „Za mír, za socialismus“ – koho to v pěti letech zajímá? Když nás v září oslovila kolegyně Jindra, zda nechceme nacvičovat společně, váhala jsem. Zvítězila lenost, protože nácviky probíhaly každou neděli k večeru, navíc v Čimicích. Teď je mi to líto. Ale za šest let bude slet zase! A to je výzva. Bude-li mi zdraví sloužit, chci se aktivně zapojit. Věřím, takhle smýšlí mnozí, kteří byli letos v publiku.
7752 kilometrů s Kachnou
Chcete něco říci o Kachnách? A ptáte se, proč vlastně píšu slovo Kachna s velkým písmenem? Soudím, že podle fotek už dávno víte, že nechci mluvit o opeřenci, co posedává u kdejakého rybníku, ale o legendárním vozu Citroën 2CV. Pod tímto názvem ale o něm nikdo mluvit nebude. Každý jezdí Kachnou, Kachničkou a někdy dokonce Slimákem. A proč ten název? Nebudu dělat chytrého, protože do určité doby jsem netušil, kde je stoprocentní původ tohoto jména. Možná, když se podíváte na předek mladších modelů, mohou vám připomínat onoho opeřence, ale v tom to není. Po prvním svezení budete vědět. Kachna se houpe, naklání a připomíná tak kolébavou chůzi ptáka. Jako další důvod ovšem je i fakt, že v Kachně to prostě občas vrže a ono vrzání připomíná ptačí zvuky. A já osobně jsem si udělal ještě jednu teorii, naprosto novou a inovátorskou. Každá Kachna je v originále kabriolet mající střechu potaženou pogumovaným plátnem. A co si budeme povídat, těsnění není kdovíjaké a stejně to platí i o části motoru a spojení kabiny. Takže do Kachny prostě teče. No a voda k té kačeně prostě patří taky. Jak jsem se dověděl v servise Neruda v Jesenici u Prahy, který je specialista na Kachny a další modely francouzské značky, tak do vybavení každého řidiče tohoto originálního modelu patří igelitka či plastový sáček. Ne proto, že by každý jezdil s Kachnou na nákupy a šetřil tak opakovanými nákupy do jedné igelitky životní prostředí, ale proto, že pokud dost prší, tak každému řidiči kape na pravou nohavici voda přes plynový pedál. Jo, Kachna je originál se spoustou nedokonalostí, ale ve své podstatě je vlastně dokonalá.
Nezapomněl jsem, vzpomínám
Judo je styl japonského bojového umění a zároveň velmi rozšířený úponový sport. V překladu znamená jemná cesta. Hlavní myšlenkou je mít možnost volby, zda při úspěšně provedené obraně dojde k poranění útočníka, nebo pouze získání kontroly nad ním. Tím si uvědomí marnost svého počínání. Tyto principy vychází ze škol, které vyučovaly sebeobranu neozbrojeného člověka. Sebeobrana v té době řešila skutečné bojové situace, které vznikaly při boji muže proti muži. Jestliže jeden z bojovníků přišel v boji o svou zbraň, nastala situace, kdy musel bojovat o svůj život. Úspěšné provedení technik pak končilo smrtí útočníka nebo jeho destruktivním poškozením. Toliko charakteristika sportu z FTVS UK, který zná asi každý.
Určitě by se mnou mnoho judistů nesouhlasilo, kdybych napsal, že judo je jen sport. Není, je to cesta, princip života. Nejen o tom jsem si povídal s naším bývalým kolegou, instruktorem sebeobrany, současným úspěšným judistou v kategorii veteránů na evropské i světové úrovní, Václavem Morštejnem. Václav téměř dvacet let vedl fyzickou přípravu mnoha strážníků, učil je práci s obuškem, teleskopem a mnoho dalšího.
V krbu oheň praská... Prosím, pane rado, posaďte se a vypravujte.
U toho pomyslného krbu jsem se sešel s panem Milošem Vaněčkem. S policejním důstojníkem na penzi, emeritním policejním radou a emeritním komisařem Národní protidrogové centrály. Nyní penzistou, ale především policejním historikem. Miloš Vaněček se podílel na vzniku několika knih, ať už sám nebo jako spoluautor. Jeho jméno najdeme na přebalech knih Mandragora, morfin, kokain z roku 2009, Zločin a vášně za rady Vacátka z roku 2012 a Skutečné zločiny po česku z roku 2023. Knihy, které mapují skutečné kriminální případy.
Číst dál: V krbu oheň praská... Prosím, pane rado, posaďte se a vypravujte.
Žena jménem LEA aneb Utluč tu flundru v tunelu
Poznat tuhle ženu pro mne znamenalo hodně. Je neuvěřitelná. Jak vlastně dlouho už se známe? Pokud mne paměť neklame, tak od ledna/února 2017. Tehdy jsme natáčely krátké video vstupy do jedné inscenace nejmenovaného pražského divadla. Tou dobou jsem se začala zajímat o její práci. (Jak to, že ne dřív?) Nechci vypadat jako stalkerka, ale pravdou je, že jsem ji hned v březnu téhož roku požádala o přátelství na facebooku, začala pravidelně sledovat její reportáže, i to, co dělá ve volném čase (ne to, s kým chodí na víno, ale kde se angažuje, i když o tom právě netočí). Postupně se z nás staly, snad nepřeháním, přítelkyně. Po tři roky jsme (nejen) spolu pracovaly na projektu, který se podařilo v minulém měsíci realizovat. Zadáte-li si její jméno do internetového vyhledavače, nabídne vám odkaz na hesla: vlasy, adventní koncert, děti, dokument, manžel, instagram. Nebudu vás napínat, ta žena, o které chci psát a s jejíž prací vás chci seznámit, je kouzelná dlouhovlasá drobná blondýnka s brýlemi, velkým srcem, prořízlou pusou a obrovskou odvahou – Lea Surovcová.
Eva Jarkovská – zrozena pro Krimi zprávy
Na světě jsou jen tři jistoty. Smrt, daně a pravidelné vysílání Krimi zpráv na CNN Prima News. S železnou pravidelností si může, informací chtivý, divák zapnout svůj televizní přístroj a získat přehled o aktuálním dění spadajícím pod hlavičku krimi. Pořad se těší velké sledovanosti a díky dobře fungující spolupráci není výjimkou, že se obýváky napříč celou republikou nese strážnické „zanechte svého protiprávního jednání“, nebo jiný zvuk z aktuálního zákroku Městské policie Praha. Kromě zasahujících strážníků a často agresivních přestupců má většina zmíněných reportáží ještě jeden společný znak. Je jím charismatická a energická žena s mikrofonem v ruce. Jmenuje se Eva Jarkovská, jako reportérka má bohaté zkušenosti a o práci naší městské policie má přehled jako málokterý člověk z branže. Jsme proto rádi, že svolila ke krátkému rozhovoru, díky kterému můžeme nahlédnout nejen do jejího života, ale také pod pokličku pořadu, který spoluutváří náš mediální obraz. Přejeme příjemné čtení.
Pavilon Y
Některé rozhovory člověk bere jako nutně splněnou povinnost a na některé se vyloženě těší, protože ví, že bude před ním stát člověk, který má co říci a který se netváří jako ten, koho svou přítomností obtěžujete a kdo vám se zaťatými zuby nakonec vyšel vstříc. Do první kategorie bych rozhodně zařadil následující rozhovor. Ten byl tak trochu netypický v tom, že na otázky neodpovídala jedna osoba, ale rovnou dvě.
Naši čtenáři jistě vědí, že dvakrát do roka (v lednu a v červnu) probíhají akce Daruj krev s Městskou policií hl. m. Prahy. Pokaždé vám přinášíme obrazovou zprávu i krátké info na sociální sítě. Ale ještě se nestalo, že bychom do našeho časopisu přinesli rozhovor s lidmi, kteří na Transfuzním oddělení Fakultní nemocnice Královské Vinohrady pracují a mají chod oddělení na starosti. Myslel jsem, že to nebude zas tak jednoduché, ale nakonec se ukázalo, že cesta je krátká a snadná. Vlastně stačilo napsat jeden e-mail a spolupráce byla domluvena a schválena. Tak by to mělo vypadat všude.
Jsem ráda, že jste si našli cestu k našemu časopisu MP Praha Pražskému strážníkovi. Přinášíme Vám informace nejen z prostředí naší organizace, ale také z oblasti kultury, historie, sportu a dalších. Věřím, že články budou pro Vás přínosné a zajímavé.
Irena Seifertová
šéfredaktorka