Bezpečnost není jednorázová věc
V předminulém čísle jsme vám přinesli článek s titulkem First responder. Nyní na článek naváži a budu pokračovat v tématu první pomoci a školení strážníků. Půjdeme pěkně od začátku. Než se podíváme na základní pravidla resuscitace, zastavení krvácení, musíme se zmínit o tom nejdůležitějším pro samotného zachránce – o jeho vlastní bezpečnosti. Jak se říká – mrtvý nikomu nepomůžeš! Osobně se necítím natolik fundovaný, abych mohl někoho poučovat či školit a psát odborné články. U naší organizace je však více lidí, kteří mají k tomuto tématu co říci. Já jsem oslovil kolegu Zdeňka Matušíka, instruktora výcviku na našem Útvaru vzdělávání. Je to právě on, kdo má bohaté zkušenosti z praxe, kdo strávil řadu let na ulici v přímém výkonu a kdo nyní školí všechny strážníky jak z taktiky, tak právě z první pomoci. Otevřeli jsme tedy téma bezpečnosti, práva, téma chování v krizové situaci, ale i prevenci a vlastní osobní zkušenosti.
Nová ředitelka trojské divočiny
V naší metropoli existuje místo, které zná snad úplně každý, každý ho alespoň jednou v životě navštívil a jeho sláva hvězd se dotýká. Ne, nejedná se o pivnici U Zlatého tygra, vy alkoholici. Mluvím o pražské zoologické zahradě. Je to místo, které každý rok navštíví téměř jeden a půl milionu zvědavých turistů. Kousek divočiny, který obývá více než 6 000 zvířat z celého světa. Česká hrdost pyšně zářící na předních příčkách světových žebříčků hodnotících podobná zařízení. Z těchto a mnoha dalších důvodů je zoo silně mediálně pokryta a každý nově odchovaný luskoun či tučňák zaplní sociální sítě jako pravá, nefalšovaná, hollywoodská hvězda. Jinak tomu tedy logicky nemohlo být ani v případě změny ve vedení. Před pár měsíci rezignoval dosavadní ředitel Miroslav Bobek a na jeho místo nastoupila paní Lenka Poliaková. Po odeznění mediální bouře, která mířila spíše na pana Bobka, se novináři obrátili směrem k nové sympatické ředitelce a jejím plánům s pražskou výkladní skříní. Každý chtěl vyjádření, fotečku či rozhovor a my měli štěstí, že se nám tolik žádané audience dostalo. Přejeme příjemné čtení.
Dvoje povídání o koních
Právě sedím v unimo buňce, která je součástí zázemí naší Jízdní skupiny na Obvodním ředitelství pro Prahu 11. Jsme v blízkosti Milíčovského lesa, nedaleko Milíčovského rybníka, Kančíka či Homolky. Vlastně, kdyby mě sem někdo shodil z nebe, tak bych na první pohled nepoznal, že jsem v Praze. Na ten druhý samozřejmě ano, stačilo by se podívat západním směrem a viděl bych Jižní město se svými betonovými monumenty. Ale tento výsek krajiny by mohl klidně být vesnicí na Vysočině. Nejsem zde samozřejmě sám. U vstupu jsem potkal hned několik kolegyň v jezdeckých rajtkách a naproti mi šla místní vedoucí Vladimíra Podroužková, která má na starosti jak organizační věci, tak samotný výcvik koní. Ostatně lidé obecně “od zvířat” mi přijdou vždy více nohama na zemi a daleko realističtější než například lidé z kanceláří. Také jsou více struční a jejich odpovědi přímé a jasné. Musím napsat, že je to dosti příjemná změna. Osobně mám raději krátké, jednoduché a jasné věty, než komplikovaná souvětí, na jejichž konci se stejně nic nedovíte.
Neustále balancuji
Když se ptali dalajlámy, co ho na lidech a lidskosti nejvíc překvapuje, odpověděl: „Lidé. Protože obětují zdraví, aby vydělali peníze, potom obětují peníze, aby znovu získali zdraví, potom se tak znepokojují minulostí a budoucností, že si neužívají přítomnosti, a tak nežijí ani v přítomnosti, ani v budoucnosti. A žijí tak, jakoby neměli nikdy zemřít, a potom zemřou bez toho, aby předtím žili.“
Od malička jsem věděl, co budu dělat
Dělat rozhovor s někým, koho i po 28 letech práce baví, je radost. A to náměstek pro výkon služby Dušan Machoň rozhodně je. Od svého nástupu až do března letošního roku pracoval na Praze 3, kde začínal jako strážník pochůzkář, následoval post velitele směny, velitele stanice a 25 let pak pracoval na pozici ředitele obvodu. V březnu letošního roku se stal náměstkem ředitele pro výkon služby. Povídali jsme si o tom, jak vnímá změnu, jaké jsou priority i největší úskalí výkonu, jak chybí respekt a prestiž, ale také o tom, co má rád.
Návštěva strážníků ze Saint Tropez
Asi málokdo z nás zkušenějších neviděl aspoň jednu komedii ze série filmů o četnicích ze Saint Tropez s Louisem de Funésem v hlavní roli. Do tohoto malebného městečka na Francouzské riviéře a Azurovém pobřeží zavítal v květnu náš kolega Vojtěch Dombai. K pražské městské policii nastoupil před dvaceti lety. Prvních jedenáct let sloužil na Obvodním ředitelství Praha 11 v autohlídce, pak přešel na pozici instruktora taktiky a po čtyřech letech se na jedenáctku vrátil, tentokrát do kanceláře. Během svého měsíčního pobytu v Saint Tropez několikrát navštívil svého kamaráda Francoise, který pracuje na vedoucí pozici u zdejší městské policie a o své zážitky a dojmy se na dalších řádcích ochotně podělil.
Chceme slyšet názory strážníků aneb Představujeme instruktory taktiky
Měl jsem to potěšení a čest se nedávno zúčastnit periodického kursu na našem Útvaru vzdělávání. Velkou část výcviku zabírala výuka zdravovědy. Překvapilo mě, že při výkladu, prezentaci i praktických ukázkách nikdo ani nešpitl. A když už špitl, bylo to k věci. Říkal jsem si v duchu to, co jsme si s ostatními pověděli na konci kursu nahlas. Že takhle zvládnuté a výborně podané informace o první pomoci jsme ještě nezažili.
Číst dál: Chceme slyšet názory strážníků aneb Představujeme instruktory taktiky
EV je to nejlepší řešení
Když se řekne elektromobil, tak se mnohým lidem objeví červený hadr před obličejem. Moc dobře to vím a osobně to chápu. Zrovna dnes jsem volal s kolegou a narazili jsme na toto téma. Otázky na to, jak rychle dojedu do Itálie, kolikrát musím tankovat či nabíjet, jak tomu nevěří a vůbec vnitřní averze k vozům, které pohání baterie a ne zrovna benzín či nafta. EV (elektromobil z angličtiny) se stal rovněž jakýmsi symbolem jedné evropské politiky, kterou moc lidí nechápe, a pokud se snaží pochopit správné jádro a myšlenku, tak už nerozumí provedení a prosazování tak trochu zelené demagogie. Osobně jsem proto, aby se technologie prosadila sama, a nemusí k tomu být dotační politika.
Nevypusť duši – deset let destigmatizace duševního zdraví
Většina z nás se snaží před okolím vypadat dobře. Neváháme proto utratit nemalé částky, investovat čas a neodpustíme si ani drobné lži. Před kamarády nadsazujeme počet vypitých piv nebo vstřelených gólů, kolegům tvrdíme, jaká jsou naše rozmazlená dítka andílci a prožité roky schováváme za kosmetické výrobky či operace. Z fleku bych našel dalších tisíc příkladů a nevidím na tom nic extra špatného. Teď si však představte, že přijdete do hospody, na firemní poradu nebo třídní sraz a řeknete, že už dva měsíce každý večer pláčete a přemýšlíte o sebevraždě. Vlastně to nemusí být ani tak extrémní. Stačí jen, že jste vyhořelí, všechny dny jsou šedivé a už skoro nevidíte důvod vstát z postele. To asi nepůjde že? Dívali by se na vás špatně, ztratili byste kredit a celkově je to téma pro neúspěšné slabochy. Tohle důležité téma má jednoduše stigma, které není lehké prolomit. V posledních letech se však začíná situace zlepšovat, a to díky projektům jako je Nevypusť duši. Jedná se o neziskovou organizaci, která se zaměřuje na osvětu péče o duševní zdraví. Více o jejich činnosti se dozvíte od ředitelky celé organizace Báry Pšenicové.
Číst dál: Nevypusť duši – deset let destigmatizace duševního zdraví
Víc a víc si uvědomuji tu obrovskou odpovědnost - rozhovor s nově jmenovaným ředitelem MP Praha Ludvíkem Klemou
Každé město má své srdce a duši – tvoří ho lidé, kteří neúnavně pracují pro jeho blaho. Jsme proto velmi rádi, že Vám můžeme zprostředkovat rozhovor s jedním z nich, naším kolegou. Pár rozhovorů už pro náš časopis v minulosti poskytl, dnes ale bude vystupovat z nové, pro naši organizaci dosti zásadní pozice. Lépe řečeno, té nejzásadnější. Nerada bez nějakého mandátu mluvím za více lidí, tentokrát to ale risknu … Jeho zvolení do funkce jsme všichni přivítali, protože jeho profesní cesta může být inspirací pro mnohé z nás. Ludvík Klema je nejen zkušený profesionál, který svou práci zasvětil službě pro hlavní město Prahu, ale od prosince loňského roku také novým ředitelem naší organizace. Samozřejmě nás potěšilo, že jeden z prvních rozhovorů, kde poodhalil své plány, poskytl právě nám. Protože už se nějaký ten pátek známe, domluvili jsme se, že si i v rámci rozhovoru budeme tykat.
Medici na ulici – deset let nezištné pomoci
Zdraví je téměř nekonečné téma a čím je člověk starší, tím víc se o sebe bojí. Aby také ne. Stačí se špatně sehnout ke tkaničkám, posedět u otevřeného okna, nebo sníst vlašák za zenitem a problém je na světě. Bolest, nevolnost, závratě a další příznaky vám pak do mysli ukládají černé myšlenky a rozvrací běžný den. Do nemocnice se vám nechce, protože je možné, že budete čekat dlouhé hodiny, aby vám vyhořelá doktorka řekla, že vám vlastně nic není. Zdraví je prostě základ všeho. A teď si představte, že jste člověk na ulici. Denně spíte v mrazu, potloukáte se po ulicích, zdravé jídlo a cvičení jsou jen vzdálený vtip. Jak se asi zdravotně cítíte? A jak se cítíte, když víte, že vás od lékaře pravděpodobně rovnou vyhodí? Hádám, že pocit frustrace a méněcennosti musí být zdrcující. Naštěstí jsou tu spolky jako Medici na ulici, kteří těmto lidem přinášejí naději, důstojnost, pocit rovnosti a samozřejmě tolik potřebné ošetření. Tohle je krátký článek o jejich nezištné činnosti.
Sto bez deseti aneb Jubilejní sezona Pražských symfoniků
Osobně moc nemám rád, když články začínají vzpomínkou na dětství. Vypadá to pak, že autor jaksi zamrzl a není schopen vymyslet něco lepšího. V případě tohoto článku však udělám výjimku a nahlédnu asi třicet pět let nazpět, do doby, kdy jsem s rodiči chodil do divadla téměř každý den a také jsem v něm trávil více času než s kamarády před naším činžákem. Nebylo to ovšem tím, že by mne rodiče chtěli za každou cenu kulturně vzdělávat a snažili se mi pod kůži dostat operu či operetu, ale proto, že oba hráli v libereckém symfonickém orchestru Divadla F. X. Šaldy.
Číst dál: Sto bez deseti aneb Jubilejní sezona Pražských symfoniků
Válečná zóna na Jesenicku aneb Každá pomoc se počítá
Představte si, že se hypotékou zadlužíte na desítky let, každou volnou chvíli makáte měsíce a roky na stavbě domova pro vaši rodinu, a když už je stěhování na dosah, zmizí to všechno nenávratně během chvíle pod vodu. Nebo vám s sebou vezme vodní živel dům, kde žijete od narození, kde jste vychovali svoje děti a kde máte spoustu vzpomínek. A najednou máte jen to oblečení na sobě, a pokud jste měli štěstí a chvilku času, tak ještě to málo, co se vám podařilo zachránit. Nebo vám dům zůstane stát, ale všechno v něm je zničené a vy nevíte, kde začít s úklidem a opravami. Jde to pomalu, prach a zápach plísně vás provází na každém kroku a zima na krku. Takových příběhů jsou po zářijových povodních v postižených oblastech naší země tisíce. O Ivetě Kolaříkové, která se z horské přírody přestěhovala do Prahy za svými dětmi a vnoučaty, jsem psala v letošním únorovém čísle. Iveta je okrskářkou v Praze 6, a protože pochází z Jeseníku, vyrazila co nejrychleji svým rodičům a kamarádům na pomoc. A nebyla sama. Její kolegové Gabriela Dvořáčková, Martin Havránek a Ludvík Kučera se rozhodli, že ji v tom nenechají. Tahle čtveřice hájila barvy pražských strážníků, i když – na rozdíl od některých jiných městských policií – odjela na vlastní pěst.
Číst dál: Válečná zóna na Jesenicku aneb Každá pomoc se počítá
Studentská právní poradna - studenti k vašim službám
Dobrá rada nad zlato. V oblasti práva toto staré české přísloví platí dvojnásob. Ale kam pro dobrou radu zajít? Internet na vás vyplivne jen stovky více či méně věrohodných webů, sousedka je právník gaučový a skutečný odborník si každou větu nechá tvrdě zaplatit. Jestli začínáte propadat zoufalství, nemusíte. Pan Viktor Hatina vám v krátkém rozhovoru představí projekt Studentských poraden, a nastíní tak cestu k bezplatné právní pomoci pro každého. Stačí se jen pozorně začíst.
Číst dál: Studentská právní poradna - studenti k vašim službám
Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, maják do zářivé budoucnosti
Stačí se projít Prahou bez obličeje přilepeného na displej, zhluboka dýchat a pozorovat širší kontext. Vidíte místně homogenní výšky budov? Jak stromy brání ulice před přehřátím? Kam se ztrácí voda po dešti? Jak jsou situovány lavičky nebo rozesety odpadkové koše? Jaký mají ty koše desing? Kde je kavárna, hotel, komunitní centrum? Kde se staví, kde bourá? Kam dotančí tramvaje a kde vládnou autobusy? Všechny ty detaily, souvislosti a propojení není v lidských silách pojmout a vstřebat. Každé město je neuvěřitelně složitý živý organismus, který se neustále vyvíjí, a aby se vyvíjel zdravě, je potřeba mít někoho, kdo bude hlídat cestu vpřed a zároveň léčit bolístky z dob minulých. Mohu vás uklidnit. Po vzoru špičkových kosmopolitních měst, má také Praha svůj tým profesionálů, kteří každý den pracují na tom, aby bylo naše hlavní město i nadále skvělým místem k životu. Jmenují se Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, možná je znáte pod zkratkou IPR a o jejich často nesnadné práci se pro náš časopis rozpovídal jejich tiskový mluvčí Marek Vácha. Snad vás jeho vyprávění bude bavit tak jako mě. Přeji příjemné čtení.
Číst dál: Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, maják do zářivé budoucnosti
Jsem ráda, že jste si našli cestu k našemu časopisu MP Praha Pražskému strážníkovi. Přinášíme Vám informace nejen z prostředí naší organizace, ale také z oblasti kultury, historie, sportu a dalších. Věřím, že články budou pro Vás přínosné a zajímavé.
Irena Seifertová
šéfredaktorka