Sto bez deseti aneb Jubilejní sezona Pražských symfoniků

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: středa 1. leden 2025 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Osobně moc nemám rád, když články začínají vzpomínkou na dětství. Vypadá to pak, že autor jaksi zamrzl a není schopen vymyslet něco lepšího. V případě tohoto článku však udělám výjimku a nahlédnu asi třicet pět let nazpět, do doby, kdy jsem s rodiči chodil do divadla téměř každý den a také jsem v něm trávil více času než s kamarády před naším činžákem. Nebylo to ovšem tím, že by mne rodiče chtěli za každou cenu kulturně vzdělávat a snažili se mi pod kůži dostat operu či operetu, ale proto, že oba hráli v libereckém symfonickém orchestru Divadla F. X. Šaldy.

Stávalo se tak, že jsem společně s bratrem chodil pod divadelním jevištěm, povídal si s Rusalkou a každou chvíli chodil hrát s tátou do kuřárny šachy. K tomu nesměla chybět nějaká ta sladkost, a protože doba byla ještě před sametem, tak byly jen trochu morbidně rakvičky a věnečky. V divadelní kuřárně nikdo neřešil, že je mi sotva šest let a každý vesele popotahoval svou cigaretu tak, že občas nebylo vidět na figury. To víte, v místnosti byli samé „dechy“ a ti potřebovali posilovat plíce.

Dobře si pamatuji na divadelní šatny skládající se z plechových skříněk a spousty pojízdných praktikáblů, ve kterých byly především hudební nástroje. Stačilo nepatrně povyskočit a mírným dopadem se dalo zjistit, co v těch krabicích vlastně je, nebo bylo. Dopoledne patřilo zkouškám, odpoledne naši učili v místní, tehdy ještě lidové škole umění a po večerech se hrálo. Někdy se stávalo, že nebylo úplně vyprodáno, a tak jsme s bratrem seděli v čestném loži s výhledem rovnou na jeviště a hlavně na dohled rodičů. Publikum mohlo dojít k názoru, že jsme dítka stranického kádra, který holduje opeře. Naštěstí tomu tak nebylo. Vytvořil jsem si tak vztah k hudbě a bylo jasné, že budu pokračovat ve stopách svých rodičů. Měl jsem tedy na výběr – příčná flétna či lesní roh. Otec zafungoval, a tak jsem následných deset let strávil s nástrojem, který připomíná pracovní pomůcku zahradníka.

To jsem však netušil, že se jednou, zcela náhodně, dostanu do role samotného hráče v symfonickém orchestru. Byla to tak trochu náhoda a krátký záskok, ale i tak si mohu říct, jako ten čuník ve slavné komedii Vrchní, prchni: „Byl jsem v žitě“. A jak rychle skončila kariéra falešného vrchního, tak rychle skončilo i mé angažmá v místním symfonickém orchestru. No a proč vám to píšu? Protože je to naprosto úžasný oslí můstek pro téma tohoto článku. Jistě jste si všimli, jste-li pravidelnými čtenáři našeho časopisu, že se věnujeme organizacím, které mají stejného zřizovatele.  Tedy hlavní město Prahu. A byl bych blázen, kdybych si nechal ujít Symfonický orchestr hl. m. Prahy, tedy slavný FOK. Na otázky mi skvěle a ochotně odpověděla PR manažerka FOK paní Tereza Axmannová. Za to ji patří můj velký dík.

Pražští symfonikové, neboli FOK a úplně oficiálně Symfonický orchestr hl. m. Prahy má za sebou dlouhou uměleckou tradici. V roce 2024 jste oslavili 90. sezónu a další máte před sebou. Jak vypadala oslava tak význačného jubilea?

Oslavovat jsme začali již v červnu, kdy uplynulo 90 let od založení orchestru. Zakladatel FOK Rudolf Pekárek se v tom období roku 1934 sešel se spřátelenými hudebníky v restauraci U Kmochů na Vinohradech, a tam k založení došlo. Uspořádali jsme velký open air koncert ve vyšehradských sadech, na němž jsme provedli Smetanovu Mou vlast a doprovodný program, který trval celé odpoledne. Byl to velice úspěšný projekt, dorazilo asi 6000 návštěvníků. Dalším bodem oslav byl zářijový zahajovací koncert 90. sezóny, na kterém jsme uvedli monumentální dílo Gustava Mahlera – Symfonii tisíců. Ve Smetanově síni Obecního domu při ní účinkovalo přes tři stovky umělců. Oslavy vyvrcholily říjnovým Narozeninovým koncertem, který se konal přesně v den výročí prvního koncertu FOK a na stejném místě: ve vinohradském Radiopaláci. Sál ozdobil světelný designer Lukáš Dřevjaný a koncert moderoval Ondřej Havelka. Program byl částečně replikou zmíněného prvního koncertu, jehož historie byla objevena teprve nedávno naším bývalým kolegou Jiřím Hannsmannem. Při té příležitosti jsme také vydali jeho knihu, Jak se rodil orchestr FOK, která odkrývá mnoho dalších nově objevených informací o našich počátcích.

Jakou proměnou prošel FOK za těch 90 let? Dá se označit nějaké období za zlomové?

Orchestr F.O.K., jak zní původní název, vznikl z nezaměstnaných hudebníků z branže filmové, operní a koncertní. Tři počáteční písmena těchto branží utvořila jeho název a také vizi, kam chce směřovat. Činnost započal natáčením hudby k filmu Hrdinný kapitán Korkoran. Díky filmům a později i díky pravidelnému vysílání v rozhlase přežil náročná 30. léta jako jeden z mála orchestrů, které v Praze v té době vznikly. Během druhé světové války byl orchestr totálně nasazen do pražského německého divadla k doprovázení operet. Na konci války shořely oba pečlivě vedené archivy orchestru. Zakladatel orchestru Rudolf Pekárek byl židovského původu, a tak byl deportován do ghetta v Lodži. Válku přežil, ale jeho návrat k orchestru již nebyl zcela jednoduchý. Vedení orchestru již v roce 1942 převzal Václav Smetáček, který na pozici šéfdirigenta působil dalších třicet let. Rudolf Pekárek brzy nato emigroval do Austrálie, kde se stal uznávanou dirigentskou osobností.

Jako zlom v historii by jistě bylo možné vnímat rok 1952, kdy Orchestr F.O.K. přijal pod svá křídla Magistrát hlavního města Prahy...

Jako zlom v historii by jistě bylo možné vnímat rok 1952, kdy Orchestr F.O.K. přijal pod svá křídla Magistrát hlavního města Prahy, a tím mu zajistil stabilní existenci a možnost zaměřit se na koncertní činnost a obohacování kulturního života Pražanů. Tehdy orchestr získal dnešní oficiální název Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Získání stabilního zřizovatele znamenalo rozkvět po všech stránkách. V roce 1957 se orchestr vydal na první zahraniční turné. Od té doby do současnosti hostoval ve většině evropských zemí, opakovaně ve Spojených státech a pravidelně zajíždí do Japonska. Navštívil rovněž Jižní Ameriku, Portoriko, Tchaj-wan, Koreu, Turecko, Izrael, Čínu, Omán a další země. Sametovou revoluci podporovali Pražští symfonikové na dálku z japonského turné, společně s tehdejším šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem a jeho nástupcem Petrem Altrichterem. Umělecké renomé si orchestr udržuje po celou dobu své existence spoluprací s mezinárodně respektovanými dirigenty a sólisty z celého světa. Od sezóny 2020/2021 je šéfdirigentem Tomáš Brauner.

A otázka, která se neohlíží, ale vyhlíží – jaká bude následující sezóna? Bude něčím výjimečná?

Od příští sezóny se stane naším novým šéfdirigentem Tomáš Netopil. Na spolupráci s ním se nesmírně těšíme a slibujeme si od ní posílení pozice v zahraničí. Se stávajícím šéfdirigentem Tomášem Braunerem ale budeme dál spolupracovat jako s hostujícím dirigentem.

FOK za svou historii procestoval obrovský kus světa. Hrál na pódiích mnoha slavných koncertních síní pod taktovkou výjimečných dirigentů. Jak se vlastně takové turné plánuje, jak se získá pozvání a kolik času zabere plánování koncertního turné?

Každé koncertní turné je velký a nákladný projekt. Kromě stočlenného tělesa musíte přemístit několik tun materiálu, který tvoří zejména vzácné a křehké hudební nástroje. Plánuje se na několik sezón dopředu a domlouvání zájezdů zabere podstatnou část pracovní náplně ředitele Daniela Sobotky, manažerky Kláry Kašparové, produkce a orchestrální kanceláře. A jak se získá pozvání? Kdyby na to byl univerzální recept, byli bychom na zájezdech většinu dní v roce. Ne… to je velká nadsázka, máme samozřejmě závazek hrát také abonentní koncerty našemu pražskému publiku. Základním předpokladem pro získávání zájezdů je rozvíjení našich četných kontaktů s renomovanými mezinárodními dirigenty, sólisty a institucemi a uměleckými agenturami z celého světa. A pak je samozřejmě důležitá umělecká kvalita a výkon orchestru. Do některých zemí, například do Japonska nebo Německa, jsme zváni opakovaně na základě jejich spokojenosti s našimi výkony.

Vaší domovskou scénou je Obecní dům, ale do budoucna by tak být již nemuselo. Praha pro FOK chystá zcela unikátní projekt. Řeknete nám k tomu něco bližšího?

Ano, měl by to být další zlom v dějinách orchestru, který očekáváme v podobě budovy Vltavské filharmonie. Ta by se měla stát naším novým domovem. S týmem Vltavské filharmonie jsme v kontaktu, konzultujeme podobu projektu, dáváme k němu připomínky vycházející z provozní praxe orchestru i z našich zkušeností s prestižními sály všude po světě.

Máme bohatou tradici orchestrů – Českou filharmonii, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Český symfonický orchestr i jiné filharmonie… Existuje určitá rivalita mezi jednotlivými orchestry u nás?

Rivalita je do určité míry zdravá v každém odvětví. Konkrétně u českých orchestrů to vede k tomu, že naši občané mohou vybírat v přepestré nabídce špičkových uměleckých počinů a že si vychováváme prvotřídní umělce, kteří v těchto tělesech působí. Atmosféra mezi českými hudebními tělesy není nikterak nepřátelská. Na úrovni ředitelů, dramaturgů i jednotlivých hráčů orchestru spolu komunikujeme.

V Praze odehrajete více než pět desítek koncertů ročně. To je velmi vysoké číslo… a také koncertujete samozřejmě i jinde. Taková zátěž klade vysoké nároky na orchestr a jednotlivé hráče. Má otázka směřuje na to, zda jednotliví hudebníci hrají jen u vás, nebo lidově řečeno „pendlují“ mezi více soubory?

Většina našich hudebníků je u nás zaměstnaná na plný úvazek, který jim nedává velký časový prostor pro vedlejší angažmá. Přesto někteří z nich stíhají hrát v různých komorních uskupeních, sólově, anebo učit na uměleckých školách. Jiným případem jsou specifické nástroje, které orchestr využívá jen při některých koncertech, například specifické historické nástroje. Špičkových hráčů na ně není mnoho a orchestry si takové hráče tedy musejí půjčovat, jinak by nemohly hrát určitý typ repertoáru.

Náš orchestr si tam již získal dobré jméno. Nejen Dvořákova Novosvětská nebo jeho Violoncellový koncert vyprodávají sály na dlouho dopředu...

Tradičně jezdíte do Asie, přesněji do Japonska a Jižní Koreje. Dá se říci, že místní publikum miluje českou hudbu?

Ano, publikum v těchto zemích zná české autory a vyhledává je, nejlépe v autentickém provedení českých umělců. Náš orchestr si tam již získal dobré jméno. Nejen Dvořákova Novosvětská nebo jeho Violoncellový koncert vyprodávají sály na dlouho dopředu, na repertoár postupně zařazujeme i méně proslulé kusy od českých autorů. Naposledy jsme byli na měsíc trvajícím turné v těchto dvou zemích na začátku letošního roku. Dvakrát jsme vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, jednou pod taktovkou našeho šéfdirigenta Tomáše Braunera a podruhé s legendárním japonským dirigentem Ken-Ichiro Kobayashim. Oba koncerty sklidily nesmírný úspěch a už jednáme o dalším zájezdu do těchto zemí v budoucích sezónách.

Publikum je pro vás asi alfa a omega vystupování. Kde jsou diváci nejvíce otevření, emotivní… a kde naopak spíše „chladní“? Říká se, že například Němci nedávají najevo tolik své emoce, zatímco jižní národy jsou více temperamentní.

Na tuhle otázku nemám univerzální odpověď. Publikum může být pokaždé jiné i u nás, záleží na programu a na celkové náladě večera. Nicméně u nás ve Smetanově síni bývá poslední dobou potlesk opravdu dlouhý, umělci se mnohokrát uklánějí. Jinde může být výrazem vřelosti okamžitý standing ovation nebo četnější výkřiky ‚Bravo!‘, i když potlesk celkově trvá kratší dobu. Setkáváme se i s dupáním a hvízdáním, které je typické spíš pro jiné žánry než pro klasickou hudbu.

FOK znamená zkratku slov Film – Opera – Koncert. Zastavil bych se u toho filmu. Za první republiky jste nahrávali hudbu téměř ke všem filmům československé tvorby. Uveďme například Dívka v modrém či Kristián. Co dnes? Jak vypadá spolupráce s filmaři?

Na nahrávání filmů se v dnešní době specializují jiné orchestry, a navíc na ně v nabitém harmonogramu našim hráčům nezbývá prostor. Orchestr ročně odehraje padesátku koncertů v domácím Obecním domě a další na zájezdech. K filmu se vracíme alespoň při mimořádných koncertních projektech, kdy hrajeme filmovou hudbu, někdy i s projekcí filmu, jindy samostatně. V minulé sezóně například sklidil velký úspěch projekt k Roku české hudby s názvem Česká filmová hudba, kdy jsme uvedli hudbu mnoha skvělých českých autorů v aranžmá a pod taktovkou Jana Kučery. Zajímavými projekty v minulosti byly například večer věnovaný skladateli filmové hudby Zdeňku Liškovi či uvedení oscarového filmu Obchod na korze s živou hudbou téhož autora. Minulý rok jsme uvedli hudbu ze ságy Star Wars v kombinaci se skladbou Planety Gustava Holsta, která byla Johnu Williamsovi, autorovi hudby k Hvězdným válkám, předlohou. V aktuální sezóně nás čeká jiná výzva – budeme hrát živě k projekci filmu Harry Potter a Tajemná komnata v O2 universu. Filmovou hudbu také každoročně zařazujeme na náš letní open air koncert ve Valdštejnské zahradě a koncert k prvnímu školnímu dni pro děti, kde zní hudba ze známých Večerníčků a pohádek.

Současným šéfdirigentem je pan Tomáš Brauner, a to již od sezóny 2020/2021. Ovšem od následující bude stát v čele orchestru pan Tomáš Netopil, který dlouhou dobu spolupracoval s Českou filharmonií. Jak mění nový dirigent pomyslnou auru celého orchestru? Je orchestr v rukou jiného dirigenta jiný?

Dirigent je osobnost, která určuje základní východiska pro interpretaci skladeb a vůbec celkovou vizi tělesa, motivuje hráče ke kvalitním výkonům, účastní se procesu tvorby dramaturgie, mluví do výběrových řízení na jednotlivé nástroje a v neposlední řadě spoluvytváří atmosféru v orchestru, a to nejen svým stylem vedení zkoušek, ale celkovou komunikací a schopností vcítit se do problémů každého z hráčů. Je přirozené, že s novým dirigentem nastanou nějaké změny.

Jak funguje získávání nových sólistů, koncertních mistrů, řadových hráčů… a potažmo i šéfdirigentů?

Hráči musejí projít oficiálním konkurzem, který je velice náročný. Konkurz může mít jedno nebo dvě kola, která jsou buď veřejná nebo anonymní, což znamená, že se hraje za plentou. Je stanovený povinný a nepovinný repertoár, který si musejí uchazeči připravit. Součástí jsou nejnáročnější úseky z orchestrálních partů, které je v orchestrální praxi neminou. Na nich se zpravidla ukáže, kdo má pro hraní v orchestru nejlepší předpoklady.

Sólisty a dirigenty získáváme jiným způsobem. To jsou obvykle hvězdy, které mají své zastupující manažery či agentury, a s nimi jednáme i několik let dopředu.

V současné době je velice populární spojování hudebních žánrů, jejich proplétání a hledání společných ploch. S kým z moderní hudby FOK již hrál a s kým hrát například bude?

Před pár týdny proběhl v Divadle Hybernia crossoverový koncert s Michaelem Kocábem k jeho 70. narozeninám. Na jaře jsme v témže sále vystoupili s Ondřejem Rumlem a šansony Petra Hapky. V nedávných sezónách proběhly koncerty se skupinami Tata Bojs, minus123 minut nebo s kapelou Zrní. V crossoverových projektech určitě budeme pokračovat.

V nedávných sezónách proběhly koncerty se skupinami Tata Bojs, minus123minut nebo s kapelou Zrní.

Vaším zřizovatelem je hlavní město Praha. Můžete nám pro představu sdělit jaký rozpočet má FOK? Asi málokdo z našich čtenářů bude jen tušit…

V posledních letech jsme hospodařili s celkovými rozpočty nad 150 mil. Kč. Jsme vděční, že nám hlavní město Praha umožňuje nejen stabilně fungovat, ale také rozvíjet kulturní nabídku Prahy a vytvářet hodnotné, jedinečné projekty s těmi nejlepšími umělci z celého světa. Tím pomáháme Praze k tomu, aby byla celosvětově chápána jako metropole kultury, do které se vyplatí přijet i zdaleka.

Zaujalo mne na vašich stránkách, že lidem radíte, co si mají vzít na sebe na koncert. To opravdu někdo přijde na koncert Pražských symfoniků v žabkách a kraťasech?

Většina návštěvníků chodí na koncerty slušně oblečená. Ale divili byste se, v čem všem dnes lidé dokáží vkročit do Smetanovy síně Obecního domu. Jednou jsem seděla na výsostných místech v 17. řadě, to je přímo uprostřed sálu, a pán vedle mě měl kraťasy a na nohou crocsy. Občas se nám stává, že dorazí i stížnost z publika na nějaké turisty v džínách a tričku. Snažíme se proto návštěvníky nabádat k dodržování společenských konvencí, které ke koncertům klasické hudby patří. Myslíme si, že naše kultura si zaslouží, abychom o sebe trochu dbali, když jdeme na takovou událost.

Ovšem FOK není jen Obecní dům. Rovněž koncertujete například i v kostele sv. Šimona a Judy. Co zde může posluchač navštívit?

V krásném barokním kostele sv. Šimona a Judy, který spravujeme, pořádáme několik cyklů komorních koncertů a také edukační hudební pořady pro školní děti a různé hudební workshopy. Cyklus koncertů Komorní hudba nabízí klasický a moderní repertoár, cyklus Stará hudba pak hudbu baroka, renesance i starší, hudebníci v rámci tohoto cyklu hrají na autentické dobové nástroje. Oba cykly se dlouhodobě těší velké návštěvnosti. Zveme do nich špičkové umělce a soubory z celého světa. Ve spolupráci s divadelníkem Matějem Formanem také pro prostor kostela vznikla dvě nádherná scénická představení – Kouzelná Rybovka a Janovy Pašije J. S. Bacha. Kostel je znám varhanami, na které hrál sám Mozart i Haydn, v současné době se je chystáme restaurovat.

Kdybyste měla pozvat naše čtenáře na jeden jediný koncert v roce 2025, který by to byl?

Je těžké vybrat mezi tolika koncerty jen jeden, neboť každý posluchač má jiné preference. Já osobně se velice těším na program 8. a 9. ledna, kdy k nám přijede hvězdný norský violoncellista Truls Mørk. Zazní Antonín Dvořák a Maurice Ravel, tedy samé osvědčené kusy.

Po tak vyčerpávajícím rozhovoru se píše závěr špatně. Vlastně mě napadá jen drobnost. Je škoda, že tak krásná hudba, jakou hraje FOK, nemá tolik posluchačů a tolik obdivovatelů, jako například Taylor Swift. Bylo by úžasné sledovat tento orchestr hrající například Dvořáka a desetitisícové publikum. Možná se tak někdy stane. Dovolte mi na konec popřát FOK jen to nejlepší do dalších uměleckých sezon. Devadesátá probíhá, ta stá je blízko a těch dalších sto jistě bude stejně krásných!

„Kdo chce pochopit hudbu, nepotřebuje ani tak sluch, jako srdce.“ (Jiří Mahen, český básník, novinář a dramaturg)

 foto: Petr Chodura / Stabat Mater

Zobrazení: 52