Medici na ulici – deset let nezištné pomoci

Zdraví je téměř nekonečné téma a čím je člověk starší, tím víc se o sebe bojí. Aby také ne. Stačí se špatně sehnout ke tkaničkám, posedět u otevřeného okna, nebo sníst vlašák za zenitem a problém je na světě. Bolest, nevolnost, závratě a další příznaky vám pak do mysli ukládají černé myšlenky a rozvrací běžný den. Do nemocnice se vám nechce, protože je možné, že budete čekat dlouhé hodiny, aby vám vyhořelá doktorka řekla, že vám vlastně nic není. Zdraví je prostě základ všeho. A teď si představte, že jste člověk na ulici. Denně spíte v mrazu, potloukáte se po ulicích, zdravé jídlo a cvičení jsou jen vzdálený vtip. Jak se asi zdravotně cítíte? A jak se cítíte, když víte, že vás od lékaře pravděpodobně rovnou vyhodí? Hádám, že pocit frustrace a méněcennosti musí být zdrcující. Naštěstí jsou tu spolky jako Medici na ulici, kteří těmto lidem přinášejí naději, důstojnost, pocit rovnosti a samozřejmě tolik potřebné ošetření. Tohle je krátký článek o jejich nezištné činnosti.

Sraz máme na okraji Michelského lesa. To je místo, kde se bude dnes ošetřovat. Všechno vypukne až zhruba za půl hodiny, ale některé postavy už tu stojí i přes déšť a mokrý sníh, který se začal nekompromisně snášet. Jeden pán vezme pod bundu svého psa, dvě starší paní popojdou pod košatý strom, ale jinak padající vodu nikdo moc neřeší. Jak se začne přibližovat začátek celé události, zájemců přibývá. Vynořují se ze všech směrů a moje počty se zastavují nad hranicí 30 osob. Podle úlomků hovorů, které jsem zaslechl, všichni už vědí, jak bude dnešní akce probíhat. Já jsem však trochu překvapen. Objevují se dvě dodávky Armády spásy, které znám z předchozí reportáže a začnou rozbalovat svoje stolky. Bude se vydávat polévka, káva, sušenky a možná i nějaké teplé ponožky. Pozdravím Kubu, Filipa a Nikol, kteří už se pilně věnují klientům, a jdu se seznámit se slečnou Zubinovou. Dotek svatého Lukáše bude dnes v jejích rukou. Mnoho času na představení není. Mladá medička má u dodávky už pěknou řádku zájemců, a tak se pouští rovnou do díla. Prvním klientům rozdává léky, vitamíny a hlavně rady, kam si mají se svými problémy nejlépe dojít. Hodně padá jméno paní doktorky Pekárkové. Ta je v této oblasti zkrátka pojem. Jeden z posledních pacientů má poraněnou a zanícenou ruku. Slečna Zubinová ho v dodávce usadí a začne ten pravý bolesti zbavující koncert. Vyčistit, vydezinfikovat, obvázat, doporučit další postup a vybavit medikamenty na cestu. To vše s pochopením a úsměvem na tváři. Už chápu, proč jsou Medici u svých klientů tak oblíbení. Ještě poslední konzultace a je hotovo. Možná i díky dešti dnes není taková fronta jako obvykle, ale i tak jsem minimálně desítku ošetřených napočítal. Se slečnou si ještě rychle domluvíme online interview a dodávka odjíždí. Obzvláště v tomhle počasí není čas ztrácet čas.

Uzdravující světlo do temného Michelského lesa přinesla slečna Zubinová pod hlavičkou Armády spásy, pro kterou dle časových možností pracuje. Mimo to se věnuje činnosti v dobrovolnickém spolku Medici na ulici, o kterém jsem se zmínil již v úvodu. A právě na téma jejího působení v „Medicích“ byl zaměřený náš krátký rozhovor.

Řekla byste něco o sobě?

Jmenuji se Sára Zubinová a právě jsem v šestém ročníku na medicíně druhé lékařské fakulty v Motole. V Medicích na ulici funguji už od svého druhého ročníku a ve vedení jsem od třetího ročníku. V lednu budu nastupovat na pediatrii. Tedy, když všechno půjde, jak má.

Co Vás k Medikům přivedlo?

Ze začátku to byla nějaká zvědavost. Byla to velmi netradiční dobrovolnická činnost. Lákal mě na tom smysl, který ta práce měla. Že člověk může svůj volný čas dobře a smysluplně využít. Dále tam byla lákavá představa možnosti potkat se s reálným pacientem, což je pro druháka na medicíně dost atraktivní, protože v té době se s praxí moc nesetká. Ale ta motivace, proč jsem začala chodit na ošetřovny a proč jsem se do toho začala stále více zapojovat, se v průběhu času měnila. Prvotní impuls byl však tento.

Je celkově mezi studenty zájem pracovat jako dobrovolník u Mediků?

Určitě. Je stále větší a větší. Když jsem se začala zapojovat já, tak bych řekla, že to nebylo tak známé. Projekt byl celkem v prvopočátku, ale postupně se začal rozvíjet. Začaly se zakládat nové a nové pobočky, a to povědomí o spolku se hodně rozšířilo. Momentálně je zájemců opravdu hodně. Dokonce poptávka po zapojení převyšuje možnosti našich ošetřoven. Studenti se musí online přihlásit a zarezervovat si termín.  Co se týče pražské pobočky, tak ročně se ošetřovny alespoň jednou účastní zhruba 150 až 200 studentů.

Taková alfa a omega jsou určitě bércové vředy, chronické rány, dále jsou to onemocnění infekční, nějaké abscesy nebo mykózy.

S jakými nejčastějšími zdravotními problémy se u klientů setkáváte?

Taková alfa a omega jsou určitě bércové vředy, chronické rány, dále jsou to onemocnění infekční, nějaké abscesy, nebo mykózy. Dost často řešíme v zimě omrzliny a celoročně popáleniny. Hodně konzultujeme celkový stav klientů.

Daří se pak klienty dostat do vyšší úrovně ošetření?

To je trochu problematické. Klienti dost často nemají zdravotní pojištění, proto je odkazujeme na paní doktorku Pekárkovou, která má ordinaci v Armádě spásy v Holešovicích. Teď už jsou tam i další lékaři, ale prvotně to byla právě ona. Nebo je odkazujeme do ordinací lékařů v Naději, která sídlí v ulici U Bulhara. Ve chvíli, kdy mají pojištění nebo jsou to minimálně Češi, tak je můžeme doporučit do klasické nemocnice, ale většinou je ta nejmenší cesta odporu do té Armády spásy.

Jak je to s důvěrou? Musíte si jí získat? Půjdou klienti do ordinace, když je tam pošlete?

My se s nimi o tom snažíme komunikovat a oni to už dost často znají. Troufnu si říct, že nám jako studentům a dobrovolníkům věří víc než profesionálním doktorům v nemocnicích. My po nich nic nechceme, normálně se s nimi bavíme a chodíme do jejich přirozeného prostředí. Je to hodně o základní lidské komunikaci a vstřícnosti. Tím nechci říct, že v nemocnicích se ke klientům chovají špatně, ale bohužel je tam hodně případů, kdy je odmítnou. Myslím, že teď už je to lepší, ale u nás se to nestane prakticky nikdy, klienti to vědí a řeknou si to mezi sebou.

• Category Title

©2025 OrdaSoft.com All rights reserved.

Spolupracujete ještě s dalšími organizacemi?

Spolupracujeme se spoustou organizací a spolků, a to i kvůli tomu, že díky návaznosti na jejich služby, roste kvantita lidí, které dokážeme ošetřit. Spolupracujeme s hnutím, které se jmenuje Food Not Bombs a to je skupina lidí, která rozdává jídlo. Například v neděli na náměstí Winstona Churchilla. Tím, že si tam klienti chodí pro jídlo, tak my je zároveň můžeme odchytit a ošetřit je. Dále ošetřujeme, jak už jsem uvedla, s Armádou spásy v Holešovicích, v kanceláři sociálního kurátora Pavla Pěnkavy, každý čtvrtek až do konce listopadu jsme chodili s organizací Progressive do terénu na Václavák a před Hlavák, každé druhé úterý v měsíci pak na Černý Most společně s organizací Neposeda. Vlastně ještě v zimních měsících docházíme dvakrát týdně do noclehárny v Michli. Tam fungujeme v pondělí a čtvrtek. Je toho hodně.

Jak se na Vás dívá veřejnost, jakou máte zpětnou vazbu?

Myslím, že velmi pozitivní. Nevím, jestli to je tím, že si pamatuji jen to pozitivní, ale zatím jsem se nesetkala s někým, kdo by se nás aktivně snažil nějak poškozovat nebo nám něco vytýkat. Ohlasy u veřejnosti jsou velmi pozitivní a odráží se to dost na tom, že nás velmi často lidé materiálně nebo finančně podporují, nebo nám minimálně píší. Těch článků o nás už vyšlo hodně, lidé o nás čtou, byli jsme několikrát v televizi, jsme na sociálních sítích.

U Mediků jste zhruba 4 roky. Dokážete porovnat, jak se Vaše práce za ty 4 roky změnila?

Myslím, že se naše činnost profesionalizovala. Pořád se snažíme zlepšovat postupy toho samotného ošetřování. Snažíme se navazovat spolupráci s dalšími organizacemi. Přibylo hodně poboček. Začalo to v Praze, poté přibyla nová pobočka v Brně a další.  Momentálně jsme v každém městě, kde je fakulta medicíny, kromě Ostravy. Myslím, že jsme narostli jak kvantitativně tak kvalitativně.

Setkala jste se nějakým výjimečným případem, který vás zasáhl?

Těch je hodně. Člověku to pak už splývá, že neví, který by vypíchl. Pamatuji si, že po začátku války na Ukrajině se začali objevovat samozřejmě uprchlíci. To si člověk ještě víc uvědomil hrůzu té války. Bylo mi jich opravdu líto. Teď jsem si vybavila příběh, který jsem už říkala do jednoho podcastu, ale asi nevadí, když ho zopakuji. Jednou jsem byla na ošetřovně a přišel tam pán se svojí partnerkou. Bylo mu opravdu špatně, kašlal, měl horečky, skoro nemohl chodit. Dotáhla ho tam jeho partnerka, která se mu snažila pomoci a prosila mě, abych ho motivovala navštívit nemocnici. Já jsem se mu to snažila vysvětlit, že klidně může mít zápal plic, ale moc neposlouchal. Důvod byl ten, že ta partnerka byla těhotná a on ji nechtěl opustit. Nechtěl být hospitalizovaný a ji nechat na ulici samotnou. Na ulici je to pro ženy ještě těžší než pro muže a on se o ni bál. To byla smutná zápletka. Pán na tom byl fakt špatně. Já se ho snažila namotivovat, aby do nemocnice šel, partnerku jsem odkázala na nadaci, která se ženám v této situaci věnuje, ale nevím s jak velkým úspěchem.

Co byste vzkázala studentům, kteří například váhají, jestli se mají také zapojit?

Vzkázala bych jim, že jít na ošetřovnu je skvělá možnost, jak získat zkušenost s lidmi bez domova a může jim to změnit náhled na celkovou problematiku. Myslím, že by si tím měl projít každý alespoň jednou. Téměř každý lékař se někdy s člověkem bez domova potká a je to dobrá zkušenost.

Vzkázala byste ještě něco strážníkům, pro které je primárně směřován tento časopis?

Chtěla bych poděkovat těm, kteří se k lidem na ulici chovají s respektem a snahou jim pomoci. A těm, co to tak nedělají, bych chtěla vzkázat, že chápu, že to s klienty není občas jednoduché. Nebudu zastírat, i já jsem někdy na pokraji sil, ale aby to nevzdávali a snažili se zachovat si klidnou hlavu a lidský přístup.

• Následující