Nezapomněl jsem, vzpomínám

Judo je styl japonského bojového umění a zároveň velmi rozšířený úponový sport. V překladu znamená jemná cesta. Hlavní myšlenkou je mít možnost volby, zda při úspěšně provedené obraně dojde k poranění útočníka, nebo pouze získání kontroly nad ním. Tím si uvědomí marnost svého počínání. Tyto principy vychází ze škol, které vyučovaly sebeobranu neozbrojeného člověka. Sebeobrana v té době řešila skutečné bojové situace, které vznikaly při boji muže proti muži. Jestliže jeden z bojovníků přišel v boji o svou zbraň, nastala situace, kdy musel bojovat o svůj život. Úspěšné provedení technik pak končilo smrtí útočníka nebo jeho destruktivním poškozením. Toliko charakteristika sportu z FTVS UK, který zná asi každý.

Určitě by se mnou mnoho judistů nesouhlasilo, kdybych napsal, že judo je jen sport. Není, je to cesta, princip života. Nejen o tom jsem si povídal s naším bývalým kolegou, instruktorem sebeobrany, současným úspěšným judistou v kategorii veteránů na evropské i světové úrovní, Václavem Morštejnem. Václav téměř dvacet let vedl fyzickou přípravu mnoha strážníků, učil je práci s obuškem, teleskopem a mnoho dalšího.

Václave, proč právě judo?

Proč judo? Na začátku jsem žádné bojové sporty ani nedělal. Já jsem vlastně začínal jako mladý fotbalista. Hrál jsem v žácích za bývalou Teslu Žižkov a odtud jsem se dostal k sebeobraně, a teprve od té vedly mé kroky k judu. V rámci sebeobrany jsem používal jednotlivé prvky z juda a musím říci, že judo mi dalo mnohem více než sebeobrana, kterou jsem poté dlouhé roky vyučoval. V judu je všechno – fyzická příprava, psychika a dost myšlení, které je daleko náročnější, ale také tě mnohem dál posune. Bez toho přijde brzy zranění a zůstaneš na nízké úrovni.

Měl jsi nějaký vzor, který tě motivoval?

Určitě. Na prvním místě bych uvedl samotného zakladatele juda Jigoro Kano, který jej vytvořil z vybraných chvatů starého bojového umění Jiu-Jitsu. Z našich borců to byl Jiří Sosna, ten se dvakrát účastnil olympijských her, stal se mistrem Evropy v polotěžké váze z roku 1988 a bronzový na mistrovství světa v roce 1991. Pak například Petr Jákl a mnoho dalších. Ovšem pro mě byl asi tím největším vzorem můj trenér Vladimír Lorenc. Ten mě posunul do toho vnitřního juda. Díky jemu jsem pochopil, proč se  judo vůbec dělá a proč by měl každý začátečník v bojovém umění právě s ním začínat.  

Ovšem pro mě byl asi tím největším vzorem můj trenér Vladimír Lorenc. Ten mě posunul do toho vnitřního juda. Díky jemu jsem pochopil, proč se judo vůbec dělá...

Jak bys tedy motivoval například malého chlapce k tomu, aby chtěl od rodičů kimono?

Já to dělám takhle. Dnes je sice všechno v elektronické podobě, ale dříve jsem si vybral jednotlivé školy tak, abych nelezl do zelí jiným klubům, a ty jsem skutečně obešel. Pro mě je to Praha 3. Nebyl jsem líný a obcházel zhruba čtrnáct škol. Domluvil jsem se nejprve s ředitelem či paní ředitelkou, a poté s jejich tělocvikáři s nabídkou toho, že by jejich děti mohly navštěvovat lekce juda. Nabídl jsem jim, že děti mohou přijít navštívit dvě hodiny, a pak se mohou samostatně rozhodnout, ale nikdy jsem netlačil na to, abych preferoval judo. Já působil a do teď působím Na Balkáně v tělocvičně, kde je celá řada sportovních oddílů, a pokud by se mladým líbil například fotbal, atletika, nebo něco jiného, tak ať. Je dobře, že se někam zařadí a opravdu to nemusí být za každou cenu judo. Tedy tou motivací jsou ukázkové hodiny, kde mladí zjistí, o čem to zhruba je, jak funguje trénink a je jen na nich, zda do toho půjdou nebo ne. (úsměv)

Je velký rozdíl učit děti dnes a před třiceti lety?

Jsou tam velké rozdíly. To, co bylo před dvaceti lety běžné, tak už dnes není. Děti chodily s radostí a s větším odhodláním. Dříve byl systém čtyř tréninků v týdnu a o víkendu závody. Takový systém dnes již není možný. Chybí mi to odhodlání se tomu sportu maximálně věnovat. Docela markantní je to u chlapců, což je s podivem. V klubu máme takové děti, které rovnou nechtějí na žádné závody a v rámci tréninku pak fungují jako sparingpartner. To také nebylo. Když dříve někdo cvičil judo, tak chtěl i zápasit… Také je pravdou, že to vzdá víc dětí než dřív.

Na druhou stranu se profiluje dost našich svěřenců, kteří po dovršení dané úrovně a věku chtějí pokračovat v roli trenéra a předávat tak své zkušenosti dál. To je moc dobře. Já osobně mám v současnosti tři takové uchazeče, kteří budou dělat zkoušky na trenéry třetí třídy. Tak budeme mít zásobu, já tam nebudu věčně. (smích)

Abych nebyl pesimista, tak základnu máme dostatečně velkou. Od malých dětí po juniory více než sto deset. Máme s kým pracovat, ale co je zajímavé, velký úbytek nastal po covidu. Nevím proč, ale je to tak.

Dříve byl systém čtyř tréninků v týdnu a o víkendu závody. Takový systém dnes již není možný. Chybí mi to odhodlání se tomu sportu maximálně věnovat.

Je i v současné době v judu pověstná úcta, jak k trenérovi, tak k soupeři?

Samozřejmě. Etiketa se v judu dodržuje neustále. Jakmile se vejde na žíněnky, tak platí jasná pravidla! Slušnost, úcta, pokora…

Dvacet let jsi působil jako instruktor sebeobrany na Útvaru vzdělávání MP Praha. Rukama ti prošlo mnoho současných strážníků. Jaký byl rozdíl mezi těmi, co nastupovali na začátku tvé kariéry a těmi na jejím konci?

Je to skoro stejné, jako u těch dětí… To nadšení do té práce, do tréninku byli úplně jiné na začátku. Tedy u těch, co v podstatě stáli u vzniku MP Praha, než u těch, co chodili k nám na útvar výrazně později. Docela mě to mrzí. Učil jsem kluky, kteří sami chodili cvičit mimo rámec svých povinností. Nejen, že si odkroutili svou dvanáctku či povinný tělocvik, ale pak se sebrali a jeli za mnou či za kolegy a cvičili dál. Chtěli se zdokonalit v tom, co dělali. Bavilo je to.

Jaké byly tvé začátky u MP Praha?

Nejdříve jsem pět let pracoval u Policie ČR v Hrdlořezech jako instruktor sebeobrany. Odtud jsme jezdili vyučovat budoucí instruktory například do Brna, Ostravy či do Pardubic. To se však neudrželo, a tak jsem přešel k městské policii a zde jsem vydržel jako instruktor dvacet let. Pořád na stejném místě a neomrzelo mě to. (úsměv) Mezitím  jsem Na Balkáně trénoval mládež, a když jsem to nedávno počítal, tak tam působím již padesát dva let. (smích)

• Category Title

©2024 OrdaSoft.com All rights reserved.

Vrátíme se však k judu. Jaké jsou tvé největší úspěchy?

(Tuto otázku Václav zřejmě očekával, tak mi vkládá do ruky list A4 hustě popsaný jednotlivými umístěními na mistrovstvích Evropy, světa i domácích šampionátech). Já jsem v judu nikdy nebyl v první lize, vždy jsem se pral v rámci druhé ligy. A protože mě to bavilo a baví, tak můj trenér Jarda Zeman z Vršovic mi řekl, abych s nimi začal závodit za veterány. Na začátku se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem si dal říct… a v rámci veteránů se začalo dařit. Pro mě je asi největším úspěchem druhé místo na Mistrovství Evropy veteránů v judu z roku 2009 z Itálie. Mám více domácích titulů, bednu v mezinárodním utkání a podobně… (úsměv)

Kam tě závody zavály nejdál?

Do Afriky, na Mistrovství světa v Marrákeši. Zde jsem skončil na sedmém místě. Byla to škoda, protože jsem prohrál boj o třetí místo a nezadařilo se ani v opravce. Ale strávil jsem v Maroku krásných čtrnáct dní. (úsměv)

Jak vypadá tvá příprava před závody?

Na prvním místě musím upravit jídelníček, abych se dostal na správnou váhu. (smích) Zelenina, bezlepková strava… musím si dopředu udržovat váhu, která je podmínkou pro závody. Teď mám třeba sedmdesát šest kilo, tak budu muset trochu shodit. Opět budou závody. (úsměv) A samozřejmě tréninky – ty mám minimálně dvakrát to týdne, ale spíše tři. Potom chodím pravidelně do bazénu a běhám.

Kondici musím zvyšovat jeden až dva měsíce dopředu. Někomu možná stačí pár týdnů, ale to já nejsem. To mohou dorostenci, ale já už nějaká ta léta mám. (smích)

A dodržuješ životosprávu i mimo závody?

Já si dám klidně i ten bůček. (smích) Jídla se rozhodně nestraním.

Nebudeme si nalhávat, že s přibývajícím věkem se nic nemění. Únava, výkon a někdy i ta zranění. Jak jsi na tom ty?

Věk nezastavíš. Samozřejmě stárnu, s tím se nedá nic dělat, a regenerace je mnohem pomalejší. Mně se naštěstí velká zranění vyhýbala. Před časem jsem měl zraněné pravé rameno a vypadalo to na operaci. To víš, pod kudlu se mi moc nechtělo. Tak jsem se snažil. Našel jsem si dokonce léčitele. Ten mi tak pomohl, že jsem operaci už vůbec nepotřeboval. A v poslední době, právě při závodech veteránů, jsem si poškodil levé rameno. Tak trochu nešťastně jsme se soupeřem upadli a bylo vymalováno. Kloub je dobrý, šlachy dopadly trochu hůř. Doufám, že do konce měsíce to bude v pořádku.

Ano, takový svůj sen mám. A to jsou závody v samotném Japonsku. To se mi ještě nepoštěstilo.

Máš sportovní cíl, který na tebe ještě čeká?

Ano, takový svůj sen mám. A to jsou závody v samotném Japonsku. To se mi ještě nepoštěstilo. V jednu chvíli to vypadalo, že bych mohl jet, ale zasáhl covid a příležitost zmizela. Tak doufám, že v několika blízkých  letech by se snad mohlo zadařit. Mistrovství světa pro veterány v zemi vycházejícího slunce by bylo takovou třešničkou na dortu mého sportovního života s judem. (úsměv)

V současnosti se objevuje celá řada nových bojových sportů. Mám na mysli například MMA. Jak je vnímáš?

Sleduji to, fandím jim, protože to rozhodně není jednoduché. Vzpomínám si, že na samotném začátku těchto sportů chodili tito zápasníci na judo a snažili se co nejvíce naučit. Škrcení, páčení… to vše má základ u nás v judu. Ale přívržencem těchto sportů nejsem. Přijde mi to příliš brutální a pravidla jako by neexistovala. To mi vadí. Je tam rozhodně vyšší riziko zranění… a chybí mi tam kultura.

Nutil jsi svého syna do juda?

Jo jo, dělal judo deset let.  Byl dobrý, možná by se dostal i do reprezentace, ale… nakonec ho osud zavál úplně jinam. Dělá sjezd na divoké vodě a taky je v tom dobrý. (úsměv) Začínal u Hilgertů, tehdy se Štěpánka ještě tak nejmenovala, jezdil s Hilgertem za Slavii na Kampě. Byl dvakrát mistrem Evropy… je zajímavé, že v Bechyni, v bazénu s přírodní vodou, kam jsme s ním jako s malým jezdili na soustředění, jsme ho vůbec do té vody nemohli dostat.  Bál se studené vody a vidíte, jak to dopadlo. (smích) A jak čas utíká, tak dnes závodí za veterány taky. (smích)

Scházíš se někdy se svými bývalými kolegy z MP Praha?

Určitě. Na dvacet let se nedá zapomenout. Nejméně jednou za měsíc jdu na Kundratku pozdravit kluky, popovídat si a podívat se na kolegy strážníky. Jak cvičí, co dělají. Je pravda, že s časem ubývá těch starých pardálů a přibývá nových kluků.  

Radíš jim?

Ne, to opravdu ne. Zásadně respektuji to, že vedoucí je jen jeden a tak to má být. To jsem se odnaučil již dávno a je úplně jedno, jaký pásek máte vy a jaký cvičitel. Může mít i ten nejnižší a vy černý, ale respekt je respekt. Pokud mne však požádá, tak samozřejmě rád radu poskytnu, to je ovšem věc druhá. (úsměv)

Měl jsi ve své sportovní kariéře soupeře, se kterým jste se přetahovali a byli věčnými rivaly?

Ano, měl. On už se v současné době nepere, ale je to Jiří Semecký. S tím mám skóre 10:10. (smích) Jednou vyhrál on, pak zase já, pak on, pak dvakrát já, pak dvakrát on. (smích) Nic jsme si nedali zadarmo.

Někdy zastaví i hlídka a pozdravíme se. A co se týká bývalých žáků na judu? Ti první jsou už dědové (smích) a vodí k nám své vnuky.

Stává se, že na ulici potkáš své bývalé kolegy? Pozdravíte se? A nejen kolegy, ale i žáky.

Určitě. Vždyť je to celá Praha. Na Útvar vzdělávání chodí všichni, a tak znám mnoho současných i bývalých strážníků. Někdy zastaví i hlídka a pozdravíme se. A co se týká bývalých žáků na judu? Ti první jsou už dědové (smích) a vodí k nám své vnuky. Hlavně na Žižkově, kam patřím, tak tam se zdravím se spoustou nejen svých bývalých žáků, ale i současných a snad i budoucích. (úsměv) Je to milé.

Za dvacet let se toho stane opravdu hodně. Vzpomeneš si na nějakou humornou příhodu?

Humornou? No, asi největší sranda byla, když se nováčci začali učit s obuškem. To to lítalo úplně všude… (smích)

Judo je sport, který vyžaduje disciplínu, vytrvalost, ale zároveň , jak jsi říkal, přemýšlení. Máš nějaké své motto, které by to charakterizovalo?

Asi toto: Moudří, silní a šťastní jsou ti, co po každém pádu vstanou a jdou dál a nikdy se nevzdávají.

• Předchozí
• Následující