7752 kilometrů s Kachnou

Chcete něco říci o Kachnách? A ptáte se, proč vlastně píšu slovo Kachna s velkým písmenem? Soudím, že podle fotek už dávno víte, že nechci mluvit o opeřenci, co posedává u kdejakého rybníku, ale o legendárním vozu Citroën 2CV. Pod tímto názvem ale o něm nikdo mluvit nebude. Každý jezdí Kachnou, Kachničkou a někdy dokonce Slimákem. A proč ten název? Nebudu dělat chytrého, protože do určité doby jsem netušil, kde je stoprocentní původ tohoto jména. Možná, když se podíváte na předek mladších modelů, mohou vám připomínat onoho opeřence, ale v tom to není. Po prvním svezení budete vědět. Kachna se houpe, naklání a připomíná tak kolébavou chůzi ptáka. Jako další důvod ovšem je i fakt, že v Kachně to prostě občas vrže a ono vrzání připomíná ptačí zvuky. A já osobně jsem si udělal ještě jednu teorii, naprosto novou a inovátorskou. Každá Kachna je v originále kabriolet mající střechu potaženou pogumovaným plátnem. A co si budeme povídat, těsnění není kdovíjaké a stejně to platí i o části motoru a spojení kabiny. Takže do Kachny prostě teče. No a voda k té kačeně prostě patří taky. Jak jsem se dověděl v servise Neruda v Jesenici u Prahy, který je specialista na Kachny a další modely francouzské značky, tak do vybavení každého řidiče tohoto originálního modelu patří igelitka či plastový sáček. Ne proto, že by každý jezdil s Kachnou na nákupy a šetřil tak opakovanými nákupy do jedné igelitky životní prostředí, ale proto, že pokud dost prší, tak každému řidiči kape na pravou nohavici voda přes plynový pedál. Jo, Kachna je originál se spoustou nedokonalostí, ale ve své podstatě je vlastně dokonalá.

Láska k tomuto modelu je velká a napořád. Pokud se zamilujete, budete patřit do velké rodiny kachních nadšenců. A mám pro vás, kteří o tom uvažujete a jste na vážkách, dobrou zprávu. Kačen je ještě dost a dost. A stejně tak i náhradních dílů. Měl jsem to štěstí, při čekání na dvě dámy, se kterými bude za malou chvíli rozhovor, že jsem se mohl podívat pod pokličku již jednou zmíněného servisu pana Nerudy. Zde bylo Kačen jak na podzimním honu. Jedna zrenovovaná, jedna pod plachtou, jedna před renovací, jedna v plné renovaci, druhá po lakování, další před ním, jedna úplně rezavá, druhá jako nová a všude kolem plno originálních cedulí a náhradních dílů. Něco nového, něco starého a něco tak mezi. Úplná renovace je pro nadšence a také pro ty, co nešetří korunou. Koupit Kačenu v mizerném stavu stojí přes sto tisíc korun a pořádná okrašlovací kůra zahrnující leštění zobáku a načechrání peří pak vyjde několikrát více než samotné pořízení opelichaného kusu. Ovšem pokud je renovace kompletní a z gruntu, pak to opravdu stojí za to!

Záměrně jsem v samotném výčtu Kachen stojících před servisem jednu, tu nejvíce nápadnou, vynechal. Tahle Kachna je tak trochu exot. Myšleno v dobrém slova smyslu. Je totiž růžová, má na sobě plno srdíček, mnoho nápisů se sponzory, sportovní volant, bezpečnostní rám, zdvojené tlumiče, trojí vzduchový filtr, kdy ten na nejhrubší části nahradila ponožka, a také má na zadním okně napsaná dvě jména – Bára Holická a Lucka Engová. Dvě dámy, které se motorsportu upsaly již dávno, se rozhodly, že vezmou auto, přesněji Kachnu, a pojedou nejtěžší etapový závod světa – slavný Dakar. A protože mají silné odhodlání, tak se jim povedl kousek, který s Kachnou ještě nikdy nikdo nedokázal – dojet do cíle! A pokusů bylo víc než hodně, celkem čtrnáct!

K našemu rozhovoru si dámy nemohly vybrat lepší místo než prostory servisu. Sedíme na starých dřevěných židlích, místo stolku malý barel od oleje, na něm duše do kola a po pravé i levé straně dvě rozdělané Kachny. První na místo přijíždí Bára Holická, Lucka Engová doráží trochu později. Není totiž z Prahy a na rozhovor míří z Liberce. Cestou ovšem narazila na typickou ranní špičku s protesty zemědělské techniky křižující nejednu silnici Středočeského kraje. Pokud vám přijde příjmení Engová povědomé, tak máte pravdu. Je totiž mladší sestrou Tomáše Engeho, prvního a doposud jediného českého závodníka Formule 1. My jsme rozhovor začali, trochu nezdvořile, bez Lucky, protože dámy tlačil tak trochu čas. Odjížděly směr Brno na besedu o jejich cestě na Dakar.      

Báro, tak první otázka se vlastně úplně nabízí. Koho může napadnout jet Dakar právě s Kachnou, tedy s Citroenem 2CV, který ještě nikdy Dakar nedokončil?

(smích) Báru Holickou… Když jsem přemýšlela nad účastí na Dakaru, tak jsem chtěla jet autem, které bude dávat smysl. Bude zajímavé, zapamatovatelné a bude bavit lidi. Takže jsem si prošla seznam aut značky Citroën (Bára závodí s touto značkou, pozn. redakce), které již v minulosti Dakar v Africe jely, aby se daly použít i pro závod Dakar Classic. Tak jsem narazila na Citroën 2CV – to je takový divný název, to bude sranda s tím jet. A jelo se. (smích)     

Obě dvě máte za sebou bohatou závodní kariéru. Přesněji automobilovou kariéru. Jak jste se daly dohromady?

S Luckou se známe z rallye. Já jezdila soudobá auta a Lucka s tátou jezdili kategorii historic. Vzhledem k tomu, že moje auto nemělo moc velký výkon, tak startovalo jako jedno z posledních a naopak, Lucka ve své kategorii jezdila s autem, co mělo vysoký výkon, a tak jsme se vždycky potkávaly v cíli. Moje kategorie dojela a už přijížděla nejrychlejší stará auta. Slovo dalo slovo, povídaly jsme si, klábosily. Na jaře loňského roku jsme se potkaly na pražském výstavišti na Legendách (výstava automobilů nejen historických, pozn. redakce). A protože už jsem měla plán a věděla jsem, že Lucka je taky trochu střelená, tak jsem se zeptala, zda má nějaké plány na leden a bylo hotovo. (úsměv)     

Čí byla prvotní myšlenka jet Dakar Classic? A jaká byla prvotní motivace?

Byl to můj nápad. A proč Dakar? To je přece jasné. Ten je snem každého automobilového závodníka. Je to taková modla, co se může zdát jako nesplnitelný cíl. Před dvěma roky jsem vůbec netušila, že by to šlo. Bylo to nereálné a v říši snů. Ale tím, že jsem potkala Olgu Ročkovou (účastnice Dakaru v kategorii motorek, SidexSide, a 2x Dakar Classic pozn. redakce) z CZech Samurais, jsem pochopila jak na to. Pootevřely se mi dveře do tohoto závodu a už jsem se té myšlenky nepustila.

Někdo raději jede na dovolenou, někdo utrácí za auto, oblečení, mobily… Já mám naprosto úžasný zážitek na celý život...

Jet takový závod jistě není záležitost, na kterou si člověk našetří během půl roku. Můžete nám říci, kdo vás podpořil?

Ano, je to tak trochu i o penězích. My jsme si něco našetřili a něco vyřešila půjčka od rodiny. Samozřejmě nějaké sponzory máme taky. Kdyby nepůjčila rodina, tak bych zašla do banky. Někdo raději jede na dovolenou, někdo utrácí za auto, oblečení, mobily… Já mám naprosto úžasný zážitek na celý život a ten mi nikdo nevezme. (úsměv)

Vaše Kachna má zajímavý design, na Dakar neotřelý. Růžová barva, barevné fleky, srdíčka… to bylo proto, aby bylo na první pohled vidět, že jede dámská posádka?

Ne ne, to vůbec. Vlastně design našeho auta je také více méně náhoda. Já jsem přes kamarádku poznala Josefa Rataje, pop artového malíře. On dělá takové „bláznivé“ věci ve stylu Andyho Warhola, a když jsme se spolu bavili o Dakaru, tak mi navrhl, že mi jako sponzorský dar navrhne design Kachny. Nejprve byl nápad, že bychom na kachnu nastříkali jeptišky v duchu filmu Četník ze Saint Tropez. No jo, ale Dakar se jezdí v Saudské Arábii a tam by to asi nemuselo mít největší úspěch a pochopení. (smích) Takže zvítězilo barevné pop artové provedení se srdíčky.

Z původního Dakaru zůstal jen název, který odkazuje na prvotní místa závodu. Z Afriky se na několik let celá akce přesunula do Jižní Ameriky, ale ani tam nevydržela. Dnes již po několikáté je pořadatelem Saudská Arábie, tedy země silně muslimská. Není to pro dámy trochu nevýhoda? Přece jen přístup k ženám asi není stejný, jako tady v Evropě?

Zpočátku jsme se této situace trochu bály. Malinko nás strašili dopředu, ale ve finále to tak strašné vůbec nebylo. Není možné tam přijet a chovat se jako u nás doma, to nejde. Musíte mít respekt k jejich kultuře a náboženství. Jediné, co jsme řešily, byly obchody a nakupování. V Saudské Arábii je zvykem, že do obchodu první vstupuje muž, ale jaksi u nás to nešlo. (smích) Tak jsme tak trochu nakukovaly dovnitř a většinou to skončilo tím, že prodejce na nás mávl, ať vstoupíme a problém žádný nebyl. Dakar se v těchto končinách jel po čtvrté a místní na závodníky a závodnice byli již zvyklí. A hlavně Kachnu snad nikdy neviděli a ještě v takovém provedení. Pořád se s námi chtěli fotit.    

Kolik etap jste celkem jely?

Celkem dvanáct etap a dvě dvoudenní.

Je nějaká, na kterou dlouho nezapomenete?

Byla. (smích) Samozřejmě každá měla něco svého a každá byla něčím zajímavá, ale asi nejhorší byl předzávodní test.  V tom máte možnost si vyzkoušet písečné trasy, duny, vyschlá koryta řek… Jednalo se o třicetikilometrový úsek a tam jsme vůbec poprvé vjely do písku. Do té doby byly mé zkušenosti s tímto terénem absolutně minimální. Maximálně si vzpomínám na Rallye Hustopeče, kde se jezdí kolem vinic po polňačkách. To je asi tak všechno a my najednou stály s Luckou a Kachnou v dunách. To byl křest ohněm a po prvním kilometru jsme zapadly. Naše první setkání s dakarskou realitou. To si pak člověk říkal: „Co my tady, sakra, děláme!“ Netušily jsme, jak se chovat, jak jet, auto má malý výkon, nestačilo jen sešlápnout plyn a vyjet… přišly na řadu lopaty a kopání ze všech sil. Plno známých nám říkalo o Classic něco o projížďce po písku a dunách a pohodičce na cestě. Houby, nic takového. Nám se podařilo vyhrabat a pak již po druhém a třetím absolvování okruhu se vše začalo zlepšovat.

Lépe se nám začal číst terén. Už jsme věděly, kam můžeme jet a kam ne. Zkoušely jsme vyschlá koryta, tzv. vádí, podle barvy se dala poznat soudržnost písku… Zjistily jsme, že jet ve vyjetých kolejích, kdy před námi jelo již padesát aut, je nesmysl. Písek byl tak vymletý a rozježděný, že bychom tam okamžitě skončily. Hledaly jsme své stopy…

Takže první testovací okruh byl peklo, ale pak i pátá etapa, která nás zavedla do velkých dun.  Měly jsme mít v rámci Dakar Classic a jako dvoukolky z dun výjimku, ale tady se tak skutečně nestalo. (smích) Bylo zde sedlo, měkký písek a tam zapadli snad všichni. Navzájem si pomáhali, tahali se, pak dorazil kamion a začal tahat, pak zapadl i ten kamion… Do cíle jsme dojely ve dvě ráno, úplně sedřený a zdrchaný, ale šťastný. A pak jsme za dvě hodiny vstávaly a zase do Kachny a na trať. (úsměv)   

Pokud si dobře pamatuji, tak v minulém ročníku na Dakaru dost zlobilo netradiční pouštní počasí. Vzpomínám si na dramatické záběry zapadlých bugin, které pomocí navijáků tahaly kamiony z rozbouřené řeky. Také to, jak současný vítěz v kamionech, Martin Macík, ztratil šanci na výhru tím, že zapadl v zaplavené poušti. Bylo letos počasí benevolentnější?

Tento rok bylo počasí milosrdný. Extrémy minulých ročníků se nám vyhnuly a to bylo super. Před koncem roku 2023 se hlásilo, jak velké záplavy má Saudská Arábie. Tedy opět měl být extrém. Ještě v letadle jsme řešily, jak upravíme Kachnu, aby to vůbec přežila. Sání vzduchu máme poměrně vysoko, ale problém byl s výfukem. To nakonec náš mechanik Tomáš Neruda vyřešil pomocí hadic od vysavače. (smích) O tuto vychytávku jsme přišly někde v druhé polovině závodu, ale nakonec nebyla zapotřebí, protože počasí bylo jako na objednávku. Ani vedro, ani zima.

Jste první česká dámská posádka, co pokořila tratě rallye Dakar. To je asi nejčastější věta, kterou jsem o vás zaznamenal. Víte, kolik žen se o to pokusilo a kolika „nečeským“ párům se to povedlo?

Tak to vás asi zklamu, ale to opravdu nevím. Češky v Dakaru jely, ale vždy byly ve smíšené posádce. Myslím, že vyloženě čistě dámskou českou posádkou jsme byly první. V rámci světa určitě ne, ale hlavně jsme první Kachna, co dojela do cíle. To je ta pecka. (smích)

Jen tak pro statistiku, kolikrát jste zapadly?

(smích) Nesčetněkrát… my to nepočítaly.

Sny se plní. Já bych byla hrozně ráda, kdybych tímto způsobem motivovala i další lidi.

Jak vás Dakar změnil?

(Bára) Víc si člověk váží možností a příležitostí, které má. Myšleno tak, že pokud máte nějaký sen, tak je dobrý si za ním jít a on se uskuteční (úsměv), pokud tomu věnujete patřičné úsilí. Sny se plní. Já bych byla hrozně ráda, kdybych tímto způsobem motivovala i další lidi. Člověk se musí zapřít, udělat maximum. Zážitky samy na gauč nepřijdou.

• Category Title

©2024 OrdaSoft.com All rights reserved.

Má Kachna nějaké výhody, pro které jste si ji vybraly? Je lehčí, je to náhonem, možností snazších oprav?

Je strašně jednoduchá. Geniálně jednoduchý a hrozný držák. Državý auto. (smích) My jsme na Dakaru neměly žádnou poruchu, kromě toho, že jsme si prorazily nádrž, ale to byla jezdecká chyba a ne chyba auta. Jo a ztratily jsme asi osm víček od nádrže. (smích) Trochu zlobila převodovka, ale nic vážného.

My jsme s Luckou byly připravený na všemožné poruchy, dlouho jsme klukům tady v dílně koukaly pod ruce a snažily se všechno okoukat a dostat pod kůži, ale nebylo to nakonec potřeba. Kachna nás podržela a jela, co to dá. Nakonec jsme dolívaly jen benzin a jely (úsměv). I když byla naše Kachna na cestě do Barcelony a dál do Saudské Arábie, tak jsem tady v Jesenici klukům pomáhala, skládala jiný Kachny, rozkládala, pomáhala s renovací. Ostatně když jsem se rozhodovala, kam po základní škole, tak automechanik byl první volbou. Ale maminka nedovolila. (smích)

Když se člověk podívá na kategorii aut, ve kterých závodil například náš Martin Prokop, tak tam létají výkony aut ve stovkách koní. Kachna má něco málo přes třicet. A není to málo, Antone Pavloviči? Abych parafrázoval Járu Cimrmana.

No je to málo, je to prostě ten originál. (smích) Na začátku jsme s Tomášem Nerudou vymýšleli nejrůznější alternativy, jak zvednout výkon, jak upravit motor, abychom měli více koní, ale nakonec jsme došli k závěru, že originál je originál a budeme ctít Kachnu jako takovou se vším, co k ní patří. Moje Kachna je stará už čtyřicet čtyři let a v podstatě se na ní nesáhlo. A pokud budeme měnit něco, co tak dlouhou dobu funguje, nemusí to dopadnout úplně dobře a stane se průšvih.

Na závod jel s vámi ještě váš mechanik Tomáš Neruda. Jak vypadal jeho všední den v písku?

Jeho den byl dost brutální. Když bylo dobře, tak jsme dojely s Luckou tak v sedm večer. Šly jsme na večeři, na poradu, kdy nám byly sděleny informace o další etapě a pak jsme si mohly jít lehnout. Tomáš však musel kontrolovat celé auto. Když to šlo dobře, tak končil v jednu ráno, možná ve dvě. Když to šlo dobře. Ovšem v pět byl budíček, stával s námi, snídaně, rozloučil se s námi a musel všechno sbalit, veškeré zázemí dát do kamionu a jel stejnou vzdálenost jako my, tedy pět set kilometrů i více. Takto se to opakovalo celý závod. Měl k sobě ještě pomoc a to jednoho učně na automechanika z učiliště v Novém Bydžově. Jinak nic. Myslím, že toho opravdu moc nenaspal. (úsměv) 

A jak vypadal váš všední den? Písek, písek, olej, písek?

Přesně tak. Brzy ráno vstávat, start kolem šesté, sedmé hodiny ráno. Příjezd po cca dvanácti hodinách… a do toho ten písek, písek, olej, písek… (smích) Bylo to dlouhý, dohromady máme najeto 7752 kilometrů.

Kachna nemá klimatizaci… asi tušíte, kam tím směřuji. Muselo být strašné vedro!

Nebylo. Jak jsme mluvili o počasí, tak bylo moc příjemně. Teploty se pohybovaly přes den kolem dvaceti stupňů. Horší bylo, když jsme jely desítky kilometrů za kamionem. To jsme si nemohly ani otevřít okýnka. Pak bylo všechno propocený.

Pokud strávíte hromadu času v autě, tak jak řešíte stravování a jak toaletu? To se dohodnete a uděláte, lidově řečeno, rauchpauzu?

Přesně tak. Jídlo bylo formou různých balíčků. Já osobně si brala jogurty od snídaně, sušený maso a podobně. V balíčcích od pořadatelů byly třeba i sardinky nebo lančmít, ale to jsme fakt nejedly. (smích) Vždy jsme se domluvily s Luckou na pauze a tu pak stranou udělaly. Tady se říká, že si člověk odskočí do lesíka, ale tam moc křoví a lesíků nenajdete. Takže Kachna sloužila jako takový paraván. (úsměv)  

V tuto chvíli již do servisu dorazila Lucka Engová. Přisedá k našemu provizornímu stolku a já ji pokládám otázku, již jednou položenou Báře: Jak vás Dakar změnil? Ještě předtím se s trochou nedůvěry dívá na diktafon a s úsměvem se ptá, zda to nahrává, nebo se do toho dýchá, když jsem z městské policie. 

(Lucka) Já dělám se svým pejskem agility a dlouhou dobu jsem měla problém se přesně zorientovat v jednotlivých překážkách, jak vést psa. Přesné pořadí, jak jdou za sebou, zkrátka taková přesná a cílená orientace, plánování. Po Dakaru ten problém už rozhodně nemám. (smích) Tam jsem se naučila úplně jinak přemýšlet o orientaci v prostoru a terénu, než na jaký jsem byla do té doby zvyklá. A taky se  hlavně cítím mnohem silnější a jistější. (úsměv) 

Euforie, štěstí… a zároveň smutek, že to končí. Hrozně nás to bavilo, každý den.

Jaké byly pocity po dojetí do cíle?

(Lucka) Euforie, štěstí… a zároveň smutek, že to končí. Hrozně nás to bavilo, každý den. (úsměv)

Práce navigátorky je zcela jiná než práce pilotky, tedy řidičky. Jak vypadá taková navigace v poušti? Máte klasický itinerář nebo GPS přístroj, co vám ukazuje trasu?

(Lucka) Občas tušíme, kudy máme jet, občas ne. (smích) Máme roadbook, který se používá i na klasické rallye. U klasické rallye se používá při tréninku a na přejezdech. Jedná se v podstatě o takovou obrázkovou knihu, kde jsou zatáčky, kam máte odbočit a co tam zhruba je. Na Dakaru žádný trénink není a jede se rovnou podle roadbooku. Já musím Báře převést ten obrázek do slovního vyjádření popisujícího terén před námi a navigovat ji tak, abychom projely a držely správný směr a danou trasu. Na přístroji máme rovněž azimut a ten nám také pomáhá.

Zabloudily jste?

(Lucka) Ano, ztratily jsme se. To se musím přiznat. Ono to občas není lehký. V terénu cesty nejsou tak znatelný, jako u nás doma, kde vidíte cestu a po té snadno jedete. Na Dakaru jsou cesty spíše výjimkou a ne pravidlem. (úsměv) Ostatně jedny koleje vyjedou novináři, druhé poblíž fanoušci a za chvíli je cesta od místních.

Náš den je rozdělený do několika testů. Jeden z nich je navigační test. Já si manuálně měřím vzdálenost, kterou ujedeme. Veškeré navigační přístroje nám v tu chvíli zhasnou a jedeme pouze na manuální navigaci. V okamžiku, kdy se přiblížíme danému bodu, který musíme projet, tak nám přístroje začnou ukazovat, že jsme nějaké metry od bodu daleko a že jsme jej projely. Poté následuje další bod a vše jde nanovo, přístroje zhasnou, jedeme jen s manuální navigací a tak dále.

Dále test pravidelnosti, kdy jedeme na průměrnou rychlost v určených úsecích. Já mám k dispozici stopky a také mám napsaný čas, který je naprosto ideální pro průjezd a splnění podmínek závodu.

A třetím testem je dunový test. Ten spočívá v navigaci a průjezdu přes duny. My, jako dvoukolky, měly mít výjimku, ale některé etapy nás zavedly i sem, a pak to moc dobře nedopadlo, ale o tom jsme už mluvili. (smích)

Jely jste na celkové pořadí?      

(Bára) Na pořadí se jede, závodí, čas je samozřejmě rozhodující, ale my jsme byly celkem bez šance. Dakar Classic je rozdělen do tří kategorií a to podle výkonu a rychlosti. Naše kategorie byla sice ta nejnižší, ale byla tam s námi hromada mnohem silnějších aut, a to nešlo. Přece jen Kachna má minimální výkon v porovnání s dalšími auty. Hlavní bylo dojet. Čas byl pro nás rozhodující například při měřených úsecích na danou průměrnou rychlost. Na druhou stranu nechci, aby to vyznělo, že jsme jely lážo plážo. (smích) Je to rallye a jede se, co to dá.  

Berou fanoušci Dakar Classic stejně, jako hlavní závod motocyklů, aut a kamionů, nebo jste tak trochu na okraji zájmu?

(Bára) Jak který. Je pravda, že Classic je trochu na okraji zájmu, ale mám pocit, že se nám podařilo malinko prolomit ledy. (úsměv) Mnoho lidí se nám podařilo přesvědčit o významu tohoto závodu. Je samozřejmě dost podstatné, čím Classic jedete. Pokud si vezmete velký offroad nebo kamion, tak se to může zdát jako výlet, ale pro nás to nic takového nebylo! Dokonce jsem slyšela, že od příštího roku by pořadatelé rádi věnovali větší pozornost i Dakar Classic, což by bylo moc fajn.

Minulý rok musel kvůli kolizi s divákem s tragickým koncem předčasně ukončit působení v Dakaru Aleš Loprais. Jsou někteří diváci opravdu takoví hazardéři se životem, že jsou ochotni udělat pro zajímavý záběr i takovou hloupost, jako stopnout si pod vrchol duny?

(Bára) My jsme neměly moc diváků. (smích) Na trati jich tolik není, spíše jsou na velkém Dakaru, kde se ta tragická událost stala. Nejvíce lidí pak je tradičně v cíli a na startu. Celé prostředí pouště je v tomto ohledu strašně zrádný. V písku se úplně blbě chodí, a když chcete udělat nějaký rychlý pohyb, tak se spíš propadnete. Není to jako na pevné zemi, kdy můžete rychle uskočit na stranu, a nic se vám nestane. Nehledě na to, že pokud stojíte pod převisem duny je nereálný, aby vás přijíždějící auto vidělo, a také je problém s orientací podle zvuku.

(Lucka) I nám se podařilo zapadnout pod přesypem a najednou byl slyšet kamion. Vůbec jsme netušily, odkud přijede, odkud se vyřítí. Docela nepříjemný pocit. Naštěstí se nic nestalo a nás to minulo.

I nám se podařilo zapadnout pod přesypem a najednou byl slyšet kamion. Vůbec jsme netušily, odkud přijede, odkud se vyřítí. Docela nepříjemný pocit. Naštěstí se nic nestalo a nás to minulo.

Chovaly se k vám mužské posádky gentlemansky? Nebo rivalita v závodě vyhrává?

(smích) Jo, chovaly se hezky. Byl trochu rozdíl, o jakou posádku se jednalo. Ty, co jely na vítězství, tak to byla jiná liga, ale my, co jsme neměli zase takové ambice, tak tam byla velká solidarita.

Když jsme u té spolupráce. Musel vám někdo na trati pomáhat, nebo naopak, pomoc jste poskytovaly vy? Myslím tím technickou pomoc, vytažení z písku…

(Lucka) Obojí, my jsme i pomáhaly i potřebovaly pomoc. (smích) S Kachnou jsme nikoho netahaly, protože to nešlo a asi bychom to odnesly, v lepším případě zapadly taky. Vykopávaly jsme ostatní, samozřejmě. To k tomu závodu prostě patří. Bez toho by to ani Dakar nebyl. (úsměv)

Jak jsou závody Dakar a Dakar Classic rozděleny? Jedete společné tratě, nebo máte trochu jiné? Asi by nebylo praktické, abyste startovaly jako první a pak se děsily toho, kdy vás dojedou kamiony.

(Bára) Oni mají větší brutál. Více dun, těžší terén a celkově je ta trasa náročnější, přizpůsobená technologicky vyspělých autům s obrovskými výkony. Občas se s nimi potkáváme. Tím nemyslím na startu a v cíli, ale i na trase závodu. Trasy hlavního Dakaru a verze Classic mají cross pointy, kde se cesty protínají, ale rozhodně nejedeme po stejné dráze. Tak o kopec vedle a v mírnějším terénu.

Dojely jste do cíle a co příští rok? Kachnu oprášíte, vyměníte olej, dolijete benzín a vesele repete?

(Bára) Snažíme se a makáme na tom, abychom mohly jet. (úsměv) Vymýšlíme vylepšení motoru, kvůli tomu jedeme za pár týdnů s naším mechanikem do Belgie. Přemýšleli jsme o tom, že bychom udělali z Kachny verzi 4x4, tedy dozadu přidat jeden motor a spojit je dohromady, ale vypadá to až moc složitě a komplikovaně, tak, aby to fungovalo spolehlivě i na Dakaru. (úsměv) To by tady kluci v servisu museli všeho nechat a do konce roku se věnovat jen tomu a na to opravdu nemáme finance a kapacitu. Ale s převodovkou něco vymyslet musíme.

Zvou nás i do Polska, Francie, Itálie a na to už nemáme kapacitu. V půlce června jedeme na celorepublikový sraz… V roce 2025 bude ve Slovinsku celosvětový sraz Kachen.

Máte po dojetí pozitivní reakce od lidí, co Kachny mají? Přece jen, komunita lidí mající ráda tuto značku, přesněji tento legendární model, je u nás dosti velká.

(Bára) My jsme jedna velká Kachní rodina. (smích) A nejen tady u nás, v Čechách, ale po celém světě. Teď musím s Luckou vyřešit náš itinerář srazů. Zvou nás i do Polska, Francie, Itálie a na to už nemáme kapacitu. V půlce června jedeme na celorepublikový sraz… V roce 2025 bude ve Slovinsku celosvětový sraz Kachen.

(Lucka) My měly od fanoušků neuvěřitelnou podporu. Takovou snad žádný auto na světě nemá. Možná jen Brouk.    

Nastal na Dakaru okamžik, kdy jste Kachnu proklínaly do desátého kolena?

(Tato otázka dámy opravdu pobavila a chvíli jsem čekal, než ustal smích) Možná před jednou dunou, kdy nám bylo jasné, že to prostě nepůjde. Ale taková situace, kdy by si člověk řekl, že už toho má dost a vykašle se na celý Dakar, nenastala. Vždy šlo něco objet a pokračovat dál.

Na závěr mě napadá ještě jedna taková trochu přízemní, ale asi neskutečně důležitá otázka. Nebolelo vás z Kachny pozadí? Na nějaké odpružené vzduchové sedačky asi můžete zapomenout. Já osobně bych totiž z té Kachny pak ani nevystoupil… 

(Lucka) Vůbec, Kachna je neuvěřitelně pohodlný auto a skvěle odpružený. Já mám daleko větší problémy u současných moderních aut, kdy se po pár hodinách člověk musí protáhnout a dát si pauzu. Kachna je prostě skvělá!

Osobně bych v rozhovoru pokračoval dál a dál, ale nebyl k tomu prostor. Rozhodně bych mohl napsat sáhodlouhý článek o renovaci Kachen a myslím, že by měl mezi čtenáři ohlas. Bylo vidět, že nejen holky, ale i mechanici svou práci dělají s láskou a s nadšením. Zkrátka srdeční záležitost na celý život a je to znát. Báře a Lucce přeji, aby jely i další Dakar a potom další a další až do té doby, dokud je to bude bavit a naplňovat. Moc díky za jejich čas v nabitém programu a doufám, že se ještě někdy potkáme. Můžete je během roku sledovat na sociálních sítích – Barbora Holická DUCKAR.

P. S. Věděli jste, že motor v Kachně má pouhých 600 cm² a u prvních modelů to bylo ještě méně, což jí dává výkon 35 koní? Má jen čtyři stupně a ještě k tomu dost atypické řazení? Jedničku řadíte k sobě místo od sebe a řazení zpátečky jde doleva nahoru? Že první funkční prototyp byl vyrobený již v roce 1939? Že je to dvouválec podobného charakteru jako motory motocyklů BMW? Kachna je prostě originál každým coulem!  

 Foto: Zbyněk Hozák, HZ PHOTO

• Předchozí
• Následující