Slet spojuje

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: čtvrtek 1. srpen 2024 Autor Radka Rüsterová Vytisknout E-mail

Bydlím nedaleko stadiónu Eden. Od pondělí 1. července jeho okolí ožilo tisíci cvičenců, kteří se připravovali na svá vystoupení v rámci XVII. všesokolského sletu. Přestože mnozí ze sousedů brblali a stěžovali si na tuto skutečnost (plné tramvaje, mnoho lidí v nákupním centru a tak podobně), já cítila, že se děje něco neobvyklého, něco výjimečného. Několikrát jsem se byla podívat na pódiová vystoupení, která probíhala začátkem měsíce na náměstí Míru, Staroměstském náměstí a dalších místech, i na výstavy fotografií (například 17 všesokolských sletů). Trochu jsem záviděla cvičencům program, který pro ně byl připravený například v O2 aréně, Národním divadle, Tyršově domě a tak dále. Věřím, že si celý svůj pobyt v Praze náramně užili. Po náročných dnech, kdy od rána do večera poctivě cvičili nástupy a secvičovali skladby, převážně ve velkém horku, přišel čtvrteční večer! To byl neuvěřitelný zážitek. Mnozí lidé stále srovnávají slet a spartakiádu. Ano, na spartakiádě jsem cvičila dvakrát, ale nedostala jsem se dál než na okresní úroveň. Je to už pěkná řádka let, ale stejně na to ráda vzpomínám, neb jako malá jsem nevnímala ideologii celé akce. „Za mír, za socialismus“ – koho to v pěti letech zajímá? Když nás v září oslovila kolegyně Jindra, zda nechceme nacvičovat společně, váhala jsem. Zvítězila lenost, protože nácviky probíhaly každou neděli k večeru, navíc v Čimicích. Teď je mi to líto. Ale za šest let bude slet zase! A to je výzva. Bude-li mi zdraví sloužit, chci se aktivně zapojit. Věřím, takhle smýšlí mnozí, kteří byli letos v publiku.

Asi jediná herečka, která se sokoly nacvičovala a také s fanoušky sdílela na sociálních sítích své zážitky, byla Adéla Gondíková. Dovolila jsem si jí oslovit a ona byla tak laskavá a na mé otázky odpověděla.

Co Vás vedlo k tomu, že jste začala nacvičovat?

Hlavně to, že jsem sledovala mojí dcerku na předchozích dvou sletech a vždy mě to velmi bavilo a dojímalo. Pokaždé jsem se zařekla, že příště chci být uvnitř stadionu a vytvářet ty jednotlivé obrazce, které pak uvidím až ze záznamu v televizi. Vlastně jsem to já osobně naposledy zažila v roce 1985 na Strahově jako malá holka a dodnes si to nějak mlhavě pamatuju.  Stejně dodnes nechápu, že to někdo vymyslí dopředu a nakonec secvičí a cvičenci ví, kam běžet.

Co bylo nejtěžší po celou dobu příprav na slet?

Jednoznačně najít své místo při přeběhu jinam. Musím říct, že jsem měla oporu ve své dceři, která mě posílala a kontrolovala. Naštěstí v Edenu to bylo profesionálně připravené a na každé značce bylo číslo, které si stačilo zapamatovat. Nicméně musím podotknout, že na nás autorky sletové skladby Leporelo myslely a přeběhy nebyly tak obrovské. Byly jiné skladby, kde to měli cvičenci mnohem horší. Takže si nestěžuji.

Musela jste často vynechat trénink vzhledem k povinnostem v divadle, rozhlase či na natáčení?

V září se u nás začalo nacvičovat a já se rozhodla vlastně pozdě, kdy už jsem měla celý podzim naplánovaný. Hodně termínů jsem nemohla, takže jsem měla několik hodin doučování, čímž se moc omlouvám holkám z Pyšel, které mohly mít v neděli volno. Ale nebylo to zase mnohokrát. Od nového roku už jsem na ty naše úterky při plánování prácemyslela, abych měla volno. Výhoda byla v dceři Nelince, která mě to po nocích učila. Například, když jsem přijela ze zájezdu.

Měla jste před vystoupením v Edenu trému? Pokud ano, dá se to srovnat s tou divadelní?

Trému asi ne. Byl to takový zvláštní přetlak pozitivních emocí. Pochopitelně jsem to nechtěla holkám zkazit a v těch celkových záběrech zbloudile pobíhat mezi značkami, ale nějak jsem si byla jistá, že už to umíme a už jsem to jen chtěla s radostí předvést.

Jaký byl pro Vás nejsilnější moment od začátku nacvičování až po vystoupení v Edenu?

Asi na secvičné ve Voticích, kde nás poprvé bylo víc a zároveň bylo vidět do diváků. Měla jsem radost, že celou dobu cvičení tam vidím své rodiče, jak jsou rozzáření. Hodilo mě to zase zpátky do dětských let. Mávala jsem na ně, aby mě náhodou nepřehlédli a nekoukali jinam :-). Jinak Eden je top. Ale těžko se to popisuje. Kdo to tam nezažil, tak to možná nepochopí.

Půjdete do toho zase za 6 let?

Pokud nebudu točit film v Hollywoodu, což je velmi nepravděpodobné, tak ano. Jen musíme najít skladbu, kde budeme moci být zase s dcerou spolu. Už budu trochu v jiné věkové kategorii, tak snad pro nás zase něco vymyslí a bude se to nacvičovat v Pyšelích...

Pro kontrast jsem se zeptala Báry Kepkové, mladé herečky, která o spartakiádě mohla jen slyšet, takže s ní slet srovnávat nemůže.

Jak vnímáš slet?

Beru to jako spojení sportu a umění, obojí je krásná věc. Líbí se mi, jak spojuje lidi napříč generacemi. A že je úplně jedno, jakou máte nebo nemáte fyzičku. Může to dělat každý.

Jako malá jsi do Sokola chodila?

Kromě mých prarodičů, nikdo z naší rodiny do Sokola nikdy nechodil.

Na slet ses šla podívat na někoho blízkého, kdo cvičil?

Ne, ale vždycky jsem to chtěla vidět naživo a ne jen v televizi. A když jsem zjistila, že jde moje máma, musela jsem jít taky.

S jakým pocitem jsi skladby sledovala a s jakým pocitem jsi odcházela domů?

Prvních pár skladeb jsem se neustále dojímala. Ta atmosféra na stadionu byla úžasná. Malé skupiny lidí z různých koutů ČR se na jeden týden sejdou v Praze a spojí se v obří kolos "cvičenců". Společně pak potěší zraky milionů lidi. Vždyť to je přece úžasné! (Pro příště mám velkou prosbu směrem k organizátorům: prosím, točte i ze shora, ať i diváci na stadionu mohou vidět obrazce, které cvičenci vytváří, tak, jak je to vidět v televizi.)

Náhodou jsem se dověděla, že jako dobrovolník působil od nedělního průvodu až po ukončení sletu můj spolužák ze základní školy Petr Zalužanský. Vyprávěl by dlouze, ale nemám už moc prostoru, tak alespoň krátce. (Omlouvám se, ale Petra jsem se na tu spartakiádu také musela zeptat.)

Chtěl jsem se dostat do formy a vida, nyní mám uběhnuty desítky maratonů, vyhrávám soutěž 10 000 kroků, kdy za měsíc zvládám ujít i 1 900 km. Sokol ze mě udělal chlapa.

Na spartakiádě jsem bohužel necvičil vzhledem k mému tehdejšímu zdravotnímu stavu. Místo toho jsme se spolužačkou Radkou (ne, nebyla jsem to já) chodili na nápravný tělocvik. Dnes oba patříme ke kutnohorským běžcům a já jsem dlouhodobě nejlepší chodec. Já byl jako dítě totálně nemožný nejen fyzicky. Neuměl jsem ani kotoul. 100 m jsem běžel 22 s, nikdy jsem nedoběhl 1500 m. Neuměl jsem si představit ujít 5 km. V letech 1990 až 2001 jsem ale chodil do Sokola v Kutné Hoře. Cvičil jsem tehdy s o 40 let staršími muži za „starou gardu“.  Chtěl jsem se dostat do formy a vida, nyní mám uběhnuty desítky maratonů, vyhrávám soutěž 10 000 kroků, kdy za měsíc zvládám ujít i 1 900 km. Sokol ze mě udělal chlapa.

Pro mne byl letošní slet opravdu velkým zážitkem a všem cvičencům srdečně děkuji. Kolega Jarda Urban měl to štěstí, že vyzpovídal „naši Jindři“. Přeji vám hezké čtení. Já jdu hledat kontakt na nejbližší sokolovnu.

P. S. Víte, že se jich na území Prahy nachází okolo šedesáti?

foto: Česká obec sokolská

Zobrazení: 382