Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, maják do zářivé budoucnosti

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: neděle 1. září 2024 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Stačí se projít Prahou bez obličeje přilepeného na displej, zhluboka dýchat a pozorovat širší kontext. Vidíte místně homogenní výšky budov? Jak stromy brání ulice před přehřátím? Kam se ztrácí voda po dešti? Jak jsou situovány lavičky nebo rozesety odpadkové koše? Jaký mají ty koše desing? Kde je kavárna, hotel, komunitní centrum? Kde se staví, kde bourá? Kam dotančí tramvaje a kde vládnou autobusy? Všechny ty detaily, souvislosti a propojení není v lidských silách pojmout a vstřebat. Každé město je neuvěřitelně složitý živý organismus, který se neustále vyvíjí, a aby se vyvíjel zdravě, je potřeba mít někoho, kdo bude hlídat cestu vpřed a zároveň léčit bolístky z dob minulých. Mohu vás uklidnit. Po vzoru špičkových kosmopolitních měst, má také Praha svůj tým profesionálů, kteří každý den pracují na tom, aby bylo naše hlavní město i nadále skvělým místem k životu. Jmenují se Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, možná je znáte pod zkratkou IPR a o jejich často nesnadné práci se pro náš časopis rozpovídal jejich tiskový mluvčí Marek Vácha. Snad vás jeho vyprávění bude bavit tak jako mě. Přeji příjemné čtení.

Řekl byste něco o sobě?

Na IPRu působím z mého pohledu už poměrně dlouho, to znamená 12 let. Moje práce mě ale nepřestává bavit. Vystudoval jsem politickou geografii a regionální rozvoj na Albertově a nastupoval jsem sem na asistentskou pozici, abych proniknul do tématu městského rozvoje. Shodou okolností jsem se mezi městské plánovače dostal v momentě, kdy se organizace transformovala z bývalého klasického úřadu Útvaru rozvoje města na moderní institut, který sleduje světové trendy, otevřeně komunikuje a zapojuje do plánování města veřejnost. Transformace IPR probíhala pod taktovkou tehdejšího vedení v čele s Tomášem Hudečkem, jehož pravou rukou byl shodou okolností náš současný ředitel Ondřej Boháč. V průběhu přeměny na IPR jsem se dostal na pozici, kde jsem měl na starosti PR a komunikaci. Postupem doby jsem se stal tiskovým mluvčím a dnes vedu pětičlenný tým, který se stará o vztahy s veřejností, médii, o sociální sítě a kampaně ke konkrétním projektům. Naše Kancelář komunikace je pak součástí Sekce vnějších vztahů, pod kterou spadá i Kancelář participace zapojující obyvatele města do plánování, a pak také celý CAMP, tedy naše Centrum architektury městského plánování, kam se můžete každý den kromě pondělí přijít zeptat, co se v Praze bude měnit a stavět.

Vy už jste to nastínil, ale vzal byste to ještě jednou z gruntu a představil organizaci?

Institut plánování rozvoje je příspěvkovou organizací hl. m. Prahy a město ji má zjednodušeně řečeno proto, aby zajistila kontinuitu v plánování města. Volební období jsou totiž čtyřletá, reprezentace se mění, avšak plánování města nutně vyžaduje dlouhodobé udržování kursu. Ať bude vedení města v jakémkoli složení, jsme tu jako garanti toho, že budoucnost Prahy neujede úplně mimo vytyčený směr, o kterém víme, že je pro město a jeho obyvatele správný. A víme to proto, že IPR je plný expertů a expertek, kteří sledují světové trendy a plánování stavějí na velmi přesných datech. Na město se potom díváme v různých měřítkách. Zkoumáme Prahu ve vztahu k Evropě, k celému Česku nebo ke Středočeskému kraji. Když si zazoomujeme, máme dále experty, kteří řeší třeba územní plán. Praha stále používá ten 25 let starý a náš tým pracuje na novém Metropolitním plánu. Ten říká, kde se stavět smí a kde ne, nastaví maximální možnou výšku staveb nebo zajistí, aby se nestavěly věžáky ve vilové čtvrti. Pak rozlišujeme i úplný detail města, což jsou v podstatě prvky v jeho veřejném prostor nebo jak my říkáme, „obýváku města“. Jsou to třeba lavičky, obrubníky, povrchy a v podstatě vše, co můžete vidět ve veřejném prostoru. V týmu pak máme dopravní inženýry, geoinformatiky a analytiky, architekty, geografy, ekonomy, krajináře nebo urbanisty. V neposlední řadě zastupujeme Prahu ve stavebním řízení. Města, které jsou ve světě úspěšná, konkurenceschopná, zdravá, živá a příjemná k životu, mají podobnou instituci, jako má Praha v podobě IPR. A ještě trochu pyšně dodám, že po vzoru naší organizace vzniklo dalších 10 podobných organizací v jiných českých a slovenských městech. Náš úkol jako Kanceláře komunikace je pak vybrat ty nejzajímavější projekty a překládat je jednoduše veřejnosti.

Je nějaké město, kterým se inspirujete?

Je jich určitě víc. Záleží na tématu, který zrovna řešíme. Kdybyste se ptal třeba na bydlení, velkým vzorem bude Mnichov, který dlouhodobě umí stavět městské byty. Velkou inspirací z hlediska užívání veřejného prostoru je pak zase Kodaň. Sledujeme ale i Varšavu, Bratislavu, Berlín, Amsterdam nebo Barcelonu. Každé město prošlo jiným historickým vývojem. Tam, kde byla třeba velká část vybombardovaná za války, nejsou její obyvatelé tolik citliví k nové výstavbě tak, jako u nás. Praha naštěstí neschytala žádný velký zásah, centrum zůstalo ve většině stejné. Na druhou stranu jsme takovým skanzenem, občas máme mylný pocit, že nepotřebujeme nic měnit a nepotřebujeme se nikam posouvat, protože na první pohled z podstaty vše funguje. Sem budou jezdit turisté, každá desátá koruna je z turismu a podobně.

Jaké před Prahou leží největší výzvy?

Například to, že každoročně chybí 10000 bytů a kvůli celostátní legislativě je v podstatě nelze stavět v požadované rychlosti. Stále čekáme na proměnu spousty brownfieldů v moderní čtvrti, chybí nám školy a školky, postavit v Praze stromořadí je pomalu stejně obtížné jako postavit dům, nemáme žádnou moderní architekturu, máme problém s rostoucím počtem automobilů a spoustu dalších hrozeb, které lidé na první dobrou nevidí. Změnit náš mindset a přiznat si, že Praha má problém, je těžké. Náš úkol je o těchto věcech informovat a navrhovat řešení. Já si myslím, že Praha je i přes všechny výše zmíněné hrozby skvělé město k životu a výzva je, aby jím zůstala. Bydlí tady bohatí lidé vedle nemajetných a nevyvolává to problémy. Nemáme tady ghetta. Máme jednu z nejlepších sítí MHD na světě. Všude se dostanete velmi rychle. Máme jedno z nejzelenějších měst v Evropě. Kdybych použil naše data, tak přes polovinu území Prahy tvoří lesy, louky, rybníky. Domy pak zabírají pouze 8,1 % rozlohy. To s sebou však nese i spoustu negativ. Ale abych se vrátil k výzvám, tak to bychom mohli začít u bydlení a skončit třeba u toho, že máme 57 městských částí, což je v evropském srovnání naprostá šílenost. Když chcete prosadit nějaký celoměstský dokument, tak musíte sezvat v podstatě autobus starostů a starostek a s nimi se snažit najít jedno řešení... A je spoustu dalších systémových věcí na úrovni státu, které Praze a dalším městům komplikují možnost se správně rozvíjet. Na jejich odstranění pracujeme dnes a denně, za tímto účelem jsme založili iniciativu CityDeal, což je v podstatě dohoda českých měst, která vůči státu vytváří tlak na zlepšení legislativy. Česká města totiž dnes nemohou sama o sobě rozhodovat. Vy, když budete primátor Prahy a budete chtít něco změnit, tak zjistíte velmi záhy, že velmi těžko zařídíte, aby proběhla výstavba tisíce bytů. Na vině je pak přenesená působnost státní správy, což je konstrukt, který nás neuvěřitelným způsobem brzdí. V podstatě zjistíte, že stát se musí vyjádřit ke všem prvkům ve městě. Vy jako stavebník (nebo město) pak musíte obíhat desítky státních úřadů a dávat si to dohromady. To je v Evropě unikát a je otázka, zda má stát mít všechny karty v ruce a město žádnou. Proto tady všechno tak trvá. Víme, že když se tohle změní, tak to bude úplný gamechanger.

To je v Evropě unikát a je otázka, zda má stát mít všechny karty v ruce a město žádnou. Proto tady všechno tak trvá.

V rámci vašeho institutu vydáváte také zajímavé publikace. Jaké tituly chystáte dál?

Vydávali jsme Neviditelné město. Což je publikace, která je o fenoménech ve městě, kterých si nevšímáte nebo je vůbec nevidíte. A přesto je to věc, bez které se život ve městě neobejde. Pustíte si ráno v umyvadle vodu a už si neuvědomíte, že vám teče „Želivka-Káraný blend“. Letos pak máme v plánu vydávat další dvě publikace. První souvisí s výstavou o bydlení, která proběhla v CAMPu s názvem „Domy a byty“. Druhá bude překladem knížky od Michaela Sorkina „What Goes Up: The Right and Wrongs to the City“. Příští rok pak máme v plánu vydat Prague 90s o vrstvě architektury 90. let minulého století ve spolupráci s Matějem Beránkem.

Jaké jsou vaše největší úspěchy?

Především bych uvedl úspěšné realizace, u jejichž zrodu jsme jako plánovači stáli. Jde třeba o prostor v okolí Národního muzea včetně Čelakovského sadů. To byl prostor věnovaný 100 % autům. Dnes tam máte náměstíčko, které je připravené na propojení tramvaje z Vinohrad na Václavák a dál do Vodičkovy. Nejsou tam bariéry a můžete tam bezpečně přejít pěšky. Park zase ožil novou výsadbou a stal se příjemným pro pobývání i pro cestu pěšky na Vinohrady. Stáli jsme i u zrodu lávky z Holešovic do Karlína. Tato relativně menší stavba má obrovský pozitivní efekt. Chodí po ní denně tisíce lidí, Štvanice ožila, lidé se tam chodí koupat, procházet, na koncerty, za sportem. Dřív jste se tam pomalu neměl jak dostat. To jsou přesně ty stavby a úpravy, které město dělají městem. Velmi oživujícím prvkem jsou třeba Pražské židle a stolky, což je mobilní kovový černý nábytek ve městě. Myšlenka je taková, že místa oživíte nejjednodušeji tak, že na nich umístíte stoly a židle. To jsme udělali asi na 40 lokalitách, mělo to velký úspěch a dodnes je můžete potkat na spoustě míst. Ale jsou i dílčí úspěchy v konkrétních lokalitách po celém městě. Míst, na kterých se propsaly naše plány a dokumenty, především Manuál rozvoje tvorby veřejných prostranství nebo Pražské stavební předpisy, je dnes už celá řada.

Úspěchem IPR je pak určitě i vznik CAMPu. V Praze nikdy takové místo nebylo a návštěvnost je každoročně velmi vysoká. CAMP pořádá tematické výstavy, stará se o večerní program, kavárnu, studovnu a mnoho dalšího. CAMP vznikl tak, že někdy před těmi 10 lety, se nás lidé pořád dokola ptali, že téma máme zajímavé, ale zda se dá někam přijít a dozvědět se více. My jsme takové místo neměli, ale kolegové a kolegyně odvedli obrovský kus práce a od roku 2017 ho máme. Poměrně dlouho se řešilo, jaký má být koncept celého prostoru. Jestli máme jít cestou obřího fyzického modelu Prahy, kam se prostřednictvím 3D tiskárny dotiskne plánovaná stavba, umístí se na místo, na kterém se má nacházet, a pozveme lidi, aby o návrhu diskutovali. Zjistili jsme však, že aby to bylo v takovém detailu čitelné, model by zabral celou plochu CAMPu a nezbylo by místo na nic jiného. Proto jsme se spojili s odborníky z Fakulty informačních technologií a společně jsme vymysleli, že tam bude 25 metrů dlouhá stěna, na které se dá ukázat úplně všechno v digitální podobě. Zároveň máme v CAMPu i analogovou část s tištěnými materiály.

Vltavská filharmonie je určitě nejvýraznějším plánovaným stavebním projektem.

Jaká nejzásadnější stavba se momentálně v Praze chystá?

Vltavská filharmonie je určitě nejvýraznějším plánovaným stavebním projektem. My si od něj slibujeme jednak jeden z dalších symbolů Prahy, který přitáhne celosvětovou pozornost, Pražané budou mít k dispozici kvalitní veřejnou stavbu se skvělým obsahem a konečně získáme zkušenost s moderní světovou architekturou na vlastní dotek. A v neposlední řadě může stavba pomoci rozjet proměnu Bubnů v moderní čtvrť. Bez veřejné investice v podobě filharmonie se výstavba bude rozjíždět jen velmi pomalu. Filharmonie jako taková není jen o vážné hudbě. Ten dům bude skvělý, i když se tam přijdete projít jen na terasy či střechu. Měl by být veřejně přístupný pro všechny. Budou tam restaurace, kavárny, knihovna nebo zkušebny. Může to přitáhnout úplně jinou klientelu turistů. Dnes je to v Praze o tom, že sem přiletí parta švédských, dánských nebo německých turistů na levnou rozlučku se svobodou. Pro obyvatele centra je to každonoční můra. Když se pak podíváte, kudy turisté městem chodí a kde pořizují fotky, tak je to v drtivé většině jen Královská cesta. Ukázat jim prostřednictvím nové zajímavé stavby i jinou část města je podle mě skvělý nápad. Dále je velkým tématem Nový Hlavák, tedy přestavba nové odbavovací haly, která je majetkem Správy železnic. Město má v projektu dvě žhavá želízka. Jedním je přeměna Sherwoodu v příjemný městský park a druhým tramvajová trať, která skrze něj má vést. Aktuálně se také staví Dvorecký most z Podolí na Lihovar, který také pomůže zejména cestujícím v tramvajích, ale i chodcům a cyklistům. Řešíme ale i budoucnost Strahova. Je to skvělé, dostupné místo, kam bude navíc jednou přivedena tramvaj a předmětem diskuzí je, zda má místo zůstat věnované pouze sportu, nebo také bydlení, kultuře a podobně. Pomalu se zastavují i některé brownfieldy. Ať jde o Vysočany, Nákladové nádraží Žižkov, Smíchov City nebo Rohan City. Umět zrecyklovat tato dnes již nevyužívaná území, bývalá nákladová nádraží či továrny, je hrozně důležité proto, aby se překotně nestavělo za Prahou, protože jakmile se vám město rozředí, je zaděláno na problém. Je tam komplikovaná doprava, je tam drahé zavádět silnice, trubky, kabely a další infrastrukturu nebo linky MHD, nebudou tam fungovat služby. Čím míň lidí bydlí na hektar, tím dražší to pro město je. Já věřím, že lidé v satelitech na okraji Prahy jsou šťastní, ale pro město je ekonomický provoz takových míst katastrofa, protože pak všichni ve finále stejně jezdí do Prahy a provozovat byť jen obyčejnou pouliční lampu pro těch pár lidí v ulici je pro město velmi nákladné. Když to tedy řeknu takhle jednoduše, na Vinohradech bydlí 250 lidí na hektar, což zní možná dramaticky, ale bavíme se o 5 patrovém bloku domů a nikdo se tam necítí špatně nebo stísněně. Po bydlení v takových místech je největší poptávka. Bezpečně se tam udrží restaurace, obchod a ta zmiňovaná lampa tam vyjde mnohonásobně levněji. Paradoxem je, že dokud jsme před 8 lety nevytvořili Pražské stavební předpisy, podobné čtvrti se nedaly vůbec postavit. Abych to ale shrnul, od 100 lidí na hektar to funguje, pod 100 je to problém. Praha má v průměru 25 lidí na hektar, což je šíleně málo. I kdybychom odečetli všechny přírodní plochy ve městě, pořád jsme někde na 50 obyvatelích/ha. Praha je prostě v průměru dvoupatrovým městem a na provoz a správu je to extrémně drahé.

Abych to ale shrnul, od 100 lidí na hektar to funguje, pod 100 je to problém. Praha má v průměru 25 lidí na hektar, což je šíleně málo.

Jak přihlížíte k bezpečnosti? Komunikujete se státní a městskou policií?

S policií asi nejvíc přichází do styku naše Kancelář veřejného prostoru, případně Kancelář dopravní infrastruktury. Tam je to, předpokládám, na pravidelné bázi. To, co se snažíme na IPRu obecně dělat, je plánovat takový veřejný prostor, který je přehledný, příjemný a hlavně bezpečný. A to zejména pro ty nejslabší ve městě. Ať už to jsou senioři, lidé s handicapem, rodiče s kočárky nebo děti. Pro ně chceme prostor udělat přístupný, prostupný, jasný, čistý a bez bariér. To je v DNA všech projektů, které u nás vznikají. Existuje také fenomén, který se jmenuje geografie strachu. Ten popisuje místa, která mají potenciál, aby se tam lidé necítili dobře. Jsou to například podchody. To jsou řešení, která nepodporujeme.

Děkuji za rozhovor a přeji Vám i celému institutu hodně úspěchů a brzy na viděnou v sálech Vltavské filharmonie.

Zobrazení: 356