V krbu oheň praská... Prosím, pane rado, posaďte se a vypravujte.

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: středa 28. únor 2024 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

U toho pomyslného krbu jsem se sešel s panem Milošem Vaněčkem. S policejním důstojníkem na penzi, emeritním policejním radou a emeritním komisařem Národní protidrogové centrály. Nyní penzistou, ale především policejním historikem. Miloš Vaněček se podílel na vzniku několika knih, ať už sám nebo jako spoluautor. Jeho jméno najdeme na přebalech knih Mandragora, morfin, kokain z roku 2009, Zločin a vášně za rady Vacátka z roku 2012 a Skutečné zločiny po česku z roku 2023. Knihy, které mapují skutečné kriminální případy.

Miloš Vaněček se také podílel na rozhlasovém cyklu Historie českého zločinu. Ještě neznáte? Opravdu? Zkuste zadat na youtube nebo v audioarchivu Českého rozhlasu, poslechnout si jeden dva tři díly a troufnu si říci, že seriál o dobrodružství české kriminalistiky vás pohltí. Uslyšíte skutečné kriminální případy na našem území od 19. století až po současnost. Zajímavě a poutavě zpracované příběhy o kasařích, padělání, drogách, prostituci, pašování, loupežích, vraždách, znásilněních, podvodech...

Jaké příběhy máte nejraději vy, pane Vaněčku?

Nejraději ty o obyčejných zlodějíčcích a kapsářích. Ale bohužel, o nich se mnoho materiálů a písemností v archivech nedochovalo. Lidé jsou pořád stejní, vždycky je spíše přitahovalo násilí a krev. Přiznávám, že tedy i já nejčastěji zpracovávám mordy.

Ale úplně nejraději se věnuji všemu, co je spojeno s panem radou Vaňáskem. Toho drtivá většina vašich čtenářů bude asi znát jako radu Vacátka v podání Jaroslava Marvana. Takže zapadám do řady: Vaňásek, Vacátko, Vaněček... (smích)

Pojďme od začátku. Kdy jste v sobě vlastně objevil zájem o policejní historii?

Ještě když jsem pracoval u policie. Dělal jsem svého času na oddělení nealkoholové toxikomanie. V roce 1990 se k nám začalo valit všechno možné. Do té doby jsme řešili hlavně různé léky, efedrin, kodein, pervitin a podobně. Jenže najednou jsme tady měli heroin, kokain, LSD, všechno možné. A já chtěl vědět, kde se to vlastně všechno vzalo.

V tehdejším Národním archivu na mě vypadly výroční zprávy úřadu s dlouhatánským názvem: Ústředna pro potírání nelegálního obchodu omamnými prostředky. A dole pod nimi? Podpis „Vaňásek.“

Tím jsem se později dostal i k tzv. „čtyřce“ v Bartolomějské a dál.

Člověk má pana radu Vacátka, pardon, Vaňáska, zařazeného jako šéfa mordparty.

Ano, také vedl tým pro vyšetřování násilné trestné činnosti. Ale byl to opravdový policejní polyhistor. Zabýval se drogovou kriminalitou, mezinárodním zločinem, vyznal se v penězokazectví, přednášel, publikoval články v odborných policejních časopisech. Kromě jiného reprezentoval naši republiku na mezinárodní konferenci o penězokazectví v Ženevě v roce 1929 a několik let nás zastupoval v Interpolu.

Dochovaly se nám třeba novinové články, že na téma penězokazectví přednášel i  pozvaným úředníkům bankovních domů, takže jeho přednášky opravdu musely být na úrovni.

Mimochodem, jak první republika přistupovala k drogám?

Ke vzniku zmíněného úřadu s oním dlouhým názvem, kterému šéfoval Vaňásek, vedly hlavně mezinárodní dohody, aktivní v tom byly Spojené státy. Byl založený v roce 1928. Drogy rozhodně nebyly pro všechny společenské vrstvy, u nás to byla spíše okrajová záležitost pro bohaté. Rozhodně to nebylo tak, že by vám v každém baru nabízeli kokain. Všechno kolem nepovolených drog bylo bráno jako přestupek, kde pokuta činila maximálně sto korun. A kdo je neměl, šel do vězení na osm deset dnů. Takže to byl víceméně marginální problém. Ke změně došlo až v roce 1938, přijetím tzv. opiového zákona.

Dá se k osobě pana Vaňáska vůbec ještě něco nového objevit?

Určitě! Jenom nevíme, kde to hledat! Důležité je neztratit naději.

Nejhorší je, že se nezachoval personální spis. Spolupracuji s Blankou Kovaříkovou, ta k jeho osobě vydala zajímavou knížku „Rada Vacátko a jeho hříšní lidé, aneb jak to bylo doopravdy.“ Máme to trochu rozdělené, já chodím po archivech a hřbitovech, Blanka je zase výborná na hledání příbuzných a rozhovory. Měli jsme štěstí se ještě potkat s Vacátkovými dvěma vnuky. Dědečka znali bohužel jen z vyprávění, ale bylo smutné poslouchat, že měli „velkou krabici s různými výstřižky, fotkami, doklady, ale když se stěhovali, babička to vzala za barák a tam to všechno spálila.“

A jak to tedy bylo doopravdy? Zakládaly se televizní příběhy na skutečných případech?

Všeobecně se uvádí, že jsou založeny na pravdivých příbězích. Nám se někdy daří dohledávat skutečné případy. Například vražda klenotníka Havrdy ve Spálené se promítla do epizody Malý velký muž nebo epizoda Dívka od vody je vražda Ludmily Grujbarové.

Musím tady zmínit ještě jednu věc, která se objevuje nejen v televizi, ale i v soudních spisech: perfektní práci policistů a četníků na místě činu. Že nic nezanedbali, co všechno byli schopni najít na místě činu, nepřehlédnout, zadokumentovat, čemu věnovali pozornost. Obdivuhodné!

Ještě prozradím, že jeden z oněch skutečných případů rady Vaňáska, zpracovaný v televizním seriálu, mám připravený i do druhého dílu knihy Zločiny po česku.

Nám se je někdy daří dohledávat skutečné případy. Například vražda klenotníka Havrdy ve Spálené se promítla do epizody Malý velký muž...

Pořád mluvíme jen o panu radovi Vacátkovi, ale co pánové Bouše a Brůžek? Měli také nějaký předobraz?

Ano, měli. Bouše, v seriálu pan Vinklář, se ve skutečnosti jmenoval Dlask a zemřel v roce 1957. Brůžek, v seriálu Josef Bláha, je v reálu pan Salač, zemřel při pochodu smrti v dubnu 1945. A inspektor Mrázek? Možná inspektor Tuček.

Co je zajímavé: režisér určitě neměl o podobě pánů inspektorů ani potuchy, ale když si dáte vedle sebe fotografie zmíněných pánů ze čtyřky, pak se vybraným hercům opravdu fyzicky podobají.

Pojďme k vašemu bádání...

Minutku, prosím. O Vaňáskovi bychom sice mohli mluvit několik hodin, ale povím aspoň jednu věc. Vládní policejní rada Vaňásek se narodil prvního listopadu 1877. Národní protidrogová centrála byla založena prvního listopadu 1991, takový spojovací bod. Vaňásek tak byl předchůdcem Jiřího Komorouse, prvního šéfa téhle moderní centrály. Pan ředitel Komorous ctil firemní kulturu a policejní tradice. Takže jsme zjistili, kde je Vaňáskův hrob. Protože byl hrob neudržovaný, rozhodli jsme se, že to napravíme. Se souhlasem a za pomoci hřbitovní správy na hřbitově Malvazinky jsme ho opravili. Při výročí narození pana rady a založení NPC se u hrobu koná malá vzpomínka.

Na čem momentálně pracujete?

Dokončuji příspěvek do almanachu Konference policejních historiků, který vydává Muzeum policie na téma „Sto let Interpolu aneb Praha, hlavní město Interpolu.“

V těchto dnech také odevzdávám rukopis už zmíněné knihy „Skutečné zločiny po česku II.“ Je tam popsaných šest případů, z toho v pěti figurují mladiství pachatelé. Začínám roku 1901, končím v roce 1939. Práce je pořád dost.

Kde se vůbec vezme ten prvotní impuls, čemu se budete věnovat?

Staré noviny, soudničky... Máme dneska digitální knihovny, digitální archivy, systém Kramerius, nikam nemusíte, stačí být v archivech registrovaný. Čtu si, říkám si „zajímavej modus operandi, mohlo by zaujmout.“

Takže mám datum, kdy došlo k soudu, většinou mám soudce, mám i obviněného či obžalovaného. Ale především mám spřízněnou duši v Oblastním archivu města Prahy!

Jsem totiž líný někam dojíždět, tak se věnuji hlavně pražským případům. A v archivu na začátku zvednou sice oči v sloup, ale pak jdou... a hledají. A v devadesáti procentech případů najdou! Musím říci: protože umějí!

Výjimečně přijde podnět od mých kolegů, kteří se zabývají stejnou problematikou. Mají tam zajímavý případ, a pokud jej sami nezpracují, tak si vyžádám soudní spis a případ si zpracuji po svém.

Na začátku jsem v archivech trochu tápal. Ale všude mi neuvěřitelně vycházeli vstříc.

To si vyfotíte celý spis?

Už ne, to dříve. U většiny soudních spisů je výhoda, že jsou listy volné. Dříve jsem fotil list po listu, což bylo časově náročné a foťák se za hodinu vybil. Teď chodím s ručním scannerem. A filtruji, co opravdu potřebuji do další práce. Přece jen je ve spisech spousta balastu, zbytečná hlášení...

Setkáváte se s tím, že v dobových novinách najdete nějakou zajímavost, ale v archivech po tom není ani stopa?

Ano, stává se, soudní spis se prostě nedochová. Zrovna teď, protože ty zpracovávané případy z prvních let minulého století čerpám hlavně z novin. Je to velká škoda, protože už tenkrát docházelo v novinách k různým zkreslením.

A určitě znáte jedno z pravidel historika: ověřovat z několika zdrojů! Protože nerad bych byl autorem mystifikací sám.

Ano, stává se, soudní spis se prostě nedochová. Zrovna teď, protože ty zpracovávané případy z prvních let minulého století čerpám hlavně z novin. Je to velká škoda...

I tenkrát už docházelo ke zkreslení? Novináři si vymýšleli už tenkrát? Přibarvovali si příběhy a události?

Ano, mám na to několik příkladů, kdy se články a spisy výrazně liší. Povím vám aspoň jeden: v roce 1901 na Rakovnicku tři synové zavraždili otce, několikrát ho udeřili sekerou. Byli dopadeni, dva starší byli odsouzeni k trestu smrti, trest byl vykonán na Karlově náměstí. Nejmladší spáchal na Pankráci v roce 1913 sebevraždu. A když jedny noviny o téhle sebevraždě referovaly, byl z toho příběh o tom, jak zlí synové tatínka rozsekali na kousky, rozčtvrtili a části těla rozházeli po kolejích. Trochu bulváru.

To není hezké čtení...

Není. Jenže zpracovat se to prostě jednou musí. Je to součást kriminální historie. Není příjemné číst výpovědi vrahů ve stylu „chtěl jsem vidět krev, tak jsem si říznul.“

A co trochu zamrzí – zpracujete nějaký případ, ač třeba lehce morbidní... Ale nemáte konec. Vrah je propuštěn po výkonu trestu, ale nevypátráte jeho další osud. Kde skončil, jak skončil, jaké byly jeho další osudy...?

U policie jste pracoval šestatřicet roků. Vším, čím jste byl, byl jste rád?

Ale ano. Oddělení v Krakovské, Václavák a ulice kolem jsou moje policejní mládí. Už tenkrát jsme věděli, kam můžeme zajít na kafe, kam chodit pouze služebně... No, co si budeme povídat, však to znáte i vy, dnešní strážníci, ne? (úsměv) Každý den je jiný, potkáváte spoustu lidí, zajímavých, vstřícných, protivných, pachatelů, recidivistů... Ale víte, je důležité se k lidem chovat opravdu jako k lidem. I ti toxíci, fetky, smažky nebo jaké jsou pro ně výrazy, jsou lidi a my se k nim chovali jako k lidem.

Když zavřete oči, jaký zážitek z toho policejního mládí se vám objeví před očima?

To byste neuhodl. Dodnes nemůžu zapomenout na úžasnou chuť klobás, takzvaných rakoviňáků, opékaných na stokrát přepáleném oleji. Nic lepšího jsem v životě snad nejedl!

Děkuji za rozhovor.

Historie českého zločinu: dobrodružství  na pomezí rozhlasové hry a dokumentu

Výstřely u Paříže, díl 150., 27 minut, Youtube

V červnu 1927 se v obilném poli u obce Louvres asi dvacet kilometrů od Paříže nachází těla dvou mladých mužů. Oba byli zastřeleni. Jen podle košile, která má značku „František Šašek, Praha, Perštýn“ francouzští četníci usuzují, že by snad mohlo jít o Čechoslováky. Další stopy? Nic moc. Na klobouku monogram LK, na kapesníku OM.

Mezi Paříží a Prahou se rozeběhla čilá korespondence. V Praze se případu ujali kriminalisté Vaňásek a Zajíček. Během několika dnů identifikovali oba mrtvé podle záznamů pasového oddělení, své mrtvé syny identifikovaly i zasažené rodiny. „To je přece náš Ládík!“ Ladislav Klika, Otto Macharovský, spolužáci ze školy. Ale do Paříže odjížděli ve třech, kam se poděl jejich kamarád František Müller?

Hostinská v Louvres si pamatovala čtyři muže, hovořící divnou řečí. Jeden byl nápadně malého vzrůstu, vypadal prý jako krtek, všimla si u něj pistole. Odešli společně, po dvou hodinách se vrátil prcek sám. A další věc: chlapík se později sám objevil i v pařížském hotelu, předal recepčnímu falešný vzkaz od oněch tří študáků „Pusťte pána na pokoj, my přijedeme později,“, dostal se na jejich pokoj a odnesl jak peníze, tak oblečení. Hoteliér si na něm všiml jedné zvláštnosti: u oka měl vytetovanou slzu.

Chudák Müller rozhodně nebyl vrahem. Jeho tělo našel místní sedlák v obilí v polovině srpna, o sedm týdnů později. Nehezký pohled.

Vrahem tedy musí být onen prcek, který stěží dorostl 160 centimetrů! Ale kde je?!? S takovým poznávacím znamením se přece musí najít raz dva, ať už ve Francii, nebo v Československu! Kdepak, země se po něm slehla. Naděje na dopadení se vytrácela.

Až v dubnu 1929 je detektivům doručena žádost o cestovní pas jakéhosi Rudolfa Skalského. Tady se uplatnila Vaňáskova fenomenální a fotografická paměť. „Tohle písmo už jsem přece viděl!“ Vytáhl ze spisu dva roky starý vzkaz od vraha recepčnímu. Ano, písmo se shodovalo.

Ukázalo se, že Skalský v červnu 1927 opravdu ve Francii pobýval. Neměl práci, byl bez peněz, slzu mu prý vytetovali v Paříži za nevrácený dluh, zlodějíček, podvodník. Studentům na prázdninách, kteří si chtěli procvičit francouzštinu, chtěl prodat pistoli a všechno prý byla nešťastná náhoda.

Rada Vaňásek si v děkovném dopise od zástupce pařížské policie přečetl, že je to jediný případ, kdy je vrah usvědčen a dopaden, aniž by vyšetřovatelé vedli pátrání v zemi, kde se trestný čin odehrál.

A Skalský, trojnásobný vrah? U soudu si hrál na idiota, který to nemá v hlavě v pořádku. V únoru 1930 byl odsouzen k trestu smrti. Jenže tehdejší prezident se zachoval jako v jiných podobných případech: trest změnil na doživotí. Nakonec Skalský vykročil z brány věznice po třiadvaceti letech v roce 1953, po amnestii nového prezidenta Zápotockého. Bylo mu padesát sedm let. A dál? Nikdo neví…

Zobrazení: 577