Žena jménem LEA aneb Utluč tu flundru v tunelu

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: středa 28. únor 2024 Autor Radka Rüsterová Vytisknout E-mail

Poznat tuhle ženu pro mne znamenalo hodně. Je neuvěřitelná. Jak vlastně dlouho už se známe? Pokud mne paměť neklame, tak od ledna/února 2017. Tehdy jsme natáčely krátké video vstupy do jedné inscenace nejmenovaného pražského divadla. Tou dobou jsem se začala zajímat o její práci. (Jak to, že ne dřív?) Nechci vypadat jako stalkerka, ale pravdou je, že jsem ji hned v březnu téhož roku požádala o přátelství na facebooku, začala pravidelně sledovat její reportáže, i to, co dělá ve volném čase (ne to, s kým chodí na víno, ale kde se angažuje, i když o tom právě netočí). Postupně se z nás staly, snad nepřeháním, přítelkyně. Po tři roky jsme (nejen) spolu pracovaly na projektu, který se podařilo v minulém měsíci realizovat. Zadáte-li si její jméno do internetového vyhledavače, nabídne vám odkaz na hesla: vlasy, adventní koncert, děti, dokument, manžel, instagram. Nebudu vás napínat, ta žena, o které chci psát a s jejíž prací vás chci seznámit, je kouzelná dlouhovlasá drobná blondýnka s brýlemi, velkým srcem, prořízlou pusou a obrovskou odvahou – Lea Surovcová.

Lea pochází z obce Brumov, která leží kousíček od Valašských Klobouků. Zhruba od tří let lyžovala a hrála tenis. Už od malička musela být odvážná, její odvahu sport určitě posílil, a ta ji provází dál celým profesním životem.  S lyžováním sekla, když šla studovat. „Během studií jsem se dostala k divadlu a můj život se začal ubírat úplně jiným směrem.“ Vystudovala Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Poté jeden rok učila v Brně sedmnáctileté středoškoláky i studenty večerního studia. Za to, že se stala reportérkou, může v podstatě její babička. Aniž by o tom vnučka věděla, odpověděla za ni na inzerát regionální televize, a když Lee po nějakém čase zavolali z redakce a pozvali ji na konkurz, netušila, co to vlastně znamená. Zkušební reportáž, kterou v rámci konkurzu natočila, ještě týž den v televizi odvysílali.

Za to, že se stala reportérkou, může v podstatě její babička. Aniž by o tom vnučka věděla, odpověděla za ni na inzerát regionální televize...

Po začátcích v regionálním studiu TV Nova (s přestávkami 2001 – 2005) působila jako regionální zpravodajka ČT Brno, kde zhruba dva roky moderovala pořady Dobré ráno a Před půlnocí (noční rozhovor s osobností, o které se mluvilo během uplynulého dne). V brněnské televizi strávila šest let, po kterých si chtěla vyzkoušet, zda a jak to zvládne na „velkých Kavkách“. Do Prahy přišla po změně vedení domácí redakce (2011) a po prvních třech měsících byla podle vlastních slov „zralá na odchod“. „Měla jsem pocit, že vůbec neumím udělat reportáž. Mezi regionálním a celostátním zpravodajstvím byl obrovský rozdíl. Trvalo mi rok, než jsem se rozkoukala. Tehdejší šéf mi později řekl, že mě chtěl vyhodit, ale že na to zapomněl.“ (směje se) Moderovala třeba dvanáctidílný cyklus Případ pro ombudsmanku (2019) – jednalo se o případy, kterými se zabývala veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová (například šikana v práci, sousedské spory či nárok na starobní nebo invalidní důchod). Nyní ji můžeme vídat v hlavním večerním zpravodajství ČT1 a nejen tam. Věnuje se zejména tématům z oblasti sociální a zdravotní, jako jsou různé závislosti, paliativa, bezdomovectví a podobně. Před lety jako první upozornila na nedostatek prostředků rodičů, kteří nemohou svým dětem zajistit obědy a iniciovala pomocnou kampaň. Jednalo se o projekt Obědy pro děti organizace Women for Women. Vážená paní Surovcová, dovolte nám srdečně poděkovat za osobní podporu, kterou věnujete našemu projektu Obědy pro děti. Děkujeme Vám za to, že jste pro nás toto téma objevila a že se mu i nadále věnujete ve svém osobním i redakčním životě. (web Women for Women, 12. října 2021) Kolik dětí teď díky jejímu zájmu o druhé může ve školní jídelně obědvat se svými spolužáky?

Věnuje se zejména tématům z oblasti sociální a zdravotní, jako jsou různé závislosti, paliativa, bezdomovectví a podobně. Před lety jako první upozornila na nedostatek prostředků rodičů, kteří nemohou svým dětem zajistit obědy...

Po celý loňský rok natáčela, ve spolupráci s Nadačním fondem Vrba, časosběrný dokument o mladých ovdovělých rodičích v produktivním věku. Když dotočila, postovala svoji FB stránku takto: Rok jsem vám lezla do domácností, hlav, duší, smíchu i slz. Děkuju, že jste mi to dovolili, i když to pro vás nikdy nebylo snadné. Ať už to byly týdny, měsíce i pár let od úmrtí vašeho partnera/ky. Nikdy jste mi domluvené natáčení nezrušili a vše platilo. Děkuju! Zároveň jsem svědek, že jste ušli obrovský kus cesty. Smekám! Speciální poděkování všem z NF Vrba, všem rodičům, dětem a našemu komornímu ČT týmu. Jsem si vědoma obrovského úsilí i křehkosti. Aktuálně tráví další týden ve střižně. Materiálu je spousta, ale je nutné ho upravit tak, aby pěkně držel pohromadě a řekl vše, co říct má. Ve střižně jsem s ní strávila nějaký čas i já. Tehdy připravovala dokument Těžko v duši. To, že to bylo moc zajímavé, ani nemusím psát. Naprosto nechápu, jak z tak zásadního materiálu něco ustřihnout, aby měl výsledek jen 30 minut. Klidně bych použila všechno. Až dodělá dokument, který si pro sebe nazvala Vdovy, začne natáčet o dalším silném tématu a tím je dětská paliativní péče. Úplně náhodou jsem se přichomýtla k schůzce Ley a dvou žen z Institutu Pallium, se kterými zmíněný dokument připravuje. Chvilku jsme si povídaly a nakonec zjistily, jak je svět malý. Kromě toho, že nás zajímají podobná témata, odhalujeme, kolik máme společných přátel. Kdybychom měly všechny volný večer, určitě bychom povídaly hodně dlouho. Lea umí dát lidi dohromady. Když s ní trávíte čas, najednou máte pocit, že tvoříte. Předtím by vás nenapadlo, že právě tohoto jste schopni. Ona to z vás dostane. Natáčení s ní je, aspoň já myslím, za odměnu. Když mi zemřel tatínek, požádala mne, zda bych nebyla ochotná natočit s ní reportáž do Událostí o paliativní péči. Jiné bych asi odmítla, ale jí odmítnout nelze. A jsem moc ráda, že jsme to tehdy natočily.

Ve zpravodajství sloužívá tři týdny v kuse, pak má jeden týden volný. „Cíleně se snažím opravdu odpočívat. Už nemám výčitky, když nic nedělám,“ říká. Z vlastní zkušenosti vím, že odpočívat moc neumí. Aktuálně ve svém volném týdnu pracuje ve střižně a to od rána do večera. Ještě jí čeká jeden týden, ale to až poté, co si zase odslouží tři týdny „aktivní“ služby. Mívám pocit, že skutečně nemá chvíli klid. Velmi často ji oslovují lidé na sociálních sítích – obracejí se tam na ni i lidé žádající o pomoc nebo doporučují témata, o kterých by měla točit. Věřím jí, když říká, že si přečte skutečně každý dotaz a zamyslí se, zda ohledně daného tématu/problému už něco nedělala. Tradičně propojuje potřebné a různé dárce, například na začátku školního roku, kdy spousta maminek samoživitelek shání věci do školy pro své děti. Nezřídka sama posílá balíčky s pomůckami, nebo je na místo odveze.

 „Nešla bych do něčeho s někým, kdo se mnou nehraje férovou hru a chce mě zneužít.“

Vlastní jméno Surovec, coby české mužské příjmení, znamená chuligán a rváč. Logicky vyplývá, že v rodě ženském by se mělo jednat o chuligánku a rváčku. Lea rozhodně není žena, kterou nazvete chuligánkou, ale stoprocentně je to rváčka. Když se zakousne, nepustí a jde si za svým cílem. Je schopná si svůj projekt vydupat ze země a přede všemi jej ubránit.

Jedna z kapitol jejího profesního života patří Wintonovým dětem. 27. října 2014 se účastnila setkání s Wintonovými dětmi a dalšími přáteli v hotelu Green Garden. Dvě z nich, Zuzana Marešová a v Anglii žijící lady Milena Grenfell-Baines MBE (rozená Fleischmannová) mají největší zásluhy na tom, že 27. května 2017 byl slavnostně odhalen Památník rozloučení na pražském Hlavním nádraží. S tím souvisí i Ley dokument s názvem Wintonovy děti: pocta rodičům, který v témže roce uvedla Česká televize. Byla jsem svědkem setkání Lady Mileny (94), její sestry Evy Paddock (88), paní Zuzany (92) a Jiřího Kafky (v květnu oslaví sté narozeniny) na slavnostní premiéře filmu Jeden život a následně druhý den ráno jsem sledovala vyprávění Zuzany, Mileny a Ley v Studiu 6 (ČT 24), kde se vyjadřovaly jak k filmu, tak i k Nicholasu Wintonovi, jako člověku. Někdo na Leině FB stránce komentoval fotku ze studia: „Bacha, možná vám u toho něco spadne do oka“. Já potvrzuji, že mně tam toho napadalo spousta jak v kině Lucerna, tak doma u televize. Vzpomínám také na setkání Ley a Zuzany Marešové na Dárcovském summitu Fóra dárců na podzim roku 2022. Paní Zuzana, tehdy devadesátiletá, Leu vítala jako největší kamarádku, děvčata si tykají a kdykoliv se vidí, tak srdečně klábosí.

Pro přípravu článku jsem se s Leou domluvila a navštívila s ní různá místa a akce. Například v rámci týdne mediálního vzdělávání, jehož tématem byla hodnota kvalitní novinářské práce, jsem s Leou byla v ZŠ Jana Masaryka na Praze 2. Projekt je jedním ze vzdělávacích programů organizace Člověk v tísni a je určen žákům 8. a 9. tříd. Bála jsem se, že udržet pozornost třinácti až patnáctiletých teenagerů bude oříšek, nicméně moje obavy byly naprosto zbytečné. Jen si stoupla ke katedře a začala vyprávět, všichni ji sledovali. Možná se před sebou navzájem trochu styděli, protože své dotazy pokládali individuálně po skončení oficiální části, ale jejich důvěru si určitě získala. Nespěchala, s každým, kdo měl zájem, si srdečně povídala, vyslechla, poradila.

Podruhé jsem ji „v akci“ zažila na debatě, kterou pořádal Pacientský hub. To je projekt Ministerstva zdravotnictví ČR, který podporuje profesionalizaci pacientských organizací pod patronátem Oddělení podpory práv pacientů. Diskuze byla živá a účastníci se téměř předháněli v doporučování témat na její další reportáže, dodání podkladů a veškerou pomoc, kterou by vyžadovala. Vědí totiž, že když si nějaké téma vybere, určitě nezapadne.

V 6:30 přijíždí taxi - pan řidič vyběhne z auta, otevírá mi dveře. A říká - my jsme si dnes stříhali, kdo pro vás pojede. Já jsem vyhrál, chtěl jsem vás vidět...

V červnu jsme spolu navštívily Všeobecnou fakultní nemocnici, kde se v té době rok a půl testoval novorozenecký screening spinální svalové atrofie a dalších vrozených nemocí. Mohla bych s ní takhle chodit na všechna místa, kde točí. Být s ní znamená být s celebritou, kterou lidé poznávají a rádi s ní promluví. Opět si dovolím ocitovat z její FB stránky: V 6:30 přijíždí taxi - pan řidič vyběhne z auta, otevírá mi dveře. A říká - my jsme si dnes stříhali, kdo pro vás pojede. Já jsem vyhrál, chtěl jsem vás vidět... No, není to až dojemné?

V některých tématech se shodne s mými kolegy, například kratom či nikotinové sáčky, často souzníme spolu – paliativní péče, ALS, péče o seniory i děti, ať už jde o jejich bezpečnost nebo psychické zdraví. Vloni natočila a ČT odvysílala již zmíněný dokument Těžko v duši, který hned získal Cenu Respektu na 27. ročníku mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Týdeník ji uděluje za nejlepší audiovizuální reportáž uplynulého roku s politickým nebo společenským tématem. Dokument se věnuje psychickým potížím dětí a mládeže.

„Televizní dokument „Těžko v duši“ se dotýká tématu psychických potíží a duševního zdraví mladých lidí, které má sice výrazný celospolečenský dopad – ovšem v rámci veřejné debaty zůstává ve stínu snadněji uchopitelných a popsatelných událostí. Lea Surovcová s velkou empatií zpracovává křehký terén, ukazuje obtížnou dostupnost pomoci a zároveň si nenásilně získává důvěru respondentek, které vede k otevřenému sdílení mezních zážitků. To vše dokument ukazuje adekvátní, emocionálně zabarvenou formou,“ uvedla porota složená z redaktorů a redaktorek týdeníku Respekt.   

A další ocenění? Má! Například: Cenu Olgy Havlové za účinnou spolupráci, cenu Úřadu vlády za časosběrný dokument Nejsme Down! o hercích s Downovým syndromem, za tentýž dokument byla nominována na novinářskou cenu Nadace OSF, cena Fóra dárců v kategorii Osobnost, která mne přivedla k filantropii, cena Konta Bariéry, česká mutace časopisu Forbes ji v roce 2018 zařadila mezi 18 inspirativních osobností, je laureátkou národních cen ZLATÁ VÁŽKA v kategorii Osobnost roku pro rok 2023.

Dokument Nejsme Down! jsme mohli sledovat třeba na Štědrý den 2023. Spolupracovala na něm s divadelní režisérkou a matkou tehdy šestileté Kláry s DS Jitkou Vrbovou a brněnským divadlem Aldente. Hlavními hrdiny byli herci s Downovým syndromem i bez něj. Další zajímavé téma zpracovala v Rok covidu: Stáří v první linii (2021) o izolaci starších lidí v covidové době, o jejich zvládání samoty bez přátel, bez rodiny.

Její láskou je divadlo. Ráda jej navštěvuje jako divačka, ale můžeme ji vidět i jako herečku. Není se čemu divit, být herečkou prý chtěla už jako malá. Hraje například v divadelním studiu „V“ v Brně nebo v pražském Rock café, kde nedávno premiérovala představení Zkyslá smetánka. Dovolím si malou vsuvku. „Smetánka“ je o závislostech na drogách a alkoholu a nejen o nich. Týden po premiéře přijala Lea pozvání NEO centra – kliniky, kde se řeší adiktologické problémy, aby si v jejím prostředí vyzkoušela 24hodinový pobyt.  Jak se v představení říká: „Náhoda?“ Reportáž běžela 21. a 22. února. Máte-li zájem, vyhledat ji můžete na iVysílání České televize.  Je spoluautorkou scénáře hry Mediální pakáž aneb Dreamjob (po derniéře), jejímž hlavním tématem byly dezinformace. Kromě spoluautorství si připsala na své konto i jednu z rolí. Po představení často pořádala besedu s některým ze svých novinářských kolegů.

„Chci žít šťastný život. Když budu šťastná, tak vím, že budou šťastní i lidi kolem mě.“

Chtěla jsem na závěr oslovit pár přátel, kteří Leu znají, aby mi o ní něco řekli, ale bylo těžké vybrat koho, protože přátel má mraky. Pár dní před uzávěrkou jsme se spolu potkaly a Lea mi líčila, jaký měla den a mluvila i o kolegovi Petru Vaškovi. A protože jsme se Petrem několikrát potkali, dovolila jsem si požádat jeho. Co o Leontýnce, jak jí říká, napsal?

Lea je jedním z nejhodnějších a nejférovějších lidí, které znám. Spravedlivá, férová, má obrovské sociální cítění. Mám na ní rád, že dovede být i hodně přímá a to, co si myslí, vám vždycky řekne do očí, byť by se vám to nemuselo líbit. Ale vždycky to dává smysl. A lidi by neměli zapomenout, že právě Lea před více než 10 lety nasvítila problém s tím, že desetitisíce dětí z chudých rodin nechodí kvůli jejich složité situaci na obědy. Díky její tehdejší reportáži v pořadu 168 hodin se můžou desítky tisíc dětí spokojeně učit, aniž by měly hlad. Jsem na ní hrdý.

A ještě názor hereckého kolegy, nositele Českého lva za film Arvéd, Michala Kerna:

Někdy si říkám, že to, co Lea stihne v jednom týdnu, bych já nezvládl ani za celý rok. Ta její akčnost je obdivuhodná. Houževnatost, rozptyl zájmu, neutuchající energie, tah na branku. Můžu jen závidět.

Kdybych o ní chtěla ještě něco napsat, tak bych se jen opakovala, protože je prostě úžasná (snad jsem to slovo ještě v článku nepoužila). Na závěr si ještě dovolím popřát téhle ženě k jejím březnovým narozeninám. Jak říkal můj tatínek: Hlavně štěstí! Když máš štěstí, tak máš i všechno ostatní, zdraví, lásku i peníze.  

(Pro vysvětlení titulku k článku: rozmlouvat se před živým vstupem v televizi klasickým strčprstskrzkrk je sice fajn, ale Lea používá: Utluč tu flundru v tunelu. Zkuste si to.)

 foto: ČT, soukromý archiv Ley Surovcové

Zobrazení: 1113