Eva Jarkovská – zrozena pro Krimi zprávy

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: čtvrtek 1. únor 2024 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Na světě jsou jen tři jistoty. Smrt, daně a pravidelné vysílání Krimi zpráv na CNN Prima News. S železnou pravidelností si může, informací chtivý, divák zapnout svůj televizní přístroj a získat přehled o aktuálním dění spadajícím pod hlavičku krimi. Pořad se těší velké sledovanosti a díky dobře fungující spolupráci není výjimkou, že se obýváky napříč celou republikou nese strážnické „zanechte svého protiprávního jednání“, nebo jiný zvuk z aktuálního zákroku Městské policie Praha. Kromě zasahujících strážníků a často agresivních přestupců má většina zmíněných reportáží ještě jeden společný znak. Je jím charismatická a energická žena s mikrofonem v ruce. Jmenuje se Eva Jarkovská, jako reportérka má bohaté zkušenosti a o práci naší městské policie má přehled jako málokterý člověk z branže. Jsme proto rádi, že svolila ke krátkému rozhovoru, díky kterému můžeme nahlédnout nejen do jejího života, ale také pod pokličku pořadu, který spoluutváří náš mediální obraz. Přejeme příjemné čtení.

Řekla byste na začátek něco o sobě?

Mluvit o sobě je trochu nezvyklé, ale práci reportérky dělám už opravdu dlouho, patří, dá se říct, neodmyslitelně do mého života. Pocházím z Karlových Varů, kde vlastně moje reportérská práce také začala. Co se týká volného času, ráda sportuji, hodně běhám a cvičím, trávím čas s rodinou a přáteli. Dobře se cítím na horách, nejlíp na nějaké pořádné túře. Je fakt, že nejvíc mě zaměstnává práce, protože v téhle profesi musí být člověk hodně flexibilní. To znamená přizpůsobit se aktuálnímu dění. Když se někde něco stane, nějaká aktuální událost a mám pohotovost, tak musím všeho nechat a vyrazit.

Co vás přivedlo k práci reportérky?

Já jsem tu práci vždycky obdivovala, ráda jsem sledovala reportéry v televizi. Ale v té době mě ani nenapadlo, že bych někdy tuhle profesi mohla dělat, byla jsem malá holka. Až pak shoda náhod. Když mi bylo nějakých 20, tak jsem se dozvěděla, že v Karlových Varech shání redaktorku do regionální televize. I když jsem si na to tenkrát moc nevěřila, zkušenosti jsem neměla žádné, přesto taková ta touha, zvědavost, ten pocit, že když to nezkusíte, uděláte chybu, převládla. Zkusila jsem to, oni mě vzali a tak to celé odstartovalo. Začala jsem pracovat jako regionální reportérka pro televizi Prima, zpracovávala jsem reportáže a události, které se děly v celém Karlovarském kraji.

Jak proběhl přechod do Prahy ke Krimi zprávám?

Cesta byla docela dlouhá. Ve Varech jsem byla 6 let a za tu dobu jsem dostala několik nabídek jít do Prahy, ale ani jednu jsem nevzala. Asi z toho důvodu, že jsem si na to tenkrát nevěřila nebo jsem to necítila. No a v 27 letech jsem odjela paradoxně do zahraničí, což bylo mnohem dál než Praha. Zůstala jsem tam několik let. Po návratu do Čech jsem nastoupila do České televize jako redaktorka, konkrétně do Plzně, kde jsem působila zhruba dva roky a pak jsem se teprve přesunula do Prahy zpátky na Primu rovnou do Krimi zpráv.

Jak vlastně Krimi Zprávy vznikají?

Samotné Krimi zprávy se odvíjí od toho, co se aktuálně děje. Držíme různě pohotovosti, ta témata už podle toho názvu jsou většinou závažnější, patří sem veškerá trestná činnost, ale také činnost IZS například záchrany lidských životů. A jak říkám, odvíjí se to hlavně od aktuálního dění. Každý den zpracováváme reportáž, kterou si sami najdeme. Téma konzultujeme s editory. Vyrážíme do terénu, kde s kameramanem natáčíme, pak se vracím na Primu, reportáž píšu a následuje střih a odvysílání příspěvku. Večer odcházím z práce, mám takzvaně čistý stůl a druhý den se začíná nanovo. I když je pravda, že některé případy se táhnou i déle, záleží, co je to za kauzu.

Samotné Krimi zprávy se odvíjí od toho, co se aktuálně děje. Držíme různě pohotovosti...

Jak velký máte tým, který na Krimi Zprávách pracuje?

Pracujeme v 9 lidech, včetně editorů, někteří reportéři mají mezi sebou rozdělené moderace, musí se čerpat volna, jsou tam nějaké služby, takže když to řeknu, zhruba 3 nebo 4 lidi slouží každý den v terénu. Ale stane se, že je tam některý reportér i sám na Prahu a celý Středočeský kraj.

Máte dostatek témat a událostí?

Zpravodajství je hodně nevyzpytatelné. Máte dny, kdy se témata hledají složitě, kdy se toho děje málo. Pak je i náročnější dobré téma najít. Když se ale stane něco velkého, tak to pak nevíme, kam dřív skočit. Například události kolem střelby na filozofické fakultě zaměstnaly celou redakci opravdu pořádně.

Soupeříte s kolegy. Například, když je porada, přebíjíte se tématy, aby vaše reportáž dostala prostor?

Musím říct, že my v Krimi zprávách jsme takový sehraný tým. Všichni tu práci děláme už opravdu dlouho. Já například dopředu odhadnu, jestli se moje téma bude editorovi líbit. Takže nějaký stres, přebíjení a konkurence není. Máme to svým způsobem i rozdělené. Někdo jezdí po Praze, jiný zase více po celém kraji. Já si často beru témata od vás, od městské policie.

Moderujete Krimi zprávy také přímo ve studiu?

Já jsem Krimi zprávy moderovala nějakou dobu, trvalo to asi rok, kdy jsme měli moderace rozdělené mezi více reportérů, byla to skvělá zkušenost a jsem za ni moc ráda. Teď zůstali tři moderátoři, kolegové, samí chlapi.

Být v přední novinářské linii určitě přináší spoustu stresu, že?

Určitě. Když se stane nějaká událost, tak se tam musíte dostat včas. Pak operovat na místě. Stihnout tu reportáž zpracovat do vysílání. Získat dostatek informací, umět s nimi pracovat v živých výstupech. To jsou faktory, které výsledek ovlivní. Jak se říká, pokud vám všechno nehraje, tak se z toho může vyklubat dost stresová situace.

Máte ještě před kamerou trému? Třeba u nějakých větších akcí?

Právě že ne. Když se stane nějaká větší věc, tak je člověk v takovém zápalu práce, že vlastně ani nemá čas myslet na nějakou trému. Musím za sebe říct, že já mám živé vstupy ráda, protože se vysílají živě, je to taková výzva a adrenalin svým způsobem taky, každou vteřinu se může něco pokazit a vy už nemáte šanci to přetočit a když se to naopak povede, je to skvělý pocit. Užívám si to.

Zažila jste před kamerou nějakou horkou chvilku. Nějaký zásek?

Nemyslím si, že by to bylo něco úplně zásadního, ale taky byly určitě živé vstupy, které se úplně nepovedly. Přeřekla jsem se nebo měla krátký výpadek. Ale jo, nějaké ty drobné přeřeky se prostě stávají.

Na jakém nejtěžším případě jste pracovala?

Za poslední dobu to byla střelba Filozofické fakultě, pracovní tempo bylo maximální a k tomu to bylo i psychicky náročné. Něco podobného jsem zažila v roce 2016 v německém Mnichově, kde střelec popravil 9 lidí a 21 zranil, vybíral si záměrně mladé lidi, pak se sám zastřelil. Natáčeli jsme s kameramanem reportáž krátce po útoku, policie prováděla rozsáhlé manévry, lidé nesměli vycházet kvůli podezření, že střelců může být i víc. Mezi složitější případy patří také vraždy, pokud v nich hrají nějakou roli děti, je to náročné na psychiku. Když točím třeba soudy, kde jsou obžalovaní rodiče z násilí na dětech, není to jednoduché. Ale jinak musím říct, že většinou dokážu pracovat tak, abych si případy nepřipouštěla.

Když točím třeba soudy, kde jsou obžalovaní rodiče z násilí na dětech, není to jednoduché. Ale jinak musím říct, že většinou dokážu pracovat tak, abych si případy nepřipouštěla.

Ta schopnost přijde se zkušenostmi, nebo jste to měla od začátku?

Já musím říct, že jsem to měla takhle od začátku. Tohle, bych řekla, že je pro práci v Krimi zprávách zásadní. Nepřipouštět si případy, nebrat si je osobně a naopak se na některé z nich dívat jako na prevenci. Je důležité o nich mluvit.

Jak je těžké při práci na nějakém velkém případu odhadnout hranici, za kterou nemůžete jít? Abyste nebyly, jak se říká novinářské hyeny?

Musím říct, že to my v krimi všichni reportéři máme. Už za ta léta víme, co je moc, co neříkat, jak se v terénu chovat, jak komunikovat s policisty, s respondenty, jak nakládat s informacemi, jak je sdělit citlivě. Už to máme zautomatizovaný. A pak je tu také novinářská etika.



V médiích se pohybujete už dlouho. Srovnala byste práci v minulosti a teď? Momentálně do dění hojně promlouvají sociální sítě, nálada ve společnosti je jiná.

Ten rozdíl tam určitě je. Dřív se reportáže dělaly trošku jinak. To, co my novináři můžeme říct nebo ukázat hodně změnilo GDPR. Když se podívám do archivu na starší případy, které se točily před deseti nebo patnácti lety, tak ty reportáže vypadaly přeci jen jinak. Nemusely tolik rastrovat obličeje, mohla se víc používat konkrétnější jména. Dnes už se na tohle všechno musí dávat víc pozor. Jsme tím limitovaní. Kolikrát máme hodně informací, které ale nesmíme zveřejnit.

Jak vzpomínáte na dobu covidu? Jak to ovlivnilo vaši práci?

V té době Krimi zprávy vysílaly pouze odpoledne, ještě jsme neměli večerní vysílání, ale i tak jsme to samozřejmě museli plnit. Točili jsme pořád stejně, akorát jsme byli rozděleni na dva týmy. Jeden tým pracoval normálně na Primě a druhý měl střižnu zařízenou externě, abychom se nepotkávali, ale ta práce samotná v podstatě byla stejná. Možná jí bylo trochu míň.

Na jakém nejzajímavějším případu jste pracovala?

Zajímavých případů bylo hodně. Co ale musím zmínit, protože jsem to dělala ráda, byl projekt Krimi hrdina. To mě bavilo moc, protože Krimi zprávy jsou často veřejností vnímány negativně. Točí se tam vraždy, nehody, požáry. A právě Krimi hrdina byl projekt, na kterém jsme s kolegy pracovali, kdy byli vybráni hrdinové ,ať už z řad IZS nebo veřejnosti, kteří někomu pomohli a zachránili život. To bylo fajn, ukázat Krimi případy i z druhé strany, ze strany hrdinů. Nejoblíbenějším mezi diváky se stal muž z Chrudimi, který skočil do řeky a zachránil malé dítě, které vypadlo z okna. Ráda jsem se s panem Jiroutem osobně setkala a poděkovala mu za celou televizi Prima.

Vy hodně pracujete s tématem městské policie. Utkvěl vám v paměti nějaký povedený zásah strážníků?

Zásahy strážníků jsou určitě obdivuhodné, už jenom v tom, jak jsou pestré. Pomáháte v terénu, zachraňujete, řešíte agresivní opilce, pomáháte najít ztracené děti a spousty dalších případů. V paměti mi utkvěl případ opilé cizinky, která se válela na zemi v bazénu a měla tam sebou malé dítě. Strážníci pak našli ve skříňce vypitou láhev pálenky. To jsou takové případy, které nejsou veselé. Naopak moc se mi líbil zásah strážnice z Kladna, která byla na procházce se svojí kamarádkou, a zaútočil na ně pes, ona ho dokázala zpacifikovat a zachránit kamarádku a její dítě. Klobouk dolů. Ještě mě napadá jeden, který jsem točila před pár týdny. Jednalo se o člověka, který byl zřejmě pod vlivem drog a na ulici se začal sebepoškozovat, byl agresivní i vůči hlídce. Ta ho zpacifikovala a pak mu poskytla první pomoc, zachránila ho. Přesně tady říkám, vaše práce je obdivuhodná.

Zásahy strážníků jsou určitě obdivuhodné, už jenom v tom, jak jsou pestré. Pomáháte v terénu, zachraňujete, řešíte agresivní opilce...

Do svých reportáží často vkládáte videa z osobních kamer strážníků. Mnoho strážníků však kameru nechce zapínat. Chtěla byste jim něco vzkázat?

Nějaký strach rozhodně není na místě. Bylo by dobré ukázat veřejnosti práci strážníků, ukázat jim, že to v terénu nemají jenom o tom, že rozdávají pokuty, ale že jsou často jako první někde na místě, kde to není vůbec bezpečné a kde pomůžou, zachrání situaci, která by mohla skončit násilím nebo jinak špatně. Často pak volají státní policii nebo záchranku, ale oni jsou mnohdy ti první. Točila jsem řadu případů, kdy strážníci někomu zachránili život. Takže by bylo fajn, kdyby opravdu v terénu natáčeli. Ať lidé o té práci ví, protože někteří ji neznají a je určitě dobré jim ji přiblížit.

Jako člověka, který se v rámci svého zaměstnání také občas postaví před televizní kameru, mě nejvíce zaujaly informace o absenci nervozity při živých vstupech nebo velkých akcích. Záměrně používám slovo zaujaly, protože o překvapení se úplně nejedná. Eva se pro zpravodajství zkrátka narodila a je to cítit z každé její reportáže. Děkuji za rozhovor a těším se na další krimispolupráci.

Zobrazení: 490