Drop In, nikdy není pozdě
Poselství z protidrogových přednášek, které jsem absolvoval ještě na základní škole, znělo jasně. Kdo jen nechráněnou rukou sáhne na jakoukoliv drogu, okamžitě se stane závislým. Bude se vláčet po ulicích, nabízet svoje tělo ve snaze vydělat na další dávku a do roka zemře v ukrutné agónii. Dnes už je všeobecně známé, že svět drog není tak úplně černo-bílý a věřím, že také edukační materiály prošly tolik potřebnou evolucí. Přesto mě vyprávění o lidech, kteří dlouhá desetiletí užívali například heroin, ale protože zestárli, už tolik neberou, opravdu překvapilo. Ale nepředbíhejme. V rámci našeho časopisu jsem navštívil Nízkoprahové středisko neziskové organizace Drop In, kde si na mě udělal čas zdejší vedoucí a dlouholetý pracovník pan Martin Titman. Jeho reflexe současné drogové scény, vyprávění o toxi důchodcích a představení celé organizace, přináší trochu jiný pohled na svět závislosti, než jsem doposud měl. Jsem zvědav, zda na tom po přečtení následujících řádků budete stejně.
„Pohádek jsem slyšel víc, než jich odvyprávěla Šeherezáda. Veskrze jsou celníci ale dobráci. Přesto právo musí platit pro všechny. Bez výjimky!“
Přiznám se, že z rozhovoru na téma „celní správa“ jsem úplně nadšená nebyla. Nic nekupuji, nic neprodávám, tedy představu o tom, co vlastně dělají, mám hodně omezenou. Nejvíce se mi vybavili celníci na státních hranicích v době socialismu a novodobě, když mě zastavili kvůli kontrole dálniční známky. Teda, když se ještě lepila na přední sklo. O tom, co všechno dělají pro Prahu, jsem vyjma spolupráce s námi, neměla tedy moc ponětí. Rozhovor s ředitelem Celního úřadu pro hlavní město Prahu panem plk. Mgr. Josefem Vachtlem, zastáncem práva, milovníkem historie, statistiky a rumů, byl i díky jeho vypravěčským schopnostem a velké dávce humoru obrovským zážitkem. Ač vinařka, měla jsem na konci strašnou chuť ochutnat nějaký dobrý rum. Během rozhovoru jsem si také nejednou uvědomila, že jejich všeobecný respekt jim my strážníci, můžeme tak trochu závidět.
Číst dál: „Pohádek jsem slyšel víc, než jich odvyprávěla Šeherezáda. Veskrze jsou celníci ale...
P.S. žij
Lze předpokládat, že člověka, který právě čte řádky našeho časopisu, zajímá práce Městské policie Praha a že sleduje také její profil na Facebooku, hlavním komunikačním kanálu směrem k veřejnosti.
Na naší „zdi“ se nejčastěji objevují příspěvky o zadržení řidičů pod vlivem alkoholu, polapení „umělců“ se sprejem v ruce, řešení osob narušujících veřejný pořádek a další. Jste-li opravdu pravidelným čtenářem, jistě vám neuteklo, že se stále více začínají objevovat texty, znějící zhruba takto:
Víkend sebevrahů
Tři pokusy o sebevraždu řešili uplynulý víkend pražští strážníci. Dva muže a ženu předali do péče záchranářů.
Pod Svícnem
Příběhy brutálně týraných malých dětí a žen se objevují v médiích stále častěji a věřím, že reakce většiny z nás je podobná. Znechucení střídá zlost. Chvíli si představujeme, co všechno bychom udělali pachateli, kdyby se nám dostal do ruky. Poté zalitujeme, že u nás není trest smrti a zadoufáme alespoň v doživotí. Následně nám několik dní vrtá hlavou, jak to může někdo vůbec udělat, načež celou událost v hlavě uzavřeme s tím, že pachatel určitě dostane, co si zaslouží. Bohužel, kdybyste mapovali příběh dál, zjistili byste, že v mnoha případech odchází pachatel od soudu pouze s podmínkou, zatímco oběť budou dávat psychologové a lékaři dohromady třeba celý život. Jestli jste právě pozvedli obočí a zajímá vás proč osoba, která zlomí miminku 11 kostí, dostane od soudu pouze podmínku, začtěte se do rozhovoru s poslankyní Barborou Urbanovou. Nejen, že opravdu ví, o čem mluví, ale je také spoluzakladatelkou iniciativy Pod Svícnem, která podobné případy medializuje, a snaží se tak rozhýbat zkostnatělý systém směrem k efektivnějšímu potírání celého fenoménu domácího násilí.
Spěte, strážníci, spěte
Říkám ti, spánek je pro nuly. Chce to po nocích Morgany, po ránu Redbully. Zní část z populární skladby od českého písničkáře s uměleckým jménem Xindl X. Každý, kdo se však o spánek a jeho vliv na lidský organismus začal zajímat, nemůže se zmíněným veršem souhlasit. Spánek je složitý proces, který ovlivňuje naší náladu, produktivitu nebo paměť. Propisuje se do našeho zdraví a to jak fyzického, tak psychického. Zkrátka k jeho zařazení do našich životů měla příroda nějaký důvod a přírodu nepřetlačíte. Můžete jí však v době, která jí hází všemožně klacky pod nohy, malinko vyjít vstříc. Jakým způsobem nám prozradí Jaroslav Pajskr z magazínu ChytrýSpánek.cz, který nám ochotně odpověděl na několik otázek.
Magnitudo 7.8
Severovýchod Číny a rok 1976. Haiti 2010. Indonésie 2004. Provincie S'-čchuan, Čína, 2008. Kašmír 2005. Peru 1970. Írán 1990. Turecko a Sýrie 2023. Všechna tato místa mají něco společného a tím je katastrofální pohyb litosférických desek, který vyvolal ničivá zemětřesení. Ta si vyžádala statisíce lidských obětí, zničená města, infrastrukturu a na dlouhá léta uvrhla postižené oblasti o mnoho desítek let zpět. Pokud bychom chtěli uvést čísla, pak v pořadí, jak byla uvedena výše – 655 000, 316 000, 283 000, 88 000, 86 000, 70 000, 50 000, 49 000 a více obětí. Mohlo by se zdát, že počet obětí bude zákonitě souviset i se samotnou silou zemětřesení a stupněm Richterovy škály. Souvislost zde samozřejmě je, ale možná daleko více záleží na tom, kde se zemětřesení objeví – v jaké oblasti, jak moc je vyspělá a jaké další následné jevy po otřesech matičky Země budou následovat – sesuvy půdy, záplavy či tsunami. Možná právě proto ve výčtu nejtragičtějších událostí tohoto typu za posledních šedesát let nenajdeme Japonsko či jinou vyspělou zemi.
Duo krysaříků aneb návštěva Anny Slováčkové v trojském útulku
Navštívit útulky pro opuštěná zvířata patří mezi nejrůznějšími osobnostmi k takovému malému klišé. Již ani nespočítám, kolikrát jsem byl v našem útulku fotit známé osobnosti, jak z řad celebrit, tak z řad politiků. Je úsměvné, když dotyčný dorazí do takového zařízení a přinese jeden pytlík dětských piškotů. Nechá se provést, vyfotit, zapózuje a hned se ptá, kdy dostane snímky, aby se s nimi mohl pyšnit na sociálních sítích. Jde přece hlavně, jeho slovy, o propagaci útulku, a aby opuštěná zvířata našla rychle svůj domov. Ještě lepší je situace, kdy celebrita pózuje u náklaďáku plného granulí, tváří se, že tuny žrádla odnosí do suterénu, abyste se za chvíli dověděli, že veškeré žrádlo je prošlé a na vyhození. Nevadí, to na fotkách a na videu rozhodně nepoznáte a palce nahoru se vrší… bravo, jste jednička, skvělé, úžasné, takové lidi potřebujeme, záplava srdíček…
Číst dál: Duo krysaříků aneb návštěva Anny Slováčkové v trojském útulku
Street Law – Právo neprávníkům
Vstupní hala obehnaná šedými mramorovými sloupy, ze které se rozbíhají chodby do jednotlivých přednáškových místností. Ticho a prostupující aura něčeho vznešeného, váženého a vlastně i trochu tajemného. To jsou kulisy místa, kde ti nejlepší profesoři již 675 let předávají právo budoucím právníkům. Vlastně ne tak docela. Díky projektu Street Law již nemusíte být student práv, aby se Vám otevřely brány a vytříbené mozky zdejší právnické fakulty. Stačí se jen přihlásit a Street Law tým složený jak ze studentů, tak vyučujících pomůže rozptýlit zmiňované tajemno obestírající právní problematiku. O tom, jak celý projekt předávání práva neprávníkům pomocí workshopů, simulovaných soudů, přednášek a dalších aktivit funguje, jsem vyrazil vyzpovídat vedoucí projektu Zuzanu Vanýskovou. Sama místní univerzitu vystudovala, pracuje na Katedře právních dovedností a vedle doktorského studia má od letošního léta na starosti zmíněný projekt. Času tedy nemá na rozdávání a tak rychle k první otázce.
Zrovna včera jsem si koupil novou kulovnici
Tvář s černým knírem shlížela ze všech nároží, kam oko dohlédlo. Jeden visel na průčelí domu hned naproti. Velký bratr tě sleduje, hlásal nápis a tmavé oči hleděly upřeně do Winstonových. Dole na ulici se ve větru křečovitě třepotal další plakát, na jednom rohu roztržený, a střídavě zakrýval a odkrýval jediné slovo Angsoc. Daleko odtud se snesl mezi střechy vrtulník, chvilku se vznášel jako moucha masařka a obloukem zase odletěl. Byla to policejní hlídka, co strká lidem nos do oken. Ale hlídky nebyly důležité. Důležitá byla jedině Ideopolicie. (G. Orwell, 1984)
Přehazujeme výhybku směrem k praxi
Tématem tohoto článku, vlastně spíš rozhovoru, je to, co čeká a čekalo každého, kdo nastoupil k městské policii jako strážník. Mottem by se pak mohl stát známý citát: „Pro život, ne pro školu se učíme.“ A jistě mi dá každý za pravdu, že naučené paragrafy dobrého strážníka nedělají. Teorie je fajn, praxe je věc druhá!
Když jsem dorazil na fyzické testy před řadou let, říkal jsem si, že by neměly být problémem. Nakonec byly. Kliky jsem dělal úplně špatně a z mých vysokých čísel se stalo číslo téměř hraniční pro přijetí. Ostatní se již dalo zvládnout. Takže první krok jsem měl za sebou. Protože jsem si o sobě myslel, že jsem relativně normální, ostatně kdo si to o sobě nemyslí, psychické testy jsem dopředu považoval za splněné. Jak mi bylo později řečeno, z té velké skupiny lidí jsem prošel jen já. Možná náhoda, možná jen dobře nakreslený strom s kořeny. První den jsme vyfasovali oblečení, kterému se uniforma říkat nedalo. Košile připomínala škrtidlo a bundu po zapnutí opustil falešný kožíšek a pár knoflíků. To je naštěstí minulost. Minulostí je i nástupní plat. Tenkrát byl dvanáct tisíc čistého, a to jsem měl trochu více díky dětem. Dnes jsou uniformy kvalitní, nástupní plat více než dobrý, ale jeden rozdíl tu pořád je. Můj kurz měl přes padesát čekatelů, dnešní taková čísla nemají. Paradox!
Od té doby se mi podařilo projít vícero prolongacemi na Ministerstvu vnitra a patřím do šťastné skupiny strážníků s osvědčením na dobu neurčitou. Díky novele zákona o obecní policii získávají strážníci po čtyřech úspěšných zkouškách jistotu, kterou do té doby neměli. Strašák v podobě neúspěšného testu a pohovoru s komisí padá. Ovšem není možné, aby strážníci zůstali plonkoví a bez školení. A tak přichází další kurzy. Nejen o nich, jejich organizaci a obsahu jsem hovořil s vedoucím Útvaru vzdělávání MP Praha Vladimírem Shánělcem.
Od myšky po slona
Brzy to bude rok od chvíle, kdy jsme s kolegou začali pracovat na článku o vedoucím našeho Útulku pro opuštěná zvířata Václavu Steinbauerovi. Když nám v rámci rozhovoru vyprávěl o tom, jak marně hledají nového veterináře, asi by nikoho z nás nenapadlo, kdože to v blízké době zaklepe na bránu. Robin Ehl pracuje už pátým rokem v Zoologické zahradě hl. m. Prahy, jako zástupce hlavního veterináře, a letos z jara se rozhodl, že si „přibere“ ještě naše dva útulky. Zajímá-li Vás, v čem spatřuje hlavní rozdíly v práci pro jednotlivá zařízení nebo jen rozhovor s člověkem, který jeden den léčí vzácné slony a druhý nemocné kočičky, nechte spočinout oko na následujících řádcích. Přejeme příjemné čtení.
Na červenou se jezdit nemá, ale ruku na srdce, kdo někdy „neprojel“?
Doprava, věčné téma nejen přátelských rozhovorů, hospodských vtipů či politických debat. Mnoho lidí má svůj názor, který považují za naprosto správný a ověřený lety praxe. V České republice má řidičský průkaz přes šest milionů lidí a tak musí být docela velká náhoda, trefit se do někoho, kdo jej skutečně nemá. Musíme si uvědomit, že počet šesti milionů z celku všech obyvatel výrazně snižuje skupina, která jej mít kvůli věku prostě nemůže!
V současné době probíhají diskuse na téma změny bodového systému, zavedení nových hranic pokut a také snížení věkové hranice pro získání řidičského oprávnění skupiny B. My jsme se tomuto tématu věnovali již několikrát, a vždy tak, že jsme komentovali návrh novely zákona, který nakonec nespatřil světlo světa. Kdo ví, možná současný návrh projde, nebo projde s výraznými změnami či bude zamítnut a my budeme čekat na další novelizaci. Pokud projde, nastane více úprav a také změn k lepšímu. Ovšem nic není dokonalé, takže některé změny mohou být jen promarněnou příležitostí a některé věci se do novely jednoduše nedostaly. Nejen o této novele jsem si povídal s člověkem více než zasvěceným – Mgr. Jiřím Fillerem, který na Útvaru vzdělávání MP Praha dopravu vyučuje.
Číst dál: Na červenou se jezdit nemá, ale ruku na srdce, kdo někdy „neprojel“?
Nesmyslná pravidla se snažím změnit, ne je ignorovat
Po dlouhé době se naší redakci naskytla příležitost položit pár otázek přímo panu primátorovi, tedy osobě, která je v pražské politice osobou nejvýše postavenou. Otázky jsme však nepsali jen jako strážníci, ale též, jako Pražané a jako voliči, které zajímá pražská problematika. Proto jsou dotazy různorodé. Jsme rádi, že pan primátor Zdeněk Hřib odpověděl i na ta témata, která současnou politickou scénou, a nejen tou pražskou, výrazně hýbou.
Číst dál: Nesmyslná pravidla se snažím změnit, ne je ignorovat
Handicap je jeden z nejdražších koníčků
Tomáš Pouch je vysoký, téměř dvoumetrový muž rozložité postavy, kterého nejde přehlédnout. I přes svou usměvavou tvář budí respekt. Po těžké dopravní nehodě přišel v dětství o nohu pod kolenem. Dlouho se nemohl s handicapem vyrovnat, ale pak mu došlo, že když bude pomáhat ostatním, pomůže i sám sobě a založil spolek Černí koně.
Profesní sebeobrana aneb kdo je připraven, není překvapen
Stále hojnější užívání drog, nadměrná konzumace alkoholu, rostoucí sociální nerovnost, pandemie a na ní navázané psychické problémy. To je jen malý vzorek z mixu, díky kterému se stává společnost stále více agresivní. Už z povahy svojí práce jsou právě strážníci ti, kteří tomuto problému čelí v první linii. Prakticky na denním pořádku je použití donucovacích prostředků proti agresorovi, kterému jako záminka k útoku stačila pouhá kontrola dokladů. Zda se ptáte, jak se nejlépe na tento stupňující se trend připravit, odpoví vám Jan Bláha, který se tématu sebeobrany intenzivně věnuje a neváhal nám poskytnout zajímavý rozhovor.
Číst dál: Profesní sebeobrana aneb kdo je připraven, není překvapen
Jsem ráda, že jste si našli cestu k našemu časopisu MP Praha Pražskému strážníkovi. Přinášíme Vám informace nejen z prostředí naší organizace, ale také z oblasti kultury, historie, sportu a dalších. Věřím, že články budou pro Vás přínosné a zajímavé.
Irena Seifertová
šéfredaktorka