Magnitudo 7.8

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: sobota 1. duben 2023 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Severovýchod Číny a rok 1976. Haiti 2010. Indonésie 2004. Provincie S'-čchuan, Čína, 2008. Kašmír 2005. Peru 1970. Írán 1990. Turecko a Sýrie 2023. Všechna tato místa mají něco společného a tím je katastrofální pohyb litosférických desek, který vyvolal ničivá zemětřesení. Ta si vyžádala statisíce lidských obětí, zničená města, infrastrukturu a na dlouhá léta uvrhla postižené oblasti o mnoho desítek let zpět. Pokud bychom chtěli uvést čísla, pak v pořadí, jak byla uvedena výše – 655 000, 316 000, 283 000, 88 000, 86 000, 70 000, 50 000, 49 000 a více obětí. Mohlo by se zdát, že počet obětí bude zákonitě souviset i se samotnou silou zemětřesení a stupněm Richterovy škály. Souvislost zde samozřejmě je, ale možná daleko více záleží na tom, kde se zemětřesení objeví – v jaké oblasti, jak moc je vyspělá a jaké další následné jevy po otřesech matičky Země budou následovat – sesuvy půdy, záplavy či tsunami. Možná právě proto ve výčtu nejtragičtějších událostí tohoto typu za posledních šedesát let nenajdeme Japonsko či jinou vyspělou zemi. 

V pondělí 6. února po čtvrté hodině ranní místního času zasáhlo jihovýchodní Turecko poblíž severní hranice Sýrie zemětřesení o magnitudo 7.8. Zemětřesení spustilo sérii dotřesů a přerozdělením napětí aktivovalo i sousední větev Východoanatolského zlomu, což vyústilo v další silné zemětřesení o magnitudo 7.5. Ukazuje to na úzkou provázanost zlomových systémů. Seismické vlny dorazily během několika minut i k seismickým stanicím v České republice. Předpovědět přesné místo, velikost a čas budoucího zemětřesení nelze, lze před ním maximálně varovat v řádu několika málo sekund. Dlouhodobé výzkumy a analýza dat také umožňují stanovit seismické ohrožení a následně i riziko. Zasažená část Turecka patří k rizikovým kvůli kombinaci vysoké pravděpodobnosti výskytu zemětřesení, hustotě obyvatel a nedostatečně odolné výstavbě. (Geofyzikální ústav Akademie věd České republiky, Zemětřesení v Turecku – shrnutí)

Turecké úřady oznámily, že od 6. února bylo zaznamenáno více než 4 300 otřesů, zřítilo se nebo bylo vážně poškozeno více než 50 tisíc budov a postihlo území o rozloze 110 tis. km2. Do záchranných akcí bylo nasazeno jen ze zemí Evropské unie 27 záchranných týmů o celkovém počtu 1150 záchranářů. Mezi nimi byl samozřejmě i ten z České republiky, který dorazil mezi prvními a to hned první den otřesů. Z trosek český USAR tým vyprosil 78 mrtvých osob a podílel se na nálezu několika živých. K tomuto nálezu výrazně přispěli i kynologové, jejichž psi místo po sobě označili a určili tak lokaci hledání. Do Turecka odcestovali s Heavy USAR týmem i dva naši kolegové – Michal se psem Framem a Pavel s fenkou Yetti.

K zemětřesení v Turecku došlo v noci z neděle na pondělí 6. února. Celý tým HUSAR byl na místě v pondělí večer. Kolik jste měli času na přípravy a kdy jste se dověděli, že poletíte do Turecka?

(Michal) Zhruba v půl osmý ráno jsme se dověděli, že je zde pravděpodobnost našeho odletu do Turecka. Kolem desáté došlo k aktivaci celého týmu a k potvrzení toho, co jsme si mysleli, že nastane. Turecká strana měla zájem a nebyla otázka, jestli vůbec poletíme, ale kdy. 

❞ Turecká strana měla zájem a nebyla otázka, jestli vůbec poletíme, ale kdy...

Oba dva jste velmi zkušení kynologové a záchranáři. Víte, co si máte vzít a co ne. Co je takovým základem, bez čeho byste nikdy na misi nevyrazili?

(Pavel) Tak musíš mít věci minimálně na deset dní, abys vydržel. Musíš mít uniformu, kterou máš nafasovanou od hasičů – tedy stejnokroj, jak do samotného tábora, tak do vyhledávacích a záchranných prací. Pak zásahové boty, to je základ a oblečení na deset dní. Potom granule pro psa s dalším vybavení, které on konkrétně potřebuje – tedy nějaké odměny, obojky, postroje, světlo, lékárničku a podobně.

Jako kdybych jel na deset dní na cvičení do zimy. Takové vybavení musím mít s sebou. Jen s tím rozdílem, že někdo balí na cvičení dva týdny, my na to máme jen několik málo hodin (smích). Jídlo si nebereme, to zajišťuje tým. Potom si beru spacák, aby mi nebyla zima, protože v Turecku v tomto období bylo v noci dost pod nulou, takže žádnou letní deku… A protože nevíme, kdy pojedeme, jak rychle nás aktivují, tak já osobně mám tuto tašku neustále v Klánovicích ve skladu. Pravidelně ji kontroluju a udržuju v pohotovostním stavu, aby mě na misi něco nemile překvapilo (úsměv). Přesto obsah před odletem prověřím – mám tři seznamy – věci pro psa, věci na sebe a technické vybavení.

Ostatně, když jsme jeli do Turecka, tak jsme byli s Michalem po třetí směně a vůbec nebyl čas jet domů. To prostě nejde. Takže heslo „Permanentně připraven“… 

(Michal) Já jen doplním, že nesmíme mít u sebe vůbec žádné léky. Pokud nějaké máme, tak je předáváme lékaři, který jede s námi v rámci celého týmu. Stejně tak i veškeré veterinární věci předáváme. A pak veškeré doklady, jako veterinární průkazy, pasy, očkovací průkazy my neřešíme, protože všechno toto v kopiích zajišťuje vedení USAR týmu. My máme povinnost všechny tyto dokumenty aktualizovat a udržovat v platnosti. Na generálním ředitelství HZS pak mají naši složku, ve které mají kopie.  Jediný doklad, který musíme mít po celou dobu u sebe 24 hodin denně, je pas pro případ rychlé evakuace nebo jiných mimořádných událostí na místě.

Předpokládám, že v rámci zařazení do týmu USAR máte řadu očkování, stejně tak i vaši psi. Probíhá nějaká zdravotní prohlídka před odletem? Nebo je to jen na vaší odpovědnosti?

(Michal) Ano, probíhá, je povinná a bez ní tě nikam nepustí. Veterinární prohlídka pak následuje od veterináře z ministerstva vnitra. Musíš být fit, jinak to nejde. Stačí mít jen vyšší teplotu či zvýšený tlak a znamená to pro tebe stopku. Vím, že se tam podobná situace dokonce řešila, ale nakonec vše dobře dopadlo a dotyčný hasič mohl odjet pomáhat.

(Pavel) Z pohledu veterinárního je pak horší návrat z centra zemětřesení. Psi tam byli docela dlouhou dobu, mohli něco chytit, také tam bylo hodně toulavých psů… proto následuje důslednější prohlídka při návratu domů. Na druhou stranu se jedná o psy, kteří jsou součástí integrovaného záchranného systému. Takže pokud je pes nemocný, zraněný, tak já mám povinnost vše nahlásit zaměstnavateli. Také jsou na tyto psy kladeny vyšší zdravotní nároky než na psy civilní.

Pokud vím, Michale, tak ty jsi před nedávnem měl Frama zraněného?

Ano, ono to zranění pořád pokračuje už od října loňského roku. Docela ošklivě se zranil při zásahu v Příbrami. Došlo k přeřezání vazů na zadní noze a trvalo poměrně dlouho, než se z toho dostal. Když říkám, že to trvá dodnes, tak ten problém je v tuto chvíli jen povrchový – má jen dermatologický problém. Ten se vyřeší bandáží, ale hybnost nohy je stoprocentní. To bych samozřejmě nikam nejel, kdyby měl pes potíže s pohybem.

Do Turecka byl vyslán Heavy USAR. Podle základní charakteristiky, kterou mám k dispozici, takový odřad čítá celkem osm psovodů. Jaké organizace vyslaly své kynology?

(Michal) Městská policie hl. m. Prahy, Hasičský záchranný sbor ČR a pak tam byla jedna kolegyně z dobrovolné organizace Sirius. Celkem osm psovodů a to je v rámci Heavy USAR týmu standardní počet.

Kdo rozhoduje o složení vyslaného týmu?

(Michal) Mohu mluvit za kynology. O vyslání rozhoduje generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR. Přesněji vedoucí kynologické komise GŘ HZS, kterým je plk. Ing. Pávek. Nominace se vždy dělá s ohledem na to, kdo je samozřejmě k dispozici, přihlíží se na zkušenosti jak kynologů, tak psů a jejich momentální zdravotní stav. Pro představu, když se jelo na misi do Bejrútu, byl jsem též osloven, ale odmítl jsem z důvodu věku psa. Měl sice obrovské zkušenosti ze zásahů v ČR, ale v zahraničí nikdo dopředu neví, s čím se budeme muset “poprat “. Je důležité, aby tam jeli jen psi, kteří jsou nejen zkušení, ale i ve výborné kondici.  Každý, kdo na tuto misi kývne, musí počítat s tím, že si klidně psi i lidi sáhnou na dno svých možností. To, že mise je méně náročná, než se očekávalo, je jen o štěstí a situaci, kterou nelze předjímat.  

K nám dorazily zprávy, že hned po příletu mělo být zahájeno vyprošťování osob, ale došlo k jednodennímu zdržení kvůli organizaci a pozemnímu přesunu materiálu.

(Pavel) Tady je celá situace trochu složitější, než byla například u nás po ničivém tornádu na Moravě. Vše je komplikovanější a také mnohonásobně většího rozsahu. Na Moravu jsme dorazili, vše bylo při ruce, všem jsme rozuměli a byli v podstatě v domácím prostředí.

V Turecku jsme přistáli na letišti v Adaně. V době našeho příletu se ještě vůbec nevědělo, kde budeme působit. Nakonec bylo rozhodnuto o Adiyamanu, který ovšem leží několik set kilometrů od našeho místa přistání. V tu chvíli bylo nutné zajistit nová letadla, která nás musela dopravit na místo, a to nešlo z hodiny na hodinu. Dále bylo rozhodnuto o tom, že materiální vybavení nepoletí, ale pojede kamionem na místo určení a to bylo to rozhodující pro naše zpoždění. My po příletu potřebovali vědět, kde máme zasahovat a tak se naše velení spojilo s místní samosprávou. To také zabralo nějaký čas.  Muselo se najít bezpečné místo pro tábor, bylo nutné pro nás zajistit auta, kterými se budeme pohybovat po Adiyamanu.

❞ Asi těžko by člověk vyrazil na vlastní pěst a šel do terénu. To by nemuselo dopadnout dobře...

My mezitím čekali na letišti. Ano, z pohledu rychlosti záchrany jsme byli plonkoví, ale to se nedá nic dělat. Asi těžko by člověk vyrazil na vlastní pěst a šel do terénu. To by nemuselo dopadnout dobře. Nakonec byla naše základna umístěna ve vojenském areálu, což bylo skvělé, protože nás mohla chránit armáda a nemuseli jsme řešit ostrahu tábora. 

Nebylo to pro vás trochu frustrující, když je jasné, že v takové situaci rozhodují hodiny a minuty?

(Michal) Je to frustrující, ale jak řekl Pavel, my s tím nic v tu chvíli neuděláme. Jen vyhledat správné místo pro tábor trvalo šest hodin. Lokalita to musela být bezpečná jak z pohledu lidského, tak přírodního, abychom byli v případě následných otřesů chráněni a nebyli například mezi vysokými budovami či v blízkosti objektů, které by mohly například explodovat či začít rychle hořet.

Je pravda, že při čekání na materiální vybavení a výběr lokace tábora jsme my, jako psovodi, mohli začít v součinnosti s místními úřady pracovat. Ale na rovinu. Místní samospráva toto vůbec nevyužila a nechala nás čekat. Mohli jsme vyrazit například s pěti hasiči a začít s průzkumem, ale… zůstali jsme na pár hodin plonkoví. V rámci složek IZS tam nefungovalo v prvních dnech vůbec nic. Za prvé na zásah neměli kapacitu a ani nikdo z nich pořádně nevěděl, co se má dělat. Organizace dost pokulhávala.

A to si vezmi, že jsme byli v civilizované zemi. Jak by to asi vypadalo jinde? Snad se z toho někdo poučí a v dalších případech bude reakce mnohem lepší, profesionálnější a hlavně rychlejší. Na druhou stranu a na jejich obranu je nutné říci, že zemětřesení bylo takového rozsahu, že ani náš velmi dobře funkční a koordinovaný integrovaný systém to nezvládl stoprocentně.

Lokalitu zásahu si vybíráte sami, nebo je vám přidělena?

(Pavel) Lokalita více méně vyplyne z jednání celého týmu s místní samosprávou a organizací řídící mezinárodní týmy.  Ono by to mělo být tak, že první tým USAR, který dorazí na místo, rozhoduje. Měl by převzít velicí pozici a koordinovat další nově příchozí týmy. Ve finále měl náš tým velet a práci přerozdělovat. Ale nestalo se tak a velení převzal jiný tým USAR. Nakonec je to tak lepší. My jsme se mohli v klidu soustředit na vyhledávací práce a ten management přenechat jiným.     

Jaká tam byla situace? Myslím tím spadlé budovy, zničenou infrastrukturu a podobně…

(Michal) My se tady s Pavlem ani nedokážeme shodnout v tom, kolik procent Adiyamanu spadlo a kolik zůstalo stát. Na každé nové cestě k sutinám se nám otevírala další a další sídliště, která byla buď zcela spadlá, nebo z velké části zbořená. Samozřejmě všechny výškové budovy byly evakuované, bez lidí. Jediné budovy, kde ještě někdo zůstal, byly přízemní stavby, které si místní vybudovali asi sami a u kterých nehrozilo výrazné zřícení.

Prvotní pohled byl otřesný. Na ulici byly stovky, tisíce lidí, kteří se snažili dělat vše pro to, aby pomohli svým příbuzným či známým z trosek. Proti tomu se musíš psychicky obrnit a začít racionálně uvažovat. Ten první den jsme se museli i z města stáhnout, protože oni by byli schopní nás chytit za ruku a chtít po nás, abychom neustále hledali a lokalizovali jejich příbuzný, ale to samozřejmě není možný…

Ti lidé byli velmi frustrovaní a není se čemu divit, protože místní samospráva prostě selhala. Neměli se na koho obrátit a my jsme tam byli první na ráně. Když jsme přijeli do města, byli jsme tam první zahraniční tým a celkově místní záchranné složky byly dost paralyzované. Viděli jsme jen dvě hasičská vozidla a pár policistů, kteří řídili dopravu na kruhových objezdech. Prostě nic! Do Adiyamanu jsme dorazili dříve než turecké záchranné složky.    

Podle seismologů bylo toto zemětřesení dosti atypické a dva dny po vašem odletu došlo k dalším otřesům a k dalším obětem. Po sérii těch nejničivějších otřesů následovaly ještě další.  Neměli jste obavy, že by to mohl přijít znovu a možná i v silnější podobě?

(Pavel) To mě nenapadlo. Osobně jsem to neřešil a musím říct, že jsem si další otřesy ani nepřipouštěl.

(Michal) První otřesy jsme cítili hned po příletu na letišti. Tam se normálně kývaly průmyslové kamery a myslím, že číslo, které bylo uváděné, tedy čtyři tisíce a více otřesů je naprosto reálné. Je zajímavé, že pro nás je trochu složitější určit zemětřesení, ale místní poznají i malé stupně. My Středoevropané nemáme tyto životní zkušenosti. Někdy se může člověku jen motat hlava, jindy nic nepostřehne… poměrně dobře se dá vypozorovat zemětřesení na zvířatech, především na ptácích.

V táboře jsme cítili každou chvíli menší dotřesy. Rázem jsi jako na vodní posteli. Nicméně chvění nebylo tak silné, aby způsobovalo další škody na majetku, nebo aby bylo nebezpečné pro lidi. Naštěstí… ono předpovědět zemětřesení je nereálné a kdykoliv mohlo dojít k ještě ničivějším pohybům, než bylo oněch 7,5 stupně, které proběhlo z neděle na pondělí.      

Jakým způsobem byla jištěna vaše bezpečnost?

(Pavel) Když pominu celou vzniklou situaci, nervozitu, neštěstí, zklamání, frustraci, odevzdání… tak k nám byli místní strašně milí. Nakonec byli ochotni respektovat i to, že je musíme na určitý čas z trosek vyhnat, aby nám umožnili naši práci. Já osobně jsem žádný pocit nebezpečí neměl.

Vždy se na místě pohybovali příslušníci četnictva. Ti k nám nebyli přímo přidělení, ale byli tam a udržovali pořádek a hlídali nás. Když jsme je požádali o spolupráci, tak nebyl problém. Většinou bylo zapotřebí vytlačit dav lidí, aby nedošlo ke zranění a naši psi mohli v rámci daných podmínek hledat zavalené osoby.

Pokud vím, tak psi potřebují určitý čas, aby na místě nikdo nebyl a nevznikaly tak falešné pachové stopy, které by mohly psy zmást. Bylo těžké místní přesvědčit, aby přestali zachraňovat a dali vám prostor?

(Michal) Ideální by bylo minimálně 30 minut bez přítomnosti lidí. To je možný v českých podmínkách, ale tam rozhodně ne. Snažíme se psovi vytvářet co nejideálnější podmínky pro jeho práci, aby byla kvalitní a rychlá. Zde jsme museli ze svých nároků slevit, skoro až o sto procent. Bylo nemožný udržet lidi mimo trosky a popadané budovy. Angličtinu neovládají a tak jsme jim ani nemohli vysvětlit, o co jde. Že, kdyby šli na chvíli pryč, tak nám to práci usnadní a zefektivní a možná bychom byli úspěšnější. Trochu fungovaly vymezovací pásky. Ty jsme se snažili používat co nejvíce, ale… páska není zeď.

❞ Zde jsme museli ze svých nároků slevit, skoro až o sto procent. Bylo nemožný udržet lidi mimo trosky a popadané budovy...

(Pavel) Co na místní obyvatele zabralo, bylo upozornění, že se tam nachází živý člověk. To fungovalo a oni byli tak trochu jak vyměnění. Pak respektovali naše pokyny a začali spolupracovat. To byl také případ, kdy jsme pomáhali vyprostit dva živé. Pak byla sutina opravdu prázdná a nechali nás tam pracovat. Tato situace byla bohužel spíše výjimečná a nejhorší bylo spontánní vyprošťování davem. My jsme byli nakonec rádi, když naši psi mohli pátrat na prostoru patnáct krát patnáct metrů a nikdo nám do něj nevstupoval.

Pak ta situace vypadala asi tak, že my jsme byli na tak omezeném prostoru, za páskou nespočet lidí, vedle nich čekající rodina a nad námi operoval bagr, posléze i jiné zahraniční týmy.

Když bylo na sutinách tolik lidí, nemátlo to vaše psy? Nedávali pak falešné nálezy?

(Michal) Naštěstí s tímto jsme se tam vůbec neprali. Ale to nebylo dané tím, že by nám tam nikdo nechodil, ale stavem samotných sutin. Ty byly tak rozsáhlé, že tam bylo výrazné proudění vzduchu, které napomáhalo pachy osob na povrchu odfiltrovat od těch, co psi hledali. Takže v tomto směru se nejednalo o extrémní podmínky pro naše psy. Nakonec se s tím psi srovnali a na jejich práci to výrazný vliv nemělo.

Podle dostupných informací jste měli k sobě, jako český tým, tlumočníka. Byl hodně vytížený?

(Michal) Nonstop. Jeden letěl s námi z Prahy. Ten nepřekládal do češtiny, ale kombinace turečtina angličtina. Byl nesmírně důležitý na samotný začátek, kdy se vše rozjíždí. Kdy bylo zapotřebí zajistit kamion na přepravu materiálu, vyjednat letadla na přesun do lokace a podobně. A pak jsme měli k dispozici ještě slečnu, Fatmu, která byla přímo z AFADu (místní organizace pro řešení humanitárních katastrof). Ti dva se neustále střídali, jezdili s jednotlivými týmy. Snad ani nespali…

❞ Ti dva se neustále střídali. Snad ani nespali...

Dva tlumočníci byli jako nic. Museli neustále něco řešit. V jeden okamžik byli zapotřebí v táboře, jindy na vedení, pak přímo u nás, vyjednávali s místní samosprávou, armádou… pak jsme začali se psy jezdit i po dalších spadlých domech. Fatma k nám byla přidělena až po třech dnech, kdy konečně začaly fungovat jejich humanitární organizace. Do té doby si musel celý tým vystačit s jedním tlumočníkem a to byl dost závažný problém, který nás nesmírně brzdil. My sice samozřejmě základy angličtiny naší problematiky umíme, ale nemáme se s kým bavit. Turecky opravdu z nás nikdo neuměl.

Zajímavé je, že mnoho bagristů umělo docela dobře anglicky, zřejmě byli zvyklí pracovat pro zahraniční firmy. My jsme museli mnoho věcí řešit přes Google překladač, ale díky bohu za něj.

Když říkáte, že jste měli k dispozici ženu jako překladatelku, nebyl to v islámské zemi trochu problém? Myslím například s její autoritou u mužů? Přece jen se jednalo o extrémní situaci.

(Pavel) Úplně v pohodě. Normální Evropanka. Byla tam jen jedna situace vyhrocená, ale to bylo ke konci celé mise. Snažila se místním mužům vysvětlit, aby šli stranou a nechali nás pracovat…

Mohli byste nám popsat, jak vypadaly záchranné práce přímo na místě? Jak jste se střídali, kolik vás bylo na jeden zničený objekt a podobně? Jak dlouho psi pracovali?

(Pavel) USAR pracuje 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Jsme rozděleni na dva základní týmy. Každý pak pracuje po šesti hodinách. Tedy šest hodin záchranné práce, šest hodin odpočinku. A tak se to točí až do konce mise. Psi se samozřejmě nasadí při prvotním nasazení a poté jak je kde třeba, tak, aby byl celý prostor spolehlivě prohledán.  Lokalizují místo, kde se nachází zavalená osoba a to je náš základní úkol.

Každá skupina měla svou zřícenou budovu a na té se pracovalo. A na každou budovu byli minimálně dva psovodi. Protože jsme byli i vedle sebe, tak jsme si vzájemně vypomáhali, došlo k překrývání nálezů a jejich potvrzení.

Pro psovoda nekončí práce označením míst, po naší kynologické práci se běžně zapojujeme do samotného vyprošťování. Samotné vyproštění může trvat deset minut, ale také dvacet hodin. A to byl bohužel i případ Turecka. Osoby se vykopávaly deset, dvacet hodin v kuse. Postupně se odhrnuje sutina. My tam zůstáváme, se psy překrýváme a upřesňujeme místa. Když jsme nebyli potřeba, vzali jsme si auto s doprovodem hasiče a začali objíždět další místa, kde nás bylo zapotřebí. Takže jsme hledali pro jiné týmy, které kynology neměly.

(Michal) Jedná se o zdlouhavý proces. Hledáme nejrůznější šachty, tunely, kam poslat psa. Někdy jej musíme poslat vícekrát, abychom si byli úplně jistí. Dále je nutné svou činnost zkoordinovat s ostatními. Tím mám na mysli například práci těžké techniky. Bagry s budovou neustále klepou, vyvolávají pocit dalšího zemětřesení… na jiné straně může docházet k vyprošťování a ty chceš po dalších lidech, aby ti vytvořili prostor, protože potřebuješ pátrat dál a dál… je to takový neustály konflikt mezi jednotlivými pracemi a naší snahou najít co nejvíce živých. 

Asi mi to nedá se nezeptat – při pohledu na zničené budovy a jejich trosky je vidět, že se zřítily do sendviče a lidé mezi patry moc šancí neměli. Ty obytné domy by asi evropské normy nesplnily. Nehonila se vám hlavou otázka:  Má to vůbec nějakou cenu tady hledat?

(Michal) Tak ten prvotní pohled je strašně zavádějící. Jak říkal Pavel, měli jsme na začátku dvě téměř totožně poničené budovy. Vypadaly typicky, jako na mnohých fotkách – tedy osmipatrová budova sesunutá k zemi do podoby onoho sendviče. Jenže tam, kde jsem byl já, byla výtahová šachta, která byla naprosto netknutá a poskytovala velký prostor pro živé. Dále tam byly sklepní prostory a odkryli jsme časem i dost kapes, kde by se dalo v klidu a bez újmy přežít. A to na první pohled ta sutina vypadala jako naprosto beznadějná a člověk si v duchu říkal: „Tady pro nás, jako pro psovody, není žádná práce!“ Ale opak byl pravdou.

Člověk k tomu nesmí přistupovat na základě svých subjektivních pocitů. Jak se říká – naděje umírá poslední. Například u nás v České republice se vždy snažíme zajistit stavební plány zříceného domu, abychom věděli o všech místnostech a prostorech, kde by i teoreticky mohl někdo zůstat. Tady? Utopie! Bylo to takové hledání naslepo. Sice máme svůj taktický postup, ten však operativně měníme dle nastalých okolností.

Nevýhodou a možná i zásadním negativním faktorem, který zapříčinil tak vysoké číslo zemřelých, byla i doba zemětřesení. To začalo v půl druhé ráno místního času.. tedy v době hlubokého spánku města.

(Pavel) Určitě, kdyby zemětřesení nastalo za bílého dne, tak by to tak špatně nedopadlo. Na druhou stranu se jedná o oblast seismicky aktivní a místí obyvatelé dokáží vycítit příchod otřesů.

(Michal) A navíc nenastal jen jeden hlavní otřes, ale další, téměř identický. A ten zničil i budovy, které vydržely primární pohyb. Samozřejmě v budovách, které byly zřícené částečně a nakloněné, již v té tobě nikdo nebyl. Všichni byli venku na ulicích…

Jaká byla pomoc ze strany místních úřadů? V médiích se objevovaly zprávy, že i několik dní po otřesech se v některých oblastech neobjevila jediná pomocná ruka!

(Michal) Vzhledem k tomu, že je to veřejně známá věc, tak asi takto – my jsme přiletěli do Turecka v pondělí večer, na místo zásahu jsme se dostali v úterý. Místní humanitární organizace AFAD dorazila do naší oblasti ve středu. Asi není zapotřebí k tomu říkat víc. Dva dny byl Adiyaman odříznutý od světa!

(Pavel) Budovy byly z pohledu statika v zoufalém stavu. Na některé nosníky nám stačil obyčejný krumpáč. Tam snad nebyl vůbec žádný beton ani ocel. Ono je všeobecně známo, že se zřítily budovy, které dostávaly od vlády určitou amnestii kvůli volbám a zisku hlasů. Stavební úřady přivíraly oči a výsledek jsme viděli v praxi. Byly čtvrti, kde byly na zdech jen praskliny. Pak byly čtvrti, které lehly do posledního domu.     

❞ Ten zmar, neštěstí, pláč, ta těžká práce v Turecku – to si ani nechceš pouštět k tělu a snažíš se to upozadit...

Nejsilnější zážitek?

(Pavel) Já jsem si to asi ještě úplně neuvědomil. Čekám nějaký dozvuk a on nepřichází (smích)… asi jsem tak trochu cynik a to mi v takových situacích pomáhá. Ale když to vezmu zpětně, tak to byla česká vlajka vystrčená z okénka letadla při návratu do Prahy. Asi ten pocit, že jsem mohl být součástí takového týmu, který odvedl za mě skvělou práci.

Ten zmar, neštěstí, pláč, ta těžká práce v Turecku – to si ani nechceš pouštět k tělu a snažíš se to upozadit, aby ti to nepřerostlo přes hlavu. To bych se musel zbláznit.

(Michal) Vidím to podobně (úsměv). A pokud bych měl vypíchnout individuální zážitky z mise, tak to není nic hezkého.

Michale, ty jsi na sociálních sítích sdílel příspěvek s videem, na kterém byl zraněný mexický záchranářský pes. Nevím, jak to s ním nakonec dopadlo. Jak velké riziko hrozí psům? Pustíte je i do míst, kde hrozí vysoký stupeň nebezpečí?

(Michal)  Jednalo se o rok a půl starého psa, který byl nasazen u mexického týmu. Já toto vůbec nedokážu pochopit, jak je možné, že tak mladého psa mohl někdo vzít na tak těžkou misi. Nemohl mít zkušenosti. Když to srovnám s námi, tak nad tím jen žasnu.

Co se týká míry rizika, do jakého jsme ochotni psa pustit, tak jej pro představu porovnám s českým prostředím. Když spadne dům u nás a budu v něm pátrat a bude v něm nebezpečné místo pro psa, nechám jej upravit a stabilizovat. Tady na všechny bezpečnostní opatření zapomeň! Buď riziko pro psa přijmeš, nebo jej odmítneš, ale ta mez, kterou je člověk ochoten překročit se razantně posouvá do jiných dimenzí. Nikdo nás samozřejmě nenutí do toho, abychom psa vystavili neadekvátnímu riziku, to rozhodně ne. Na druhou stranu zachraňujeme, jdeme do toho s určitým přesvědčením, a pokud bychom hleděli striktně na riziko, neuděláme téměř nic!

(Pavel) My jsme ochotni podstoupit stejné riziko, jakému vystavujeme naše psy. Pokud mi zaleze do 10 metrů dlouhé štěrbiny, tak já musím za ním. Pokud štěká, značí, já musím vidět, kam štěká, kde značí, abych to dokázal předat dál… 

Jaké bylo zázemí pro vás a pro vaše čtyřnohé kolegy? Co strava, vařil vám někdo, nebo spíše instantní potraviny?

(Pavel) Všechno je instantní. Hotová jídla. Žádný kuchař s čepicí, catering či VIP zóna (smích). Rád bych tady však upozornil na velmi opomíjenou část celého týmu – a to jsou ti, co nám tvoří to samotné zázemí, týlaři. Co udržují pořádek v táboře, zajišťují jeho chod, abychom si měli kde odpočinout, kde se trochu umýt, převléknout… o těch se moc nemluví. Každý miluje pejsky, hrdiny se sbíječkou, ale na tyhle kluky se často a neprávem zapomíná.

Když máte tolik vjemů a zážitků, kolem vás probíhají neustále záchranné práce, všude je těžká technika, dá se vůbec kvalitně spát? Nebo jste tak vyčerpaní, že lehnete a spíte?

(Michal) Psychická a fyzická únava tě nakonec přemůže. Já osobně jsem tam spal docela dobře. Na druhou stranu ti chod tábora silně naruší zažitý biorytmus. Za čtyři dny je tvoje tělo úplně jiným režimem „rozbitý“ a do toho přidáš nějakou manuální práci, psychické zatížení plynoucí z povahy našeho zaměstnání, tedy určování a lokalizování zasypaných osob. Musíme si uvědomit, že my určujeme téměř šedesáti lidem práci na další dny a je to jen naše odpovědnost, se kterou tam vstupujeme a určíme výsledky hledání našich psů.

(Pavel) Ono těch šest hodin odpočinku není šest hodin spánku. Většinou to tak vyšlo na čtyři hodiny a zase hledat. Člověk se musel umýt, najíst, postarat o psa, vyvenčit a potom si mohl jít do stanu lehnout.

(Michal) Rád bych ale ještě zmínil něco o režimu samotných psů – když si to vezmeš, tak celý pobyt byl pro ně téměř permanentní „stresová situace“. Museli neustále pracovat v cizím prostředí, všude prach, velký pracovní zápřah. Pak jsme je odvezli autem do tábora, ale tam nebyl moc prostor pro samotné venčení. Ten pes se potřebuje vyběhat, zrelaxovat, vypnout… a vzhledem k situaci, která v Turecku panuje a panovala, tak všude byly odpadky, nepořádek a ty musíš toho psa zase okřikovat, takže opět stres. No a pak je zavřeš do boxu a za pár hodin se celé kolečko opakuje znovu a znovu. Stejně tak i samotná přeprava do Turecka a zpět. Člověk si uvědomí, že je konec, ale ten pes to nechápe. Letí letadlem a nakonec může vypnout až zase doma na pelechu u své misky.

❞ No a pak je zavřeš do boxu a za pár hodin se celé kolečko opakuje znovu a znovu...

Vy jste ovšem nespolupracovali jen s českým USAR týmem, ale byli jste pomáhat i jinde. S kým jste pracovali a kde?

(Pavel) USA, Gruzie, Ázerbájdžán a Polsko a častá spolupráce s místními civily. Ta spolupráce je ovšem naprosto běžná věc a není ničím výjimečná. Běžně se cvičí v rámci mezinárodní spolupráce týmů USAR.

Kolik živých osob jste nalezli?

(Pavel i Michal) To je otázka, my to nevíme (úsměv)…

(Michal) Tak podle oficiálních statistik USAR se nám jako týmu podařilo najít tři živé osoby, zbytek byl bohužel po smrti, ale pomáhali jsme na řadě objektů, kde jsme lokalizovali více osob, ale nečekali jsme pak na samotné vyproštění. Proto těch zachráněných může být mnohem více, než uvádí oficiální statistika, ale jak říkám, my to opravdu nevíme… Bylo by nemorální o tom vůbec mluvit, protože nevíme, jestli ten člověk byl ještě živý, nebo už mohl být několik hodin po smrti.

Co je ovšem fakt a co ukazuje na skvělou práci celého týmu, je to, že čtvrtinu veškerých záchranných prací v Adiyamanu odvedl právě český USAR. Byli jsme jedním z osmnácti zde nasazených týmů a v rámci celého Turecka na nás připadlo 10 % z celkem 150 zahraničních týmů. Myslím, že opravdu dobrá práce a klobouk dolů před všemi kolegy. 

Pokud správně počítám, tak jste v Turecku byli celkem jedenáct dní. Je jasné, že postupem času naděje na nalezení živých osob výrazně klesá. Nehlodá vám v mysli, řekněme po pěti a více dnech, že to hledání je tak trochu zbytečné a že čekáte na velký zázrak? Přece jen platí pravidlo zlatých sto hodin.

(Michal) Vůbec ne. Například my jsme po devíti dnech dostali takový objekt, kde mohlo být  klidně  mnoho živých lidí. Na něm jsme spolupracovali společně s Američany a ti tam našli s obrovským štěstím během půl hodiny živé. Bohužel v naší půlce byli všichni po smrti. I v posledních dnech se k nám dostávaly zprávy od našich tureckých koordinátorů, že se v oblasti podařilo najít ještě dalších patnáct živých lidí. Nelze k této otázce času přistupovat ze svého subjektivního pohledu a svých osobních dojmů. To nejde a ukazuje se, že by takové rozhodnutí pohřbilo řadu osob, které se podařilo zachránit.

❞ To nejde a ukazuje se, že by takové rozhodnutí pohřbilo řadu osob, které se podařilo zachránit...

V rámci pravidel USAR týmů mají jasnou přednost živí. Zde jste ovšem byli na půdě muslimské země, kde je nepředstavitelné to, že byste nevyprostili mrtvé…

(Pavel) Pro místní bylo strašně důležité najít i mrtvé, kvůli jejich pohřbení. Oni se smířili se smrtí svých blízkých, ale potřebovali je fyzicky převzít. A to, že jsme jim je pomohli získat, bylo pro ně stejně důležitý, jako bychom je nalezli živé. Pro nás je to málo pochopitelné. Jim však na tom velmi záleželo. A protože jsme jim takovou pomoc neodmítli, tak nás respektovali a neměli jsme s nimi sebemenší problém.

Asi je to stejné, jako když my jezdíme na pátrací akce po pohřešovaných osobách. Když to však trvá dlouho, člověk se smíří s odchodem blízké osoby a zároveň to potřebuje sám pro sebe ukončit. Najít jej fyzicky, pohřbít a udělat za tím tlustou čáru a nebýt v nejistotě…

(Michal) Pro místní bylo rovněž důležité i zacházení s těly obětí. Kladli důraz na to, abychom jim neublížili ještě více, než to udělal sesuv budovy. A my se jim snažili co nejvíce vyjít vstříc. Na první budově probíhaly práce téměř týden a po celou dobu kolem seděly převážně starší ženy a čekaly, kdy jim najdeme jejich příbuzného. Nám to samozřejmě především z etických důvodů nedalo a byli jsme velmi pečliví. Celý český USAR tým neodešel z místa, dokud budova neseděla na podlaze a nebylo vše propátráno. Tím jsme si u nich získali respekt.

Jakou roli hrálo počasí?

(Michal) Pro nás bylo počasí úplně v pohodě. První zprávy vypadaly nemile, ale situace na místě byla dobrá. Přes noc sice teploty klesaly pod bod mrazu, řekněme k mínus pěti stupňům, ale přes den svítilo slunce a teploty kolem deseti nad nulou. Musím říci, že v tomto směru si nebylo na co stěžovat. Žádné lijáky, sněžení, vichr ani prudké mrazy.

Na místě hledání byl také menší stan s topením, kde si člověk mohl odpočinout, trochu se najíst a dát si malou pauzu. Opět dobrý nápad našich hasičů.

Myslím, že německý a rakouský tým ukončil předčasně práce kvůli horšící se bezpečnostní situaci. Proběhla nějaká střelba i rabování. U vás byla situace klidná?

(Pavel) V Adiyamanu se tohle nedělo. Nemůžeme však mluvit za německé či rakouské kolegy. Pokud vím, tak se nejednalo o útoky na samotné záchranné týmy, ale o roztržky mezi místními.

Jaké bylo na místě spojení? Mohli jste komunikovat se svými rodinami, volat či posílat vzkazy přes sociální sítě?

(Michal) To šlo, sice sítě občas padaly, ale nebyli jsme úplně odříznuti od světa, bráno v tomto smyslu. Člověk občas mohl poslat zprávu domů o tom, jak to tady vypadá a jak se nám daří. V táboře jsme měli občas wi-fi, když to bylo technicky možný. Já i hodně telefonoval, doma to všem moc pomáhalo, mě slyšet.

Kdo rozhodne o tom, že je čas skončit a zastavit záchranné práce?

(Michal) O tom rozhodovala turecká strana. Na začátku jsou záchranné práce, na těch se podílíme, a pak už jsou jen likvidační práce. Ty nastávají poté, co se rozhodne o tom, že již uplynula příliš dlouhá doba na to, aby někdo mohl ještě reálně přežít pod troskami, anebo je oblast už prohledána. Likvidační práce už jsou jen o bagrech a těžké technice, která začne celou oblast vyklízet a odvážet suť.

Záchranné práce byly ukončeny v pátek 17. února. V našem městě zůstaly turecké organizace, které řeší humanitární tábory, zásobování lidí základními potřebami atd.. Záchranné týmy jako takové odjely již ve čtvrtek. Český USAR ukončil svou činnost v pátek a ještě týž den odletěl zpátky domů. I z toho je zřejmé, že česká strana bere takový druh pomoci velmi zodpovědně a doslova jsme byli přítomni od první do poslední chvíle, kdy Turecko potřebovalo.

Byli jsme připraveni v oblasti působit i mnohem déle. To by nebyl žádný problém. V podstatě stačí, když se nám někdo postará o doplnění  jídla a pohonné hmoty a jedeme dál. Kdyby byla zapotřebí nějaká nová technika, tak ta by dorazila letecky z České republiky. Ostatně mohlo se klidně stát, že nebudeme nasazeni jen v samotném Adiyamanu a v jeho těsném okolí, ale že pojedeme dál, do dalších měst, kde se pomoc ještě tak moc nerozběhla.

Co vám v Turecku nejvíce chybělo a na co jste se nejvíce těšili domů?

(Michal) Z materiálního vybavení mně hodně chyběl polštář (smích)… Na ten jsem si nevzpomněl… Odpověď by byla asi úplně jiná, kdyby tam týden pršelo, nebo sněžilo a byl silný mráz…

(Pavel) Co nemáš, nepotřebuješ. Jako na čundru (smích). Na tu bídu, co tam člověk zažil, tak jsem měl všechno. Lehátko, jídlo, oblečení, stan… Na misi spadneš do úrovně pudů… Televize a jinétechnické vymoženosti jsou ti úplně fuk… Ale abych se přiznal, tak po příletu jsem si doma napustil plnou vanu vody a to normálně nedělám (smích).

A jak byste hodnotili své psy – tedy Frama a Yetti?

(Pavel) Já jsem byl nadšený…

(Michal) V rámci celé mise jsem spokojený… Ukázalo se, že výcvik, který u nás probíhá, má smysl, je kvalitní a psi dokáží i v rámci tak obtížné mise výborně splnit požadavky na ně kladené. Není potřeba v rámci zkoušek přitvrzovat, či něco měnit. A to je do budoucna velmi dobrá zpráva. Samozřejmě, vždy je co zlepšovat, ale tady jsou to opravdu jen maličkosti (úsměv).

❞ Ukázalo se, že výcvik, který u nás probíhá, má smysl, je kvalitní a psi dokáží i v rámci tak obtížné mise výborně splnit požadavky...

Kolik psovodů v ČR je schopno jet na tak náročnou misi?

(Michal) Tak to bude aktuálně do patnácti psovodů. Možná i trochu méně. A je zajímavé, že řada z nich je u Městské policie hl. m. Prahy, nebo jí prošla. Takže tady máme opravdu důležité postavení.

A co na vaše mise a cestu do Turecka říkala rodina?

(Michal) Pro naše rodiny to rozhodně není nic jednoduchého. Jedna věc je, jet na Moravu po tornádu a za tři dny se vrátit,  druhá věc je, jet na mnohem delší dobu do Turecka. A to zrovna Turecko je ještě velmi civilizovaná země. Mohli jsme jet do státu, kde by situace byla mnohem horší i bez zemětřesení, jako před lety v případě katastrofy na Haiti. O vyslání rozhodují hodiny a ne vždy je čas jet domů a rozloučit se.

Mise v Turecku trvala jedenáct dní. To není zas tak moc, ale mohlo se vše zkomplikovat, mohla tam být i nějaká epidemie a my se dostat do karantény i na několik měsíců… A navíc tam jedeme i s našimi psy – to jsou také členové rodiny (úsměv).

(Pavel) Pokud jsme v terénu a pracujeme, tak riziko vidíme, denně se s ním setkáváme. Zatímco manželka čeká jen na tu sms zprávu, že jsem v pořádku. Navíc interpretace situace ze stran některých novinářů byla dost zkreslená a bombastická. To rozhodně na klidu nepřidá… Z jednoho výstřelu na jihu oblasti je přestřelka ohrožující celé Turecko a z jednoho menšího otřesu je další katastrofa obřích rozměrů!

Michale, jak se podílela MP Praha na vaší činnosti v Turecku?

Naše městská policie se na akci nepodílela jen “dodáním” dvou kynologů se psy, ale měla zásluhu i na tom, že s humanitární zásilkou přiletěla dodávka krmení pro psy pro případ, kdyby se mise musela dále prodlužovat.

Když jsme se dozvěděli, že se mise prodlužuje nad  10 dní a nikdo vám nemůže sdělit o kolik, začali jsme s kolegy řešit, jak doplnit zásoby granulí pro psy. Jelikož při takové činnosti je třeba kvalitní strava, obrátili jsme se na vedení USAR týmu s naším požadavkem, které krmivo chceme. Po několika hodinách jsme ale zjistili, že v této oblasti Turecka je nemožné něco podobného sehnat. Hned jsem volal našemu vedoucímu útvaru s tím, že jsme docela ve složité situaci, jestli to nepůjde vyřešit v ČR. Bylo pátek odpoledne (úsměv) a toto  krmivo ani v ČR běžně nejde sehnat v obchodě. Jaké překvapení, když za pár hodin bylo vše zařízeno a krmivo, díky našemu vedoucímu Jirkovi Pavlovskému, mohlo odletět společně s humanitární pomocí do Turecka. I takové maličkosti jsou důležité a pro příště víme, že to lze, když bude třeba.    

Byla to pro vás, kompletně, nejnáročnější mise?

(Michal) Já byl na první ostrý zahraniční misi, tak ano, byla. (smích)

(Pavel) Ano, taky. Já byl sice nedávno v Bejrútu, po výbuchu skladu v přístavu, ale to se vůbec nedá srovnat.

Povídání by mohlo pokračovat ještě na mnoha a mnoha stranách, ale na to by kapacita našeho časopisu opravdu nestačila. V době psaní tohoto závěru byla zveřejněna aktuální čísla o obětech zemětřesení – Turecko uvádí 46 tisíc a Sýrie téměř 7 tisíc mrtvých. Není to ovšem konečné číslo, protože je zde kategorie pohřešovaných osob a u ní oficiální statistiky prostě neexistují. Takže konečné číslo známo asi nikdy nebude. Turecký prezident ve svém projevu přislíbil všem postiženým novou a krásnou budoucnost. Stát se o ně, prý, postará. Asi bych byl naivní, kdybych se domníval, že se tak skutečně stane. Že každému bude nabídnuta adekvátní pomoc. Pro tisíce, desetitisíce a miliony lidí se jedním ránem změnil celý svět, a nebyla to změna k lepšímu. Proto našim kynologům přeji, aby zůstali doma a už nikdy nikam letět nemuseli. Sice bychom neměli zajímavý rozhovor, ale ten si klidně dokáži odpustit.

Zobrazení: 846