„Pohádek jsem slyšel víc, než jich odvyprávěla Šeherezáda. Veskrze jsou celníci ale dobráci. Přesto právo musí platit pro všechny. Bez výjimky!“

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: čtvrtek 31. srpen 2023 Autor Irena Seifertová Vytisknout E-mail

Přiznám se, že z rozhovoru na téma „celní správa“ jsem úplně nadšená nebyla. Nic nekupuji, nic neprodávám, tedy představu o tom, co vlastně dělají, mám hodně omezenou. Nejvíce se mi vybavili celníci na státních hranicích v době socialismu a novodobě, když mě zastavili kvůli kontrole dálniční známky. Teda, když se ještě lepila na přední sklo. O tom, co všechno dělají pro Prahu, jsem vyjma spolupráce s námi, neměla tedy moc ponětí. Rozhovor s ředitelem Celního úřadu pro hlavní město Prahu panem plk. Mgr. Josefem Vachtlem, zastáncem práva, milovníkem historie, statistiky a rumů, byl i díky jeho vypravěčským schopnostem a velké dávce humoru obrovským zážitkem.  Ač vinařka, měla jsem na konci strašnou chuť ochutnat nějaký dobrý rum. Během rozhovoru jsem si také nejednou uvědomila, že jejich všeobecný respekt jim my strážníci, můžeme tak trochu závidět.

Začneme takovou klasickou otázkou na úvod  – nemohl byste našim čtenářům představit Vámi řízenou organizaci?

Celní úřad pro hlavní město Prahu má aktuálně 400 zaměstnanců, z nichž 90 je civilních pracovníků, ostatní jsou ve služebním poměru. Někteří pracují ve směnách, někteří v pravidelném pracovním režimu. V reálu, ale pracujeme podle potřeb klienta. Úřad má šest  odborů, a mezi nimi je i Správa příjmů a vymáhání a odbor dohledu, s kterými nejvíce spolupracujete vy, jako městská policie. Nechci se moc chlubit, ale ve vymáhání jsme velmi úspěšní, patříme ke špičce, a to především díky elektronizaci a digitalizaci celého systému.  Jedním „kliknutím“ jsme si schopni zjistit potřebné informace od všech bank a dalších institucí, což je ohromná výhoda. Neznamená to ale, že máme přístupy k účtům. Tím jedním kliknutím mám na mysli to, že jsme schopni najednou obeslat všechny dotčené instituce, od kterých potřebujeme informace o „finančních možnostech“ hříšníků. Pokud si to jednotlivá města řeší sama, musejí dané instituce obesílat jednotlivě, což je poněkud zdlouhavé. Stejně jako městská policie, i celní úřad zasílá vyrozumění – výzvu k úhradě, ale dovolím si tvrdit, že má zcela jinou váhu, než když ji dotyčný dostane od kohokoliv jiného a samozřejmě platí, že dlužníka vyrozumíváme toliko jednou, pokud se opakuje, už k tomu není důvod.

Abych se ale vrátil k otázce. Celní správa má čtyři nosné agendy. Vybíráme cla, vybíráme spotřební daně, dohlížíme na hazard a pak máme na starosti tzv. dělenou správu. Jsme jakýmisi obecnými vymahači a vymáháme pokuty, nejen pro vás jako městskou policii, ale také pro další města a obce, kterých je aktuálně 145. Pro představu ročně vybereme 52 miliard korun ze spotřební daně, 3 miliardy na clech a v rámci dělené správy 0,5 miliardy na pokutách. Prvním průkopníkem v systému vymáhání pokut bylo město Říčany, které je známé tím, že má úsekové měřiče rychlosti na mnoha místech. Po Říčanech nás oslovil právě váš pan ředitel, zda bychom tuto činnost nemohli od pražských strážníků převzít my. Z počátku nebyla k této spolupráci velká vůle od našich nadřízených, ale neboť jsme (ředitel Celního úřadu pro Prahu a ředitel pražské městské policie – pozn. redakce)   byli přesvědčeni, že tato spolupráce bude ku prospěchu všech, velmi neodbytně a možná až urputně jsme za danou věc bojovali. Po určitých peripetiích se nám nakonec společnými silami podařilo systém prosadit. V jeden okamžik jsme tak začali vymáhat pokuty pro pražskou městskou policii a také statutární město Ústí nad Labem. Spolupráce s Říčany, Ústím a pražskou městskou policií odstartovala tuto činnost. Až později, hovoříme o několika letech, jsme začali spolupracovat také s pražským magistrátem. Tu neodbytnost a houževnatost máme s vaším panem ředitele společnou. 

Můžete být trochu konkrétnější? Ať našim čtenářům přiblížíme důvod, proč pro městskou policii pokuty vymáháte. Zákon umožňuje strážníkům, stejně jako policistům a celníkům, zadržet registrační značku někomu, komu byla pravomocně uložena pokuta za dopravní přestupek a dotyčný ji nezaplatil. Jedná se zejména o pokuty, které nebyly na místě zaplaceny a byly předány do tzv. dělené správy k vymožení. Toto opatření má zlepšit vymahatelnost pravomocně uložených pokut.

Jak už jsem řekl, cesta to nebyla úplně snadná. Museli jsme vše projednat s Generálním ředitelstvím cel a Ministerstvem financí, kde jsme dostávali neutrální až vyhýbavé odpovědi s odůvodněním, že novela zákona byla v první řadě směrována právě na města a obce, nikoli na městskou policii a zda to zvládneme. Po řadě jednání se nám podařilo dotčené instituce přesvědčit, a my jsme s vámi mohli začít spolupracovat. Pokud se podíváme do historie, byli to právě celníci, kteří vždy sloužili panovníkovi a městu.  A protože jsme pražští celníci, řekli jsme si, že bychom měli i tady v této oblasti pomoci,  i přesto, že činností, které se týkají vymáhání, máme opravdu hodně. Pro představu … pražská historie celníků sahá do 10. století, konkrétně počátky jsou zmíněny již zakládací listině Břevnovského kláštera. Zde je první písemná zmínka, což je důkazem toho, že je naše práce skutečně historická. Sloužíme od doby, co se stala města městy, obchod obchodem. Zkrátka chtěli jsme navázat na tisíciletou tradici výběrčích, a protože jsme v Praze, komu jinému bychom měli svoje služby nabídnout než hlavnímu městu, potažmo městské policii.

Jaký objem z celkové činnosti představuje pro Vámi řízený úřad agenda „městská policie“?

Statistika možná trochu nuda je, ale mě strašně baví.  Takže se to dá vyčíslit téměř přesně. Z celkového objemu toho, co vymáháme v rámci dělené správy, tvoří 15 až 20 procent činnosti magistrát a městská policie. Což vůbec není malé číslo. To, že nyní vymáháme pokuty pro 145 měst, jasně dokazuje, že v nich sedí progresivní lidé, kteří si uvědomují nutnost vymahatelnosti práva. Protože rozdávat pokuty, které nikdo neuhradí, je k ničemu.  A proč nejít cestou spolupráce s někým, kdo je umí efektivně vymáhat. Jakékoliv právo, které je nevymahatelné, je bezzubé a je jen pouhým cárem papíru. Jaká pak může být motivace městských strážníků a dalších, kteří dnes a denně řeší přestupky, když vědí, že přestupci pokuty nezaplatí. To musí být strašně demotivující. Dříve nebo později si musí položit otázku, proč to vlastně dělají. Typickým příkladem jsou cizinci. Mnoho měst a obcí jim dříve pokuty vůbec neukládaly. Proč, když je stejně nezaplatí.  Nejde přeci na jednu stranu nadávat, že si tady cizinci dělají, co chtějí, na druhou s tím nic nedělat, protože oni stejně žádné peníze nezaplatí. Toto se už ale naštěstí změnilo. Osobně jsem velmi rád za všechny, kteří se této problematice věnují. Ti, kteří ještě stále ne, musíme přesvědčit o tom, že nám celníkům se daří pokuty účinně vymáhat. Protože právo v České republice musí platit pro všechny. Bez výjimky.

Zmínil jste cizince, jak je to v případě lidí bez domova? Strážníci se většinově snaží tyto nemajetné lidi řešit domluvou, ale někdy to prostě nejde. Drtivá většina těchto přestupků pak skončí u správního orgánu. Jak postupujete vy v těchto případech?

Máte pravdu, že vymahatelnost je v těchto případech úplně nejobtížnější. Čas od času se ale stane, že i tito lidé mohou přijít například v rámci dědického řízení k nějakému majetku a dostat se tak k penězům. Vedle veřejného pořádku jsou lidé bez domova a také drogově závislí velmi často řešeni za krádeže. A nejen za ty drobné. Proto máme také velmi dobře nastavenou spolupráci i se státní policií.  Zkusím vysvětlit na krádeži drahého jízdního kola. Strážníci si například všimnou, že má osoba bez domova u sebe kolo, které si sama nemohla pořídit. Je nové a cena vysoká. Dotyčný ale neumí vysvětlit, jak je k němu přišel. Vzniká tedy podezření z trestné činnosti a do věci se zapojuje státní policie. Bohužel tito lidé umí velmi dobře a rychle odstranit specifické znaky, které by policisty dovedly k identifikaci skutečného majitele, poškozeného. Přestože je tedy na první pohled zjevné, že jde o kradenou věc, ale díky rychlému odstranění důležitých znaků se nedá původní majitel dohledat, vyšetřování trestného činu se po čase odloží. V tu chvíli ale můžeme vstoupit do hry my. Dotyčného si prolustrujeme a pokud má nedoplatky, tak můžeme takové zboží sepsat k exekuci. Zboží, tedy kolo  následně prodáme v dražbě a částečně tak umoříme jeho dluhy. Jedná se o velmi běžnou praxi. Teď se mi vybavil jeden kuriózní případ … jsme na Policii ČR, ve vedlejší místnosti policisté vrací osobě, které se nepodařilo prokázat trestný čin, drahé jízdní kolo. Dotyčný ještě několikrát zopakuje, že je jeho a neopomene zdůraznit, že má k němu vřelý osobní vztah, nebojí se použít i výraz mateřský. Model kola je na trhu zhruba tři měsíce, on ale přesto tvrdí, že už ho vlastní více jak sedm let. V tuto chvíli přicházíme na scénu my celníci. Předem máme připravený dokument, kde jsou sepsány všechny jeho movité věci k exekuci, které mu na základě toho zabavíme. A už se dostávám k té kuriozitě – naprosto nemajetná osoba, vyjma vlastnictví drahého kola, po našem příchodu vzala do roku svůj mobilní telefon v hodnotě cca 20 tisíc korun, a zavolala svému známému, aby mu poradil, jak z této prekérní situace ven. Když dotelefonoval, do soupisu movitých věcí jsme mu dopsali i onen mobilní telefon. Kde nemusel být, kdyby si „nepotřeboval“ zavolat. My jsme veskrze dobráci. 

Když Vás tak poslouchám, znamená to, že vymahatelnost z vaší strany je téměř stoprocentní …

To zase ne. Musíte brát v potaz, že většina pokut jde z úsekových měřičů a v případě cizinců je možné pokutu vymoci pouze tak, že cizince zastavíme přímo v terénu. Abych trochu přiblížil, jak na neplatiče obecně vlastně přijdeme. Naše auta jsou vybavena technickým zařízením, které načítá registrační značky a za jízdy nám vyskočí upozornění, že se jedná o dlužníka. Dotyčného pak zastavíme, a pokud nám nezaplatí na místě celou dlužnou částku, odebereme mu buď registrační značku nebo jeho vozidlo odstavíme na naše parkoviště. V případě cizince, který na našem území spáchá nějakou výtržnost nebo třeba překročí rychlost a znovu naši zemi navštíví po 6 letech a my zrovna kolem něj neprojedeme, má skutečně štěstí, protože ho nejsme schopni nedohledat. Jedná se tedy o případy, které nám tu statistiku trochu kazí. Na druhou stranu u právnických osob, a to i u těch zahraničních, je vymahatelnost skutečně vysoká.  Jedná se o více jak 50 procent. Pak jsou ale případy, které nám statistiku naopak zvedají. Pamatuji si na případy, kdy jsme řešili nezaplacené pokuty některých nepoctivých taxikářů. Netvrdím, že taxikář rovná se podvodník. Ale prostě jsou mezi nimi tací, kteří mají x desítek nezaplacených pokut. Kromě nezaplacených pokut se pak ale tváří, že nic jiného nemají. Auto, kterým si vydělávají, převedou jednoduše třeba na babičku. Jestli si ale někdo myslí, že tihle lidé přestanou taxikařit, tak se hluboce mýlí. Jezdí dál, zpravidla na koncesi kamaráda. Po zákonné úpravě, kdy je možné řešit nejen provozovatele, ale také řidiče, jsme tak třem taxikářům odstavili auta a výsledek se dostavil. Žádný provozovatel nechce, aby mu jeho auto stálo. Stojící auto nic nevydělá. Tahle naše akce se velmi rychle rozkřikla mezi částí této nepoctivé komunity a my jsme následně od taxikářů obdrželi celou řadu žádostí o splátkový kalendář.  Jen pro představu, u nás splátkový kalendář nefunguje stylem, jednou uhradím, pak x měsíců nic, pak zase něco málo pošlu a takto „splácím“ svůj dluh i řadu let. Kdepak. My požadujeme pravidelné splátky rozvržené maximálně do jednoho roku. K udělení výjimky musí být skutečně pádný důvod.



Když mluvíte o těch cizincích, jaké jsou další možnosti „jak na ně“? Podle toho, co jste říkal, je musíte zastihnout na území České republiky …

Celý proces začíná u všech institucí stejně. Tedy i my začínáme písemným vyrozuměním. Pokud na ně nereagují, jsme v dalším postupu nekompromisní. Teď obecně, je jedno, zda se jedná o Čecha nebo cizince, spousta jich výzvu měst k zaplacení pokut ignoruje, ale ve chvíli, kdy se ozveme my celníci, zaplatí. A tak je to i v případě některých cizinců. Pak už se dostáváme k té druhé skupině, která nereaguje ani na naši obsílku. V tu chvíli využíváme všech zákonných způsobů, jak se k dlužným částkám dostat. Tak například cizinci s přechodným pobytem musí pravidelně poskytovat údaje o bezdlužnosti, pokud to tak není, není jim prodloužen pobyt na našem území. Díky této evidenci máme informace i my. Stejně tak vidíme do údajů Finanční správy. Stále spousta lidí tvrdí, že nic nemá. Řeknou vám, že jsou v podstatě chudáci, kteří by sami potřebovali pomoc. A pak … světe, div se … zjistíme, že mají různé přeplatky na daních. A že jich někdo má. To, že se peněz z přeplatků nikdy nedočkají, asi nemusím zdůrazňovat … prostě jen „ťukneme“ a peníze z nich převedeme k nám. S příchodem jara máme uhrazeno tisíce nedoplatků právě z různých přeplatků.

Co cizincům hrozí, pokud nezaplatí?

Ve chvíli, kde je zastavíme, musí dluhy z pokut zaplatit přímo na místě. Není možný žádný převod, složenka, splátky a podobně.  Platby přijímáme v hotovosti, nebo prostřednictvím platební karty. Žádné ale na pobočce, zítra, večer, za týden a podobně. Ihned. Pokud nezaplatí, odebereme registrační značku, v případě, že se jedná o více nedoplatků, odstavíme mu auto.  To znamená, že nás doprovodí na námi určené místo, což je pobočka Hostivař, a tam jeho auto zůstává do doby, než všechno zaplatí. Velkým problémem jsou například auta zahraničních leasingových společností. Představte si, že jste cizinec, který nikdy nic na území našeho státu nespáchal. Ale máte auto leasingovky, jejíž klienti u nás páchali přestupky o sto šest a nikdy za ně neplatili.  Celkový dluh za všechny pokuty této společnosti dosáhl na částku třeba 100 tisíc korun. A my zrovna jedeme kolem vás, na našem zařízení svítí „červená – pozor dlužník“ … auto logicky zastavíme. Dokud řidič neuhradí celý dluh, nepustíme ho dál. Buď zaplatí na místě, nebo má prostě smůlu.

Jak jste na tom s agresivitou lidí? Upřímně, mně se stát, že po mně chcete peníze, přestože nikde nic nedlužím, jen mám auto na leasing, tak nevím, nevím … asi bych nebyla ráda. Navíc naši kolegové v ulicích čelí agresivitě dnes a denně za mnohem banálnější věci.

Neměla byste radost, že?  Možná jsem takový otravný typ ředitele, ale občas si dělám dny s hlídkami v terénu. Nechci být odtržen od reality. Před čtrnácti dny jsem byl v ulicích se svými lidmi, jedeme v autě, kontroly registračních značek zvesela běží a najednou jedna začne blikat červeně. Před námi jede nákladní auto s přívěsem. Z databáze jsme okamžitě zjistili, že na návěsu je dluh 2 tisíce za dopravní pokuty.  Během kontroly pak vyšlo najevo, že návěs patří právnické osobě v likvidaci s dluhem 2 tisíce korun. Tahač pro změnu jiné právnické osobě, taktéž v likvidaci, dluh 8 tisíc korun.  Prekérní situace pro řidiče, který s dluhy nemá co dočinění, protože poctivě za pronájem jak tahače, tak návěsu platí. Jenže pro nás to není podstatné. No, jak jste řekla vy, neměl radost. Varianty jsou pouze dvě – buď na místě zaplať, nebo tahač i návěs odstavíme.  Přestože byl muž situací zaskočen, nakonec vcelku v poklidu zaplatil. Tenkrát jsem mu poradil, aby místo příští platby za pronájem poslal majitelům náš doklad.  Od kolegů ale vím, že ne všechny situace proběhnou takto v klidu. U lidí, kteří jsou zvyklí obcházet zákon pravidelně, kteří se berou za svá práva, ale naprosto ignorují, že s právy se pojí také povinnosti, u nich klidné jednání nebývá zvykem. Velmi často se také setkáváme s virtuální agresivitou. To jsou případy, kdy si dlužníci při platbě v on-line prostředí neodpustí „poslední slovo“ a v kolonce „zpráva pro příjemce“ nám zanechají vzkaz. Občas se červenám i já, a to jsem na ledasco zvyklý. Na tyto vzkazy reagujeme v podstatě velice vstřícně.  Podle míry vulgarity okamžitě ukládáme pořádkové pokuty mezi 3 až 10 tisíci korunami.

Jaké je úspěšnost těchto plateb?

Stoprocentní. Dotyčný posílá peníze ze svého účtu a ví, že v případě nezaplacení bychom mu částku zexekutovali. Máme pár případů, které se dostaly až k soudu, a ten vždy potvrdil správnost našeho rozhodnutí. Přestože jsme zaměstnanci veřejné správy a musíme být vůči některým věcem odolnější, tedy více strpět, mám za to, že vše má své hranice.  Agresivitu, byť jen slovní, nejsme ochotni tolerovat. Hned se mi vybavuje příběh muže, který od nás dostal za peprný vzkaz příjemci pořádkovou pokutu ve výši 10 tisíc korun. Když nám ji obratem poslal, stejně mu to nedalo a připsal další vzkaz … možná jsem byl vulgární, jak vy říkáte, ale vy máte také svoje mouchy a jen Bůh nás jednou rozsoudí …  Všechna literární díla mi moji kolegové vždy předkládají, a pokud vyhodnotím, že je to tzv. přes čáru, okamžitě to předávám našemu právnímu oddělení. Pokud se dlužníci nevyhnou vulgaritám na místě, ukládáme pořádkovou pokutu minimálně ve výši 2 tisíc korun.

Vaše auta jsou vybavena systémem na snímání registračních značek, jsou také vaši zaměstnanci vybaveni osobními kamerami?

Ano, jsou. Agresivita ve společnosti je skutečně vysoká, to vám nemusím říkat. Všechny situace se proto nahrávají. Záznam slouží mimo jiné i k ochraně samotných zaměstnanců proti případným problémům. Kamery fungují samozřejmě i preventivně. Ve chvíli, kdy přijde upozornění na nahrávání, chování hříšníků se značně mění. Obecně ale platí, že jako celníci máme respekt a právo si umíme vynutit.

Spustit osobní kameru je právo nebo povinnost?

Povinnost. Samozřejmě mohou nastat situace, kdy například z důvodu poruchy nebo vybité baterie nahrávání není možné. Pokud ale opominu tyto mimořádné případy, tak ano, snažíme se vše nahrávat na osobní kamery. A není to na dobrolnosti. Jsme, jsme bezpečnostní sbor, tedy neplatí žádná benevolence. Viděla jste film Bota jménem Melichar? Tu pasáž o přezouvání? („Vy se doma nepřezouváte, Dochlebo? – My to doma vedeme ještě postaru. – Jak postaru? – Z pokoje do kuchyně chodíme přes předsíň a ne přes náměstí, takže si nenašlapeme a neprší na nás.“) Tak žádné … my to tady vedeme tak nějak postaru. 

Můžete zmínit nějaký neobvyklý případ celního řízení, který jste řešili …

Zajímavých věcí máme spousty … Na naše kontejnerové depo v Hostivaři dorazil kontejner, který měl převážet bambusové výhonky a koření. Kontejner k nám sice plul standardní cestou, přesto ta cesta byla neúměrně dlouhá. Kontejner jsme proto zkontrolovali. V únoru byla venku strašná zima, mínus osm stupňů. Ve chvíli, kdy jsme ho otevřeli, vylétlo na nás asi dvě stě třicet šest tisíc sedm set osm mušek, které okamžitě jak vzlétly, padly mrazem na zem.  V tu ránu jsme měli na velké části celního prostoru přibližně třícentimetrovou plochu zmrzlých mušek. To prostě nechcete. Celý náklad byl tak kontaminován a musel být následně zlikvidován. Vzpomínám si také na 57 kontejnerů z Filipín. V kontejnerech měla být měď. Když jsme ale otevřeli první, vysypala se na nás suť po tajfunu. Prostě bylo tam všechno, co si jen dokážete představit – stavební materiály, části palem, uhynulých zvířat a další. Jednalo se o jeden z klasických podvodů, kdy cestou v překladištích kompletně vyměnili celý náklad. Pamatuji si také na dovoz para ořechů z Bolívie, kdy obchodník nechtěl čekat na příhodnější dobu a chtěl, jak jinak, také ušetřit. Na Vánoce dorazily dva kontejnery totálně plesnivých ořechů. Takže „opravdu ušetřil“.  Jestli někde neplatí heslo, kdo šetří, má za tři, tak v případě dovozu zboží rozhodně nikoliv. Vždycky musíte vzít v potaz mnoho proměnných. Zboží za 8,5 miliónu korun tak šlo do mého oblíbeného podniku. Mám dva oblíbené podniky – Bar Kochba a Spalovnu Malešice, můžete hádat kam…. 

Pane řediteli, Vy se zajímavými historkami jen hemžíte … 

Mezi moje nejoblíbenější historky patří ta o panence Zuzance. Tato kauza totiž nemá moc konkurentů. Jak asi víte, měkčené plasty obsahují ftaláty, takže se u hraček pro děti klade obrovský důraz na to, aby byly zdraví nezávadné, a vždy se tedy kontroluje povolený limit. Do Čech tehdy přicestoval kontejner plný Zuzky. Zuzka měla tolik certifikátů, navíc v šesti jazycích, to jste neviděli. Bylo zřejmé, že panenka není určena jen pro náš trh. Poslali jsme ji do laboratoře a vyšlo najevo, že byl 277x překročen povolený limit. Když jsme Zuzku přivezli do mého oblíbeného podniku, likvidovali ji asi na čtyřikrát, protože měli obavu, že by jim Zuzka zničila komín. Veškeré náklady spojené s případnou likvidací, včetně dopravy na místo likvidace a naší účasti, hradí vždy dovozce. My jsme v těchto případech takovými, s nadsázkou řečeno, neplatícími diváky.

Co v rámci dovozu vy celníci můžete kontrolovat?

V rámci dovozu úplně všechno. Primárně samozřejmě vyměřujeme clo a daně. Kontrolujeme ale také vše, co se týká zákazů a omezení. Hlavně se zaměřujeme na výrobky pro děti. Tak například přijel kontejner koloběžek z Číny. Už cena byla varovným signálem, za jednu 1,75 dolaru. Všude ostré hrany, zohýbané plasty. Řízení byla kapitola sama pro sebe … točíte řídítky ze strany na stranu a kolečko dole se ani nepohne a další a další šílenosti. Tak jsme vzorek poslali do laboratoře a na Českou obchodní inspekci a výsledek je vám asi jasný. Technicky nebezpečný výrobek. Pohádku o Šeherezádě asi znáte. Tak takových pohádek já slyšel xnásobně více, než jich stačila odvyprávět Sultánovi. V případě zmíněných koloběžek jsme se například dozvěděli, že sem nebyly dovezeny proto, aby šly do prodeje. Dovozce je prý chtěl zadarmo rozdávat dětem ve vyloučených lokalitách, pak také všem nemajetným, kteří by je svým dětem nemohli za normálních okolností koupit. Když jsme tehdy namítli, že se na nich ale nedá jezdit, bylo nám sděleno, že díky nim by se děti při pěkně zocelily a byly mnohem odolnější. A to byl vlastně záměr dovozu. Zocelit děti.

Stávají se případy, že dovozce zboží, které je určeno k likvidaci, nějak situaci bojkotuje?

Ne. Všechno je o penězích. Jen za pronájem kontejneru platí dovozce rejdaři nemalé peníze, pokud se  nejedná o osvědčeného zákazníka přichází v úvahu kauce. Za každý den prodlení, kdy nevrátí kontejner, dovozci naskakují nemalé peníze za zdržné. Stejné je to i v případě pozemních dopravců. Ti nechtějí někde čekat před celnicí … potřebují svoje auta v pohybu. A samozřejmě další a další. Dovozce je tak ze všech stran tlačený, aby danou situac,i co nejdříve vyřídil.

Pokud to není tajné, jak funguje systém kontrol …

O každém zboží víme mnohem dříve, než vstoupí na naše území. Existuje nějaká stupnice rizik v rámci Evropské unie, kterou posuzujeme, ale naprosto nezastupitelnou roli ve všech kontrolách hrají schopnosti konkrétního člověka. Největší případy jsme odhalili ne díky vyhodnocení jakéhosi rizikového faktoru, ale díky zkušenostem konkrétních zaměstnanců, rizikové analýzy, jsou ale také významným pomocníkem.

Jaká je průměrná doba proclení jednoho kontejneru?

Pokud jsou k dispozici všechna data a je možné je poslat elektronicky předem, může celé celní řízení trvat třeba 20 minut. To se ale bavíme o ideálním případě, kdy je vše, jak má být a neprobíhá kontrola dovozeného zboží. V případě kontroly se čas prodlužuje. Jen vyložit zboží trvá někdy den a čtvrt. To ale neznamená, že stejně dlouho trvá i nakládka zkontrolovaného zboží. Nikdy není možné zboží stejně nenaložit, protože samotný systém nakládky je strašně složitý. Jde přeci o to, naložit do daného prostoru, co nejvíce zboží. Pak se stávají případy, že se ke kontejneru musí připojit auto, kam se část zboží naloží. Protože se musí striktně dodržovat předpisy EU, nejde zde žádná česká lidová tvořivost aplikovat.

Jak je to s CITES? (Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, která má za úkol chránit více než 6000 druhů živočichů a kolem 33 000 druhů rostlin. Pozn. redakce)

Kontrolám se věnujeme jak v rámci celního řízení, kde největší záchyty jsou v rámci mezinárodních letišť, u nás se jedná o Letiště Václava Havla, a také v rámci pátrání, protože ne všechny exempláře přiletí. Mohou přicestovat i kontejnerovou dopravou, nebo jakkoli skrytě. Kontrola Washingtonské úmluvy se u nás důsledně vyžaduje a také realizuje. I v této oblasti jsme řešili spousty zajímavých případů. Ten pohled na zvířata, která jsou utlumena v jejich běžných reakcích, aby nějak zvládla cestu, často jsou bez vody a v zuboženém stavu, je vážně to nejhorší, co jsem viděl. Je na ně strašně smutný pohled. Obchod s těmito druhy v rozporu s úmluvou je reálně likviduje. Jedinou cestu, aby tento obchod přestal, osobně vidím v tom, přesvědčit místní o tom, že je mnohem výhodnější, než zvířata lovit a prodávat, dostat turisty k nim do země, kde jim zaplatí mnohem více nejen za pohled na zvířata v jejich přirozeném prostředí, ale i za další věci spojené s turistickým ruchem.

Jak často tyto případy řešíte? Dá se to opět nějak vyčíslit?

Pokud bych do nich započítal i případy, kdy se zvířata, teda jejich části, stanou součástí nějakých mastí a jiných přípravků, tak je to minimálně jeden případ za týden.

Jakou nejvyšší pokutu uložili pražští celníci?

No vidíte, my jsme vlastně zatím vůbec nezmínili jednu část naší činnosti, a to je boj s hazardem. Pokuty ve výši 5 miliónů korun nejsou v této oblasti ničím neobvyklým. Největší částky udělujeme za internetový hazard, pohybují se v milionech korun, nejvyšší jsme vybrali ve výši 20 milionu, kdy vlastníky domén jsou zahraniční společnosti se sídlem na Maltě, v Gibraltaru, Britských panenských ostrovech či Curacau. Hazard patří mezi naše klíčové oblasti, na které se zaměřujeme. Osobně proti němu nic nemám, pokud mluvím o kasinech, kdy hráči jsou movití lidé s dostatkem finančních prostředků na účtu a hrají ruletu. V těchto případech opravdu proč ne. Pokud ale mluvím o lidech, kteří žijí ze sociálních dávek, o lidech, kteří vydělané peníze utrácí za hazard a nedávají nic rodině, tady je moje tolerance k hazardu absolutně nulová. Proto jsem rád za trend, který v této oblasti nastolila Praha. S tímto druhem činnosti se navíc pojí jak drobná, tak závažná kriminalita.  My jsme se do boje proti hazardu zapojili v roce 2017, v té době byla Praha tak trochu hazardovým Klondikem. Jedna z prvních akcí, kterých jsem se zúčastnil, proběhla na Tylově náměstí v jedné z restaurací.  V paravány oddělené části její majitelé provozovali nelegální hernu s asi 20 automaty. Když jsme tam přišli, byly všechny obsazeny. Zahájili jsme standardní kontrolu, na jejímž konci byla značně vysoká pokuta. Během kontroly jsme nechali hráče dál hrát a až jsme všechno sepsali, zabavili jsme nejen všechny automaty, ale také všechny peníze, které do nich v průběhu úředních úkonů „pěkně nasypali“. Mimo jiné to byl důvod, proč jsme je nechali hrát i po našem příchodu. Majitel nám několikrát zopakoval, že u něj kontroly probíhají pravidelně a neopomněl zdůraznit, že vždy navíc bezproblémově. Pokud už dostal pokutu, tak se pohybovala maximálně kolem částky 5 tisíc korun. Za nás jsme mu řekli, že ani my jsme s kontrolou neměli žádné problémy, jen mu za zjištěné prohřešky ukládáme pokutu ve výši půl miliónu korun a herní automaty a vše kolem zabavujeme. Takto v konečném důsledku dopadlo 156 nelegálních heren v Praze. Tím jsme metropoli od nelegálního hazardu vyčistili. Jasně, že na nás majitelé nelegálních heren zkoušeli všemožné triky. Například automaty zazdili. Upravili vchod k nim tak, že se tam protáhl jeden člověk, a navíc pouze bokem…. Tak a teď jste celníci nahraní…  No, nebyli jsme. Zeď jsme jednoduše vybourali a bylo. Po těchto akcí byli provozovatelé nelegálního hazardu v šoku.  Jedna z nelegálních heren v Sapě byla například „schovaná“ za salonem se svatebními šaty. Salon nás na první dobrou upoutal svou výjimečností. Nedalo se do něj dostat jinak než na specifické zazvonění a po ověření identity.  V té době nebylo neobvyklé, když jsme v hotovosti našli v automatech 900 tisíc korun v hotovosti. Jsem tedy velmi rád, že nově nebudou moci být součástí kasin technické hry a bude se v nich moci hrát pouze ruleta a Blackjack. Tím totiž většina kasin z Prahy fakticky vymizí.

Jak dlouho trvalo, než jste Prahu od nelegálního hazardu vyčistili?

Během prvního roku, kdy jsme se do boje s hazardem pustili, zmizelo z Prahy 120 heren. Dneska mě těší, že v místech, kde dřív byly, vidím užitečné věci. Třeba prodejnu s biopotravinami nebo kadeřnictví.

Byli vaši zaměstnanci na boj s hazardem nějak speciálně proškoleni?

Jasně. Všichni například umí perfektně hrát a musí umět dokonale splynout s prostředím. To je základ úspěchu.

Napadá Vás ještě něco, co jsme nezmínili …

Snad už jen to, že v Praze je skvělá spolupráce nejen s vámi, městskou policií, ale také se složkami Integrovaného záchranného systému a já jsem opravdu pyšný na to, jak to v Praze funguje. 

To je krásná tečka za závěr. Mohu mít ještě už opravdu poslední otázku? Slyšela jsem, že jste velikým milovníkem, znalcem a sběratelem rumů …

Přiznávám se bez mučení, rumy jsou mojí vášní.  Kupuji je různě a moc rád jimi i obdarovávám i kamarády.  Tato oblast má obrovskou historii, tradici a je unikátní. Není rum, aby měl stejnou barvu, chuť a vůni. To má rum společné s vínem a koňakem. Moje sbírka už je opravdu velká, mám v ní rumy z 98 zemí. O tyhle poklady se ale sběratel musí starat úplně stejně, jako ten, kdo je vyráběl. Každý rum má svůj příběh. Před 12 lety jsem ochutnal úplně náhodou první kvalitní rum, který mi strašně chutnal, tak jsem se začal o tuhle oblast zajímat, studovat ji a také jsem si koupil pár prvních vzorků. Protože mi rum zachutnal, přidal jsem i k lásce k vínu i lásku k rumu. S každou novou rumérií se nejprve seznámím, vše si o ní načtu, i o té oblasti, kde třtinu pěstují a pak ochutnávám a ochutnávám a případně nakupuji. Je fakt, že moje sbírka čítá i rumové skvosty. Ale je to nejenom o degustatci, ale zejména o četbě a příběhu, to děla z lahve skutečný skvost.  Ne každé víno, je určené k archivaci, na rozdíl od rumů. Tady platí, že se časem zjemňují, ale samozřejmě smysl dává sbírat ty, které mjsou něčím unikátní. Na to jako první přišli námořníci, kteří dostávali svůj denní příděl a  po roce plavby zjistili, jak moc se chuť rumu uzavřeného v dřevěném sudu změnila. Rum na rozdíl od vína vydrží i specifické vysoké teploty. Stačí jednou za tři měsíce láhev položit, aby se korek pořádně nasákl. Kontroluje se také jeho pevnost, aby nedošlo k úniku z lahve. Velké rumérie fakt dělají výborné rumy s příběhem, často v krásných lahvích.

Děkuji za rozhovor

Irena Seifertová

Zobrazení: 738