P.S. žij

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: čtvrtek 31. srpen 2023 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Lze předpokládat, že člověka, který právě čte řádky našeho časopisu, zajímá práce Městské policie Praha a že sleduje také její profil na Facebooku, hlavním komunikačním kanálu směrem k veřejnosti.

Na naší „zdi“ se nejčastěji objevují příspěvky o zadržení řidičů pod vlivem alkoholu, polapení „umělců“ se sprejem v ruce, řešení osob narušujících veřejný pořádek a další. Jste-li opravdu pravidelným čtenářem, jistě vám neuteklo, že se stále více začínají objevovat texty, znějící zhruba takto:

Víkend sebevrahů

Tři pokusy o sebevraždu řešili uplynulý víkend pražští strážníci. Dva muže a ženu předali do péče záchranářů.

V parku na Karlově náměstí mávl na hlídku v pátek odpoledne 54letý muž. Ležel na trávě a strážníkům řekl, že se s ním rozvedla žena a on už nechce žít. V parku vyhlíží „vhodnou větev“, na které by se oběsil, a kdyby se mu to nepovedlo, je rozhodnutý skočit pod soupravu metra. Přivolaní záchranáři ho odvezli do Psychiatrické léčebny Bohnice, odkud poté dobrovolně odešel.

V neděli, několik minut po půlnoci, si operátor kamerového systému všiml muže, který se na Václavském náměstí, u kašny pod Národním muzeem, polil hořlavinou, zapálil a následně skočil do kašny a plameny uhasil. Hlídka dorazila za minutu a našla zmateného muže v šoku, s popáleninami na horní části těla, který byl při vědomí, komunikoval, na bolest si nestěžoval. Čtyřiadvacetiletého muže s psychickými problémy si převzali následně záchranáři. Strážníci také zjistili, že muž byl v celostátním pátrání, protože odešel z psychiatrické léčebny.

Stejný den večer přivolali strážníci záchranáře do bytu v Opletalově ulici v Praze 1 k 19leté dívce, která se snažila sebepoškozovat. Také ona skončila v péči odborníků.

Bohužel se nejedná o náhodu a trend je celkem zřejmý. Každý rok spáchá v České republice sebevraždu zhruba 1300 osob a díky velké koncentraci obyvatel velká část těchto incidentů připadá na samotné hlavní město. Pro tu část lidí, kteří se rozhodnou ukončit svůj život na veřejnosti, jsou pak neustále hlídkující strážníci často prvním kontaktem a záchranou.

Jak už jsem zmínil, strážníci mohou přijet na místo včas, sebevraždu dotyčnému rozmluvit nebo ho přímo vyrvat ze chřtánu smrti během již započatého pokusu, ale samotný společenský fenomén nevyřeší. Na tom v současnosti pracují jiní. Konkrétně speciální Pracovní skupina prevence a výzkumu sebevražd, která se pomocí několika nástrojů, jako je osvěta, snaží doslova zachraňovat ty, kterým už došel i poslední zbytek sil. A právě jejich práci bych dnes rád představil. Přeji příjemné čtení.

Představili byste váš projekt?

Jsme Pracovní skupina prevence a výzkum sebevražd v rámci Národního ústavu duševního zdraví. Web www.sebevrazdy.cz jsme vytvořili za účelem poskytnutí relevantních informací pro širokou i odbornou veřejnost, šíření užitečných materiálů (např. bezpečnostní plán pro lidi, kteří mají myšlenky na sebevraždu, nebo infografiky pro blízké osoby či pro školy) a také síť pomoci. Na webu je také k dispozici chatová poradna Nepanikař. Naším cílem je zvyšovat povědomí lidí o tomto tématu, tedy například aby věděli, jak pomoci někomu, kdo se potýká se sebevražednými myšlenkami. V mnoha případech se dá sebevraždám předcházet, jen je potřeba vědět, jak takový člověk může vypadat a jak mu můžu pomoci.

Dle statistik spáchají v České republice sebevraždu průměrně 3 lidé denně. Jaké jsou nejčastější příčiny?

Příčiny bohužel nejsou dobře známé, o motivech můžeme spíše spekulovat. Co se ukazuje v praxi, tak mezi nejčastější příčiny patří absence smyslu života, duševní onemocnění, zejména deprese, rozpad či ztráta vztahů, sociální či ekonomická situace člověka, dlouhodobé či neléčitelné somatické onemocnění či třeba sebevražda v rodině. Je důležité si také uvědomit, že obvykle za sebevraždou nestojí jeden jediný důvod, ale spíše jejich kombinace. Tyto problémy se mohou nabalovat a v momentě, kdy se s nimi člověk potýká řadu měsíců nebo i let bez vidiny řešení, bez lidí, kteří by ho/jí podrželi, bez odborné pomoci, může být představa smrti přijatelnější než život.

Jak se toto číslo měnilo v čase? Mají velký vliv sociální sítě?

Počty sebevražd v jednotlivých letech kolísají. Za posledních 10 let jsme byli svědky trvalého poklesu, než se počty v letech 2019–2021 v České republice ustálily kolem 1200 případů za rok. V roce 2022 počet sebevražd bohužel opět narostl na 1302 případů. Příčiny těchto změn není možné dost dobře rozklíčovat. Jedná se o kombinaci širokého společenského vývoje (nezaměstnanost, inflace, dostupnost služeb péče o duševní zdraví, celospolečenské klima), osobního well-beingu a kvality osobních vztahů, které budou reflektovat celospolečenský vývoj. Sociální sítě jsou pak jedním z mnoha prvků, který do celé rovnice vstupují, a to pozitivním i negativním vlivem. Existují výzkumy, které ukazují, že užívání sociálních sítí, zejména v dospívání, je návykové a je zde pak větší pravděpodobnost výskytu úzkostí, depresí či sebevražedných myšlenek. Je potřeba však pamatovat na to, že to není černobílé, sociální sítě totiž přináší další výzvy, jako je např. napodobování určitého chování (může se týkat zejména sebepoškozování), kyberšikana nebo porovnání sama sebe s ostatními na síti, což leckdy u dospívajících vede ke sníženému sebevědomí a zhoršenému vnímání sebe sama. Na druhou stranu mnoho studií referuje také o pozitivních vlivech. Pozorujeme, že někteří lidé mají díky sociálním sítím vytvořenou svoji podpůrnou síť, která je zachytí, když se něco děje. Také bývá inspirující, když nějaká známá osobnost mluví nahlas o svých potížích a o tom, jak vyhledala pomoc. Tedy sociální sítě v tomto ohledu mohou poskytovat pocit, že člověk není sám a že má komunitu, umožňují nějakou možnost se vyjádřit nebo třeba získat pomoc (např. skrze krizové služby na chatu).

Jak proti fenoménu nejlépe bojovat? Například když začnu cítit, že se posouvám řekněme na temnou stranu. Nebo u někoho blízkého, kdo se mi svěří?

Pokud myslíte na sebevraždu, bolest se může zdát trvalá a ochromující. Existují však způsoby, jak se vyrovnat se sebevražednými myšlenkami a bolest překonat. Je důležité o tom někomu říct a nebýt na to sám. Je potřeba vyhledat odbornou pomoc. Sdílení s druhým přináší úlevu. Pomoc a podpora jsou k dispozici právě teď. Můžete se naučit, jak tyto myšlenky zvládat a být v bezpečí. Zde si můžete stáhnout bezpečnostní plán, který vám může pomoci, pokud máte myšlenky na sebevraždu. Pokud máte strach o někoho z okolí, existuje několik možností, co můžete dělat. Můžete se naučit rozeznat varovné signály, jak a na co se ptát a jak zajistit pomoc. Tyto informace podrobně uvádíme na našem webu. Pamatujte si, že jednat je vždy nejlepší volba. Pokud se však jedná o akutní krizi a je potřeba okamžitá pomoc, tak osobu nikdy nenechávejte o samotě a neodkladně volejte tísňovou linku 112.

Věnujete se také sebepoškozování. Jak to souvisí s tématem sebevražd?

Sebepoškozování a sebevražedné jednání jsou dva jevy, které mohou, ale nemusí, spolu souviset. Z výzkumů se ukazuje, že spolu často korelují. Sebepoškozování je rizikový faktor pro sebevražedné jednání a vidíme, že u lidí, kteří se sebepoškozují, je vyšší pravděpodobnost, že se u nich v budoucnu objeví i sebevražedné myšlenky či jednání. Ze studií se ukazuje, že jde o 55–85 % lidí. Také ale jsou lidé, kteří se sebepoškozují, a zůstává to jen na této úrovni. A pak jsou také lidé, kteří mají sebevražedné myšlenky či si chtějí vzít život, ale sebepoškozování v anamnéze nemají. Nemůžeme tedy říct, že přítomnost jednoho jednoznačně znamená i přítomnost druhého. Obojí ale znamená, že se člověk – z různých důvodů – obrací sám proti sobě.

Na vaší stránce je možné sdílet svůj příběh. Jde o jistý typ terapie sdílením? Nebo jaký je záměr?

Ukazuje se, že sdílení příběhů, ve kterých je zanesena naděje, je léčivé. Snažíme se proto posbírat takové příběhy, ať už jsou z pohledu pozůstalých a toho, jak se oni vypořádali s bolestí po odchodu jejich blízkého, nebo z pohledu lidí, kteří přežili svůj pokus o sebevraždu a vypráví, co jim pomohlo. Věříme, že i pro lidi, kteří to píší, to vlastně může být jistá forma terapie, zároveň to nabízí unikátní možnost nahlédnout do mysli někoho, kdo má přímou zkušenost, a více sebevraždě porozumět. Příběhy také mohou s někým rezonovat a poskytnout pocit, že v tom není sám/sama a že něčím podobným si procházeli i jiní lidé. To je také naším cílem.

V roce 2020 jste představili Národní akční plán prevence sebevražd. Jaký si od něj slibujete přínos?

Plán je na roky 2020–2030 a doufáme, že přínos bude praktický. Tedy že se opravdu do roku 2030 sníží míra sebevražednosti v České republice, a to za pomoci jednotlivých opatření, která jsou v plánu zanesena. Jde o oficiální dokument, který byl v roce 2020 přijat vládou, je do něj zapojena řada klíčových aktérů, jako jsou jednotlivá ministerstva, Ústav zdravotnických informací a statistiky, Toxikologické informační středisko, Správa železnic, Státní ústav pro kontrolu léčiv a další relevantní organizace, Národní ústav duševního zdraví a další. Nyní se snažíme jednotlivá opatření posouvat k realizaci. Aktuálně například spolupracujeme se Správou železnic a dopravci na vývoji školení pro drážní zaměstnance, aby byli schopni identifikovat a pomoct člověku, který by mohl zvažovat sebevraždu. Také jsme vytvořili Metodické doporučení pro učitele o sebevražedném jednání a vhodných postupech, připravujeme pilotní projekt, jehož obsahem jsou podpůrné skupiny pro pozůstalé po sebevraždě, edukační balíčky pro různé cílové skupiny a zajištění větší návaznosti péče – tedy aby člověk, který opustí hospitalizaci z důvodu záměrného sebepoškození (mluvíme o pokusu o sebevraždu), byl lépe zachycen v systému péče, neboť ta doba po hospitalizaci je velmi kritická pro jeho další vývoj.

Jaké máte plány do budoucna?

Pokračovat v osvětě prostřednictvím informací založených na důkazech. Rádi bychom na web přidávali nové články, příběhy či rozhovory s lidmi napříč různými obory, kteří přichází s tématem sebevraždy do kontaktu. Chceme také pokračovat v tvorbě různých materiálů, které dáváme volně ke stažení na web či v pořádání osvětových akcí. Například nyní na podzim chystáme druhý ročník pochodu pro pozůstalé po sebevraždě a soustředíme se také na pravidelné reportování o tématu sebevražd a sebepoškozování. Kromě webu fungujeme také na sociálních sítích Facebook a Instagram, kam pravidelně přidáváme různé zajímavé informace, akce a podněty, které mohou být relevantní jak pro lidi s myšlenkami na sebevraždu, tak třeba pro jejich blízké, pozůstalé, veřejnost, ale i odborníky.

V České republice si každý den sáhnou na život nejméně tři lidé. Vezmeme-li v potaz, že na každou dokonanou sebevraždu připadá zhruba 20 neúspěšných pokusů, dostáváme se na opravdu hrozivá čísla. Je tedy více než pravděpodobné, že každý z nás má ve svém okolí člověka, který může v průběhu svého života sebevraždu zvažovat. Proto bych rád na závěr připomněl, že u Městské policie hl. m. Prahy funguje psychologická poradna, kterou mohou bezplatně využívat všichni zaměstnanci MP Praha.  V Korunní 98 jsou aktuálně k dispozici tři psychologové, kteří se mohou případným zájemcům po předchozím objednání věnovat (kontakty lze najít v telefonním seznamu na intranetu MP). Návštěva psychologické poradny je z hlediska pracovní doby považována za návštěvu lékaře.

V konečném důsledku však není důležité, kterého odborníka, organizaci nebo projekt navštívíte. Všichni mají stejný cíl a vzkaz, který zní P.S. žij.

Zobrazení: 404