Pod Svícnem

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: úterý 1. srpen 2023 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Příběhy brutálně týraných malých dětí a žen se objevují v médiích stále častěji a věřím, že reakce většiny z nás je podobná. Znechucení střídá zlost. Chvíli si představujeme, co všechno bychom udělali pachateli, kdyby se nám dostal do ruky. Poté zalitujeme, že u nás není trest smrti a zadoufáme alespoň v doživotí. Následně nám několik dní vrtá hlavou, jak to může někdo vůbec udělat, načež celou událost v hlavě uzavřeme s tím, že pachatel určitě dostane, co si zaslouží. Bohužel, kdybyste mapovali příběh dál, zjistili byste, že v mnoha případech odchází pachatel od soudu pouze s podmínkou, zatímco oběť budou dávat psychologové a lékaři dohromady třeba celý život. Jestli jste právě pozvedli obočí a zajímá vás proč osoba, která zlomí miminku 11 kostí, dostane od soudu pouze podmínku, začtěte se do rozhovoru s poslankyní Barborou Urbanovou. Nejen, že opravdu ví, o čem mluví, ale je také spoluzakladatelkou iniciativy Pod Svícnem, která podobné případy medializuje, a snaží se tak rozhýbat zkostnatělý systém směrem k efektivnějšímu potírání celého fenoménu domácího násilí.

Představila byste se čtenářům?

Jmenuji se Barbora Urbanová a v současnosti jsem poslankyně za Středočeský kraj, za hnutí STAN. V Poslanecké sněmovně jsem členkou několika výborů, ale hlavně jsem členka podvýboru pro domácí a sexualizované násilí, což předurčilo agendu, kterou jako poslankyně řeším a to je primárně domácí násilí. Říkám domácí, ne tolik to sexualizované, protože se zaměřuji vyloženě na to domácí, byť samozřejmě to jde občas ruku v ruce. S kolegyní a kamarádkou Michaelou Studenou jsme založily iniciativu Pod Svícnem. Koncem června to bude rok, a ta iniciativa má za svůj cíl zveřejňovat příběhy lidí, kteří domácí násilí zažili. Podle práva jsou to oběti, ale my jim říkáme hrdinové a hrdinky, protože to přežili a snaží se teď pomoci ostatním.

Tím jste už trochu představila organizaci. Chtěla byste ještě něco doplnit?

My jsme hodně aktivní na sociálních sítích. Snažíme se ty příběhy dostat do veřejného prostoru, a to proto, abychom na nich ilustrovali, co to domácí násilí doopravdy je. V současnosti je rozšířená představa, že domácí násilí znamená, že jeden z partnerů ve své kuchyni kope do svého partnera nebo partnerky, všude teče krev, ale domácí násilí má spoustu forem. Je to i psychické násilí. Má nějaký vývoj, má nějaké průvodní jevy a má samozřejmě nějaké řešení. V této oblasti je důležité vzdělání, třeba co to je sekundární viktimizace. Když se veřejnost dozví o nějaké oběti, tak ji většinou více zajímá, proč ta oběť něco dělala, než aby odsoudila toho agresora. Takže v tomto směru se snažíme na veřejnost působit tak, aby pochopení toho příšerného, iracionálního společenského jevu bylo větší.

Když vás někdo na zmíněných sítích osloví, co ho čeká? Jaký je postup?

Tam je potřeba říci, že my nejsme organizace, která by nabízela terapeuty, nebo například právní pomoc. My můžeme dotyčného seznámit s někým, kdo takovou pomoc poskytuje. To znamená, že odkazujeme na organizace typu Bílý kruh bezpečí, Profem a podobně. Ale většinou ta komunikace nezačíná: „Ahoj, já jsem oběť. Co mám dělat?“ Začíná to takovým skoro až kamarádským pokecem. Lidé nás kontaktují, napíší, že se jim líbí, co děláme, a pak začíná taková ta část, kdy já skoro vždy poznám, že je to opravdová oběť nebo, že je ten příběh reálný. Protože první je jejich vlastní zpochybnění toho, co se jim vlastně stalo. Je to psychologická věc. Popisují to i odborníci. Žádná oběť domácího násilí si minimálně na začátku nechce přiznat, že obětí domácího násilí je. Takže oni nám začnou popisovat, co se jim dělo. Nikdy to není jednostranná komunikace. My si s těmi lidmi o těch věcech povídáme. Nepřesvědčujeme, abychom ten příběh mohli zveřejnit. Oni to někdy chtějí, někdy se jich na to zeptáme a máme spoustu příběhů, které jsme nikdy ven nedali a s těmi lidmi jsme jen v kontaktu, jako taková podpůrná skupina. Dále samozřejmě dáváme odborné rady, jak se chovat při kontaktu se systémem, s policií, s lékaři. Radíme i v oblasti, jak se zajistit v oblasti důkazů, co nafotit, co si nezapomenout nechat napsat do zprávy u lékaře. V kontaktu s policií často radíme, aby nebrali svoje výpovědi zpátky. Často se stává, že člověk, který podal třeba trestní oznámení, vezme celou věc zpět a policie to přestane řešit. Snažíme se je motivovat k tomu, aby v tom systému zůstali. Když už tam jednou vklouzli.

❞ Radíme, jak se zajistit v oblasti důkazů, co nafotit, co si nezapomenout nechat napsat do zprávy u lékaře...

Na vašem webu máte informaci, že 20 % Čechů se setkalo s domácím násilím. To je velké číslo. Napadá mě otázka, kde se to v lidech bere?

Číslo vychází z průzkumu, který pro nás vypracovala agentura Ipsos, což je poměrně renomovaná agentura. My jsme zadali definici domácího násilí, která obsahovala vše to, o čem se tady bavíme. Takže nejen to, že vás někdo fyzicky napadl, ale že vás třeba psychicky týral. To znamená, že vám nějak nadával, ponižoval vás a dlouhodobě opakoval nějaké chování vůči vám. Nebo třeba týral ekonomicky, což je rozšířeno u skupiny seniorů. Někdo jim bere peníze a oni nemají ani na jídlo. I ta ekonomická forma je pak forma domácího násilí. Takže jsme tam dali tuhle poměrně dlouhou definici, kdy původce domácího násilí může být váš současný partner, bývalý partner, mohou to být vaši rodiče nebo někdo z širšího příbuzenstva. Důležitý je vztah mezi těmi lidmi. Nějaká závislost. Agresor, ať už je to žena nebo muž, má nad tím druhým nějakou moc a on jí používá a ta nerovnost se mezi nimi prohlubuje. Začne to tím, že jí nadává, že je nemožná kuchařka a končí to tím, že ji znásilní, kdykoliv se mu zachce. Takže když jsme to tam takto nadefinovali, tak z té agentury nám vyšlo toto příšerné číslo. Upřímně řečeno, já si myslím, že je relativně reálné. V tu chvíli, kdy to byl anonymní dotazník, a lidé uviděli naši definici, tak neměli problém odpovědět. Nemyslím si, že by to číslo bylo nějak v realitě větší. Je ale pravda, že když se o to začnete trochu víc zajímat a zeptáte se svého okolí, tak najednou i já jsem objevila oběť domácího násilí, kdy ji mlátila maminka. Vlastně, už když jsme se v dětství znali, tak ona měla modřiny a já jsem si to nikdy nespojila a v životě by mě to nenapadlo. Člověk, když má otevřené oči a zajímá se o to, tak zjistí, že se to týká i lidí v jeho okolí, protože domácí násilí není doménou jedné skupiny. Děje se to prostě všude. Na vaši otázku, kde se to vzalo: je to nějaký společenský jev, který tu vždy byl a vždy bude.  Jediné, co my můžeme, je ho nějak eliminovat, pojmenovávat a lidem, kterým se to děje, aktivně pomáhat, protože dokud o tom budeme mlčet a přehlížet to, tak neumožníme těm lidem z toho vystoupit.

❞ Člověk, když má otevřené oči a zajímá se o to, tak zjistí, že se to týká i lidí v jeho okolí, protože domácí násilí není doménou jedné skupiny...

Máte v plánu předložit zákon Poslanecké sněmovně. Čeho se týká?

Ten zákon vzniká ve spolupráci s neziskovými organizacemi, tam to funguje skvěle. Je předjednán v různých ministerstvech, kterých se dotýká. On je hodně procesní. Vůbec neřeší výši trestu, ale řeší, co se děje ve chvíli, kdy systém to domácí násilí indikuje. Dnes už například existuje vykázání ze společné domácnosti. Náš zákon například mění dobu vykázání z 10 na 14 dnů, protože se v praxi ukázalo, že těch 10 dnů bylo hrozně málo, aby si oběť zajistila právní pomoc, terapie atd. Dále se tam hodně řeší rozvody, společné jmění manželů a péče o děti. Do občanského zákoníku se přidá definice domácího násilí, která obsahuje ty znaky domácího násilí, o kterých jsem tady mluvila. Všechny ostatní zákony se pak začnou odkazovat k této definici, která bude jednotná a ve chvíli, kdy v rodině domácí násilí bylo a ti dva se začnou rozvádět, tak chceme zabránit tomu, aby třeba u společného jmění manželů si oběť říkala, ať on si to nechá, já budu bez problémů. No jo, ale potom u opatrovnického soudu docházelo k tomu, že se soudy na základě toho ptaly, jestli opravdu k tomu domácímu násilí docházelo.

Téma domácího násilí je stále více vidět. Paní Hrdá byla v Reflexu, vy v DVT. Máte pocit, že se začíná karta obracet?

Můj subjektivní názor je, že se to opravdu začíná obracet. Když jsem o tom mluvila třeba před rokem, tak ať už v Poslanecké sněmovně nebo v médiích mi spousta lidí řeklo:“ To se děje, příběhy tu nemáme, konkrétní případy nemáme, rozsudky zveřejňuje nějaká Hrdá.“ Byl k tomu tenhle přístup. Dnes, jak je to v médiích hodně, což byl jeden z našich cílů, tak dnes tento přístup všech těch hráčů necítím. Myslím si, že to hodně lidem otvírá oči. Veřejnost už se o tom nestydí mluvit. Opravdu nám ten příběh pošlou a vlastně jim to moc pomůže. A co se týče systému, tak já se snažím mluvit s těmi hráči a díky přítomnosti té debaty to mám snazší. Mám snazší udělat si schůzku na policejním prezidiu, kde mi představují edukativní věci připravené pro policisty. Zrovna včera byl případ utýraného malého chlapečka téměř k smrti, kdy nezemřel jen díky tomu, že přijela rychle záchranka. Trest, který muž dostal, byl 16 let a upřímně vám řeknu, že to bylo odpovídající. Na druhou stranu se mi dostávají do rukou i rozsudky, které jsou příšerné. Miminko, které mělo v těle 11 zlomenin, a padne podmínka.

Chtěl bych se zeptat na Istanbulskou úmluvu. Proč je pro Českou republiku takový problém ji ratifikovat a proč je kolem ní tolik emocí?

Istanbulská úmluva mluví o domácím násilí. Vysvětluje ten samotný pojem, je tam nějaká definice domácího násilí a mluví o tom, že to je nějaký fenomén, který se děje z určitých důvodů. Věc, která štve její odpůrce nejvíc, je, že ona mluví o genderově podmíněném násilí. Což inklinuje k označení, že se jedná o nějakou genderovou ideologii. Kdybychom však slovo gender přeložili, tak jak to dělají třeba na Slovensku, tak bychom tam dali rod. To znamená, že dnešní společnost je nastavená tak, že živitel rodiny je muž, který je nad ostatními. A to násilí je dost často podmíněno tou rolí nebo tím rodem ve společnosti. To dráždí zmíněné kritiky, kteří tvrdí, že domácí násilí se neohlíží na pohlaví. Nicméně, je potřeba si přiznat, že role ve společnosti s tím souvisí. Když muž zmlátí svojí manželku za to, že polívka byla večer studená, tak vlastně i ta reakce společnosti je taková, že si to třeba zasloužila. Vždyť je to její povinnost. A to ta Istanbulská úmluva pojmenovává. Co dále řeší, mluví například o tom, že by měla být regionálně dostupná péče pro oběti, že by měly být neziskové organizace nebo rodinná centra. To je věc, která působí preventivně, a já si myslím, že bychom ji strašně potřebovali a proto bych byla ráda, kdybychom ji ratifikovali. Protože, my tyhle věci opravdu nemáme. 

❞ Když muž zmlátí svojí manželku za to, že polívka byla večer studená, tak vlastně i ta reakce společnosti je taková, že si to třeba zasloužila...

A v čem je tedy problém?

Problém je, že dostala punc nějakého ideologického boje. Konzervativní lidé se jí bojí. Mluví se tam o genderu a to je něco, čemu nerozumí a nechtějí si připustit, že něco takového existuje. Dost často jí připisují věci, které v ní reálně nejsou. Třeba věci týkající se LGBT. A i v preambuli té smlouvy je napsáno, že domácí násilí je přítomno mezi všemi pohlavími, a tudíž kdo ji čte, v tom nic závažného vidět nemůže.

Na závěr vždy pokládám otázku. Máte kouzelný proutek a můžete jednu věc změnit. Co by to bylo ve vašem případě?

Zavedla bych jednu metodiku pro všechny zapojené v systému a tím kouzelným proutkem bych mávla, aby všichni, kdo v tom systému jsou, tu metodiku uměli i o půlnoci nazpaměť. A to by znamenalo, že to lépe poznají a jsou citlivější.

Ještě bych ráda, aby zaznělo, že na první pohled si lidé myslí, že jakmile se bavíme o domácím násilí, tak ihned kritizujeme policisty, státní zástupce a soudce, ale to není pravda. Já znám spoustu lidí v systému, kteří dělají skvělou práci, ale pořád jsou v menšině. Chci ukazovat ty, co dělají dobrou práci. Opravdu v těch špatných případech vnímám, že se jedná o individuální selhání. Že to jsou kiksy a pracuju na tom, abych je posbírala a předala je tam, kde s tím mohou něco udělat, aby se to znovu nestalo.

Musím přiznat, že příprava na tento rozhovor nebyla vůbec jednoduchá. Dlouhé hodiny načítat materiály a poslouchat podcasty na dané téma není nic, co by vám přidalo na dobré náladě. O to raději jsem, že se podařilo článek zrealizovat. Každá další kapka do mediálního rybníčku pomůže těm, kteří se snaží tuto složitou situaci řešit. Držme jim palce, protože jak se zdá, tma není jen pod svícnem.

 foto: archiv Barbory Urbanové

Zobrazení: 591