Drop In, nikdy není pozdě

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: středa 1. listopad 2023 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Poselství z protidrogových přednášek, které jsem absolvoval ještě na základní škole, znělo jasně. Kdo jen nechráněnou rukou sáhne na jakoukoliv drogu, okamžitě se stane závislým. Bude se vláčet po ulicích, nabízet svoje tělo ve snaze vydělat na další dávku a do roka zemře v ukrutné agónii. Dnes už je všeobecně známé, že svět drog není tak úplně černo-bílý a věřím, že také edukační materiály prošly tolik potřebnou evolucí. Přesto mě vyprávění o lidech, kteří dlouhá desetiletí užívali například heroin, ale protože zestárli, už tolik neberou, opravdu překvapilo. Ale nepředbíhejme. V rámci našeho časopisu jsem navštívil Nízkoprahové středisko neziskové organizace Drop In, kde si na mě udělal čas zdejší vedoucí a dlouholetý pracovník pan Martin Titman. Jeho reflexe současné drogové scény, vyprávění o toxi důchodcích a představení celé organizace, přináší trochu jiný pohled na svět závislosti, než jsem doposud měl. Jsem zvědav, zda na tom po přečtení následujících řádků budete stejně.

Řekl byste pár vět o sobě?

Jsem Martin Titman a dělám tady jako terapeut a jako vedoucí místního zařízení. Teď už vlastně 22 let. Všichni tu děláme to samé. Takovou tu základní práci s pouličními klienty. Moje specialita, co dělám navíc, jsou konzultace s rodiči uživatelů, rodinnými příslušníky, partnery, učiteli a tak podobně.

Představil byste Drop In jako organizaci?

Existujeme od roku 1991 a vlastně jsme byli první česká organizace, která začala dělat terciální prevenci, neboli Harm Reduction. Začínali jsme tady tenkrát s výměnami stříkaček, jako ten základní projekt snižování rizika a rizikového chování. Během času se to rozvinulo do většího množství projektů, kdy v současné době existuje tohle Nízkoprahové středisko, kde jedeme to zmíněné Harm Reduction. Potom terén v podobě street work, kde kolegové chodí po ulicích, vyměňují stříkačky, dělají nějaká ošetření, konzultace, a podobně. Takže podobnou práci jako my, ale chodí za klienty. Pak máme dvě centra metadonové substituce, doléčovák, adiktologickou ambulanci, resocializační program a primární prevenci. Snad jsem na nic nezapomněl. Vše se postupně rozvinulo podle toho, jak ti lidé, kteří tu pracovali, měli tendenci dělat nějakou konkrétní práci s lidmi. To byla cesta, jak vznikaly nové projekty. Ale teď už jsme léta stabilizovaná organizace, kde obvykle nic nového nevzniká. I z finančních důvodů spíš jen držíme to, co existuje.

Kolik máte zaměstnanců?

V celém Drop Inu něco kolem 40. Tady ve středisku nás je aktuálně 8 základních pracovníků plus nějací dohodáři.

Dokázal byste srovnat dobu před dvaceti lety a teď? Například v počtu vašich zákazníků, jaké drogy brali, jak vypadala „scéna“.

Když to vezmu od té scény, tak lidé stárnou. V podstatě se dá říct, že se setkáváme s tím, že takových těch typicky problémových uživatelů, co se válí na ulici s tendencí k nějaké trestné činnosti, poměrně ubývá. I ti starší jsou takoví stabilizovaní a už moc neberou. Spíš jsou na nějakém squatu nebo v domečku na zahrádce. Ta scéna se zklidňuje. Mladší uživatelé sem moc nechodí. My jsme specializovaní spíše na tu starší klientelu. Ale mohu říci, že mladí jsou jiní. Je tam jiný způsob toho užívání. Mají větší tendenci k desocializaci. Berou méně ty konvenční drogy, i když třeba pervitin se stále drží. Ale je tam víc těch syntetických látek. Co se týče počtu, tak chodí více lidí než před těmi dvaceti lety, ale ne o tolik. Nejsou tak agresivní, jako bývali tenkrát a co se týče užívaných látek, tak když jsem začínal, běžně jsme pracovali s uživateli heroinu a pervitinu. To byly takové ty základní dvě látky. Čistých heroinistů je dnes už opravdu malinko. Nedá se to sehnat, a když, tak je to velmi nekvalitní, takže spousta těch bývalých heroinistů se dnes dá označit za uživatele různých opiátů a opioidů od fentanylu po další syntetika, což je vidět i na jejich zdravotním stavu, který je vlastně trochu paradoxní. Na jednu stranu jsou ti lidé na tom zdravotně líp, protože servis, který dostávají, je nějak udržuje.  Na druhou stranu ty látky, které berou, jsou vlastně nebezpečnější. Ve výsledku jsou lidé asi zdravější než dřív. Teď se nám přehoupla ta nejstarší generace do důchodu, ale ještě nejsou tak neschopní, tak uvidíme, co se bude dít, až celá ta první generace zestárne ještě víc. Řekl bych, že společnost není úplně připravená na toxi důchodce.

Čistých heroinistů je dnes už opravdu malinko. Nedá se to sehnat, a když, tak je to velmi nekvalitní...

Sedíme ve vašem Nízkoprahovém centru. Když sem jako uživatel přijdu, co mě čeká nebo co nabízíte?

Zeptáme se, co potřebuje a z toho odvodíme co dál. Většinou už z první reakce zjistíme, jestli je ten člověk u nás prvně nebo už to zná. Když vidíme, že je tu prvně a tápe, co vlastně chce, kam to přišel, tak děláme celou nabídku. Je možné si tu vyměnit stříkačky, získat nějaký materiál k bezpečnějšímu užívání nebo potom taková ta sofistikovanější činnost typu konzultace ohledně bezpečnějšího užívání nebo konzultace nějaké léčby, ať už substituční nebo abstinenční. Poslední léta se velmi výrazně zvyšuje sociální práce. To znamená shánění práce, bydlení, pomoc v komunikaci s úřady a doktory. To je takový ten celek, který my tady nabízíme plus nějaké menší zdravotní ošetření na úrovni poučených laiků. My tady máme zdravotníka, ale nemáme podmínky k tomu, abychom dělali nějakou intenzivnější zdravotní péči. To znamená, že jsou to spíše mastičky, obvazy, desinfekce. Příprava na to, abychom někoho poslali k doktorovi. Motivace, aby si tam došel.

Zmínil jste shánění práce. Daří se lidi vracet do běžného života?

Organizace Drop In má projekt Zahrada. To je taková tréninková práce. Tam chodí lidé, kteří mají problém vůbec přijmout nějaký systém pracovního procesu, zodpovědnost, dodržování stanovených časů, povinností. To je taková nejmíň socializovaná skupina našich klientů. Co vím od kolegyň, které projekt vedou, tak lidé tam fungují skvěle. Dělají na zahradě, úklízí kolem škol a je zajímavé vidět, jak starší klienti, klidně kolem padesáti let, jak jsou nadšený, že konečně mohou něco prospěšného dělat. Ta představa, že většina našich klientů jsou nějaký syčáci, kteří na všechno kašlou, není úplně realistická. Tohle je vlastně jedna ze služeb, která je učí ty začátky. Jinak máme spoustu lidí, kteří v životě pracovali, ale mají problém, že mají nějaké odseděné roky, to znamená, že se jim špatně shání práce. Tak těm pomáháme přes různé agentury. Máme kontakty na některé společnosti, které ty lidi vezmou. Záleží to strašně na tom, jak člověk chce. My nejsme tlačiči. Nenutíme je, protože ti dotlačení stejně vydrží jen pár dní, a pak se na to vykašlou. Spíš se intenzivně chytíme někoho, kdo má zájem a s tím pracujeme. Tam je potom úspěšnost kolem 90 %.

Jinak máme spoustu lidí, kteří v životě pracovali, ale mají problém, že mají nějaké odseděné roky, to znamená, že se jim špatně shání práce. Tak těm pomáháme přes různé agentury.

Spolupracujete nějakým způsobem s Městkou policií Praha?

To je otázka spíš na naše teréňáky, kteří se pohybují po ulicích. Jinak my se snažíme opakovaně navázat nějakou spolupráci, co se týče třeba udržování pořádku okolo našeho zařízení. Protože přece jenom jsme trochu zapadlí, máme dobré zkušenosti s tím, že nám pomáhá městská policie. Chodívali sem asi 2x denně, trochu „pobuzerovat“ lidi, které se nám nepovedlo z okolí dostat. My nemáme moc možností. Můžeme poprosit, ale na některé lidi to nefunguje. Takže tam to bývá dobrá spolupráce, jen to nikdy nevydrží moc dlouho. Chápu, že máte práci jinde.

Chtěl bych se zeptat na vyměněný materiál. Kolik tak jehel za rok vyměníte?

Musel bych se podívat do statistiky, ale pohybujeme se kolem nějakých 600–800 za den, což je z těch kontaktních center v Praze relativně málo. Například kolegové v Sananimu vyměňují daleko víc. Ale ono to také souvisí s tím, že my máme ten provoz daleko více časově omezen. I z důvodu, abychom tady v okolí nepřitahovali pozornost, a protože naše klientela už tolik nebere.

Množství se nějak mění?

Starší uživatelé už tolik neberou. Je to spíš takové, že když mají zrovna chuť, tak si dají. To nemusí být na denní bázi. Zvlášť u toho pervitinu, kde ta psychická závislost nevyžaduje denní užívání. Je to o tom, jak má člověk chuť, jak má peníze nebo možnost si látku obstarat. S věkem ta četnost výrazně ubývá.



Jak ovlivnily vaší práci covid a válka na Ukrajině?

Ta doba covidu, kdy bylo všechno zavřené, tak my jsme se toho trošku báli, jaký vliv to bude mít na naši klientelu. Negativní vliv tam byl takový, že část lidí měla reálně hlad, protože nebyly kolem restaurací odpadky, nebyli turisti, na kterých by se dalo žebrat. Takže tenkrát se poměrně brzo rozjela distribuce potravin. Ale v zásadě pozitivní bylo, že  byla doba, kdy nebylo co dělat, ani matroš nebyl, tak vlastně někteří lidé na sobě začali z nudy pracovat. Začali si obcházet úřady, shánět práci. Je pravda, že když se to pak zase rozjelo, tak někteří z toho vypadli, ale máme spoustu takových, co jsou do dneška socializovaní. Co se týče války na Ukrajině, tak s lidmi, kteří sem přišli, přišli i lidé, kteří berou. Takže jsme se určitě setkali s určitým počtem lidí, kteří potřebují naší péči. My jsme se tu nesetkali vyloženě s nějakými problémovými uživateli. V podstatě se dá říct, že takový ty divokáči nám přibili jen dva. Jinak to byli spíš zájemci o substituci. Bylo to trochu náročné, protože oni byli zvyklí, že na Ukrajině je ta substituce jednodušeji dostupná než u nás. Ten systém substituční léčby je dostupný pro každého, kdo ho potřebuje, a to u nás takhle nefunguje. Oni byli zvyklí, že když dorazí, tak se to nějak pořeší. Teď najednou narazili na čekačky a papírování. To bylo trošku náročné.

Máte i přes snižování podpory vašeho sektoru nějaké plány do budoucna?

No, že bychom měli nějaké převratné plány, to nemáme. Jeden z takových základních plánů je udržet služby tak, jak je máme teď. Když to vezmu z širšího hlediska, tak za posledních pár let jsme se hodně posunuli tím sociálním směrem. Já když jsem začínal, tak to tady bylo zdravotnické zařízení, zdravotnický servis, výměna stříkaček. Lidé, kteří přicházeli s problémy, jako je bydlení a podobně, jsme většinou někam odkazovali. Poslední léta se posouváme hlavně směrem nějaké té sociální sanace. Protože jsme si uvědomili, že když člověk přestane brát, je to sice hezký, ale když někde nemá svoje místo a svoji skříňku, svoji práci, která mu přináší zodpovědnost a sebevědomí, tak v tom většinou stejně nevydrží. Takže jsme si čím dál tím víc uvědomovali, že problémem našich klientů nejsou drogy, ale spíš to, že se identifikují jako feťáci. Lidi k ničemu. Na toto se teď zaměřujeme víc, aby mohli žít způsobem, který je víc stabilizuje, a zjišťujeme, že to je ta cesta. Takže naše plány jsou pomáhat lidem víc a víc, aby mohli žít normální život.

Na základě připomínek od soukromých kritiků bych rád uvedl na pravou míru jednu věc. Určitě není cílem textu problematiku drog nějakým způsobem zlehčovat. I přes poměrně vtipné články v médiích o žralocích rozkousávajících balíčky ztracené pašeráky na moři, nebo celebritách přistižených při „lyžovačce“ a jejich následných komických výmluvách, drogová závislost není legrace. Těch více jak 1000 klientů, kteří Nízkoprahové středisko Drop Inu v loňském roce navštívili, by zajisté mohlo vyprávět. Jen si myslím, že by bylo dobré rozptýlit některé předsudky a více podpořit organizace typu Drop IN, protože nikdy není pozdě!

Zobrazení: 548