Handicap je jeden z nejdražších koníčků

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: čtvrtek 1. září 2022 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

Tomáš Pouch je vysoký, téměř dvoumetrový muž rozložité postavy, kterého nejde přehlédnout. I přes svou usměvavou tvář budí respekt. Po těžké dopravní nehodě přišel v dětství o nohu pod kolenem. Dlouho se nemohl s handicapem vyrovnat, ale pak mu došlo, že když bude pomáhat ostatním, pomůže i sám sobě a založil spolek Černí koně.

Takže Černí koně jako váš záchranný kruh?

Za vším je vlastně můj neustálý sklon k obezitě, který se snažím v různých obdobích nějak řešit. Proto jsem hledal sport, kterému bych se mohl věnovat i se svým handicapem a zvítězila cyklistika. Na kole jsem najednou začal znovu vnímat pocity, o kterých jsem si myslel, že jsou pro mě navždy ztracené. Největší svobodu člověk zažívá, když se může svobodně pohybovat. To mi moc chybělo a na kole jsem to znovu našel.  Zase jsem se mohl rychle pohybovat vlastní silou. Kolo mi dávalo volnost. Pak jsem pocítil ješitnou chlapskou potřebu porovnat se s ostatními, a zkusil jsem závodit. I když jsem nevyhrával, sklidil jsem uznání a respekt, které jsem asi vnitřně potřeboval, aniž jsem to tušil, a to mi pomohlo se s handicapem psychicky zcela srovnat a došlo mi, že když to funguje u mě, tak by to mohlo pomoct i dalším lidem, a tak v roce 2008 vznikl spolek Černí koně.



Jak jste dal dohromady tým?

Při jízdách na kole jsem potkal nějaké lidi a vznikla parta. Černí koně vznikli, aby pomáhali handicapovaným, ale na začátku jsem byl s handicapem jenom já. Během cca půl roku se začali hlásit další, třeba po rozhovoru v rádiu mi volal jeden kluk, že nemá nohu a chtěl by pomoct. Takže se naše aktuálně pětičlenná parta postupně měnila a dnes ji až na jednu výjimku tvoří lidi s handicapem. A když to tak vezmete, kdo vlastně dneska nějaký ten handicap nemá? Každý musí ve svém životě překonávat nějaký problém a poprat se s překážkou. Hodně lidí přijde z práce domů, vezme si pití a jídlo k televizi a tím pro ně končí den. To je podle mě ztracený život bez naplnění.

Kdy se vám podařilo vyrobit první handbike?

První handbike pro děti jsme vyrobili v roce 2016. Pak jsme ho zkoušeli a testovali. Je to speciální kolo, třeba zatáčení je větší dřina, zjišťovali jsme všechny reálné možnosti. Pak jsem přišel na to, že k dětem, které by ho užily, není snadné se dostat, kompletní databáze neexistují.  Můžete mít totiž nějakou ideu, ale nikde není fronta nebo seznam dětí, které to kolo potřebují. Když jsem se snažil dohledat statistiky dětí se zdravotním postižením, kterých je opravdu hodně, a patří sem třeba i děti s ADHD, a z těch čísel kvalifikovaným odhadem dostat pohybové handicapy a částečně i kombinované, dostal jsem se k číslu 3,5 tisíc. Zpočátku jsem předpokládal, že ročně vyrobíme 5 až 10 kusů, ale dopadlo to jinak. Aktuálně jsme předali speciální kola už dvěma stovkám dětí, využívá ho většina našich rehabilitačních center a sanatorií. To úplně první jsme předali v roce 2017 na dopravní hřiště v Brně. Byla to zkouška a zafungovalo to dobře, má i své pravidelné cyklisty. Je logické, že o tahle speciální kola nebude takový zájem jako o klasická. Nejdůležitější je, dostat informaci o této možnosti k co nejširší veřejnosti – přes školy, městské části, nadace…

Díky vaší účasti na setkání provozovatelů dopravních hřišť, spolupráci s naším Oddělením prevence a finanční podpoře pražského magistrátu jsou speciální kola na ruční pohon nově k dispozici i na dětských hřištích, která spravujeme.

Ano, jsme za vstřícnost a pochopení rádi. Bylo by skvělé, kdyby byl handbike na každém hřišti. Vyhovují potřebám většiny dětských handicapů a jsou určené dětem od 100 do 160 cm. Protože jsou tato kola vybavena speciálním tlačícím rámem, může dětem případně pomáhat asistent nebo spolužák.

❞ Bylo by skvělé, kdyby byl handbike na každém hřišti. Vyhovují potřebám většiny dětských handicapů...

Vyrábíte různé pohybové pomůcky pro děti už od jednoho roku. Co pro dospělé?

Dospělé samozřejmě nevylučujeme. Za pár dní budeme předávat první elektro handbike pro dospělé. Ty vyrobené v zahraničí se nevejdou pod cenu 200 tisíc. Nám se podařilo i v této době, kdy některé součástky zdražily až o 300 procent, vyrobit ho do 100 tisíc. Nijak zvlášť jsme neřešili design nebo sportovní vybavení, ale především praktickou stránku – aby se na něho dobře nasedalo, aby bylo vyšší a hlavně, aby se s ním dobře manévrovalo. Protože s handbikem se většinou na dvouproudové silnici neotočíte. S tímhle naším výrobkem se dá otočit na polovině silnice, což je úžasné. Díky baterii je dojezd až 50 kilometrů, záleží na terénu a síle pomoci. Je vhodný i pro seniory, kteří mají sníženou pohyblivost v souvislosti s věkem. Třeba po operaci kyčle nebo kolena, ale se zdravýma rukama, pro ně bude náš elektro handbike to pravé na projížďky v přírodě.

Dalším skvělým nápadem je seriál závodů, které organizujete na různých místech během celé sezóny. Nejen, že si děti s handicapem mohou zažít to, co zdravé děti, zároveň tam určitě vznikají přátelství…

Tohle hodně závisí na vůli a možnostech rodičů. V dnešní době je to víc než kdy jindy o penězích, jednoduchý není ani převoz na místo závodu. Když skončily covidové restrikce, myslel jsem si, že se lidi zase budou chtít pohybovat, ale zatím se ta chuť drží cca na 60 procentech původního stavu před covidem, lidi zlenivěli. Z 200 dětí, kterým jsme kola předali, se jich celkově na závodech objevily tři desítky. Ale není to jen o lenosti, jak já říkám: handicap je jeden z nejdražších koníčků. Každá pomůcka, kterou potřebujete, je neskutečně drahá, přitom pojišťovny proplácí úplné minimum. Hledání jiných cest a oslovování případných sponzorů nebo nadací je náročné psychicky i časově. Sponzoři pak chtějí za finanční pomoc zviditelnění příběhu, což je pochopitelné, ale pro postižené a jejich blízké to vyžaduje obrovské sebezapření a často se přes tuhle překážku nedokážou přenést. Pro nás je zachování jejich soukromí velmi důležité. Snažíme se prezentaci minimalizovat, nevytvářet srdcervoucí příběhy, důstojnost je na prvním místě. Na každého handicapovaného člověka je určená předpokládaná suma peněz, kterou si může vybrat, ale mám pocit, že se dělá všechno pro to, aby se k tomu ve finále nikdo nedostal a ty peníze zbyly na něco jiného.

❞ Snažíme se prezentaci minimalizovat, nevytvářet srdcervoucí příběhy, důstojnost je na prvním místě...

Černí koně mají několik světových prvenství, která si zaslouží, abychom je zmínili.

Když jsme jako první na světě začínali organizovat dětské závody na handbike, vznikala tehdy kategorie pro handicapované na normálních horských kolech. Naše závody byly dřív a tenkrát jsme jezdili Kolo pro život, tak jsme tam domluvili novou kategorii právě pro handbike. V té době jezdila ruční kola jenom po silnici, na náročnější terén si nikdo před námi netroufnul. Chtěli jsme lidem s handicapem ukázat, že návrat do přírody je možný. Případně pomůže asistent nebo se vrátí, ale nemá smysl říkat, že to nejde, když jsem to nezkusil.



Elektro handbiky vyrábíme pro děti už od roku 2017 jako jediní na světě, nebo o nikom dalším aspoň nevím. Mezi dětmi jich máme v republice asi patnáct.

Perpetuum mobile – skvělý projekt a důkaz, že v jednoduchosti je síla.

Další věc, která vyplynula z praxe. Volají nám rodiny, které mají možnost sehnat sponzora, ale nejsou si jisté, jestli to jejich dítě zvládne. Potřebují si to vyzkoušet a zkoušet delší dobu, mít kolo doma celou sezonu a zjistit, jestli to dítě někam posouvá nebo ne. A pokud ne, tak je škoda, aby stálo zaprášené někde ve sklepě nebo garáži, když by na něm mohl jezdit někdo jiný. Tak se zrodil projekt perpetuum mobile pro případy, kdy kolo platí sponzor. Obdarované dítě ho má půjčené po celou dobu, dokud z něho nevyroste. Pak ho předáme do užívání dalšímu. Jednak se snižují náklady a úsměv na tváři má daleko víc dětí.

❞ Hlavní přínos je v tom, že pohyb na kole představuje další možnost získání nových podnětů...

Ale pohyb není pro děti jen zábava …

Ten hlavní přínos je skrytý. Na první pohled je to radost dítěte, že se může rovnat vrstevníkům a vyzkoušet si to, co oni. Ale hlavní přínos je v tom, že pohyb na kole představuje další možnost získání nových podnětů. A rozvoj dětského mozku je závislý právě na množství těchto podnětů. Postižené dítě čeká po narození v postýlce, než dostane první vozík od pojišťovny. My dokážeme postavit a dodat naše výrobky daleko rychleji. Možnost pohybu zpomaluje i degradaci mozkové činnosti seniorů, život u televize je špatná cesta.

Pokud byste srovnal začátky a dnešní dobu, filantropů přibývá nebo je dobročinnost na ústupu?

Začátek byl těžký. Když jsem v roce 2008 založil Černé koně, tak jsem ještě podnikal ve velkoobchodě, rozvážel jsem po Praze květiny a byl jsem takový hlavní sponzor. Po čase už sedět na dvou židlích nešlo, tak jsem se musel rozhodnout, co dál. Nakonec jsem šel do spolku dělat naplno. Stabilizace během prvního roku nebyla jednoduchá, musel jsem z něčeho žít. U neziskových organizací je problém, že případní dárci jsou ochotni něco dát, ale málokdy si uvědomují, že ty lidi, co tu práci dělají, mají stejné potřeby jako kdokoliv jiný. Musejí někde sehnat peníze na nájem, jídlo atd.  A když dělají dobrou věc naplno, tak už není prostor, si ty peníze vydělat někde jinde. A jinak než naplno to ani nejde, protože ta byrokracie je tak šílená… já strávím nejvíc času vyplňováním papírů. K poslední žádosti na 30 tisíc jsem například musel vyplnit 16 stran! Paradox je, že nám stát celou dobu tvrdí, jak to zjednodušit nejde a najednou přišla krize na Ukrajině a pro lidi z jiné země to jde! To mě na tom zaráží. Jak pak mohou představitelé státu očekávat, že lidi budou chtít platit daně, když vidí, že o ně po odchodu z pracovního procesu nebude postaráno. To je špatný příklad ve všech směrech.

To je stejný paradox jako přebytky na účtech zdravotních pojišťoven a na druhou stranu veřejné finanční sbírky na léčbu vzácných onemocnění dětí…

Přitom prezentovat konkrétní pomoc by bylo účinné a ve finále určitě levnější. S příchodem covidu měly jako první největší problémy se sponzorstvím ty největší korporátní organizace… solidarita se zvýšila mezi obyčejnými lidmi a malými živnostníky. Vnímám, že tam je to snadnější než třeba před pěti lety, i když ty objemy peněz nejsou tak velké a je pro ně pracnější dát dohromady nějakou částku.



Na webu nabízíte trička, čepice a další předměty ke koupi. Jak se v tomto směru daří?

To byla snaha získat další finanční prostředky, ale výsledek minimální, prodalo se pár triček. Využíváme to spíš jako poděkování za podporu. Našim pravidelným přispěvatelům nabízíme třeba i audioknihu, kterou namluvila naše patronka Bára Hrzánová a napsala Kateřina Antošová, paralympionička na hanbike. Ve 47 letech spadla ze stromu a skončila na vozíku. Dnes má za sebou dvě paralympiády, vítězství ve Světovém poháru 2019 a drží se na špici světové cyklistiky. Takové příklady jsou obrovskou motivací nejen pro děti.

❞ Já se učím pořád něco nového. Protože spousta věcí potřebných do výroby není k sehnání, tak jsem koupil 3D tiskárny, naučil jsem se ty předměty modelovat...

Narazila jsem i na váš komiks Alexův svět …

S komiksem jsme měli velké plány, ale nepodařilo se najít sponzora, který by ho vydal. Počet příběhů na webu je konečný, zkoušel jsem různé cesty i přes Národní sportovní agenturu, ale nebyl zájem. Korporátní firmy už mají své vlastní identity a nechtějí se ztotožňovat s nějakou další. Nikde jsme neuspěli. Ta myšlenka nebyla špatná, propojuje děti s handicapem a bez něho. Využíváme ho i k vlastní reklamě. Třeba předposlední díl Robonoha je situovaný do roku 2050, kdy já jako senior s chodítkem přebírám Nobelovu cenu za přínos dětem, kterou mi předávají Einstein a Flégr. Koukají na to inženýři v Japonsku a říkají: „Ten by si zasloužil naši robonohu, ale už je na to starej, tak mu ji pošleme do minulosti.“ Přijde v balíku s čínským návodem a stává se hrdinou dalších příběhů.

Líbí se mi představa Alexova světa, kde sny se mění ve skutečnost a kde slovo nejde neplatí …

Zdolávání překážek je důležité, stejně jako celoživotní rozvoj a vzdělávání. Já se učím pořád něco nového. Protože spousta věcí potřebných do výroby není k sehnání, tak jsem koupil 3D tiskárny, naučil jsem se ty předměty modelovat v počítači a vyrobíme si to. Přitom jsem v podstatě pohodlný a líný člověk, nechtělo se mi do toho, ale nikdo jiný to za mě neudělá a odborníky si v neziskovém sektoru nemůžeme dovolit, protože je nezaplatíme. Já si myslím, že největším handicapem je to, když člověk ztratí smysl života.

Tomáši, díky za rozhovor, hodně štěstí a úsměvů nejen na tváři.

P. S. Pokud byste chtěli přispět na dobrou věc, všechny potřebné informace najdete zde: www.cernikone.cz

Zobrazení: 55