Pád na dno není konec, vždy je tu ještě NADĚJE

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: středa 1. únor 2023 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Na území hlavního města Prahy žije zhruba 5 000 lidí bez domova. Každý má svůj unikátní příběh, ale obecně platí, že pád na samé společenské dno bývá spíše pozvolný. Nefungující rodina, podlomené zdraví, vyhazov z práce a z bytu. Na ubytovně začnete pít, dostaví se psychické problémy, a už si vás ulice nekompromisně táhne do svojí ledové náruče. Je to pevné sevření a stejně jako cesta do něj, také cesta ven bývá trnitá a pozvolná. Prvním krůčkem zpět do společnosti může však být pouze jednoduché zapředení rozhovoru se sympatickou dvojicí, co vám občas přinese jídlo nebo teplé ponožky. Jedná se o terénní pracovníky pražské pobočky NADĚJE a rádi vám poradí kudy do nízkoprahového denního centra, kde se za asistence jejich kolegů můžete skrz vícestupňové sociální služby, vydat na opětovnou cestu vzhůru. Návrat nebude jednoduchý, ale vždy je tu naděje a NADĚJE.

Do terénu

Než vám pánové Jakub Dutka a Aleš Strnad představí celou organizaci v rozhovoru, který je páteří tohoto článku, oblečte si teplé spodní prádlo, vyrazíme po boku terénních pracovníků za lidmi bez domova. Připraveni? Dva “teréňáci” Romana a Lukáš rozhodně připraveni jsou, a tak se můžeme prakticky ihned po mém příchodu na pobočku ve Vyšehradské ulici, vydat na cestu. Pro dnešek nám byla přidělena Praha 4. Naším úkolem je obcházet místa, kde se obvykle vyskytují lidé bez domova a nabízet jim naše služby. Je jeden z těch mrazivějších dní, které tato nadprůměrně teplá zima přinesla, ale Lukáš si zatím nezapnul ani bundu. „Takhle se pozná správný tereňák,” odpovídá se smíchem na moji otázku ohledně jeho chladové rezistence. Já a moje omrzliny si myslíme svoje a nastupujeme do tramvaje, která nás dopraví na zastávku Nádraží Braník. Dnes tu na autobusovém nádraží nabízí pomoc také mobilní sociální služba. Jedná se o dodávku s pevně daným rozvrhem. Lidé pak mají jistotu, že na konkrétních místech v konkrétní čas naleznou teplý čaj, něco k jídlu a hlavně pracovníky, kteří mohou pomoci řešit jejich aktuální problémy. Po příchodu prohodíme pár slov s posádkou, nahlédnu dovnitř, ale zdržovat se nebudeme. Moc lidí kolem nebudí důvěru a odrazuje klienty. Stihnu tak jen zachytit úryvek vyprávění staršího pána o tom, jak se proti mrazu chrání kartóny a že NADĚJI zná, ale zatím si vystačí pouze s čajem.

Další zastávkou je nedaleká zahrádkářská kolonie. Je to trochu jako z postapokalyptického filmu. Kráčíme ztichlou zahradou, hledáme stopy ve sněhu indikující něčí přítomnost, kolem se povalují odpadky a nad ohništi visí improvizované rošty. Obydlí, kde by se měla jedna z osob, na základě předchozích zkušeností, nacházet, zeje prázdnotou. Nevadí, i toto zjištění je důležité, a tak jdeme dál. Pod nedalekým mostem nález také negativní. Z dalšího místa u nádražního domu sice jeden z potencionálních klientů vychází, ale už na dálku hlásí, že nic nepotřebuje. Jestli jsem se díky tomu, byť jen na vteřinku nechal uchlácholit myšlenkou, že prázdná místa značí to, že jako společnost problematiku bezdomovectví poměrně zvládáme, přejezd na zastávku Teplárna Michle mě probudil. Hned pod silnicí, kudy často jezdím do práce, vcházíme do další zahrádkářské kolonie. Tam už živo poměrně je. Z jedné chatky vyběhne pes, ale páníček vylézt nechce. Mělo by se jednat o narkomany, a tak je otázka, jestli jsou pohybu vůbec v daný okamžik schopni. Ctíme však nedotknutelnost příbytku a stavíme se jindy. Pán z vedlejší chatky je komunikativnější. Zatímco dostává paštiku, sušenku a teplé ponožky, které nosíme sebou, vypráví o tom, jak měli nedávno 8 štěňat a jak si chodí někam přivydělávat. O službách NADĚJI ví, ale zatím nic nepotřebuje. Stejně jako nepotřebuje lékařské ošetření, které Lukáš každému nabízí.

Jen pár set metrů od této kolonie se zvedá nad železniční trať křovinatý kopeček. Ani omylem by mě nenapadlo, jaké stanové městečko se tam nachází. Chodíme od stanu ke stanu, rozdáváme paštiky, ponožky a ptáme se, zda někdo nepotřebuje lekářské ošetření nebo radu, jak se svojí situací naložit. Nebyl jsem si jistý, jak na nás budou lidé reagovat, ale NADĚJE má dobrou pověst a všichni jsou milí. Jeden z mladých obyvatel vypadal, že návštěvu nízkoprahového centra zvažuje. „To je dobře, necháme ho, aby si to promyslel a při další návštěvě to opět zkusíme. Jde o budování vztahu,” vysvětluje Romana, zatímco hladí jednoho ze psů, kteří pobíhají kolem.

❞ Obcházet lidi bez domova. Postupně získávat jejich důvěru a pokusit se je “zvednout” z ulice...

Stačí přeskočit silnici a v křoví pod Jižní spojkou oslovujeme dalšího klienta. Vybudoval si tu poměrně dobře zateplenou chatku. Na otázku, jak se má, odpoví, že od rána do večera jen tancuje, jak se má dobře. Ukazuje i zlomenou kytaru, na kterou se po opravě chystá hrát. Stejně jako předchozí osoby ho obdarujeme, a můžeme zase dál. Takto až do konce pracovní doby. Obcházet lidi bez domova. Postupně získávat jejich důvěru a pokusit se je “zvednout” z ulice. Každý, kdo se po kontaktu s “teréňákem” odhodlá využít síť, kterou NADĚJE nabízí, se zkrátka počítá.  

Posezení u diktafonu

Po mrazivém, ale hlavně velmi zajímavém zážitku se vracím ke zmiňovanému rozhovoru. Oba pánové jsou muži na svých místech a jejich vyprávění mě velmi bavilo. Bohužel musely odpovědi projít, z důvodu nedostatku místa, lehkou redukcí. Věřím však, že tento proces neubral dalším řádkům na zajímavosti, a tak přeji příjemné čtení.

Mohli byste sebe a organizaci představit?

„Já jsem Jakub Dutka, jsem hlavní metodik NADĚJE a aktuálně pracuju na ústředí. My jsme vlastně velká a hodně stará neziskovka v rámci České republiky. Jsme jedna z prvních založených, a to již v roce 1990. Tady v Praze jsme jako NADĚJE známí tím, že pomáháme lidem bez domova a je to vlastně i začátek naší historie, ale regionálně napříč republikou pomáháme dalším cílovým skupinám. Od seniorů, handicapovaných lidí, rodin s dětmi v sociálně vyloučených lokalitách a tak dál. Vlastně bychom spíš těžko hledali nějakou skupinu lidí, kterým nepomáháme. Ale já sám – jako Aleš, který bude mít dneska hlavní slovo – jsem většinu svýho profesního života strávil pomocí lidem bez domova. Jsem vystudovaný sociální pracovník, jsem psychoterapeut, mám svoji soukromou praxi, ale většinu času jsem strávil ve službách prevence, buď jsem pomáhal v sociálně vyloučených lokalitách nebo lidem bez domova. A nejenom v NADĚJI, ale i v jiných organizacích.”

„Zakladatel, duchovní otec a emeritní ředitel je Ilja Hradecký. V roce 1990, kdy sem přišla vlna uprchlíků z Rumunska a uvízla na pražských nádražích, se o ně rodina Hradeckých začala dobrovolnicky starat. Myslím si, že naše organizace stojí stale – i po těch více jak 30 letech – na křesťanských hodnotách, na kterých byla založena.  Dobře kombinuje jak profesionální sociální práci, tak křesťanské hodnoty. Myslím, že když se řekne v Praze NADĚJE, tak si většina veřejnosti spojí, že to jsou ti, co pomáhají lidem bez domova. Na Moravě máme domovy pro seniory, také umíme pracovat s lidma, kteří mají hluboké autistické postižení a umíme jim poskytovat super extra služby, aby nemuseli být v ústavní péči, ale to, s čím je spojena NADĚJE v Praze, tak je pomoc lidem bez domova, a v tom si myslím, že jsme fakt skvělí. Nejenom, že máme hodně služeb, ale snažíme se od začátku cílit na ty lidi, kteří jsou nejzranitelnější, kteří mají nejvíc problémů a na které se většina služeb už vykašlala.”

„Dobrý den, já jsem Aleš Strnad a v NADĚJI pracuji od roku 2000, takže něco přes 20 let. Za tu dobu jsem prošel různými pracovními pozicemi, ať už jako sociální pracovník v ambulantních sociálních službách, nebo jako vedoucí nízkoprahového denního centra pro osoby starší 26 let i jako vedoucí nízkoprahového denního centra pro mladé lidi bez domova ve věku od 18 do 26 let. Aktuálně jsem vedoucí terénního programu.”

❞ Jsou schopný zkontaktovat a navázat spolupráci s lidmi, kteří aktuálně přežívají v nevyhovujících podmínkách...

Ke zrodu NADĚJE, o kterém hovořil Kuba, ještě doplním, že zakladateli byli manželé Hradečtí, aby se nezapomnělo ani na Vlastimilu Hradeckou. Co se týká služeb v Praze, tak Kuba správně popsal, že se snažíme jít od nízkoprahovosti do vyšších stupňů služeb. Terénní pracovníky vnímám jako první stupeň. Jsou schopný zkontaktovat a navázat spolupráci s lidmi, kteří aktuálně přežívají v nevyhovujících podmínkách, ať už přespávají někde na veřejném místě, anebo mají přístřešky různě na území hlavního města Prahy. Na terénní program nám navazují nízkoprahová denní centra. Ta máme rozdělena. Jedno nízkoprahové denní centrum v ulici Bolzanova na Praze 1 je určeno pro mladé lidi bez domova ve věku od 18 do 26 let. Hned za rohem v ulici U Bulhara máme nízkoprahové denní centrum pro osoby starší 26 let. Nízkoprahová denní centra máme rozdělena ne úplně dle potřeb klientů, protože služby se poskytují stejně, ale je trošku rozdíl začít pracovat s člověkem, který třeba opouští ústavní péči v rámci dětského domova a nemá zajištěné základní životní potřeby nebo není ještě připravený úplně na ten samostatný život, než se starším člověkem. Samozřejmě se v tom nízkoprahovém centru pro mladé lidi bez domova trošku víc snažíme ty klienty adaptovat na vzniklou situaci i formou různých terapeutických aktivit a zážitkových programů, ale jinak se služby poskytují samozřejmě dle zákona úplně stejně v obou typech služeb, které jsem popsal. Zároveň v tom nízkoprahovém denním centru U Bulhara máme ordinaci praktického lékaře, takže ta kombinace sociální služby se zdravotním programem je neoddělitelná. Nemůžeme zahájit řešení sociální situace u člověka, kterého jeho zdravotní stav limituje v návratu do společnosti. Máme tam i ordinaci gynekologickou pro ženy bez domova, dále stomatologii i adiktologické poradenství, protože samozřejmě u některých klientů je kombinace tíživé sociální situace spjatá i s různými závislostmi.

Na zmíněná nízkoprahová denní centra potom navazují ubytovací zařízení, ať už to jsou ambulantní sociální služby v rámci nocleháren nebo azylových domů. V Praze zajišťujeme 2 noclehárny pro muže, obě mají kapacitu po 20 lůžkách. Dále jsou to pobytové sociální služby, kde je zajištěno celodenní ubytování klientů v rámci azylových domů. Máme 2 azylové domy pro muže, jeden na Žižkově a jeden v Radotíně. Dále azylový dům pro ženy ve Vršovicích a specifický azylový dům v Záběhlicích, který je určen pro klienty, kteří jsou uživateli invalidních nebo starobních důchodů. Zároveň mohou mít pohybový handicap.

Na pobytové sociální služby potom navazují byty. Zabydlování klientů do bytu, ať už ve spolupráci s některými úřady městských částí, kde klientům zajišťujeme takzvané tréninkové bydlení, nebo ve spolupráci s hlavním městem Prahou, kdy klientům zajišťujeme ubytování v nájemním bydlení. V těchto bytech potom zajišťujeme sociální práci a podporu, aby klienti byli schopni si bydlení udržet.”

Je popsaná záchytná síť dostačující?

„Síť je potřeba vždycky doplňovat na základě potřebnosti uživatelů daných služeb. Neznamená to, že klient musí projít všemi stupni, které jsem popsal, aby se dostal až na vrchol – do bytu. Takhle to určitě není míněno. Ty stupně jsou přesně z důvodu aktuální potřebnosti dotyčného člověka. V případě, že někdo přijde o bydlení, z různých důvodů, jinou potřebu nemá, pouze absenci bydlení, tak reagujeme na vzniklou situaci tak, že se snažíme co nejdříve zajistit plnohodnotné bydlení. Může se stát, že z důvodu absence dostupnosti bytů je dotyčný člověk ubytován v azylovém domě. Ale má alespoň zajištěno bydlení na 24 hodin, nebo ubytování na týden a víceméně nevyžaduje podporu terénního pracovníka, protože tyto služby využívá v rámci azylového domu. Může se stát, že v krátkém časového horizontu se podaří dotyčného člověka dostat do plnohodnotnýho bydlení v podobě bytu. Na druhé straně můžeme mít typ klientů, který delší dobu setrvávají na ulici, a mají snížené schopnosti seberealizace. Nechci říct socializace, ale seberealizace a vyžadují větší podporu, co se týče ambulantních sociálních služeb. Někteří klienti využívají samozřejmě i možnost zdravotních služeb, to se týká třeba zmiňované ordinace praktického lékaře.”

Jaká je úspěšnost zpětného začlenění do společnosti?

„Já si myslím, že když sledujeme statistiky klientů, kteří ročně projdou všemi typy služeb, které v Praze poskytujeme, tak se dostáváme na počet průměrně kolem 2 000 lidí bez domova. Kolem 2 000 klientů, kteří unikátně nebo v ten konkrétní rok navštíví naše služby. My můžeme sledovat ty, kteří poprvé v daný kalendářní rok využijí naše služby, a porovnat to s rokem předchozím. Když to číslo nově příchozích nenarůstá a zároveň nám nenarůstá ani celkový počet klientů, kteří využijí naše služby, tak v případě, že v daném roce máme třeba 300, 400, 500 nových klientů, ale celkové číslo nám nestoupá, tak je zřejmé, že to stejné množství klientů naše služby opustilo.”

Říkal jste tedy 2 000 klientů za rok?

„Proběhlo několikrát sčítání lidí bez domova a vždycky je tam určitá rozdílnost co do počtu. Asi to vychází z toho šetření nebo formátu šetření. Rozptyl je aktuálně mezi 3 000 – 5 000 lidmi bez domova, kteří se nacházejí na území hlavního města Prahy. Tak asi ano, v danou chvíli by nám to úplně neodpovídalo množství klientů, které projde našimi službami, protože je evidentní, že samozřejmě i ostatní poskytovatelé sociálních služeb mají klienty, kteří využívají třeba pouze služby těchto organizací a žádné další.  Asi jiný počet osob by byl, kdyby se započítaly jen ty, které na území města Prahy žijí v nejistém nebo dočasném ubytování. Může se stát, my jsme to v letošním roce několikrát řešili, že nějaký provozovatel komerční ubytovny z měsíce na měsíc ten provoz uzavřel, a v tu chvíli bylo ohroženo 60 až 80 lidí bezdomovectvím. Na té ubytovně bylo třeba 60 – 80 lidí, kteří by v tu danou chvíli skončili na ulici. Jednalo by se o velké spektrum osob. Nejenom co se týká věku, od mladších lidí až skutečně po seniory, ale zároveň na některých komerčních ubytovnách jsou ubytované i rodiny s dětmi. V danou chvíli musejí všechny organizace napnout síly natolik, aby se tito lidé vůbec na ulici nedostali.”

❞ V danou chvíli musejí všechny organizace napnout síly natolik, aby se tito lidé vůbec na ulici nedostali...

„Ten počet by byl více než dvojnásobný. Když se podíváte na území hlavního města Prahy a řeknete zhruba odhad 5 000 lidí, pak jsou to ti v nejzranitelnější kategorii: na ulici, případně v noclehárnách, nebo v azylových domech, případně v ústavních zařízeních, kteří po propuštění zůstanou venku – takže typicky v nemocničních zařízeních nebo například věznicích. Tak to může být těch 5 000, prostě nějaký střední odhad je 3 500 – 4 000 lidí v Praze. Když ale vezmeme úplně všechny plus i ty lidi, co žijí na ubytovnách, v nejistém bydlení po kamarádech, tedy ty další a další kategorie toho, čemu říkáme substandard (což je bydlení, které nemá standardně vydefinované parametry, aby to bylo bydlení, které vám může zajistit základní potřeby,), potom je to nějakých 11 000 dohromady.”

 Doplňuje pan Dutka a přebírá pomyslný mikrofon. Následující dvě otázky míří na něho.

Dokázal byste uvést nejčastější příčiny toho, proč se člověk ocitne na ulici?

„Myslím, že když se podíváme na životní trajektorie a na lidi co potkáváme – a my s Alešem jsme pracovali s tisíci lidmi, který skončili bezdomovectvím – tak to, co se fakt hodně opakuje, je, jak to vypadalo v raném dětství a jak to vypadalo v rodině. Často zjišťujeme, že rodina nebyla funkční, nebo neexistovala, nebo tam byly velké problémy v rámci raného dětství. To je věc, kterou bych vypíchl, protože spousta dalších příčin, o kterých si můžeme povídat, jsou důsledky tady tý základní. A není to jenom o příčině, ale je to i o záchytné síti. Já jsem za svůj život taky udělal pár kopanců, ale prostě měl jsem základní záchytnou síť. K té patří rodina plus nějaký známí dobrý lidi, který mi prostě pomohou. Takže jde nejen o příčinu, ale zároveň potom chybí pojistka, která člověku pomůže, když se něco nepovede.

Když se budeme bavit dál, zmíním zdravotní oblast, která často taky bývá problém. Souhra těchto rizikových faktorů, který když se nasčítají v jeden moment, tak člověk propadne na ulici. A můžeme ještě nakousnout, že významný počet lidí na ulici jsou ve spektru poruch osobnosti. Většina poruch osobnosti se vytváří v raném dětství. To je propis toho, co se dělo, když jsme byli úplně bezbranný a v prostředí, který nebylo podpůrný, nebylo vyhovující.”

Co plány do budoucna?

„Plány máme obrovský, do podrobna nakreslený, ale já bych možná začal něčím, co mě teď napadá. Teď čekáme, jestli nám schválí projekt, který mi přijde skvělej. Projekt, kterým chceme umísťovat mladý lidi bez domova do bytů, kde bychom s nima pracovali inovativními technikami. Projekt bude navazovat na nízkoprahové denní centrum Bolzanova pro mladé lidi bez domova, o kterém Aleš mluvil. Jako další věc máme připravený velký plán na rekonstrukci objektu v ulici Husitská, kde je velký azylový dům pro muže s noclehárnou. Chceme ho upravit tak, aby byl mnohem přívětivější pro klienty, protože aktuálně jsou zde pokoje, kde se bydlí po více lidech. Zkrátka si snadno dovedete představit, že pro spoustu klientů tohle není úplně stabilizující prostředí, kde by vykvetli a snáz se posunuli dál. Opravdu standard, o kterém my mluvíme a v kterém jsme schopni pracovat, je vlastně dost nízko a hrozně nás to mrzí. Pořád musíme pracovat v objektech s vice lůžky na pokojích, takže to je potom strašně složitý a je nám to líto. Díky tomu se nám nedaří práce tak, jak by měla. Takže to je další velký záměr, který chceme zrealizovat. Aby pokoje byly jednolůžkové, maximálně dvoulůžkové. Aby to byl objekt, který by byl pro lidi, kteří mají zdravotní postižení, nebo kteří jsou složitější povahy, ale když budou na pokoji sami, tak s nimi bude možné perfektně pracovat a ty lidi budou prospívat,” uzavírá pan Dutka.

Strážníci se s osobami bez domova setkávají na ulici, a tak další otázku směruji zpět na pana Strnada. Jako vedoucí terénního programu je nejpovolanější z povolaných.

Co byste poradil strážníkům při řešení osoby bez domova?

„Myslím, že znalost dostupnosti té sociální sítě je pro strážníky městské policie důležitá. Nechci tvrdit, že strážník městské policie rovná se terénní pracovník. Tak to určitě není. Stejně tak jako terénní pracovník není strážník městské policie. Každý má své kompetence a svůj úkol, který musí zajistit a naplnit, to je naprosto  v pořádku, ale v případě, že strážník městské policie nemá znalost tý dostupnosti, tak v danou chvíli na té ulici je nejlépší klientům doporučit, aby navštívili ta nízkoprahová denní centra, která já vnímám jako takový první vstup do kamenné služby. Ať už je to terénní program, kdy terénní pracovník klienta nasměruje, nebo ho tam doprovodí, často i klienta jenom informuje o možnosti služby, protože klient nevyžaduje asistenci nebo doprovod. Takže když strážník ví, že nízkopráhová denní centra jsou na území Prahy tam a tam, tak může potřebnému člověku doporučit, aby toto zařízení navštívil. Tam má pak dotyčný možnost si vyřešit základní životní potřeby, ať už stravu, hygienu, převlečení, v případě našeho denního centra U Bulhara návštěvu ordinace, kde ho vyšetří lékař nebo sestra zajistí převaz. Pak sociální pracovník s klientem plánuje další úkony, takže takové doporučení je naprosto v pořádku. Zároveň se stává to, že mě např. strážníci městské policie kontaktují a upozorňují na lidi bez domova, kteří třeba den, dva vysedávají na jednom místě, a že by bylo třeba, aby náš terénní program toho dotyčného navštívil a zjistil jeho potřeby, nebo zajistil, aby se z toho místa hnul. Není to jenom z důvodu řešení situace, kdy jde o stížnost místního obyvatele, že tam dochází k různým projevům a chování, které nám nemusejí připadat úplně přirozený. To samozřejmě může pramenit z duševního stavu, jak o tom hovořil Jakub.”

❞ Strážníci městské policie jsou zakomponovaní do zimních humanitárních opatření hlavního města Prahy, která jsou realizována každoročně od 1. prosince do 31. března...

„Stejně tak strážníci městské policie jsou zakomponovaní do zimních humanitárních opatření hlavního města Prahy, která jsou realizována každoročně od 1. prosince do 31. března. Ta zahrnují možnost výjezdu denního terénu na ohlášení strážníků městské policie. Strážníci městské policie nebo minimálně jejich operační má k dispozici telefonní číslo na centrální dispečink, který řeší problematiku bezdomovectví v inkriminovaných měsících. Strážník městské policie zkontaktuje centrální dispečink, který předává informaci dennímu terénu, případně nočnímu terénu. Ten vyjíždí a na místě zjišťuje potřebnost daného člověka. Následně zajišťuje převoz dotyčného člověka, v případě jeho souhlasu, do denního nebo nočního hygienického centra, případně do těch ubytovacích zařízení, která jsou v danou chvíli zajišťována registrovanou sociální službou, o kterých jsme hovořili, ale i do humanitárního ubytování. V zimních měsících jsou ubytovací kapacity navyšovány právě o humanitární ubytování, ať už v režimu celodenního ubytování u těch nejvíce zranitelných lidí, což jsou ti, kteří z hlediska věku, případně zdravotního stavu by byli nejvíc ohroženi umrznutím. Pro ostatní alespoň na přespání.”

Takže je určitě dobré, když strážník městské policie zná nízkoprahová dennní centra, která fungujou celoročně, a dotyčného člověka o nich informuje. Od prosince do března je tedy dobré znát telefonní číslo na centrální dispečink, kontaktovat ho a ten informaci předá dostupné službě, která na oznámení reaguje. Musím ale podotknout, že vždy tyto služby jsme schopni poskytnout pouze za předpokladu souhlasu klienta. Souhlas je ústní. Na ulici si nedovedu představit, že by nám musel klient podepsat písemné prohlášení, že souhlasí se zajištěním služby, ale ústně nám musí sdělit, že skutečně souhlasí. V případě, že souhlas neudělí, tak nejsme schopni v danou chvíli jeho situaci řešit, protože musíme dbát na právo sebeurčení každé osoby. Pokud se rozhodne, že ne, já tuhle tramvajovou zastávku neopustím, já prostě miluju tuhle lavičku, nebo do služeb pro lidi bez domova mě nebudete převážet, protože já nejsem bezdomovec, necítím se jako bezdomovec, nechci být bezdomovec, nechci se vidět s dalšími lidmi bez domova, tak my to musíme akceptovat. Necháme si vždycky otevřená zadní vrátka s odkazem na to, že v následujících dnech znovu dotyčného člověka kontaktujeme, jestli nedošlo ke změně jeho názoru. Může se zhoršit jeho zdravotní stav nebo může přijít hodně mrazivé počasí, kdy už mu nebude úplně po chuti zůstávat ve veřejném prostoru. A může potom nabídku terénních pracovníků akceptovat.

❞ Dneska není možnost bez souhlasu dotyčného člověka ho násilím kamkoliv převézt. To prostě možné není...

Ale tohle je potřeba mít na paměti, protože řada obyvatel má za to, že když to oznámí, ať už třeba přímo nám terénním pracovníkům, nebo skrze strážníky městské policie, takže se ta situace neprodleně vyřeší. Jenže tak to nefunguje. Dneska není možnost bez souhlasu dotyčného člověka ho násilím převézt kamkoliv. To prostě možné není. Možná strážníci městské policie mají pravomoc dotyčného vykázat z místa v případě, že tam dochází k nějakému přestupkovému jednání, ale víceméně to stejně dopadne tak, že se ten člověk přesune pouze o kus dál. Pořád zůstává ve veřejném prostoru. Takže někdy je to obtížnější. Ne vždy můžete přivolat zdravotnickou záchrannou službu, protože se jedná o akutní ohrožení života. Pokud je potřeba, snažíme se toho člověka motivovat tím, že mu zajistíme převoz k lékaři, ať už do naší ordinace nebo k lékaři v rámci ambulance zdravotnického zařízení. Ale zase musí udělit souhlas. Pokud neudělí, tak jsou občané znepokojeni, že i když to oznámili do terénního programu, nebo strážníkovi městské policie, tak ten člověk nadále zůstává na lavičce před jejich domem, a říkají si, jestli vůbec tyto složky něco dělají. Dělají, snaží se motivovat toho člověka, nabízí mu možnosti, ale v případě, že on to vnímá jinak, tak nám nezbývá než to akceptovat a znovu ty návštěvy prostě opakovat,” uzavírá pan Strnad.

„Na závěr bych chtěl vypíchnout, že vnímám, že přístup městské policie je opravdu fajn. Já mám spoustu regionálních zkušeností, kde jsem vedl terénní program a působil jako streetworker s lidma bez domova v jiných městech. A ty přístupy městské policie byly mnohdy mnohem horší právě z hlediska nerespektu a represe, která vůbec nedávala smysl. Bohužel to občas bylo asi i nějakým zadáním z radnice. Ale to se prostě míjí účinkem, je to populistický akt, který stejně nemá z dlouhodobého hlediska žádný smysl, jenom to prostě ubližuje všem stranám. Je to falešný nátěr, který vůbec nic neřeší.

I tady v těch městech se nám nejvíc osvědčilo, co můžeme nabídnout vašim novým strážníkům, když budeme mít tu příležitost. Sociální služby jsou fakt úplně jiný svět. Jsou to věci, který nejsou úplně jasný. Děláme to prostě úplně jinak a z nějakých jiných principů, i když cíl je stejný. Všichni chceme být nějak nápomocný. Mně se nejvíc osvědčilo, když ty lidi na pozici strážníků byli otevření a vedli s náma dialog a zjišťovali, co my děláme, jak k těm lidem přistupujeme, a potom jsme vedli nějakou diskuzi a případně se domlouvali na společným postupu. Protože otevřená komunikace mezi našima světama, který jsou trošku jiný a pochopitelně trochu izolovaný od sebe, vždycky nesla nejvíc ovoce, i pro klienty. Potom jsme našli to řešení, který bylo vyhovující,” doplňuje pan Dutka. 

Závěrem

Lidí bez domova je v našem městě více, než si většina z nás připouští. Každé křoví nebo zastrčená zahrádka může skrývat člověka, který dopadl na dno a už nevěří v cestu zpátky. A právě do takových míst se vydávají pracovníci NADĚJE každý den. Nad nikým nelámou hůl a trpělivě to zkouší znovu a znovu. Vědí, že jeden malý okamžik nad darovanou sušenkou může nastartovat proces vedoucí až k plnohodnotnému návratu jedince do společnosti. Stačí jen vydržet a neztrácet naději.

Zobrazení: 543