Takové klidné město - Ve městě Bohumila Hrabala

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: středa 1. březen 2023 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Můj první kontakt s Městskou policií Nymburk byl stylový. Před několika měsíci jsem potřeboval v Nymburce něco vyřídit a tedy někde zaparkovat. Přece nebudu platit parkování na ústředním náměstí, kde je parkovací automat snad na každých pár metrech… Našel jsem si v navigaci nedaleké Kostelní náměstí. Skvělé, nějaká auta tady už parkují, ale místa stále dost. Když jsem k té své plechovce za dvě hodiny přišel, našel jsem za stěračem pozdrav od nymburských kolegů. Stejně na tom byli i majitelé ostatních parkujících aut. Zóna zákazu stání mimo vyhrazená místa.

Alespoň jsem teď při naší návštěvě věděl, kam zamířit. Tehdy jsem šel uhradit pokutu, teď jsem přijel na výzvědy, jak se žije místním strážníkům.

Nymburk, okresní město ve Středočeském kraji, pětačtyřicet kilometrů východně od Prahy, ležící na řece Labi. Patnáct tisíc obyvatel, rozloha 21 kilometrů čtverečních, nadmořská výška 190 metrů. Město, ke kterému neodmyslitelně patří třeba Bohumil Hrabal. Vítejte v Nymburce.

Služební prostory nymburských kolegů najdeme přímo ve zrekonstruované historické budově Městského úřadu na ústředním náměstí Přemyslovců. Historie na vás dýchne už jen při pohledu na krásný renesanční portál, natož po prvních krocích v domě z 16. století. Projdete chodbou v přízemí a dostanete se do vyhrazených prostor MP. Člověk občas při návštěvách různých obecních nebo městských policií tiše nevěřícně žasne, v jakých prostorách se strážníci převlékají, úřadují nebo přijímají přestupce. Ale ne, za tohle sídlo se nymburská městská policie nemusí stydět.

Pražský strážník všude bratra má. Naším hostitelem je vedoucí strážníků Martin Rajl: „Moje praxe? Tady dvanáct let a předtím deset let na Praze 3! Ať už jako hlídkař nebo později okrskář. Na Žižkově to žilo, to byly šichty! Oproti Žižkovu je Nymburk ospalé městečko. Zaplaťpánbůh, má to svoje výhody, žije se tady klidněji.“ A tehdejší Martinův okrsek? „Kolem Flory, Olšanské hřbitovy. Tam mi občas při nočních službách šel z některých jevů mráz po zádech. To mi tady jde, jen když je venku minus dvacet a jsem špatně oblečený.“

Když jsme se před chvílí seznamovali s vyhrazeným prostorem a dostali se na dvůr, který patří městské policii, zaujal mě podivně rozbitý ohořelý parkovací automat. „Na Silvestra se jednomu mlaďasovi podařilo do něj vhodit dělobuch a takhle to skončilo,“ řekl nám kolega Leoš ke svéráznému projevu mladického vzdoru vůči zavedeným pořádkům a já se těšil, že tady se pořád něco musí dít, že tady se obyvatelé nenudí. A najednou „klidné město?!?“ Rajl se neubrání úsměvu: „Je to tak. Tedy… aspoň většinou. I toho kluka jsme díky kamerám chytili, dostal pokutu hned na místě a myslím, že město podniká i nějaké právní kroky na náhradu škody.“

Tak fajn, největší místní trable? „Největší oříšek pro nás je parkování v centru. Nejhorší je to přímo na našem náměstí. Možná jste to poznali na vlastní kůži, jestli jste přijeli autem.“ Vzpomenu si na svoji loňskou zkušenost a kolega fotograf protočí panenky: „Deset minut jsem objížděl náměstí a čekal na volné místo a pak zaplatil stovku!“ Rajl nám vysvětluje: „Při každém vjezdu do centra je malá, možná až nenápadná cedule. Dávali jsme podnět, aby byla větší, zatím marně.“ Ano, souhlasím, ta cedule je hodně nenápadná! Ani dnes jsem si jí nevšiml. Podnět podepisuji!

❞ Nejen o dopravní situaci na náměstí a v centru se stará čtrnáct strážníků. Tři další lidé sedí u kamerových systémů...

Nejen o dopravní situaci na náměstí a v centru se stará čtrnáct strážníků. Tři další lidé sedí u kamerových systémů a partu uzavírá jeden operační. Poslední čtyři zmínění jsou však zaměstnanci a nemají status strážníka. Zatímco uniformovaní kolegové pracují v klasickém systému dvě denní a dvě noční, pak čtyři zbývající pracovníci chodí od pondělí do pátku.

Při pohledu na plakáty, které zvou zájemce do řad městské policie, musím položit otázku na úspěšnost náborové kampaně. Martin Rail přiznává: „Ta úspěšnost není veliká. Ale nám by k ideálnímu stavu stačilo přijmout dva strážníky. Tak, abychom každou směnu mohli obsadit dvěma hlídkami. Nechci to zakřiknout, ale snad od plného stavu šestnácti lidí nejsme daleko.“ 

Jeden zájemce je rozjednaný, druhý už chodí do školicího střediska v Neratovicích. K druhému kolegovi mi Martin prozrazuje: „To bude super posila nejen do našeho pracovního týmu! Máme tady totiž partu na dračí lodě a Jakub je juniorský mistr Evropy ve veslování!“ A druhý kolega k tomu s úsměvem dodává: „Jestli bude chtít odměny, bude muset pádlovat i za nás!“ Jakubovi na dálku přeji hodně elánu a optimismu!

Nymburk má stejné finanční podmínky jako Praha: osmá platová třída. Další benefity? Příspěvek na penzijní připojištění, stravenky 160 korun na jednu směnu, volný vstup do posilovny… Martin ještě doplňuje profesní pohled: „Spolupráce s městem je v poslední době výborná. Opravdu nám vycházejí vstříc. Máme dvě služební auta, neprůstřelné vesty, nové osobní kamery, nová kola, takže v létě stavíme i cyklohlídku…“

Naši debatu přerušuje telefonát z místního nádraží. Je dopoledne, devět hodin, nejlepší čas pro jakéhosi tuláka ustlat si přímo před nádražní budovou. Sedáme do oktávky a vyrážíme.

Před nádražím nás už čeká sekuriťák, který moc důvěry nevzbuzuje. Sice v reflexní bundě s hrdým nápisem „security“ a taktických kalhotách, ale čpí cigaretovým kouřem, zarostlý, neupravený, na nohou tenisky, zcela zjevně pěkných pár kilo nadváha a nejspíš i pár let v důchodu. Na opasku baterka, tonfa, pouta, pepřák. A před nádražím, obtočený kolem odpadkového koše, do němoty zpitý muž. Celkem dobře a čistě oblečený, jen pracovní boty od malty. K neprobuzení.

Když ho kolegové konečně zvednou a opřou o zeď, připomíná mi kouzelníka Čáryfuka z jakéhosi dětského seriálu. Vytřeštěné oči, do špičky střižená bradka. Odpovědí na všechny otázky je jen nesouvislé huhňání a kývání se sem tam. Ten muž je mimo čas i prostor. Jeho vykulené oči bloudí sem a tam, neschopny najít pevný bod. Není schopen dýchnout do Drägeru. Zato po několika minutách v jeho blízkosti bychom nadýchali asi všichni, stačil ten odér. Sekuriťák mu z kapsy vytahuje jakýsi pofiderní průkaz totožnosti. Rumunsko. Kdoví, jak je to s pravostí, nikde žádné kontrolní prvky, žádný hologram, druhá strana úplně čistá. Kolega poznamenává, že tohle si vyrobí v programu Malování asi za deset minut.

Co teď? Volat státní policii? Kolega Leoš mi skepticky říká: „Když zavoláme na státní, skoro vždycky nám řeknou, že je jich tam málo a nikoho poslat nemůžou. Už jsme si zvykli, že si musíme pomoci sami.“ Odvoz na záchytku? Leoš pokračuje: „Něco podobného. Záchytku pro Nymburk nemáme. Státní vozí podobné případy do nemocnice. Ale představ si někoho takového na chirurgii mezi normálními pacienty. My se snažíme je rozchodit nebo nějak dostat domů k příbuzným.“ Takže se nám opět vrátila nerudovská otázka. Hlavně pryč od nádraží, začínáme vzbuzovat pozornost, kolem už je slušný hlouček. Kolegové volí cestu nejmenšího odporu. Údajného Rumuna, neschopného jediného slova, odvádějí do přilehlého parku, ukládají na lavičku do stabilizované polohy, osobní věci mu nacpou za bundu.

A další dvě hodiny se tady po deseti patnácti minutách zastavujeme, abychom zkontrolovali situaci.

Krátce poté přichází to, co známe i z naší metropole – zaběhnutý pes. Na straně jedné zoufalá majitelka, na straně druhé hezkých pár telefonátů, že „zrovna tady, zrovna teď!“ tady ten pejsek byl a nikde nikdo, určitě se ztratil a strážníci, udělejte s tím něco.

Hlavou mi běží kamerové záznamy, které mi kolegové promítali na služebně. Konec ledna, večer a tma, teploty pod bodem mrazu, na chodníku ležící starý muž, silně krvácející z rány na hlavě, vedle sebe hůl. Lidé chodí kolem a teprve po dvou třech minutách si ho v té tmě všimne operátor u kamer. Nikdo z těch kolemjdoucích nezavolal na linku 156 (ano, funguje i v Nymburce) nebo linku 155. Operátor a hlídka tomu muži zachránili život, přilétl i vrtulník. Ztracený pejsek? Drnčí telefony každou chvíli. Jezdíme po všech nahlášených lokalitách, občas se zastavíme u starého známého na lavičce a kontrolujeme jeho životní funkce. Hledaný jorkšír je hotový Kajínek: „zrovna teď tady byl!“ Byl, ale už není, už je někde jinde. Zároveň Martin průběžně informuje majitelku, kde by se svého miláčka mohla dovolat a kde ho najít. Štěstí má nakonec majitelka, na její hlas se Beníček rozštěkal a úplně to vypadalo, že ze svého odchycení má větší radost než majitelka. Za odměnu majitelka hned vylovila z kapsy několik piškotů. Pochutnal si Beníček, ne strážníci.

Zajíždíme do objektu, který stojí na břehu Labe a kde se koncem osmdesátých let měla zřídit opravna lodí. Dnes vybydlený, rozkradený, rozmlácený, posprejovaný. Dnes sídlo několika bezdomovců. Martin k tomu poznamenává: „Problémy s bezdomovci jsou v Nymburce asi stejné jako kdekoliv jinde. Ale snad máme štěstí, že problémy ve městě dělá soustavně jen jeden. S ostatními se dá vždycky nějak domluvit. I když někdy je to těžké.“

Nymburk je také město nejlepšího basketbalového klubu v republice. Když se Martin zmiňuje, že tady, u sportovní haly, občas na žádost klubu zasahují, docela mě to překvapí. Nenapadlo by mě, že na basketu hrozí nepokoje fanoušků. „Jen po nás chtějí, abychom tady někam viditelně postavili auto a sami si někam viditelně stoupli. A občas přešli sem tam. Ať jsme na očích.“ Leoš podotkne, že něco podobného je při hokeji, při derby s vedlejším Kolínem. Nymburský hokej? Aha, tak druhá liga. A utkání s Kolínem je prý derby na krev. A že občas nejen mezi hráči, ale někdy i mezi fanoušky.

Když si dohadujeme, kde bude nejlepší fotografie, která by mohla být na úvod článku o Městské policii Nymburk, shoduje se Martin i Leoš, že asi na cyklostezce pod historickými hradbami u Labe. Leoš trpělivě popojíždí tak, aby fotka byla co nejlepší. Mám z celé situace trochu obavy. Když fotíme něco podobného v Praze, dočkáváme se od cyklistů a kolemjdoucích negativních reakcí. Tady? Každý projíždějící cyklista je v klidu, nepadají žádné nadávky, občas přiletí: „Můžu projet? Už máte vyfoceno? Abych nepřekážel…“ Kromě toho zaznívá. „Tak ať vám to sluší, pánové!“ Inu, jak říkal Martin na začátku: prostě klidné město.

Mimochodem, kolikrát tady dochází k použití donucováků? Martin se chvíli rozmýšlí: „Třikrát, čtyřikrát do roka?“

„Základna vozidlu, základna vozidlu…“ u hypermarketu Albert boural cyklista, zranění jsou nejspíš vážnější a personál mu vzal kolo do prodejny. Zatímco přijíždíme k hypermarketu, zraněný cyklista už je nejspíš v té protijedoucí sanitce, kterou míjíme. Personál nám ochotně předává relativně drahé kolo. Cestou do kanceláře, kam jedeme sepsat záznam, opět zastavujeme u starého známého na lavičce, stále všechno v relativním pořádku.

Po příjezdu na služebnu si kolega opisuje údaje z rámu kola a pak ho ukládá do garáže. Nevěřím svým očím. Garáž je napěchovaná jízdními koly. A navíc motorový člun… Jezuskote, kolik tady těch kol máte? Leoš pokrčí rameny: „Všechny nálezy se teď musí uschovávat tři roky.“ A povzdychne si: „Blízko samé cyklotrasy, cyklostezky, samá rovina… Na chvíli odložíš kolo, jdeš se jen vyčurat, druhý ho sebere, popojede, hodí do křoví. Nálezy zveřejňujeme nafacebook, ale vidíš – máme napěchovanou garáž koly.“ A ten motorový člun? „Máme tady Labe. Loni jen nějaká utopená srnka, ale bohužel předloni kluk, co chtěl s partou přeplavat Labe a nedal to. Jinak vytahujeme člun jen na dětské dny, děcka na tu projížďku po Labi stojí fronty.“

❞ Máme tady Labe. Loni jen nějaká utopená srnka, ale bohužel předloni kluk...

Zatímco kolegové sepisují záznam o kole, postávám v místnosti s několika ohromnými monitory. No, nechci se dotknout našeho centrálního operačního střediska, ale tady je záběrů snad několikrát více… Kolik je vůbec v Nymburce kamer? „Spousta!“ Některé záběry se mění automaticky po několika vteřinách. Kolik že je ve městě kamer? „Hromada! Hodně!“ A jsou všechny kamery v HD? „Ano, prakticky všechny.“ A kolik že je v Nymburce kamer? „Víš, že já fakt nevím? Vždyť se na to koukni, musí jich být pár desítek. Ale já to přesné číslo fakt nevím.“

Támhle ta šedivá kraksna, která stojí v řadě na náměstí, dopouští se něčeho? Myslím s tou erzetou 7C2… „Počkej, tohle auto myslíš, ano? Hm, tak všech pět aut stojí v zóně zákazu stání mimo vyhrazená místa.“ Cože, už zase? Páni radní, zvětšete ty cedule na příjezdech do centra, prosím!

Do místnosti s kamerami nakoukne Martin: „Tak si představ, že to dnešní kolo od toho zraněného cyklisty nám včera hlásili jako ukradené z jednoho sklepa.“ Aneb kterak se ze zraněného cyklisty během několika málo minut stanete podezřelým z krádeže kola za několik desítek tisíc korun…

Děkujeme nymburským kolegům za vstřícnost a spolupráci a nadále jim přejeme, aby jejich město zůstalo klidným!

Zobrazení: 497