Frčka, stužka, hvězdička … a někdy odznak, medaile, hvězda

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: úterý 1. listopad 2022 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

„Dovolte, vašnosti, neráčíte být pan Purkrábek, zástupce banky Slavia?”

Když holohlavý pán neodpovídal, řekl Švejk nadporučíkovi: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem jednou četl v novinách, že normální člověk má mít na hlavě průměrně 60 až 70 tisíc vlasů a že černý vlasy bývají řidší, jak je vidět z mnohých případů.”

A pokračoval neúprosně dál: „Potom říkal jednou jeden medik v kavárně U Špírků, že padání vlasů zaviňuje duševní pohnutí v šestinedělí.”

Co poté následovalo, to už patří do klasiky českého humoru. Holohlavý pán samozřejmě nebyl panem Purkrábkem z banky Slavia, nýbrž generálmajorem von Schwarzburg. Ponechme hrdiny příběhu na další cestě ve vlaku do Budějic a povězme si, jak měl generálmajor von Schwarzburg cestovat: v uniformě a především s označením své hodnosti.

V jakékoliv uniformované složce se dříve nebo později objeví snaha na onu uniformu pověsit nějakou frčku nebo stužku. Nejlépe něco stříbrného nebo zlatého. Stříbrnou pecku, stříbrnou hvězdičku, zlatou hvězdu, barevnou stužku, odznak, stříbrnou medaili, zlatou medaili. A – ejhle – hodnost je na světě!

Hodnost je označení, které charakterizuje postavení a význam pracovníka v přísně hierarchicky uspořádaném systému. Hodnost začíná určovat pozici v organizaci. A všude – ve všech armádách, policejních sborech a organizacích – se začíná prosazovat pravidlo, že čím víc zlata, tím vyšší funkce.

Hodnosti mají zcela určitě svůj význam v armádě nebo u bezpečnostních sborů. Čím vyšší hodnost, tím více nějakých výhod oproti těm nižším. Ať už se jedná o armádu, vojenskou policii, vojenské zpravodajství nebo Policii ČR, hasičský záchranný sbor, celní správu, vězeňskou službu nebo Generální inspekci bezpečnostních sborů. Kdyby nic jiného, pak je zajímavým benefitem alespoň hodnostní příplatek.

Jenže uniformovaných složek časem přibývalo a dále přibývá… Takže se hodnosti objevují, kde se dá. U železničářů, u dopravních podniků, u aerolinek, v obchodním i nákladním námořnictvu. Koneckonců jistou obdobu hodností a funkčního zařazení můžeme vidět třeba i v nemocnicích, kdy se personál liší v barvě svého pracovního oblečení.

Dá se říci, že každá profesní skupina a každá uniformovaná organizace (někdy i neuniformovaná, např. BIS, Bezpečnostní informační služba) si vytvořila vlastní systém hodností.

Kdoví, jestli se v nich orientovali a orientují alespoň sami příslušní pracovníci toho kterého subjektu…

Pro příklad si vezměme pražský dopravní podnik. V osmdesátých letech minulého století nosili jeho zaměstnanci jedenáct symbolů funkčního označení na sedmi barevných podkladech! Jedenáct krát sedm… Lidé z DP nosili podle svého zařazení do jednotlivých služeb nárameníky červené, žluté, zelené, modré, fialové, černé a třeba „eskalátorová služba“ měla nárameníky v barvě hnědé. Na každém nárameníku pak mohly být jedna až čtyři hvězdičky s různým lemováním. V současnosti pražský DP využívá pouze tři barvy nárameníků, šedou, modrou a černou, v kombinaci se stříbrným nebo zlatým značením se dojde „jenom“ ku dvaadvaceti variantám. Šedé nárameníky s jednou stříbrnou hvězdičkou označují „instruktora výcviku řidičů“, nejvíce zlata pak nosí na ramenou „vedoucí odboru DP“.

I naše domácí letecká společnost ještě před několika lety rozlišovala tři druhy zaměstnanců. Podle označení na uniformách mohli poučení pasažéři rozpoznat, zda jednají s pozemním zaměstnancem, palubní obsluhou nebo s někým z pilotního týmu. Co si budeme povídat, když člověk letěl na dovolenou a kulatým okénkem viděl nastupovat do pilotní kabiny lidi se samými zlatými prýmky, byl hned klidnější. Jeden zlatý prýmek – palubní inženýr, dva prýmky nosil navigátor, třemi zlatými prýmky se honosil druhý pilot a čtyři zlaté prýmky patřily kapitánovi.

Skoro to vypadá, jako kdybychom tak trochu pozapomněli na československé vojenské a policejní hodnosti. Ale kdepak, nebojte, a na ty četnické a strážnické také dojde.

Období první republiky bylo obdobím, kdy se mladá republika teprve hledala. A to se projevovalo také na častých změnách výložek a úpravách hodností vojáků československé armády. Proto se často měnila jak uniforma, tak hodnostní označení a výložky samotné.

V prvním období 1918–1919 byly hodnosti víceméně převzaté z rakousko-uherské armády.  Výložky se nacházely na límcích uniforem, nárameníky (pokud je uniforma měla) nebyly označeny. U nejnižších hodností bychom oproti dnešku nenašli rozdíl: vojín – svobodník – desátník – četař. Zato další hodnosti bychom dnes už hledali marně: šikovatel – štábní šikovatel – důstojnický zástupce – kadet aspirant – praporčík. Jako další následují poručík – nadporučík – setník – major – podplukovník – plukovník. A seznam zakončují tři generálské hodnosti: generál major – polní podmaršálek – polní zbrojmistr (generál).

Ke změnám v označení a pojmenování docházelo za první republiky víc, než možná bylo zdrávo: roku 1919 se objevily nové uniformy, výložky s označením hodnosti byly stále na límcích. Byla zrušena hodnost „kadet aspirant“, naopak vznikla hodnost četař-jednoroční čekatel a mezi praporčíkem a poručíkem se objevuje „gážista mimo hodnostní třídu“.

V letech 1921–1924 se začaly hodnosti označovat na náramenících.

A poslední tři výše zmíněné hodnosti se sloučily pod jednu: „generál“. Změn se hodnostní označení u naší československé armády dočkalo ještě několikrát, v roce 1925, v roce 1929 (to se objevily hodnosti brigádní generál – divisní generál – armádní generál) nebo v roce 1937. Ve třicátých letech se na výložkách objevily stříbrné „pecky“, stříbrné pásky, zlaté třícípé hvězdy a zlaté pěticípé hvězdy. Změn – především v hodnostech důstojníků a následně v barvě výložek podle jednotlivých druhů vojsk – bylo více, nemá cenu je zde vyjmenovávat všechny. Jako kuriozitu a zajímavost lze snad uvést, že se v roce 1937 objevila hodnost „žák školy leteckých specialistů“ nebo „desátník jezdectva délesloužící“.

A četnictvo? Pokud zůstaneme u dobrého vojáka Švejka, nezbývá než použít další dialog ze slavné knížky: „Pane vachmajstr, vy jste hlava!“ – „Proto jsem tady v Putimi taky velitelem, ne? Kdežto voni zůstanou až do smrti jenom závodčím, protože maj místo hlavy kokosovej vořech, vědí?“

Po vzniku naší republiky nastalo hektické období přestrojování branné moci nového československého státu, četnictvo nevyjímaje. Chyběly peníze a ubíhal čas – jediné, čeho byl relativní dostatek, byly zásoby po rakousko-uherské armádě. A tak bylo 30. listopadu 1918 vydáno „Nařízení týkající se přechodné úpravy vojenského kroje“. Tento dokument převzalo i nové československé četnictvo… Aneb „Co dům dal“. A v roce 1919 nastala jedna důležitá změna: označení hodnosti se stěhovalo z límce na rukáv! Jednalo se o spodní část obou rukávů blůzy a pláště podle tehdy prosazovaného francouzského vzoru.

V televizi nám každý rok opakují seriál Četnické humoresky, zatímco (z mého pohledu) zajímavější seriál Četníci z Luhačovic je reprízovaný o poznání méně. Občas je v prvně zmíněném seriálu vidět chyba v hodnostním označení. Například četník Němec (František Švihlík) má výložky štábního strážmistra, ačkoliv je dávno praporčíkem, načež v další scéně má výložky opravdu praporčické. Občas si herci vymění brigadýrky a pak nesedí hodnosti na čepici a ramenou. To se občas stane i vrchnímu strážmistru Arazimovi: někde má červené krokve za odsloužené roky v legiích našity správně, tj. špičkou nahoru, na druhé jsou našity obráceně. Nebo jindy: rukávový štítek s číslem zemského velitelství se nepoužíval souběžně se štítkem na límci. Ale na stranu druhou: jsou podobné chyby v hezkém příběhu natolik odstrašující?

Mimochodem: označení hodnosti se občas stěhovalo. Už bylo zmíněno, že vojáci rakousko-uherské armády nosili hodnostní označení na límci, stejně jako četníci. Následně se přesunulo na rukáv, zjednodušeně řečeno někam nad levé zápěstí. A nakonec se hodnosti stěhují na nárameníky, jejich obdoba zároveň na brigadýrky. A tam už zůstávají.

Rychlým skokem však přejděme k policii komunální, hlavně té pražské.

Koncem 18. století čítala městská stráž 71 mužů. Velitel byl Wachtmeisteleutnant, v roce 1781 bylo do řad městské stráže přijato 60 ponocných (Nachtwächter) a v roce 1783 se městská stráž skládala ze čtyř rotmistrů, jednoho vicerotmistra, tří svobodníků, 61 nočních strážníků a šestadvaceti denních strážníků (Tagwächter). Bohužel, tehdejší hodnostní označení se ztrácí v čase…

V brožuře „Řád služební a instrukce pro obecní strážníky“, který schválila Rada královského hlavního města Prahy dne 5. dubna 1895, nejsou hodnosti vůbec zmíněny. V řádu se píše o veliteli, inspektorovi, strážnících, strážcích vězňů v městské věznici, ale hodnosti řád úplně pomíjí.

K hodnostnímu označení strážníků obecních a městských policií za první republiky, resp. do jejich zániku po německé okupaci, se mi nepodařilo sehnat bližší informace.   

Nová éra pražské městské policie začíná v květnu 1992. Tři roky vydrželi pražští strážníci bez označení.

Až v roce 1995 vychází tzv. „Funkční řád Městské policie hl. m. Prahy“. Ten strážníky rozděluje do čtrnácti funkčních skupin. Neužívá se slovo „hodnostní“, v řádu se užívá výraz „funkční“. Na nejnižším stupni je samozřejmě čekatel, dále následuje závodčí (strážník do jednoho roku), strážmistr (práce u městské policie od jednoho do dvou let), vrchní strážmistr (práce u MP od dvou do tří let), praporčík (praxe od tří let výše), závodčí-praporčík (strážník, zařazený v 6. platové třídě) a vrchní praporčík (strážník v sedmé platové třídě). Jejich označení sestávalo ze stříbrných hvězdiček a stříbrných proužků. Zlaté hvězdy byly vyhrazeny dalším hodnostem: inspektor (strážník v sedmé platové třídě, velitelé směn), vrchní inspektor (sedmá platová třída, velitelé okrsků, strážníci na Centrálním operačním středisku), komisař (strážníci v osmé platové třídě), vrchní komisař (strážníci v deváté platové třídě), policejní rada (strážníci v desáté platové třídě), vrchní policejní rada (strážníci v 11. platové třídě) a nakonec ředitel městské policie.

Funkční řád se mění ještě třikrát: v roce 2000, 2008 a nakonec v roce 2011. Změny? Místo závodčího se objevuje rotný a jako označení se začalo používat stříbrné a zlaté označení na pravém rukávu svrchního oděvu, na límci košile a na náramenících. (Poslední typy uniforem už však s nárameníky příliš nepočítají.)

Místo závodčího se objevuje rotný a jako označení se začalo používat stříbrné a zlaté označení na pravém rukávu svrchního oděvu, na límci košile a na náramenících

Místo hvězdiček se objevují „véčka“, doprovázená od podpraporčíka ratolestmi. Slovy funkčního řádu: na klopách límce košile šedý trojúhelník ve stříbrném (zlatém) rámu s příslušným kovovým stříbrným (zlatým) značením, na pravém rukávu svrchních oděvních součástek stejnokroje – šedé otevřené V s příslušným kovovým značením.

Zmíněné funkční označení vydrželo u naší městské policie do dnešních dnů.

Kolegium ředitelů městských policií statutárních měst přijalo v roce 2018 usnesení, podle kterého se funkční označení sjednotí ve všech předmětných městech. Jedná se celkem o sedmadvacet měst. Jako vzor bylo vybráno funkční označení, které využívala Městská policie Praha.

Na stranu druhou se v této oblasti projevuje určitá roztříštěnost městských policií. Ne každé město, které zřídilo svou policii, přistoupilo k funkčnímu označení. Prostě to nepovažovalo za důležité.

Je pravda, že občan nebo přestupce se v našem označení stejně nevyzná a nejspíš nás stále bude oslovovat „pane strážníku“, ať budeme mít někde na uniformě jakýkoliv odznak nebo označení.

Zobrazení: 889