Devítka
I když by se mohlo na první pohled z médií zdát, že složky IZS včetně Městské policie hl. m. Prahy se věnují jen problematice koronaviru, tak tomu tak opravdu není. Je mnoho činností, které je potřeba zajistit, a nošení roušek je jen dalším kontrolním bodem v naší činnosti. Vydali jsme se na Obvodní ředitelství Praha 9, abychom vám ukázali malý zlomek z práce strážníků. V době reportáže školská zařízení fungovala, takže ráno přichází na řadu dohled nad přechody. Není možné vynechat dopravu, která vinou buď neukázněnosti řidičů či prostým vysokým počtem vozidel tvoří nezanedbatelnou část směny. Ovšem i pomoc u imobilních pacientů, především seniorů, není z pohledu našich strážníků ničím výjimečným.
Mrazíkova nebeská láska v pelíšku?
Vánoce prý začínají východem první hvězdy na Štědrý den. Letošní Vánoce mají být (a asi opravdu budou) jiné, než jsme zvyklí. Může za to jeden pitomý virus, který to tady celé obrátil naruby. Ale na nás si nepřijdou, co říkáte?
Dočetla jsem se, že výzkumníci z Westminsterské univerzity v Londýně ve své studii z roku 2012 přišli na to, že na zdraví člověka má příznivý vliv sledování hororů. Dávka strachu prý může pomoci zlepšit náladu. Tvrdí také, že díváte-li se na film Osvícení s Jackem Nicholsonem v hlavní roli, údajně spálíte nejvíce kalorií.
Zrození divočiny
Slunce pomalu vychází nad obzor. Obloha je vymetená do posledního koutu a začíná mít barvy palety velmi nadaného malíře. Mráz vymaloval na trávě i na stromech omrzalku a ztvrdlá půda lehce křupne pod každým krokem, který se snažím silou celé své vůle utajit. Malé zavrzání zde působí jak výstřel, který neměl zaznít. Pomalu přicházím k první stezce a snažím se rozpoznat alespoň obrysy toho, co mě má obklopit. Narušit tuto chvíli světlem baterky by byl neskonalý hřích. Snažím se pozorovat každý detail, aby mi nic neuteklo. Hlavou se mi honí vzpomínka na známého, který mi v podobných chvílích říkal: „Nechápu, proč lidé staví kostely. Asi jen proto, že jsou líní chodit ven z města. Musí dostat Boha až k nim a přitom nechápou, že Bůh stvořil nejkrásnější a nejopravdovější kostel právě tady – v přírodě.“ Měl pravdu. To ticho proniká až do morku kostí. Snažím se trochu si to užít, protože vím, že civilizace je blíž, než bych si přál. Za pár minut jistě uvidím první světlo v dálce, uslyším startování motoru či nedaleko projede osvětlený vlak s několika ospalými lidmi jedoucími do práce. Ale teď ještě ne.
Tiché oslavy
Silvestrovská služba je pro řadu profesí pořádná dřina. Na pořádek a bezpečí dohlížejí v ulicích posílené směny strážníků a policistů, počty požárů a popálenin několikanásobně převyšují standardní průměr, záchranáři vyjíždějí k desítkám úrazů způsobených zábavní pyrotechnikou.
Od brikety po tokamak
Mluvit či psát o energetické budoucnosti nás a potažmo Evropy a světa, je tak trochu věštění z křišťálové koule. Ostatně, kdyby autor znal přesnou předpověď, patřil by asi mezi nejbohatší lidi na Zemi. Přihlédneme-li k tomu, co se zde stalo v oblasti distribuce a výroby energie za posledních deset let, tak možná predikce je ještě více nestálá. Kdo by si pomyslel na přelomu milénia, že bude za dvacet let naprosto běžné vidět na střechách rodinných domů solární panely, na vyšších kopcích lopatky větrných elektráren, tepelné čerpadlo bude naprosto samozřejmou součástí nejen topení domů, ale i výbavy automobilů a pojem uhelný baron se stane spíše synonymem pro vymírající druh podnikatelů. Slovo baron si dnes spojíme spíše se slovem solární, než s černou briketou koksu.
Na návštěvě v útulku Dogpoint
Možná by to bylo i na film. Dva vzdálené, chlupaté, útulkové světy. Jeden obrovský, s pevně daným řádem, pravidly, s desítkami zaměstnanců, profesionální odchytovou službou, více jak dvacetiletou historií a štědrou městskou kasou v zádech. Druhý menší, flexibilnější, s výborně zvládnutou prezentací a „volnějšíma rukama“ ve všech svých aktivitách. Lidé z těch dvou světů o sobě vědí jen skrz malá okénka svých displejů, telefonů a monitorů. A i když díky sociálním sítím mají informací stále více, pořád jsou to jen střípky, ze kterých není možné poskládat celý obraz. Samozřejmě, zvědavost sílí až do bodu, kdy se rozhodnou vyslanci jednoho světa navštívit druhý. Dál už bude asi na režisérovi, zda z toho udělá horor, lovestory nebo další válku světů. My se zaměřili na fakta a skrz reportáže z naší návštěvy přinášíme nestranný pohled do světa útulku Dogpoint.
METRO, STRÁŽNÍK Č. 2033
Asi už je jedno, kdo stiskl červené tlačítko jako první, která sankce, odvetná hybridní akce nebo sabotáž byla tou poslední kapkou. Kdo v právu byl a kdo nebyl. Jestli to způsobil západ, východ, socialismus, kapitalismu, levice nebo pravice. Po tolika letech to už opravdu jen málokoho zajímá a mě možná jako posledního. Já byl strážníkem Hlídkového útvaru Městské policie Praha už před rokem 2020 a jsem jím stále i 13 let po katastrofě. Ano, stále si říkáme strážníci, stále je naším teritoriem pražské metro a stále jedeme na plný plyn. Tím se však výčet podobností pomalu, ale jistě, vyčerpává. Ono, když se během pár dní smrskne populace celé republiky na pár tisíc lidí, možná navždy zahnaných do temného metra, není se čemu divit. Ale jak říkám, neřeším to. Vždy jsem hlídal metro a vždy budu, jen teď je metro celý svět.
Okrskářem na Starém Městě pražském
Josefov, to je městská čtvrť, která je dnes spolu s Pražským hradem nejnavštěvovanějším místem v Praze. Od středověku tady bývalo tzv. “židovské město” – Judenstadt – část města, kterou obývali naši tehdejší spoluobčané izraelitského vyznání. V roce 1729 došlo k soupisu židovského obyvatelstva a domů ghetta. Bylo zaznamenáno 333 obytných domů, v kterých žilo 2335 rodin. Sedm rodin v jednom domě. A podobné to bylo až do roku 1850, kdy bylo území ghetta oficiálně připojeno k Praze novým názvem Josefov (na počest Josefa II.). V bývalém ghettu pak zůstali jen obyvatelé chudí nebo ortodoxní židovské rodiny. Židovské město se měnilo v chudinskou čtvrť.
Komunikace bez bariér
Jak tak stojím u automatu v čekárně našeho malého vesnického nádraží a snažím se rozhodnout, kterou karcinogenní dobrotou si zpříjemním cestu do práce, nápojový automat hned vedle obsadí člověk pohybující se na vozíčku. Slušně pozdravím a už na první pohled vidím, že k horním tlačítkům to pán bude mít asi daleko. Váhám, mám nabídnout pomoc? Neurazí se? Počkám, až jestli si nevybere z dolních tlačítek a pak se případně nabídnu? Co když si vybere z dolních právě díky nedostupnosti horních? I když stojím jako solný sloup, hlava zmatkuje a chrlí desítky otázek. Ještěže to kupující vyřešil za mě, prostě si ukazovátkem „zmáčkl“, co chtěl, a vydal se na nástupiště. Upřímně se za sebe stydím. O několik minut později se setkáváme podruhé. K nástupišti přijíždí vlak a já opět zmatkuji. Bude potřebovat pomoci při nástupu? Nádraží by mělo být bezbariérové. Ale co když ne? Mám se alespoň zeptat, jestli nechce podržet tu velkou tašku s nákupem? Když já vážně četl článek, že nabídnutou pomocí člověka pohybujícího se na vozíčku urazím, ale zase bůh ví, kdo to psal. Sakra, nesnáším tyhle situace. Pán opět pomoc nepotřeboval a já se můžu sám před sebou hanbou propadnout. Ještě ve vlaku jsem se rozhodl, že příště už tak nemožný nebudu. Najdu si potřebné informace, poptám se a příště se zachovám tak, jak se patří. To jsem však ještě netušil, do čeho se pouštím. Netušil jsem, že nejdříve bude nutné rozpříst jemné nuance samotného názvosloví, abych se stejně dostal ke klasickému „co člověk, to názor“. Přes to všechno se pokusím nastínit alespoň pár základních rad do služby i běžného života, neboť věřím, že ochotu pomáhat nikdo z nás s uniformou neodkládá.
Služba na Vltavě
Vltava... Naše nejdelší řeka. Řeka, o které se zpívá. Řeka, která patří k naší zemi. První tóny symfonické básně od Bedřicha Smetany si vybaví snad každý. Od šumavských pramenů po soutok s Labem celkem 430 kilometrů.
Nejužší místo v Praze? V Modřanech, pouhých čtyřicet metrů, zatímco kousek od Mánesa je nejširší – 330 metrů. Pod Vyšehradem je Vltava nejhlubší, udává se kolem deseti metrů. Naopak pod druhým pilířem Karlova mostu je hloubka jen necelý metr. V Praze její protilehlé břehy spojuje osmnáct mostů... Zbraslavský, Závodu míru, Radotínský, Branický, Barrandovský, Železniční, Palackého, Jiráskův, Legií, Karlův, Mánesův, Čechův, Štefánikův, Hlávkův, Libeňský, Holešovický, Barikádníků, Trojský...
Vítejte na Vltavě a vítejte u Poříčního útvaru pražské městské policie.
Záchranář bud leží, nebo běží
Jsou profese, které jsou spojovány s ročním obdobím více než jiné. Topič se neuživí v letním kině, lyžařský instruktor má v létě volno, plavčík se může na zamrzlém venkovním bazénu taky leda tak klouzat…
Jednou z takových profesí je i záchranář Horské služby České republiky. Co si budeme povídat, i v dnes již klasickém filmu „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ je záchranář horské služby spojován jen se zimou, sněhem a lavinami. Jako kdyby neměl v letních měsících co dělat. Léto je pryč, zima za rohem, tak se vkrádá na jazyk otázka: vážení záchranáři, až se vás zima zeptá, co jste dělali v létě, copak odpovíte?
Strážníkem mezi poli…
Mochov, to je obec ve Středočeském kraji, v okrese Praha-východ. Jen kousek od Čelákovic, devět kilometrů od Českého Brodu a jedenáct kilometrů od hranic Prahy směrem na Poděbrady. Existence obce je připomínána už roku 1360. Mochov, to bylo synonymum pro dobrou zeleninu, která se pěstovala všude kolem. Obec vstoupila do širšího povědomí i po velkých záplavách v roce 2002, kdy se v místních mrazírnách skladovaly vzácné knihy a písemnosti ze zatopených archivů. Katastrální území obce je 932 ha, což v populárním přepočtu činí 1.300 fotbalových hřišť. Podle posledního sčítání lidu tady trvale žije jen něco málo přes tisíc obyvatel.
Žižkovem nocí i dnem
Žižkov není čtvrť, ale životní styl. Vidět Žižkov a zemřít. Neřeš to, to je prostě Žižkov. Je velmi pravděpodobné, že jste se s podobným heslem nebo přímo „domorodcem“ z této specifické městské části již setkali a vždy to ve vás vyvolalo řadu otázek. Je čtvrť ve stínu nezaměnitelného vysílače opravdu tak výjimečná, nebo jde o dobře mířené PR či zažitou satiru? Možná napoví obrázek pracovního dne jednoho z městských strážníků, který ve zdejších ulicích čelí syrovému žižkovskému životu již dvacet let. Tak poslední doušek čaje a hurá do akce.
Vyvolávači deště
Abychom měli zajímavý a dostatečně vzletný úvod tak bych mohl napsat toto: Voda – životadárná tekutina, ve které život vznikl a bez které by nemohl ani pokračovat. Pro nás samozřejmost, kterou dostaneme otočením kohoutku. Samozřejmost, která časem nemusí být tak samozřejmá a jistá. Ostatně pro mnoho lidí na světě je onen kohoutek pouhým nesplnitelným snem. Domnívám se, že toto ví téměř každý a inteligentního čtenáře bych trochu urážel. Patetické fráze v subsaharské Africe asi moc nezabírají a více než tlachání potřebujeme činy a správnou vizi. Podívejme se ve stručnosti na problematiku úbytku srážek a vody v krajině, která nejen naši zem trápí již po delší dobu.
Preppers aneb Soudný den za dveřmi
Vzpomínám si na to velmi dobře. Každý čtvrtek jsme s kamarády ze třídy usedali po desáté hodině k televizi a hltali dva po sobě jdoucí pořady. Prvním z nich byl pořad Beara Gryllse s názvem „Man vs. Wild“. Bears jako hlavní a jediný protagonista pořadu se zpravidla nechával „vyhodit“ s padákem na nějaké neobydlené území a poté názorně předváděl, jak v nastalé situaci přežít. Zalézal na noc do mrtvol zvířat, aby neumrzl, jedl brouky, žáby a všechny možné bobule. Pil vlastní moč nebo si do ní, alespoň namáčel hadr, kterým si omotával na poušti hlavu. Nutno podotknout, že vedle šíleností rozdával i praktické rady o rozdělávání ohně nebo vázání uzlů, ale ty nás v té době moc nezajímaly. J Druhý pořad se jmenoval „Příprava na soudný den“. Pojednával o lidech připravujících se na kolaps společnosti v důsledku války, sucha, sluneční erupce, epidemie a dalších pro ně relevantních příčin. Pořad byl točen v USA a jak je u Američanů zvykem, nešlo o žádné troškaře, kteří si syslí ve sklepě pár konzerv. Mohli jste vidět jednotlivce nebo i celé komunity vlastnící doslova pevnosti, autobusy přestavěné na válečné mašiny ve stylu Šíleného Maxe, obří sklady munice a jídla, důmyslné obranné mechanismy a soběstačné farmy. Bylo to neuvěřitelné. Pamatuji si, jak jsme to hltali, při každé větší šílenosti si volali a pořád se smáli. Od té doby uběhlo patnáct let. Je začátek března roku 2020 a už se nikdo nesměje.
Jsem ráda, že jste si našli cestu k našemu časopisu MP Praha Pražskému strážníkovi. Přinášíme Vám informace nejen z prostředí naší organizace, ale také z oblasti kultury, historie, sportu a dalších. Věřím, že články budou pro Vás přínosné a zajímavé.
Irena Seifertová
šéfredaktorka