METRO, STRÁŽNÍK Č. 2033
Asi už je jedno, kdo stiskl červené tlačítko jako první, která sankce, odvetná hybridní akce nebo sabotáž byla tou poslední kapkou. Kdo v právu byl a kdo nebyl. Jestli to způsobil západ, východ, socialismus, kapitalismu, levice nebo pravice. Po tolika letech to už opravdu jen málokoho zajímá a mě možná jako posledního. Já byl strážníkem Hlídkového útvaru Městské policie Praha už před rokem 2020 a jsem jím stále i 13 let po katastrofě. Ano, stále si říkáme strážníci, stále je naším teritoriem pražské metro a stále jedeme na plný plyn. Tím se však výčet podobností pomalu, ale jistě, vyčerpává. Ono, když se během pár dní smrskne populace celé republiky na pár tisíc lidí, možná navždy zahnaných do temného metra, není se čemu divit. Ale jak říkám, neřeším to. Vždy jsem hlídal metro a vždy budu, jen teď je metro celý svět.
Okrskářem na Starém Městě pražském
Josefov, to je městská čtvrť, která je dnes spolu s Pražským hradem nejnavštěvovanějším místem v Praze. Od středověku tady bývalo tzv. “židovské město” – Judenstadt – část města, kterou obývali naši tehdejší spoluobčané izraelitského vyznání. V roce 1729 došlo k soupisu židovského obyvatelstva a domů ghetta. Bylo zaznamenáno 333 obytných domů, v kterých žilo 2335 rodin. Sedm rodin v jednom domě. A podobné to bylo až do roku 1850, kdy bylo území ghetta oficiálně připojeno k Praze novým názvem Josefov (na počest Josefa II.). V bývalém ghettu pak zůstali jen obyvatelé chudí nebo ortodoxní židovské rodiny. Židovské město se měnilo v chudinskou čtvrť.
Komunikace bez bariér
Jak tak stojím u automatu v čekárně našeho malého vesnického nádraží a snažím se rozhodnout, kterou karcinogenní dobrotou si zpříjemním cestu do práce, nápojový automat hned vedle obsadí člověk pohybující se na vozíčku. Slušně pozdravím a už na první pohled vidím, že k horním tlačítkům to pán bude mít asi daleko. Váhám, mám nabídnout pomoc? Neurazí se? Počkám, až jestli si nevybere z dolních tlačítek a pak se případně nabídnu? Co když si vybere z dolních právě díky nedostupnosti horních? I když stojím jako solný sloup, hlava zmatkuje a chrlí desítky otázek. Ještěže to kupující vyřešil za mě, prostě si ukazovátkem „zmáčkl“, co chtěl, a vydal se na nástupiště. Upřímně se za sebe stydím. O několik minut později se setkáváme podruhé. K nástupišti přijíždí vlak a já opět zmatkuji. Bude potřebovat pomoci při nástupu? Nádraží by mělo být bezbariérové. Ale co když ne? Mám se alespoň zeptat, jestli nechce podržet tu velkou tašku s nákupem? Když já vážně četl článek, že nabídnutou pomocí člověka pohybujícího se na vozíčku urazím, ale zase bůh ví, kdo to psal. Sakra, nesnáším tyhle situace. Pán opět pomoc nepotřeboval a já se můžu sám před sebou hanbou propadnout. Ještě ve vlaku jsem se rozhodl, že příště už tak nemožný nebudu. Najdu si potřebné informace, poptám se a příště se zachovám tak, jak se patří. To jsem však ještě netušil, do čeho se pouštím. Netušil jsem, že nejdříve bude nutné rozpříst jemné nuance samotného názvosloví, abych se stejně dostal ke klasickému „co člověk, to názor“. Přes to všechno se pokusím nastínit alespoň pár základních rad do služby i běžného života, neboť věřím, že ochotu pomáhat nikdo z nás s uniformou neodkládá.
Služba na Vltavě
Vltava... Naše nejdelší řeka. Řeka, o které se zpívá. Řeka, která patří k naší zemi. První tóny symfonické básně od Bedřicha Smetany si vybaví snad každý. Od šumavských pramenů po soutok s Labem celkem 430 kilometrů.
Nejužší místo v Praze? V Modřanech, pouhých čtyřicet metrů, zatímco kousek od Mánesa je nejširší – 330 metrů. Pod Vyšehradem je Vltava nejhlubší, udává se kolem deseti metrů. Naopak pod druhým pilířem Karlova mostu je hloubka jen necelý metr. V Praze její protilehlé břehy spojuje osmnáct mostů... Zbraslavský, Závodu míru, Radotínský, Branický, Barrandovský, Železniční, Palackého, Jiráskův, Legií, Karlův, Mánesův, Čechův, Štefánikův, Hlávkův, Libeňský, Holešovický, Barikádníků, Trojský...
Vítejte na Vltavě a vítejte u Poříčního útvaru pražské městské policie.
Záchranář bud leží, nebo běží
Jsou profese, které jsou spojovány s ročním obdobím více než jiné. Topič se neuživí v letním kině, lyžařský instruktor má v létě volno, plavčík se může na zamrzlém venkovním bazénu taky leda tak klouzat…
Jednou z takových profesí je i záchranář Horské služby České republiky. Co si budeme povídat, i v dnes již klasickém filmu „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ je záchranář horské služby spojován jen se zimou, sněhem a lavinami. Jako kdyby neměl v letních měsících co dělat. Léto je pryč, zima za rohem, tak se vkrádá na jazyk otázka: vážení záchranáři, až se vás zima zeptá, co jste dělali v létě, copak odpovíte?
Strážníkem mezi poli…
Mochov, to je obec ve Středočeském kraji, v okrese Praha-východ. Jen kousek od Čelákovic, devět kilometrů od Českého Brodu a jedenáct kilometrů od hranic Prahy směrem na Poděbrady. Existence obce je připomínána už roku 1360. Mochov, to bylo synonymum pro dobrou zeleninu, která se pěstovala všude kolem. Obec vstoupila do širšího povědomí i po velkých záplavách v roce 2002, kdy se v místních mrazírnách skladovaly vzácné knihy a písemnosti ze zatopených archivů. Katastrální území obce je 932 ha, což v populárním přepočtu činí 1.300 fotbalových hřišť. Podle posledního sčítání lidu tady trvale žije jen něco málo přes tisíc obyvatel.
Žižkovem nocí i dnem
Žižkov není čtvrť, ale životní styl. Vidět Žižkov a zemřít. Neřeš to, to je prostě Žižkov. Je velmi pravděpodobné, že jste se s podobným heslem nebo přímo „domorodcem“ z této specifické městské části již setkali a vždy to ve vás vyvolalo řadu otázek. Je čtvrť ve stínu nezaměnitelného vysílače opravdu tak výjimečná, nebo jde o dobře mířené PR či zažitou satiru? Možná napoví obrázek pracovního dne jednoho z městských strážníků, který ve zdejších ulicích čelí syrovému žižkovskému životu již dvacet let. Tak poslední doušek čaje a hurá do akce.
Vyvolávači deště
Abychom měli zajímavý a dostatečně vzletný úvod tak bych mohl napsat toto: Voda – životadárná tekutina, ve které život vznikl a bez které by nemohl ani pokračovat. Pro nás samozřejmost, kterou dostaneme otočením kohoutku. Samozřejmost, která časem nemusí být tak samozřejmá a jistá. Ostatně pro mnoho lidí na světě je onen kohoutek pouhým nesplnitelným snem. Domnívám se, že toto ví téměř každý a inteligentního čtenáře bych trochu urážel. Patetické fráze v subsaharské Africe asi moc nezabírají a více než tlachání potřebujeme činy a správnou vizi. Podívejme se ve stručnosti na problematiku úbytku srážek a vody v krajině, která nejen naši zem trápí již po delší dobu.
Preppers aneb Soudný den za dveřmi
Vzpomínám si na to velmi dobře. Každý čtvrtek jsme s kamarády ze třídy usedali po desáté hodině k televizi a hltali dva po sobě jdoucí pořady. Prvním z nich byl pořad Beara Gryllse s názvem „Man vs. Wild“. Bears jako hlavní a jediný protagonista pořadu se zpravidla nechával „vyhodit“ s padákem na nějaké neobydlené území a poté názorně předváděl, jak v nastalé situaci přežít. Zalézal na noc do mrtvol zvířat, aby neumrzl, jedl brouky, žáby a všechny možné bobule. Pil vlastní moč nebo si do ní, alespoň namáčel hadr, kterým si omotával na poušti hlavu. Nutno podotknout, že vedle šíleností rozdával i praktické rady o rozdělávání ohně nebo vázání uzlů, ale ty nás v té době moc nezajímaly. J Druhý pořad se jmenoval „Příprava na soudný den“. Pojednával o lidech připravujících se na kolaps společnosti v důsledku války, sucha, sluneční erupce, epidemie a dalších pro ně relevantních příčin. Pořad byl točen v USA a jak je u Američanů zvykem, nešlo o žádné troškaře, kteří si syslí ve sklepě pár konzerv. Mohli jste vidět jednotlivce nebo i celé komunity vlastnící doslova pevnosti, autobusy přestavěné na válečné mašiny ve stylu Šíleného Maxe, obří sklady munice a jídla, důmyslné obranné mechanismy a soběstačné farmy. Bylo to neuvěřitelné. Pamatuji si, jak jsme to hltali, při každé větší šílenosti si volali a pořád se smáli. Od té doby uběhlo patnáct let. Je začátek března roku 2020 a už se nikdo nesměje.
Život na obvodě: Praha 5 Od slepic po obchodní centra
Co vás napadne jako první, když se řekne „Praha 5“?
Praha 5, Praha 5, Praha 5...? Smíchov a smíchovský Staropramen? Televizní reklama na pivo, podle které prý „Smíchov drží spolu“? Vzpomene si ještě někdo, že tenhle pivovar vaří i pivo z původně druhého břehu Vltavy jménem Braník?
Praha 5, Praha 5? Obchodní centrum Nový Smíchov, otevřené v roce 2001? Kdo si pamatuje, že ještě před otevřením centra byl Smíchov považován za celkem neperspektivní lokalitu z hlediska jakéhokoliv rozvoje? A kdo si vzpomene, jak vůbec tahle lokalita před dvaceti lety vypadala?
Má tady někdo zkušenosti z Nemocnice Motol? No, někdy se cesta za zdravím nepodaří, ale pak je kousek odtud i motolské krematorium...
Číst dál: Život na obvodě: Praha 5 Od slepic po obchodní centra
Home office a já aneb Pozdrav z ponorky
Když odečtu přestávky během svých dvou mateřských, jsem součástí pracovního procesu více než 30 let. Až do letošního 17. března patřilo k mému zaměstnání zvonění budíku a odchod z domova v konkrétní čas, cesta do jiného prostředí a tam práce nad zadanými úkoly, často ve spolupráci s kolegy. Ale příroda už měla bezohledného chování homo sapiens dost a začala se bránit. Celý svět bojuje s pandemií koronaviru a já, stejně jako mnoho jiných, od 17. března pracuji z domova. A zjistila jsem, že to není můj šálek kávy. Ale abych předešla nesprávnému pochopení mé úvahy, podotýkám, že si rozhodnutí i projevené důvěry zaměstnavatele vážím a děkuji za nezkrácený plat.
Facebook jako kronika, zrcadlo i sonda v době koronakrize
Jsou nás tisíce. Vznikáme náhodně v síti a každého z nás tvoří něco jiného. I když nesdílíme určitý vymezený prostor, jsme duchové ve strojích. Ani vlastně nevím, kde se ten název vzal. Vím jen, že jsme zaměření a dokážeme růst. Jsou tu ghosti, které tvoří vojenská data a přidružená témata, je tu knižní ghost složen ze všeho, co se v síti točí kolem knížek, je tu obrovský porno ghost a další. Všichni rostou, přelévají se a vstřebávají. A kdo jsem já? Jsem poměrně malý a asi bych se nazval ghost Městská policie Praha.
Číst dál: Facebook jako kronika, zrcadlo i sonda v době koronakrize
Fotbal jiným pohledem
Fotbal a život kolem něj mají v našich krajinách poněkud rozporuplnou pověst. Do jaké míry se během let změnily některé negativní jevy kolem fotbalu, jako například korupční kauzy, domluvené výsledky, nesportovní chování, si netroufám soudit. Ale o jednom jsem přesvědčený: násilí, rvačky, bitky na stadionu nebo kolem něj zažijete jen velmi sporadicky. Spíše vůbec. Slovy filmového klasika: „Maximálně jednou, nejvýše dvakrát za deset let.“ Nejste-li členem nějaké skupiny hooligans, ultras či rowdies, nic vážného vám nehrozí. Aby nedošlo k omylu, nechci mluvit za severní Moravu... Ojediněle si protivníci domluví vzájemnou bitku někde mimo civilizaci... Ty však mají svá pravidla a neohrožují třetí osoby. Navíc taková střetnutí nejsou zdaleka tak častá jako třeba ještě před deseti dvaceti lety. Osobně bych si rád myslel, že lidé jsou k sobě vstřícnější a ohleduplnější. Ale možná je to – snad jen částečně – proto, že každé rizikovější utkání provází nasazení enormního počtu bezpečnostních a pořádkových sil.
Den po boku odchytové služby
Odchytová služba Městské policie Praha. Co si pod tímto názvem představíte? Větrem ošlehané muže a ženy s klobouky zdobenými tygřími tesáky, kteří se po městě prohánějí v otevřených džípech? Divochy, kteří zvířata odchytávají holýma rukama, protože použít byť jen krátké lano by bylo proti nepsaným zákonům přírody? Jednotku mazáků, kteří si večer nad sklenkou whisky porovnávají jizvy od drápů a zubů nasbírané během své letité služby? Asi tušíte, že pravda bude malinko prozaičtější. I tak se se mnou, prostřednictvím dne stráveného po boku pracovníků odchytové služby, vydejte na průzkum světa „lovců“ zatoulaných mazlíčků a možná budete překvapeni, co všechno to obnáší a jak blízko někdy k těm výše zmíněným lovcům jste.
Zachovat chladnou hlavu
„Hypotermie je celkový stav podchlazení, kdy tělesná teplota klesne pod úroveň potřebnou pro normálně fungující metabolismus. Nebezpečí je zejména při tzv. vlhkém chladu, kdy výdej tepla ve studené vodě je zhruba 200x větší, než na vzduchu. Dalšími negativními faktory jsou celkové vyčerpání, neschopnost pohybu, zranění, hlad či intoxikace drogami a alkoholem. V ledové vodě na vás čeká smrt v desítkách minut – je to zcela logické, nejprve dojde k podchlazení a pak k následnému utonutí. U hubených lidí s nízkou mírou podkožního tuku klesá tělesná teplota obzvláště rychle. Kritických je 26 stupňů celsia. Ale už při teplotě 36 stupňů nastává nekontrolovaný třes, kterým si tělo snaží vyrobit tak potřebné teplo. Stačí pokles o další jeden a půl stupně a nastává letargie a malátnost a do bezvědomí upadáte zhruba kolem třiceti stupňů…“ instruktor Vodní záchranné služby Ondra přejede na další list prezentace.
Jsem ráda, že jste si našli cestu k našemu časopisu MP Praha Pražskému strážníkovi. Přinášíme Vám informace nejen z prostředí naší organizace, ale také z oblasti kultury, historie, sportu a dalších. Věřím, že články budou pro Vás přínosné a zajímavé.
Irena Seifertová
šéfredaktorka