Služba mezi prameny a fontánami

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: pátek 1. říjen 2021 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Na srdce jsou Poděbrady – kdo by neznal tohle rčení? S kolegou fotografem však (zatím) žádnými srdečními problémy netrpíme, proto přijíždíme do Poděbrad nikoli do lázní, ale za našimi kolegy v uniformě. Jak se žije a pracuje strážníkům tady, na první pohled v klidném lázeňském městě? Ve městě, kde žije necelých patnáct tisíc obyvatel? Ve městě, kde centrum města zabírá jen samá zeleň, parky, fontány? 

Sídlo poděbradské městské policie nacházíme jen kousek od hlavního náměstí, kde je jezdecká socha místního slavného rodáka Jiřího z Poděbrad. Na místě nás vítá Miloš Dlabal, který v jejím čele stojí neskutečných třicet let: „Opravdu jsem tady od samého začátku. Prvního ledna 1992, kdy vešel zákon o obecní policii v účinnost, už jsem tady byl. O několik měsíců dříve než městská policie v Praze.“ 

Jak Dlabal vzpomíná na úplné začátky? „Na začátek jsme dostali jednu místnost, uniformy nebyly... Na rukáv nám chtěli dát jakousi barevnou pásku, vypadala jak páska PSVB... Ne, nechtěl jsem mít se žádnou policií nic společného, ale pracoval jsem v profesi, která tenkrát mávnutím proutku přes noc zmizela. Přišel jsem k městské policii na několik měsíců, zůstal jsem třicet let. Život holt občas tropí hlouposti. Na konci roku odcházím do penze. A nakonec můžu říci, že místní městská policie je moje dítě.“

Dlabal mi představuje poděbradské měšťáky: „Jsme malá městská policie. Vždyť je nás tady celkem jen patnáct strážníků. Ven nemůžeme poslat více jak jednu hlídku.“ Jeden vedoucí, čtyři operační, čtyři hlídky po dvou v klasických směnách dvě denní a dvě noční a dva strážníci na vykrývání absencí. Vedoucí pokračuje: „To víte, že máme lehce podstav. Problém není v nějakém nezájmu, ale ve splnění psychotestů.“ Poděbradští kupodivu neřeší nějakou větší fluktuaci. Když mi Dlabal s kolegyní vypočítávají odpracované roky jednotlivých strážníků, pak jen u třetiny z nich vychází délka pracovního poměru na méně než pět let. Hm, asi jsou tady strážníci spokojeni... Mění se někdy složení hlídek? Ve stejném personálním složení přece občas musí docházet k různým osobním třenicím... „Málokdy. Jedna hlídka spolu slouží v hlídce skoro dvacet let. Další hlídka dokonce ještě déle. Ale kdyby na to přišlo, samozřejmě bychom hlídky prohodili.“ 

❞ Jedna hlídka spolu slouží skoro dvacet let. Další hlídka dokonce ještě déle...

Strážníci ve službě nejčastěji využívají auto. K dispozici mají Citroën Berlingo. Na služebně jsou sice i jízdní kola, ale na cyklohlídku nebo i pěší hlídku hlídku vyrážejí strážníci jen velmi, velmi sporadicky. Dlabal přiznává, že si cyklohlídku občas bere sám: „Strážníky potřebujeme ve městě. Takže na kolo usedám sám, když je po vichřici nebo bouřce, abych zjistil, jestli někde nevisí zlomené větve nad cestou, nejsou někde zpřelámané stromy a podobně. Může to vypadat jako pohodová směna, kolem Poděbrad a Labe je mnoho kilometrů cyklostezek, ale je to jen zdání. Cyklostezky kolem města, to jsou v podstatě dálnice. Všude spousta bruslařů, cyklistů, chodců... A maminek s kočárky, to je taky samostatná kategorie.“ Dlabal s úsměvem dodává, že když si chce užít cyklistický klid, vyjede si někam za Poděbrady po okresních silnicích. Ale jedním dechem připomíná, že ho většinou zaměstnává administrativa: „Teď zrovna posílám do správka přestupky z radaru. Máme tady jeden radar s úsekovým měřením.“ Jakého úseku se jako řidiči máme vyvarovat? Tak pozor - prý kolem poděbradského Tesca. „Měli jsme jeden laserový, ale nakonec jsme ho poskytli státní policii. Když jsou někde stížnosti a potřebuji to prověřit, řeší to státní policisté.“ Ale pozor všem, kteří by Poděbrady chtěli navštívit v blízké budoucnosti: „Město uvažuje o zřízení dalších dvou úseků měřených rychlostí.“ 

Když už jsme narazili na dopravu, nasazují také poděbradští strážníci botičky? Strážníci je sice mají ve výbavě služebního vozidla, ale využívají je výjimečně. Poděbradský kolega mi k problému říká: „Nechceme být v očích místních považováni za vysloveně represivní orgán. Jsme tady především pro místní lidi. I my sami chceme především pomáhat místním. Takže botičky nasazujeme jen ve výjimečných případech, kdy nabydeme dojmu, že by vymáhání pokuty bylo neúspěšné.“  

Co modré zóny ve městě? Dozvídám se, že ve městě dobíhá ještě starý systém, kdy mají vozidla kartičky za oknem. Kontrola ze strany strážníků je tedy hodně rychlá. Strážníci jen projdou ulicí s modrými čarami a okamžitě vidí... Naši kolegové mají spočítané, že ve městě je cca 1200 míst v modrých zónách, a to přibližně ve čtyřiceti ulicích. Strážníci mají určená místa, která se prochází denně, jiná alespoň jednou týdně. Dlabal ale dodává: „Už je připravený přechod na elektronické platby a elektronickou kontrolu. Všechno bude zanedlouho přes mobily.“ A kdybyste náhodou během svého víkendového wellness pobytu zaparkovali v Poděbradech a mysleli si, že si vás strážníci nevšimli, nejásejte předčasně: „Ne, už dávno nedáváme lístečky za stěrač, všechny přestupky oznamujeme.“

Mimochodem, jak je to s linkou 156? Mají tuhle linku i v Poděbradech? Ano, mají. Ale samozřejmě se stávalo, že volající se dovolal někam jinam. Řešení? „První linku 156 jsme zavedli někdy v roce 1994 právě v Poděbradech. Teprve později vznikla stopadesátšestka v Nymburku a Milovicích. Takže jsme to na Nymbursku ošetřili tak, že po zavolání na linku 156 volající uslyší, že pro region Poděbrady má zmáčknout jedničku, pro město Nymburk zmáčknout dvojku a pro Milovice pak číslo 3.“ Z hlasu kolegy Dlabala slyším jistou pýchu, že si Poděbrady oproti okresnímu městu Nymburku uhájily prvenství, kdo bude první ve volbě.

Mimochodem, kolik volání se tady přijme na linku 156? Kolegyně Hanka mi říká: „Někdy dvě, někdy tři, jindy patnáct nebo třicet denně. Nejčastěji se to týká bezdomovců. Ale bezdomovec někde zapáchá, volající chce, abychom ho vyhodili... Jenže kde je jaký právní důvod? Takže je to věcí domluvy.“

S jakými nejčastějšími problémy se místní strážníci setkávají? Na rozdíl od Prahy, kde je to doprava, jsou to tady bezdomovci. Jak mi říká Dlabal, ještě nedávno jich tady bylo jen několik, na prstech by se dali spočítat. A navíc, byli to místní, samí Poděbraďáci, se kterými nebyly větší problémy. Jenže teď jich je tady několik desítek, průměrný věk se snížil, těžko se s nimi pracuje. Poděbradští bezdomovci vymřeli, teď na jejich místo nastoupili cizí ze severní Moravy nebo i z ciziny.

Co v podobných případech záchytka? Dlabal si povzdechne: „Sanitka ho nevezme, záchytka není široko daleko. Takže opilec leží v parku u fontány a vypadá to, že měšťáci s ním nic nedělají. Bohužel, můžeme ho jen rozchodit, nebo ho pravidelně kontrolovat.“ 

Dávám se do hovoru s kolegyní na místní COSce: „Tak se podívejte, kolik tady máme monitorů, kde jsou snímky z místních kamer.“ Troufnete si odhadnout, kolik je kamer v takovém obyčejném lázeňském městě? Deset? Dvacet? Přidejte! Čtyřicet? Přidejte! Padesát? Trefa! V centru Poděbrad vás jedna z  padesáti kamer snímá takřka na každém kroku! Zkuste se třeba přiblížit k jedné z dominant města, ke květinovým hodinám. Během několika minut u vás budou naši poděbradští kolegové.

Kolegyně na poděbradské COSce mi říká: „Květinové hodiny jsou jednou z dominant města a tak lákají kdekoho. Když někdo vstoupí do prostoru hodin, je dozorčí akusticky upozorněný, že k hodinám někdo vstoupil a navíc kamera automaticky zoomuje,aby se dotyčný dal lépe identifikovat. Jen za loňský rok jsme u květinových hodin měli sedmnáct narušení, ale z toho jsme šestnáct pachatelů přestupků zadrželi.“ A ne, nejsou to lidé z Poděbrad. Zahradníci totiž mění nastavení hodin v šest hodin ráno. Jenže jde parta z diskotéky, jsou tři hodiny ráno, začne to všechno přerovnávat... A když je chytíme takhle za svítání? „Máte v tom bordel, koukejte si ty hodiny srovnat!“ 

❞ Květinové hodiny jsou jednou z dominant města a tak lákají kdekoho. Když někdo vstoupí do prostoru hodin, je dozorčí akusticky upozorněný, že k hodinám někdo vstoupil...

Poděbrady nejsou tak klidné, jak se na první pohled zdají, říkají mi i kolegové v uniformě. Jak říká Jakub: „Je tady jazyková přípravka od Univerzity Karlovy, kadý týden nějaké wellness, v pátek a soboru jsou tady diskotéky. Všichni se chtějí bavit. Po půlnoci to začne pendlovat z podniku do podniku, máme tady takové tři podniky, kde to žije do rána. A u toho se objevuje rozkopávání košů, ničení dopravních značek, randál... Taková klasická horečka páteční noci.“ A kolega Jakub pokračuje: „Mšsto sice vychází vstříc na stranu jednu cyklistům, na stranu druhou ale chce, abychom cyklisty usměrňovali třeba v místním železničním podjezdu nebo na kolonádě.“ Kolonáda je přece jen odpočinková zóna, nikdo nestojí o to, aby tam uskakoval kolům nebo koloběžkám. Přitom Poděbrady jsou město kolům zaslíbené.

Až budete procházet městem Poděbrady, užívejte si všudypřítomnou příjemnou a lázeňskou atmosféru. Zastavte se u fontán, ochutnejte místní prameny. Poděbrady jsou (většinou) klidné, příjemné město k životu, jako stvořené k víkendovému wellness pobytu nebo třeba jen ke krátkému několikahodinovému výletu. Na srdce jsou Poděbrady, je tady fajn!"

Zobrazení: 966