O probouzení velkého obvodu šestého

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: úterý 1. červen 2021 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Už z toho začínají být střípky, že? Ze vzpomínek na dobu před příchodem té střapaté neviditelné kuličky. Vzpomínám si na přeplněnou městskou dopravu, a to v jakoukoliv hodinu. Na snahu ulovit místo k sezení při obědové pauze. Na nespočet kulturních akcí, při jejichž výčtu člověk mohl jen zoufat nad svojí smrtelností. Ani v práci to nebylo jiné. Kolegové, kteří se uvolili přizvat mě do auta, často nevěděli, kam dřív skočit. Obzvláště při hlídce na Praze 1 se mohl člověk cítit jako roková hvězda razící si cestu davem. A pak najednou klid. Jako by titán Thanos lusknul rukavicí nekonečna, a téměř všichni zmizeli. Z obrázků vylidněné metropole až mrazilo. Uplynulo několik dlouhých měsíců a život se začíná pozvolna vracet do „normálu“. Lidí a automobilů v ulicích přibývá a mě zajímá, jak se město v průběhu jednotlivých etap měnilo. A kdo to může vědět lépe než strážníci, kteří i přes různé zákazy vycházení hlídkovali nepřetržitě v ulicích, a měli tak město jako na stokrát vydesinfikované dlani. Poprosil jsem tedy kolegu Davida Tichého, aby mě vzal na jedno ze svých natáčení. Několik telefonátů, a už si balím svačinu, noční hlídka na Praze 6 volá a nepočká.

Každý, kdo u Městské policie Praha vydržel déle než jen přes vstupní psychotesty, pravděpodobně Davida zná. Před jeho objektivem se už zapotil nejeden strážník, a díky tomu, že operuje po celé Praze, má slušný přehled o situaci napříč organizací. První otázka ohledně pandemie a jejího vlivu na město tedy směřuje na něj.

Jaké bylo natáčení v jednotlivých etapách?
„Při natáčení ještě před koronavirem bylo samozřejmě v ulicích víc lidí a aut, než je teď. Když to přišlo, jel jsem natáčet během zákazu vycházení. Po té 9. hodině. Objel jsem na různých ořetkách takové ty nejfrekventovanější místa, jako bylo náměstí Bratří Synků, Václavské náměstí, Anděl a Staromák. Byl jsem tam vždycky mezi devátou a půlnocí, a v podstatě ty místa byly úplně bez lidí. Lidé dodržovali zákaz vycházení, a celkově ti, co šli třeba z práce, jen prolítli. Takže úplně odpadlo rušení nočního klidu. Další natáčení proběhlo v době, kdy stále platili opatření, ale už nebyl zákaz vycházení. Lidí bylo stále úplně minimálně. Bylo zajímavé, že v tu dobu bylo v centru klidněji než na okrajích. Například v Hostivaři nebo Šárce byly kiosky, okýnka a lidi se stáhli tam. Takže jsem se za celou dobu přichomýtnul pouze ke dvěma rušením nočního klidu, ale ve stylu hudby z otevřeného okna. Neodehrávalo se to na ulici. Když se uvolnil zákaz vycházení, tak jsem opět zkusil jet natáčet, ale protože ještě nebyly otevřené hospody, tak se pořád nic nedělo. Ale minulý týden jsem byl na Andělu a to už fungují předzahrádky. Pořád se toho sice moc neděje, ale brzo se otevřou hospody a pak se uvidí.“

❞ Další natáčení proběhlo v době, kdy stále platila opatření, ale už nebyl zákaz vycházení. Lidí bylo stále úplně minimálně...

Ano, uvidí se. Je otázka, za jakých podmínek bude povolen vstup, a které provozovny vůbec přežily, ale to my určitě nevyřešíme, a není na to ani čas. Přicházíme totiž do vnitrobloku v ulici Českomalínská, kde sídlí obvodní ředitelství Prahy 6, a kde na nás také čekají naši dnešní průvodci. Strážník Martin Havránek je u městské policie už 18 let a jeho partnerka Gabriela Dvořáčková, která neváhá a provede mě budovou, připisuje třináctou sezónu. Váhal jsem, zda v předchozí větě napsat partnerka nebo parťačka, ale platí obojí. Tvoří pár jak v uniformě, tak v civilu. Každého asi jako první napadne, že by v téhle situaci po týdnu vyletěl z kůže, ale ti dva působili celou dobu neskutečně vyrovnaně. No nic. Opouštíme společenskou rubriku a vyrážíme do terénu.

Naší první zastávkou je odběrové a sběrné místo pro testování na covid. V tuhle hodinu už zeje prázdnotou a právě toho využívají osoby bez domova, aby se „napíchly“ na nehlídané elektrické přípojky. Dnes však žádného proudového banditu nepotkáváme. Ještě než náš negativní nález stačíme ohlásit operačnímu, osloví nás jako první. „Volal nám pán, který má na starosti spásání trávy ve Džbáně. Nahoře nad hrází, jak se jede k přírodnímu divadlu, mají ovce a někdo jim tam pořád ničí ohradu. Pan,í co to hlídá na místě, nikoho neviděla, tak se tam mrkněte.“ Flora 60 rozumí a vyráží.

❞ Už tři dny tady někdo systematicky chodí a ničí to, prořezává mi sítě a vyškubává nosné tyče...

Ve chvíli, kdy jedete na kontrolu ohrady, a přeběhne vám před autem ovce, není to úplně dobré znamení. Není se pak čemu divit, že se v paní, která má stádo na starosti, vaří krev. „Už tři dny tady někdo systematicky chodí a ničí to, prořezává mi sítě a vyškubává nosné tyče. Až tady někoho chytím tak ho normálně roztrhnu jak hada.“ Další výpověď paní pastýřky není publikovatelná. Vyměníme si kontaktní údaje, poradíme, aby se nepouštěla do případných konfliktů a pokusila se spíše pořídit nějaký důkazní materiál. Víc z naší strany dělat nejde. Možná jen zakroutit hlavou nad nepochopitelným počínáním vandalů.

Obvod s číslem šest je s rozlohou zhruba 42 kilometrů čtverečních jedním z největších, a díky své poloze se zde prolíná městské prostředí s přírodou. Strážník tak ve službě řeší vše – od rušení nočního klidu zákazníky baru až po zatoulané ovce, jako se nám to povedlo dnes. Zajímá mě tedy, jak se projevil průběh pandemie zde.

„Já bych to přirovnal k Václavskému náměstí. Když byl plný Václavák, pak na něm nebyl nikdo, a teď tam vidíte sem tam někoho. I v té Divoké Šárce, když se jdete projít, tak tam není tolik lidí, jako bylo zvykem. Určitě se to ještě nevrátilo do normálu. Během lockdownu bylo úplně mrtvo. Musím říct, že lidé dodržovali zákaz nočního vycházení. Samozřejmě se našlo pár jedinců, ale obecně se nařízení dodržovaly. Ze začátku, když jsme jezdili, tak to bylo město duchů. Žádná auta, kromě policejních a záchranek. To bylo při tom prvním. Při druhém už byly nějaké výjimky a lidé toho začali trochu zneužívat. Výmluvy, já jdu z práce, nebo musím na pracoviště ve dvě ráno, nebyly výjimkou. Právník šel na pracoviště ve dvě ráno. Co tam asi mohl dělat, že.“

❞ Samozřejmě se našlo pár jedinců, ale obecně se nařízení dodržovala. Ze začátku, když jsme jezdili, tak to bylo město duchů. Žádná auta, kromě policejních a záchranek...

Možná si řekl, že když zločin nikdy nespí, tak by neměla spát ani spravedlnost pro jeho klienta. Ale spíš bych to viděl na heslo „žízeň nikdy nespí“. Co naděláme. To už je o otázce osobní odpovědnosti. Opět se ozývá hlas z vysílačky a my míříme k zaparkovanému vozu s otevřeným kufrem. Lustrací se nám sice daří zjistit jméno majitele, ale zvonění v nedalekém místě jeho bydliště zůstalo bez odezvy. Můžeme kufr jen zavřít a pokračovat dál. Zhruba o 15 minut později zastavujeme u dvou vozů kolegů z PČR s rozsvícenými majáky. Normálně bychom jen projeli kolem, ale cvičené oko naší řidičky zaznamenalo známou tvář, a nebyl to žádný z policistů. Celé to světelné přestavení bylo díky zadržení sprejera. Sprejera, kterého strážnice Dvořáčková moc dobře zná. Už jednou se jí ho podařilo zadržet s kapsou plnou lihových fixů. Škoda, že se jen těžko dozvíme, jaký trest si tentokrát vyslouží.

Jak se tak hodinové ručičky pomalu přibližují půlnoci, ulice jsou stále prázdnější. Aut jezdí méně, tramvajím, které nás míjejí, ubývají pasažéři a celková atmosféra dává připomenout, že ještě stále není vyhráno. Já se však nenudím. Poslouchám historky, které strážníci za ty roky ve službě nasbírali. Porovnávají službu teď a před osmnácti lety, a dozvídám se i několik informací spjatých s místní znalostí. Ale i když naši dnešní průvodci znají místní obvod jako málokdo, ani oni nedokáží odhadnout, jak se bude jeho probouzení vyvíjet. Šestka je obr a nikdo neví, v jaké náladě se po dlouhém spánku probudí. Jedno je však jisté, ať už to bude v dobré či špatné náladě, strážníci budou mít plné ruce práce.

Zobrazení: 1124