S okrskářem v michelských ulicích

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: neděle 1. srpen 2021 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Proticovidová opatření se zase trochu uvolnila, po docela dlouhé době nastává ten správný čas opět vyrazit s  kolegou strážníkem do terénu. Člověk si tak nějak matně pamatuje, že dva cizí lidé by snad měli mít při setkání respirátor - ale jednak kdo ví, jestli to stále ještě platí, protože situace se mění každým dnem, a jednak jsme oba, kolega Mirek i já, po druhém očkování. Dolů s respirátorem, vzhůru na ulici!

Mirek kdysi začínal u naší odchytové služby. Po několika pracovních oklikách se k organizaci vrátil do hlídkové služby. A na začátku loňského roku se po jedenácti letech v hlídkové službě stal okrskářem v Michli. Co ho k tomu vedlo? „Nastřádalo se více důvodů. Už jsem cítil, že je čas na změnu. S lidmi ve službě jsme si skoro všechno řekli, dostavovala se ponorka. K tomu občas dohady, kdo bude jezdit autohlídku, kdo bude zase šlapat, kdo může na kolo... A ten nejdůležitější důvod, že jsem dělal noční služby a s věkem mě unavovaly stále víc.“ Na čtvrtém obvodě pracují okrskáři v režimu čtyři denní směny a čtyři dny volna. S tím, že každý měsíc mají směnu navíc kvůli svému zařazení do čtyřicetihodinového týdenního režimu.

Když se mě Mirek na služebně v Táborské ptá, jestli do ulic nevyrazíme na kole, chvíli váhám. Přece jen… Venku je krásný den, ani zima, ani horko… Pěšky? Na kolo? V nestřežené chvíli mě však jiný kolega stačí upozornit, abych nedělal hlouposti a na kolo s Mirkem nesedal: „Asi to nevíš, ale Míra je na kole pečenej vařenej… Ten blázen jezdí i triatlon… Večer přijedeš zbědovanej… Neriskuj!“ Člověk by měl přijmout dobrou radu, a tak vyrážíme pěšky.

❞ Ten blázen jezdí i triatlon… Večer přijedeš zbědovanej… Neriskuj!...

V Michli procházíme kolem budoucího developerského projektu, donedávna známého jako Michelská pekárna. Celý objekt šel k zemi, obrovský pozemek byl pro investory velké lákadlo. U areálu potkáváme ztraceného seniora. Marně hledá ulici Na Rolích. S tlačítkovým telefonem v ruce, bez aplikací, bez mapy… Ani se mu nedivím. I kdybych měl mapu obtisknutou v paměti, stejně by se mi asi pletly názvy ulic Na Novině, Na Dílech, Na Lánech, Na Záhonech, Na Brázdě, Na Líše, Na Úlehli… Snad jsme seniora poslali správným směrem, musím Mirkovi věřit. 

Když míjíme dlouhou řadu vozidel porušujících zákaz zastavení, Míra vytahuje služební PDA. „Výborná věc! Nemusíš tahat žádné parkovačky, nemusíš nic vypisovat, za pár minut máš hotovou i takhle dlouhou řadu aut. Když na to přijde, zvládneš celou ulici za deset minut.“ Kolega jen na displej naťuká ulici, vyfotí dopravní značky, udělá pár dalších fotek, označí spáchaný přestupek… Několik údajů a během pár vteřin jsou spáchané přestupky zanesené v centrální evidenci přestupků. Bohužel, zatím jsou tato PDA v užívání pouze na Praze 4 a 5, okrskáři na ostatních obvodech by se jich měli dočkat v řádu několika měsíců.

Trochu mě pobaví řidič, který nás zahlédne a ke svému autu se vydává nápadně zrychleným krokem. Když kolem nás projíždí, s veselým úsměvem nám zamává. Z očí mu čteme dobrý pocit, že nám vytřel zrak a ujel před nosem. Nevytřel, byl zadokumentován jako jeden z prvních. Ale jak mu říci, že může očekávat pozdrav ze správního orgánu, že jeho dobrý pocit je předčasný? Škoda, že z PDA nevyjede klasický lísteček za stěrač. „Někdy se stane, že jedno špatné parkování zdokumentuje více hlídek. Kdyby z Panasonicu vyjel lísteček, byla by to jiná! Dal by se mu klasicky za stěrač a všichni by věděli, že jsme přestupek řešili. Sice není naše povinnost strkat někomu lístečky za stěrač, ale možná by to působilo i preventivně. Takhle se může zdát, že parkování v nebezpečných a zakázaných místech tolerujeme, že to neřešíme.“

Na linku 156 někdo zavolal, že v nedaleké křižovatce stojí auto. Za čelním sklem se skví široko daleko viditelná nášivka naší městské policie. Jenže… Jenže zaparkoval by opravdu nějaký kolega takhle? Takhle hloupě? A i kdyby zaparkoval, přilepil by si izolepou na čelní sklo naši nášivku? Opravdu by nám nějaký kolega dělal takovou ostudu? Navíc je to nášivka, která se už několik let neužívá. Takže je přestupek odeslán do evidence a Míra to komentuje slovy: „Jestli je to strážník, tak má vědět, jak se neparkuje. Chytrák jeden, co čekal? Že jsme slepí a blbí?““

Přesunujeme se na „Akci chodec.“ Protože mi názvy ulic splývají, nedokážu říci, na jaké křižovatce vlastně stojíme. Naše reflexní trička jsou vidět zdaleka, asi proto se všichni chodci chovají vzorně a trpělivě čekají na zelenou. No, všichni… Všichni ne… Jedna maminka vleče asi čtyřleté děcko na červenou. Klučina za maminkou trochu vlaje, ale přesto má ještě dost síly, aby se vzpouzel: „Mami, mami, je tam červenej panáček!! Je tam červenej panáček!“ Nevěřícně sledujeme paní, kterak uskakuje před projíždějícími auty… Chudák klučina, který ví lépe než jeho matka, že na červeného panáčka se nepřechází. A zvlášť, jsou-li poblíž strážníci.… Čekáme, maminku odchytíme, a přestože se Mirek dušoval, že tahle akce bude nejvýše za dvě domluvy, tentokrát vytahuje pokutové bloky. „Když už přecházím na červenou, tak nesmím nikoho ohrozit! A vy tady běháte mezi auty s malým klukem!“ Paní zaplatila „výchovných tři sta“, a snad si pro příště zapamatuje význam červeného panáčka alespoň v těch případech, kdy půjde se svým potomkem.

Když tak procházíme Mirkovým okrskem, najednou vedle nás na chodníku „cosi“ zabrzdí. Takový stroj bych chtěl mít taky. Nevím, zda je to koloběžka, skútr, motorka … Vypadá to celé jako zakrslý chopper. Ale vypadá to opravdu moc hezky. Co rozeznám i já, motoristický antitalent, že to jezdí na elektřinu. Mladík nás elegantně objede, plynule zastaví a vznáší dotaz: „Prosím vás, včera jsem to koupil z druhé ruky. Nevím, kde s tím můžu jezdit, jestli si mám pořídit značky, co s tím můžu na silnici dělat. Můžete mi k tomu něco říci?“ Možná nás mladík jen zkouší, jenže Mirek se nenechá zaskočit. „V první fázi vám musím říci, že určitě nesmíte jezdit tady po chodníku. Pak byste měl mít reflexní odrazky…“ a následuje několik dalších ponaučení, co stroji doposud chybí a čím by měl být vybavený.

❞ Tenhle stroj vypadá prostě úžasně. Mladý muž je vstřícný:„Tak já vám ho půjčím, klidně si ho zkuste.“...

Tenhle stroj vypadá prostě úžasně. Mladý muž je vstřícný: „Tak já vám ho půjčím, klidně si ho zkuste.“ Pokušení usednout na tenhle stroj je veliké, ale přece jen mi bleskne hlavou něco o tom, že bych podle našeho zákona měl dbát cti, vážnosti a důstojnosti nejen cizích osob, ale i své vlastní. Už ve chvíli, kdy říkám: „Ne, děkuji, třeba někdy jindy,“ toho lituji. Jenže představa, jak mě někdo vyfotí a do Blesku pošle fotku, kterak drandím na tomhle stroji po nedalekém sídlišti v reflexním strážnickém tričku, s bejsbolkou kšiltem dozadu,  na očích jako správný frajer fasované černé brýle eR2, vítr mi čechrá mého šestimilimetrového ježka, na rtech šťastný okrskářský úsměv... Sice by mi to slušelo, ale čtenáři Blesku a naše kontrolní oddělení by to nejspíš vnímali jinak.

Z vysílačky slyšíme pokyn pro autohlídku. Třiadevadesátiletý pán odešel z bytu do lékárny na Budějovické a zatím se nevrátil domů. Muž měl být dávno doma, manželka podléhá panice, a tak nás žádá o pomoc.

„Hele, bydlí v ulici Na Líše, to je tady za rohem, projdeme to, třeba dědu najdeme,“ říká kolega. Během chvíle dostáváme stejný pokyn z vysílačky: „Dub patnáct, dub patnáct, jestli teď nic nemáš, prošel bys mi…?“. Ano, projdeme. Pořád lepší hledat seniora než dávat pokuty.

Navíc na PDA přichází popis ztraceného muže. Mirek na displeji potvrzuje přečtení a pak už chodíme křížem krážem směrem k Budějovické. Z vysílačky posloucháme, jak se pátrání rozjíždí všemi směry. Autohlídka potvrzuje, že senior skutečně v jedné z lékáren nakoupil léky, že si ho prodavačka vybavila. Operační zatím obvolává státní policii, dotazy se vznášejí na záchranku. Cestou potkáváme nejen naše autohlídky, ale i autohlídky státní policie. Vypadá to, že paní zalarmovala více složek, ale není se co divit.

V jednu chvíli máme dojem, že budeme úspěšní. Vidíme někoho zcela zjevně trochu indisponovaného, jak se pokouší sejít několik schodů. Ale když přispěcháme blíž… Ne, není to muž - je to seniorka, francouzská hůl, nákupní vozík s brzdami, … Podle vlastních slov dvaadevadesát let, manžel o sedm let starší doma. „A musím dělat všechno jídlo, uklidit, ten můj už ani nevstane.“ Mirek pomáhá paní sejít schody, její seniorský košík s nákupem nějak dostávám na druhou stranu silnice. Paní se s námi loučí: „Chlapci, chlapci, važte si mládí, takovéhle stáří je pěkně na… No, nebudu říkat, na co je, mysleli byste si, že jsem sprostá.“ Paní možná byla stará, ale rozhodně nebyla senilní a dementní, odhadla situaci naprosto přesně. Ale asi byla, bohužel, slepá – důkazem budiž, že nás dva oslovovala jako „chlapci“. Ale třeba nám jen chtěla polichotit.

Do konce směny se nepodaří zjistit, jestli onen ztracený třiadevadesátiletý muž sedl do špatného autobusu, jestli se pěšky vydal někam jinam, jestli skončil na záchrance, jestli skončil někde jinde… Manželka je průběžně kontaktována, jestli se manžel přece jen doma neobjevil, ale kdepak, všechno marné, všechno marné. Paní dostává doporučení, aby na státní policii nahlásila svého manžela jako pohřešovaného.

Ačkoliv naše směna štěstí nemá, přece jen můžeme doufat, že všechno dobře dopadlo. Ačkoliv jsem několik dalších dnů sledoval databázi pohřešovaných osob, onen senior se v ní neobjevil.

Ale přece jen si říkám, že je hezké, když člověk někomu schází a někdo ho postrádá. Jak bychom dopadli my, kdybychom se ztratili? Chyběli bychom někomu?

Zobrazení: 722