Den jako ošetřovatel v útulku Troja
Do práce chodím někdy na devátou, někdy na desátou, podle toho, jak se vzbudím. Můj pracovní den začíná mazlením štěňátek. Často si jen lehnu na trávu a nechám je, aby po mě běhala, tahala mě za oblečení a olizovala mi obličej. Jindy se mazlím postupně se všemi. Těch technik je několik. K obědu mám většinou lahůdky z dárkových košů, které nám posílají vděční majitelé za záchranu jejich chlupáčů. Odpoledne si pak vyberu jednoho staršího pejska, koupím si v okénku u řeky pivko a jdeme se projít. Tady vyprávění mojí imaginární ošetřovatelky přeruším. Myslím, že bylo stejně každému po prvních dvou větách jasné, že takhle běžný den ošetřovatele v našem útulku rozhodně nevypadá. Ale jak tedy? Na den se stanu „koulí na noze“ jednomu takovému zaměstnanci, abych zjistil co nejvíce. Také vyzpovídám vedoucího útulku pana Steinbauera o tom, co by měl správný uchazeč o pracovní pozici v útulku splňovat, a možná dojde i na trochu toho mazlivého drbání. Tak jdeme na to.
Projekt Pátrač – využití vyspělých technologií a čichových schopností psů při hledání pohřešovaných osob
Děvčátko hledaly záchranné týmy policistů z pořádkové, dopravní policie, ze zásahové i pořádkové jednotky, studenti z policejní školy, profesionální i dobrovolní hasiči. Na pomoc přijeli i s technikou pracovníci ze šumavského národního parku a lesníci Městských lesů Domažlice, kteří mají zkušenosti s pohybem v zalesněné krajině. Do hledání se zapojily české i německé vrtulníky, na místě byli čeští i němečtí kynologové se služebními psy. Dnes nově pomáhala také policejní jednotka z bavorských Alp, jejíž členové jsou speciálně vyškolení pro zásahy v horském terénu.
Pátrání po dívce, která se ztratila při rodinném výletě, začalo v neděli odpoledne na české i německé straně hranice. Čerchov leží asi dva kilometry od hranic s Německem. Pátrací týmy v lesnatém terénu, které hledaly i v noci, se několikrát vystřídaly. Matka dívky i její bratranec jim v terénu ukazovali, kde se dítě ztratilo. Podle dřívějších informací policie se pátrání zúčastnilo na 200 lidí, z toho polovina z Bavorska. (České noviny, Policie našla osmiletou dívku, která se ztratila na vrchu Čerchov, 12. 10. 2021)
Číst dál: Projekt Pátrač – využití vyspělých technologií a čichových schopností psů při hledání...
Novodobé erby
Je to pravda odvěká, šaty dělají člověka – podle kabátu se svět měří, lháři ve fraku každý věří…
Člověk již na úsvitu dějin, kdy své nahé tělo pokryl kůží uloveného zvířete a odlišil se od ostatních příslušníků kmene, položil základ pro vznik oděvu jako rozlišovacího znaku. Podle ošacení bylo postupem doby snadné rozlišit zemědělce od lovce, řemeslníka od vojáka nebo poddaného od družiníka. Časem tak vznikaly uniformy neboli stejnokroje. Uniforma se stala jedinečným identifikačním prvkem.
Definice uniformy praví, že je to oděv jednotného charakteru pro lidi, kteří patří např. k organizované skupině. Díky stejnému vzhledu umožňuje jednoduché rozpoznávání příslušníků skupiny a často označuje nějakou autoritu či kompetenci svého nositele. Dnes existují uniformy armádní, policejní, hasičské, záchranářské, firemní, školní atd. Uniformy vojenské a policejní mají celou řadu shodných prvků a jsou nejspíš také nejsnáze identifikovatelné.
Nový Prostor, první český streetpaper
Do matičky Prahy dojíždím za prací už několik let. Ve chvíli, kdy provedu ranní výsadek na I. P. Pavlova, mám pouze dvě jistoty. Tou první je, že mi ujede tramvaj přímo před nosem, druhou je starší paní sedící těsně vedle výlohy pekařství Paul. Je tam vždy. Je jedno, zda prší, mrzne, až praští, nebo fouká vítr. Sedí tam jako vytesaná do kamene, drží v ruce časopis a nabízí ho kolemjdoucím. Tím časopisem je první a největší český streetpaper s názvem Nový Prostor. Už jen samotné zapálení prodejců dává tušit, že se nejedná o obyčejný časopis a obyčejný přivýdělek prodejem tiskovin. Ale jak to tedy celé funguje? Nezbývá než vstoupit do dveří s nápisem Nový Prostor v Řeznické 14 a získat nový úhel pohledu.
Uprchlická krize
Strážníci všech obvodních ředitelství a útvarů se zaměřují na pohyb a výskyt uprchlíků z válkou postižené Ukrajiny, s cílem je co nejefektivněji směrovat na Krajské asistenční centrum pro pomoc Ukrajině, popř. jim poskytnout informace a další pomoc. Na těchto konkrétních opatřeních se v současnosti každý den podílí cca 100 strážníků.
Zkus neuhnout!
Stojím v jednom příjemném slunečném únorovém dni uprostřed lesa a řítí se na mě pes. Stojím v jakémsi skafandru a na hlavě něco, co se z velké dálky může podobat přilbě hokejového brankáře. A proti mně se žene pes. Jeho oči jen zaměřují, kam se zakousnout. Ten pes se chce zakousnout do mě. V tom skafandru se nemohu moc hýbat, nemohu se moc pohybovat, nemohu utíkat, ale kolegové říkali, že prý jde jen o zvyk. Dech se mi krátí, nemůžu dýchat, v hlavě mám úplně prázdno. A pak se ten belgický ovčák s velkými ostrými tesáky a špičáky a jánevímjakýmivšemidalšími zuby v tlamě odrazí od země, skočí – a zakousne se do mě.
Před tímto okamžikem jsem samozřejmě absolvoval bezpečnostní školení, dostalo se mi patřičného poučení, dostal jsem dýchnout a vyfasoval jsem všechny bezpečnostní pomůcky.
Přežil jsem. Proto můžu napsat tenhle článek. Ale přiznávám, několikrát to se mnou málem šlehlo. Děkuji všem zúčastněným psovodům i svému andělu strážci. Všichni se zapotili
Po třech vlnách na Praze 1
Je to zhruba dva a půl roku, co jsem poprvé vyrazil v patách hlídky na Praze 1. Byl jeden z těch nejkrásnějších dnů, které léto toho roku nabízelo, a město doslova pulzovalo životem. Tisíce turistů, ze všech koutů světa, tvořily nikdy nekončící proud těl, který jsme často museli „rozehnat“ probliknutím majáku na střeše našeho služebního vozidla. Bary a noční podniky praskaly po setmění ve švech. Oznámení na porušování nočního klidu, byla na denním pořádku a tvořila jen další střípek mozaiky úkolů linoucích se permanentně z vysílačky. Při pohledu na ten chaos člověk začínal chápat debatu politiků nad způsoby omezování turismu po vzoru Dubrovníku či Barcelony.
Jak se rodí strážníci. Díl druhý
Tři měsíce utekly jako voda. Všechny vtípky a humorné historky zůstaly v lavicích na Kundratce. S kolegy stojíme na chodbě Policejní akademie. Někteří ještě stále načítají skripta ve snaze zachytit poslední megabity informací, jiní už to neřeší a věnují se svačině, nebo popochází sem a tam. Nikdo však neskryje větší či menší nervozitu. Je to opravdu zvláštní. Všichni jsme dospělí, víme, že nás tam „neukousnou“ a stejně bychom raději byli někde jinde. Nejlépe na druhém konci světa, nebo schovaní doma pod postelí. Po úspěšném složení testu přichází ta nejhorší část. Jeden po druhém chodíme do těch tajemně mlčících dveří ozdobených seznamem našich jmen. Tam je to hodně o šťastné ruce, klidné mysli, ale také o předchozí kvalitní přípravě. Té se nám dostalo, a tak každý vcházel do zkoušecí místnosti s kamennou tváří a s úsměvem vycházel. Všichni jsme to zvládli. V autobuse zpět na Kundratku je hodně, hodně veselo. Jen si člověk uvědomí, že teď to vlastně všechno teprve začíná.
Jeden obyčejný všední den na OPESu
OPES. Slovo, které se každý nový strážník naučí u městské policie jako jedno z prvních. A tohle prapodivné slovo i to, co se pod ním skrývá, pak strážníka provází po celou dobu jeho profesního života.
Ostatním prozraďme, že se jedná o zkratku pro pracoviště s názvem „Operační středisko“. Operační střediska poskytují potřebnou podporu, informace a servis strážníkům v terénu a zajišťují součinnost se třetími stranami. A aby byla informace úplná, pak dodejme, že cokoliv se na obvodě šustne a co je potřeba vyřešit, jde právě přes toto oddělení. Jeho pracovníci mají přehled o všech nahlášených událostech, jejich řešení a také o všech hlídkách. A co se k nim nedostane mailem, telefonem nebo vysílačkou, vidí na obrazovkách městského kamerového systému.
Operační středisko jede v nepřetržitém režimu. Nezná přestávky a nikdy nespí.
VZLÉTni i ty!
Někdy si připadám jak Alenka v říši divů. Nemyslím si, že jsem netečná k okolí, ale i tak občas s velkým zpožděním objevím něco, o čem ostatní už dávno vědí, a já nestačím žasnout. Někdy chodím z práce pěšky, a šla jsem tak i vloni v květnu. Mohla by to být vlastně taková malá cesta kolem světa – ulicí Chorvatskou, přes Ruskou, podél Finské a Estonské, kousek po Kodaňské, okolo Madridské a už jsem na nároží Norské a Holandské. Na chvíli se zastavím, koukám před sebe a říkám si, to je zajímavý dům, tady by mohlo být nějaké kulturní centrum a vlastně vůbec netuším, že se na tom pracuje. Zase. Tato 100 let stará budova byla totiž kultuře po léta zasvěcena.
Konec roku ve znamení nových služeben
Slavnostního otevření se 30. listopadu dočkala nová služebna v Praze-Libuši. Na místě té původní, která musela být z důvodu havarijního stavu zbourána, vyrostl za necelé dva roky nový domek, který bude nabízet útočiště strážníkům zajišťujícím bezpečnost a pořádek v městské části Libuš. Pásku před vstupem do budovy přestřihli starosta MČ Praha-Libuš Jiří Koubek, náměstek primátora Petr Hlubuček, ředitel MP Eduard Šuster a ředitel OŘ MP Praha 12 Gejza Ulehla. Nechyběla ani paní Šárka Pichlová z Odboru správy majetku a investic, která od přítomných pánů sklidila velkou poklonu a dva velké pugety za to, jak celou stavbu dozorovala a přísně sledovala tok financí.
Když se řekne Bílý kruh bezpečí
Loupežné přepadení, znásilnění, domácí násilí, týrání, dopravní nehoda – situace, které nikdo z nás nechce zažít. A přece není málo těch, kterým se stanou, a musí se vypořádat s jejich důsledky. V České republice je ročně oznámeno až 180 000 trestných činů. Každé oznámení představuje minimálně jednu oběť. Odborníci předpokládají, že přibližně stejný počet trestných činů oběti nikdy neoznámí. V letošním roce slaví 30. výročí své existence spolek Bílý kruh bezpečí (BKB), který dokáže obětem trestných činů pomoci psychologickou a morální podporou, ale i servisem právních informací. Své odborné služby poskytuje bezplatně 24 hodin denně a 7 dní v týdnu ambulantní i terénní formou na území celé České republiky. Navštívili jsme jeho poradnu v Praze 5, a s paní ředitelkou Petrou Vitoušovou zavzpomínali na zážitky, přiblížili současnost i odhalili nejbližší plány.
Jedinou jistotou v životě je smrt
Smrti se nebojím, smrt není zlá,
smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je, to umírání je… (Jiří Wolker, Umírající)
Mezi válci
Výcvik na divoké vodě. Tak takový název nese každoroční několikaturnusové cvičení Poříčního útvaru MP Praha. Pokud jste někdy měli tu smůlu, že jste spadli do divoké vody, tak víte, že pohyb v ní není ničím jednoduchým. Samozřejmě nemluvím o situaci, kdy se vodáci cvaknou na klidné Otavě či na oleji před Českým Krumlovem. Ovšem i zde jsou místa, především jezy, kde není radno opouštět loď. Ostatně statistiky utonulých mluví zcela jasně.
Služba mezi prameny a fontánami
Na srdce jsou Poděbrady – kdo by neznal tohle rčení? S kolegou fotografem však (zatím) žádnými srdečními problémy netrpíme, proto přijíždíme do Poděbrad nikoli do lázní, ale za našimi kolegy v uniformě. Jak se žije a pracuje strážníkům tady, na první pohled v klidném lázeňském městě? Ve městě, kde žije necelých patnáct tisíc obyvatel? Ve městě, kde centrum města zabírá jen samá zeleň, parky, fontány?
Jsem ráda, že jste si našli cestu k našemu časopisu MP Praha Pražskému strážníkovi. Přinášíme Vám informace nejen z prostředí naší organizace, ale také z oblasti kultury, historie, sportu a dalších. Věřím, že články budou pro Vás přínosné a zajímavé.
Irena Seifertová
šéfredaktorka