Dnes už nejde pouze o to, aby byl vězeň za katrem neb Vazební věznice Praha Ruzyně
Během přípravy na tento článek jsem si uvědomil, jak málo toho o vězeňském systému vlastně vím a že v této nevědomosti rozhodně nejsem sám. Prakticky nikdo z oslovených lidí v mém okolí nedokázal uceleněji popsat, co může obnášet každodenní chod některé z věznic. Ukázalo se, že všichni máme díky filmové tvorbě věznice za místa, kde musí trestanec pobodat člena jiného gangu vypilovaným kartáčkem na zuby, aby získal respekt a postavení. To je samozřejmě v naší zeměpisné šířce nesmysl. Ale jak to tedy je? Jedna z mála možností, jak získat věrohodné informace, je například majznout souseda po hlavě květináčem, ukrást mu auto a nechat se chytit. Druhá cesta vede přes smluvenou exkurzi v rámci článku do našeho časopisu. Volím možnost číslo 2. Jsem na to moc zvědavý, a jestli také Vás zajímá, kam se mohou dostat osoby, které předáváte státní policii pro podezření z trestného činu, pojďte se mnou.
Číst dál: Dnes už nejde pouze o to, aby byl vězeň za katrem neb Vazební věznice Praha Ruzyně
Střelby v novém
Střeleckého výcviku se účastní povinně strážníci v přímém výkonu služby dvakrát ročně. Účast na kontrolním cvičení ze střelecké přípravy podle čl. 9 odst. 2 písm. a) je pokládán za střelecký výcvik.
Strážníci v nepřímém výkonu služby se účastní střeleckého výcviku alespoň jedenkrát ročně.
Strážník mladší 21 let je povinen absolvovat individuální střelecký výcvik za účelem získání zbrojního průkazu skupiny „D“, v rozsahu stanoveném vedoucím Útvaru vzdělávání MP, minimálně 6 měsíců před dovršením věkové hranice 21 let. (Příkaz ředitele MP Praha č.12/2022, čl. 10, Střelecký výcvik)
Mít u sebe střelnou zbraň nese vždy určité riziko a velkou míru odpovědnosti. Strážníci v terénu ji mají u sebe neustále. Před každou směnou ji vyfasují a zkontrolují. Na konci každé směny ji musí opět zkontrolovat, řádně ji udržovat a předat odpovědné osobě, která ji umístí na určené místo. Ovšem každodenní zacházení se zbraní neznamená, že všichni budou ostrostřelci a jejich výkony budou připomínat Robina Hooda. Praxe dělá mistra, a zde to platí stonásobně.
Technika IZS v záři reflektorů
Kromě tvorby a spravování vlastního profilu se můžete na Instagramu stát fanouškem prakticky všeho, co Vás napadne. Jen v České republice existují téměř tři miliony účtů. Největší pozornosti se samozřejmě těší různé celebrity, sportovci nebo spoře oděné influencerky. Překvapivě velkou komunitu tvoří také vše, co se týká složek integrovaného záchranného systému. Osobní profily policistů, strážníků, hasičů či záchranářů, fanouškovské účty zaměřené na jednotlivá oddělení nebo techniku tvoří poměrně silný proud v Markově metarybníčku. A právě tři tvůrce, jejichž oko se skrz fotoaparát zaměřilo na vozy a techniku IZS jsme oslovili pro krátký článek. Jste-li followery jedné ze stránek jako jsou Emergency_vehicles_responder, fotopostrehy_izs, izs_czech_photografer nebo byste jen rádi nakoukli za profilovku a zjistili, kdože tak fandí strojům, které každý den používáte, tento článek je určen Vám.
Den hrdinů, přehlídka nejen složek IZS
Je krásné sobotní odpoledne a kroky mnoha lidí směřují na pražské Výstaviště v Holešovicích. Nekoná se zde žádná výstava sportovních vozidel či veteránu, ani žádné workshopy nabízející zábavu pro milovníky počítačových her. Koná se Den hrdinu. Přesněji přehlídka a aktivní ukázky složek integrovaného záchranného systému a dalších složek na něj napojených.
Frčka, stužka, hvězdička … a někdy odznak, medaile, hvězda
„Dovolte, vašnosti, neráčíte být pan Purkrábek, zástupce banky Slavia?”
Když holohlavý pán neodpovídal, řekl Švejk nadporučíkovi: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem jednou četl v novinách, že normální člověk má mít na hlavě průměrně 60 až 70 tisíc vlasů a že černý vlasy bývají řidší, jak je vidět z mnohých případů.”
A pokračoval neúprosně dál: „Potom říkal jednou jeden medik v kavárně U Špírků, že padání vlasů zaviňuje duševní pohnutí v šestinedělí.”
Co poté následovalo, to už patří do klasiky českého humoru. Holohlavý pán samozřejmě nebyl panem Purkrábkem z banky Slavia, nýbrž generálmajorem von Schwarzburg. Ponechme hrdiny příběhu na další cestě ve vlaku do Budějic a povězme si, jak měl generálmajor von Schwarzburg cestovat: v uniformě a především s označením své hodnosti.
Číst dál: Frčka, stužka, hvězdička … a někdy odznak, medaile, hvězda
Šemberský downhill aneb cyklistický kemp v jurtách
Když se řekne konec října, tak si člověk povětšinou představí plískanice, déšť, bláto, teploty kolem deseti stupňů, časté inverze, ranní mlhy a občas i přízemní mrazíky. To se nám však tento rok hezky vyhnulo. Je 27. října a teploty nepřipomínají rozhodně číslo na kalendáři. Spíše bych řekl polovinu měsíce předcházejícího. A to je dobře. Nejen proto, že spotřeba plynu rapidně klesá a daří se plnit zásobníky, ale také proto, že na toto období vyšel cyklistický kemp, který vymyslelo a zrealizovalo Oddělení prevence MP Praha.
Číst dál: Šemberský downhill aneb cyklistický kemp v jurtách
Top ten mínus dva
Na přelomu roku se objevují nejrůznější ankety a soutěže. Chcete vyhrát luxusní automobil? Tak si zvolte nejlepšího zpěvného ptáka české popmusic. I když ti čeští povětšinou vypadají jako postřelený vrabec, nikoliv jako symbol libozvučnosti a krásných tónů. Příznivci sportu pak mohou obdivovat vyhodnocení nejlepšího fotbalisty či atleta, na kterém vás budou bavit estrádní herci a zpěváci známí z dob dávno minulých, protože ti mladí současní, co za něco stojí, ještě nemají patřičné kontakty u stárnoucích producentů. Když trochu počkáme, jistě se objeví na televizních obrazovkách a sociálních sítích tucet mladých dívek, které v rozhovorech budou tvrdit, jak chtějí zachránit vymírající populaci delfínů v Kaspickém moři. Poté zavlní boky, jako ono vysněné zvíře a zmizí. V lepším případě o ně divák zavadí pohledem, když budou předpovídat počasí na internetové televizi. To pak vlnící se okluzní fronta získá zcela jiný rozměr.
Blbý, kdo dává, blbější, kdo nebere?
Říká se to, ale ne vždy to platí. Vlastně něco dát a nic za to nechtít na oplátku, znamená hodně.
Ráda bych vám tentokrát představila Nadaci Via. Je to taková moje srdcovka. Pracovala jsem zde 4 roky, poznala tady skvělé lidi, díky ní jsem v sobě objevila „charitáře“, a kdybych na čas nezběhla k divadlu, asi bych tam pracovala doteď. No, možná. Člověk nikdy neví, jakou cestu mu život připraví, že? V každém případě, moje pouto s Nadací Via přerušeno nikdy nebylo. Sleduji, co dělá, jak se jí daří, jak roste do krásy a ráda zajdu na jakoukoliv její akci, na kterou mne pozve. Via vznikla z The Foundation for Civil Society, kterou založila Wendy Luers, manželka teď již bývalého amerického velvyslance v ČR. V září oslavila pětadvacáté narozeniny (Via, ne Wendy). Patří do první desítky nefiremních nadací a fondů v České republice. Má o šest let mladšího brášku, Nadační fond Via Clarita. V jeho správní radě teď působí i Jiří Bárta, který býval řadu let ve Via ředitelem. O něm bych mohla psát jen samé superlativy. Pomyslné žezlo předal roku 2019 panu Zdeňku Mihalco, který nadaci šéfuje dodnes. Via rozvíjí komunitní život a filantropii u nás, podporuje aktivní lidi, kteří pečují o své okolí, budují dobré sousedské vztahy, oživují česká města, obce i krajinu. Poskytuje nejen granty, ale i průběžnou pomoc v podobě vzdělávání. Od svého založení podpořila více než 8 000 projektů po celé republice.
Dnešek je můj nejoblíbenější den
Fakta mluví jasně a jsou nekompromisní. ALS neboli amyotrofická laterální skleróza je nervosvalové onemocnění, které postihuje motorické nervové buňky v mozku a míše. Pokud nefungují nebo odumřou, mozek nedokáže ovládat svaly, ty postupně slábnou a atrofují. Ruce, nohy, ústa, plíce, vše přestává pracovat. Nic si nepodáte, na nic nesáhnete, nic neudržíte v ruce, nezvednete se, nikam si nedojdete, o nic si neřeknete, nebudete moci dýchat… Nakonec zůstane jen pohyb očí a také plné vědomí nemocného, který může jen sledovat, co se děje s jeho tělem, ale ovlivnit nemůže nic.
S úsměven pro Teribear a opět skvělý výsledek
Prší, fouká vítr, teplota atakuje dvanáct stupňů… takové ideální počasí být doma, v klidu si sednout k teplému čaji, přečíst si pěknou knížku, poslechnout příjemnou hudbu či si trochu zdřímnout. Chyba lávky! Jsme na Letné, na in-line okruhu, kde již několikátý den krouží mnoho běžců v rámci akce Teribear hýbe Prahou aneb Prima den s medvědem. Kapky deště bubnují do ramen, vítr si pohrává se startovní bránou, louže se pomalu rozrůstají a na dráze je vidět řada postav s bílým tričkem s mnoha medvědími logy a logem MP Praha.
Novodobé erby II.
Ukaž mi, co nosíš nad levým loktem – řeknu Ti, kdo jsi. Ukaž mi, co nosíš nad pravým loktem – řeknu Ti, kde pracuješ.
Zákon o obecní policii nám ve svém devátém paragrafu předepisuje, že odznak obecní policie nosí strážník na pravé straně prsou a identifikační číslo strážníka je pod odznakem obecní policie. Nášivka s názvem obce se nosí na záloktí levého rukávu. Ovšem o pravém nadloktí – o tom se nikde nepíše. A právě sem si všichni strážníci, policisté, vojáci nebo záchranáři už několik desítek let umisťují nášivky svého konkrétního útvaru, oddělení nebo jednotky.
Možná si vzpomenete, že letošní květnové číslo bylo „dost retro.“ Takřka celé bylo totiž věnováno třiceti letům existence naší pražské městské policie, V té souvislosti jsme prostě nemohli opominout fenomén, kterým jsou rukávové nášivky. Ke každému příslušníkovi nebo zaměstnanci ozbrojené uniformované složky – tu naši samozřejmě nevyjímaje – prostě patří rukávová nášivka jak k velbloudovi hrby, jak praví klasik. Jen nám přišlo líto, že mnoho rukávových nášivek se nám tehdy do čísla nevešlo a muselo zůstat tzv. „v depozitáři“. V tomto vydání se však k některým vrátíme. Jsou dokladem toho, že strážníci jsou na svoji práci a zařazení do konkrétní jednotky nebo obvodu hrdí a svoji příslušnost k jednotce či obvodu neváhají dát najevo.
ELPIDA znamená naděje
Tak, jako jsou rozdílná batolata, puberťáci, nebo lidé středního věku, jsou rozdílní i ti, kteří se již pyšní označením senior. Za seniora začne být člověk obvykle považován okolo 60. až 65. roku života, přičemž například v pražské MHD jezdíme od 60 do 65 let za poloviční jízdné, od 65. narozenin neplatíme nic. Takže být pětašedesátníkem je super. V tomto a pozdějším věku může každý z nás vyvíjet mnohé činnosti a aktivity, a to nejen jezdit zdarma tramvají. Přesvědčit a inspirovat nás mohou třeba ti, kteří se schází v ELPIDĚ. Že vám název nic neříká? Ale Ponožky od babičky určitě ano. Ty jsou jedním ze čtyř hlavních projektů této obecně prospěšné společnosti.
30 let Městské policie hl. m. Prahy
Krátká fotoreportáž ze slavnostního aktu v Brožíkově síni a z akce pro všechny zaměstnance konající se v areálu Gutovka
Já jsem z Kutný Hory aneb Dělal jsem i bankomaty
Na začátku každé reportáže by se asi nejprve slušelo popsat, jak jsme se do místa určení dostali. Stručně, já jela vláčkem s jedním přestupem a kolega Vojta přijel s mírným zpožděním autem. Povětrnostní podmínky do detailu popisovat nebudu, ale musím konstatovat, že (cituji-li Járu Cimrmana) lepší počasí jsme si nemohli přát. Ten májový den byl od rána plný slunce. Vzhledem k tomu, že i náš průvodce z řad strážníků se mírně pracovně zdržel, stihla jsem si dát lehkou snídani a kávu kousek od náměstí.
Jsem ráda, že jste si našli cestu k našemu časopisu MP Praha Pražskému strážníkovi. Přinášíme Vám informace nejen z prostředí naší organizace, ale také z oblasti kultury, historie, sportu a dalších. Věřím, že články budou pro Vás přínosné a zajímavé.
Irena Seifertová
šéfredaktorka