Bříza 10 na příjmu...S autohlídkou na Praze 2

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: úterý 5. prosinec 2023 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Snad nejmenší pražský obvod o rozloze pouhých pět kilometrů čtverečních... Obvod jako dlaň. Kdy jste byli naposledy třeba na náměstí Míru? Kdy jste byli naposledy na Karlově náměstí? Říká vám něco „nádraží Vyšehrad?“ V práci strážníka není žádný den stejný. Pořád se něco děje a vy nikdy nevíte, co vám ten den přinese. Autohlídka, která mě bude dnes vozit jako závaží na zadním sedadle, je Bříza 10. Za volantem sedí Jarda, na sedadle spolujezdce pak kolegyně Jana. J+J, nerozlučná dvojice prý už několik let. 

Deštivý den. Vypadá to na líný a ospalý den. A také že to líný a ospalý den opravdu je. Na začátku směny si marně hledáme nějakou práci, při projíždění různých ulic tak působíme výrazně preventivně. Dokonce nevolají ani všímaví spoluobčané, že jim pod okny stojí auto na žlutých čarách. Nic. I vysílačky úspěšně drží bobříka mlčení.

Celou reportáž už mám chuť odpískat, a domluvit se na jiný den. Ale konečně něco! Přes operační středisko se k nám dostává žádost ze záchranky. Sanitka by měla zajet do azylového domu jedné neziskovky, kde prý mají bezvládnou pacientku. Jenže po mnoha zkušenostech s klienty tohoto zařízení nás záchranka žádá, abychom situaci prověřili dříve, než vyjedou. I moji dnešní průvodci se zmiňují, že dnes nebudou na téhle ubytovně poprvé.

Jedna ulice pod Vyšehradem, utajené ubytovací zařízení pro ženy, nikde žádná cedule. A na posteli sedící žena ve vyšším středním věku, zcela zjevně pod vlivem alkoholu. A že fakt pod velkým vlivem!

Pomoc, dusím se! Nemohu dýchat!

„Ale no tak, paní Miluško, co nám to tady děláte? Vždyť my už jsme staří známí, viďte?“ Paní Miluška má problém zaměřit na Jardu oči, které jí plavou prostorem sem a tam. „Vodu, umírám, nemůžu dýchat, já se dusím!!“ Paní předvádí ukázkový hysterický záchvat. Někam do prostoru volá: „Nemůžu dýchat, dusím se! Pomoc, pomoc, kde jste kdo?!?“ Atmosféře a scéně podléhají obě přítomné pracovnice ubytovny: v dobré víře přistupují na falešnou hru paní Milušky. Jedna ji obejme a konejší ji, že neumírá, že ji mají rádi, že se všechno v dobré obrátí a jak že se jí dýchá a jak se cítí a ať nepláče a že ten její život opravdu není tak ošklivý a tak dál a tak pořád dokola. Druhá pracovnice zatím opravdu přináší sklenici vody, jenže paní Miluška by zjevně potřebovala úplně jiné tekutiny, nejlépe ty, které by jí nejspíš dále zvýšily obsah alkoholu v krvi. „Nechci vodu! Tu si strčte…“ – „Ale no tak, Miluško…“ – „Umírám, nemůžu dýchat! Nikdo mě nemá rád!“ – „Miluško, my vás máme rádi!“

Celá situace jako kdyby neměla konce. Voláme záchranku a popisujeme situaci. I když v podobných případech člověka napadne něco o zneužívání záchranky, přece jen si nedovolíme něco podcenit.

Miluška by se ráda prošla po pokoji. Ale její pokusy si říkají o zranění vlastní osoby. Po dvou pádech nastupuje Jarda. Pořád sleduje Milušku, aby si neublížila, ale přece jen není sociální pracovník. Nacvičeným hmatem ženu a jejích osmdesát kilogramů živé váhy sune opatrně na zem tak, aby jí neublížil. Chvilková porada a paní Milušku mezi sebe berou kolegové. Začíná klasický pokus: „zkusíme ji rozchodit.“ Světe, div se, po necelé hodině se to celkem podaří. Záchranku v průběhu pokusu odvoláváme, něžná víla Miluška už neumírá a už dokonce může i dýchat… 

Ve vysílačkách to začíná chrchlat, den se trochu rozproudil... Šéfce volám, že se přece jen na Praze 2 zdržím.

Za domluvu by to nešlo? Nebo trochu němčiny?

Jen vyjedeme úzkou jednosměrkou nahoru k Vyšehradu, vyřítí se proti nám oktávka. „Cože, jednosměrka?!? No jo, máte pravdu, za dvacet metrů už bych si toho všiml taky.“ Vzápětí přichází drsná sebekritika: „To jsem ale docela blbej, přehlídnout zákaz vjezdu, co? Vůbec nevím, na co jsem myslel. To jsem fakt máčo. To jsem teda přehnal.“ Mlčíme, někdy nemá cenu vymlouvat druhému jeho názory. „Za domluvu by to nešlo?“ – Nešlo. Pokuta na místě, zaplatíte v hotovosti, nebo kartou? Vy u sebe máte opravdu několik set korun v hotovosti? To už se dneska moc nevidí.

Jarda ještě zastavuje několik aut, aby se hříšník mohl s autem otočit do správného směru. Stáhnuté okénko, poděkování, rozloučení „na shledanou.“ Ano, na shledanou, ale tak, aby vás to příště zbytečně nestálo pět stovek. 

Sekaninova ulice. Opět auto v protisměru. Jak to ti řidiči dneska dělají? Co tentokrát překvapí? Řidič s německým pasem, německým řidičákem, českým techničákem, a hodně obstojnou češtinou. Při konverzaci mu nějaké slovíčko sem tam vypadne, ale dokáže ho nahradit jinými českými slůvky. Slyšíme například: „Bílá čára, ne plná, ale cak cak cak...“ a výraz cak cak cak doprovodí sekáním ruky. Aha, chápeme, jasně, čára přerušovaná. V duchu oceňujeme Herr N., potlačit německý přízvuk je dost obtížné, naučit se česky ještě obtížnější.

Zatímco Jarda vypisuje pokutový blok, přechází v rozhovoru s přestupcem do plynulé němčiny. No, je vidět, že pražský strážník se ve světě neztratí!

Zatímco Jarda vypisuje pokutový blok, přechází v rozhovoru s přestupcem do plynulé němčiny. No, je vidět, že pražský strážník se ve světě neztratí! Minule to byl kolega Lukáš z Prahy 1, který příjemně překvapil řidiče německého autobusu, dneska kolega Jarda... Řidič zjevně potěšený, že někdo rozumí jeho hornofalckému dialektu, nadšeně reaguje. Jen za chvíli vnímám nenápadný pohyb Jardova ramene a lokte směrem ke mně a podezřívavý pohled pana N., taktéž směrem ke mně.

Děje se něco? Vysvětlení se dozvím za pár minut, když je administrativa za námi a Jarda usedne za volant: „Trochu jsem tě pomluvil. Říkal jsem mu, že bych mu já sám osobně dal pokutu jen tak za dvě stovky jako ocenění, že se tak dobře naučil česky. Ale že s sebou dneska máme kontrolu. A proto mu musím dát pokutu vyšší.“ – Fakt děkuji! Já, a kontrola... Já, ten nejposlednější referent?!? Co jsem komu udělal?!?

Nějaké zvířátko?

Zastavuje u nás vozidlo taxi. „Prosím vás, jedu od železničního mostu, tam se na nábřeží po kolejích producíruje labuť. A provoz je tam taky šílenej, tak aby jí něco nepřejelo.“ Jo, zvířátko musí být každou směnu, bez alespoň jednoho zvířátka za šichtu bychom večer neusnuli…

Rašínovo nábřeží. Labutí několik, ale žádná nevypadá, že by utrpěla jakýkoliv úraz. Asi jsou řidiči ohleduplní. Nebo labutě vytrénované a znalé. Latiníci a ornitologové by řekli, že „cygnus olor“ je labuť velká. Lepší latiníci by pověděli, že „pragae urbs olor” je labuť městská pražská. Zkrátka a dobře, pražské labutě nejsou žádná ořezávátka a naučily se, že jim ve městě Praze nikdo neublíží a strážníci už tuplem ne!

V jakési ulici na nás mává starší paní s pejskem na vodítku. „Podívejte se, podívejte se, tady u těch stromů jsou nastražené návnady s jedem! A ty jsou nastražené třeba na moji Fifinku!“ Kdo by neznal Fifinku ze Čtyřlístku?!? A kdo by jí chtěl ublížit?!? Ale ne, tohle Fifinka není... Pod nohama se nám sem tam batolí jakýsi tlusťoučký jezevčík, který má k Fifince ze Čtyřlístku stejně daleko jako autor článku ze superveteránské Hanspaulky do áčka Slavie.

Je fakt, že kolem stromu na frekventované ulici se opravdu povaluje cosi, co nejde nějak přesněji identifikovat. Jana oznamovatelce natvrdo říká, že to podle jejího názoru nejsou žádné otrávené návnady, ale jakési kuchyňské zbytky. „Fifinka,“ vykrmená granulemi a podobnými amarouny, by asi ony kuchyňské zbytky vonící čímsi kouzelným zblajzla s chutí... No, kdo je krmený granulemi, tomu asi voní cokoliv... Třeba někdy jindy, Fifinko, až se majitelka nebude dívat, teď si nech zajít chuť.

Chvíli se bavíme, zda nevzít vzorky na rozbor, ale zdravý rozum nakonec vítězí... Kdepak, nebudeme blbnout. Kdyby se Fifince něco stalo, dozvíme se to v řádu dnů. Od paní si bereme osobní údaje, pořizujeme nějakou fotodokumentaci a jedeme dál.

Nádraží Vyšehrad

Zajeďme na nějaké zajímavé místo na dvojce. Fajn, třeba na nádraží Vyšehrad? Tohle místo znám jen z novinových článků, podle kterých má majitel zájem pouze na tom, aby památkově chráněná stavba zchátrala a místo ní vyrostlo něco jiného.

Když jsme na místě, musím dát novinovým článkům za pravdu. Z jedné strany se nám za zády na nedalekých kolejích prohánějí vlaky, z druhé strany si pomyslně brousí zuby všelijací developeři. Do budovy zatéká, střecha žádná, fasáda odpadávající, rozbitá okna, kolem budovy drátěný plot... Všechno připravené, aby se za nějaký čas řeklo, že demolice je tím nejlepším řešením... Že přicházíme o své kulturní bohatství? Zajímá to vůbec někoho? Ani ty bezdomovce, i ti se přesunuli někam jinam, nejsou nikde široko daleko.

Jana mi k tomu říká: „Víš, dvojka v oblasti bezdomovectví asi vydělává na tom, že tady nemáme žádná obchodní centra. Takže žádná místa, kde by se shromažďovaly různé prapodivné existence. Narkomani a bezdomovci se vždycky shromažďují tam, kde se něco děje. V létě je tedy máme na Karláku. Ale mimo léto je v tomhle směru relativně klid.“

Vraťte mi bundu! Stála osm tisíc!

Linka 156. Jakási dívčina volá, že ji „spolužáci“ z vyšší třídy okradli o značkovou bundu. A že bunda stála skoro osm tisíc korun! A co tomu řeknou rodiče? Dostala ji k narozeninám, takže ještě dárek! Před školou sedí dívka, ve čtyřech stupních celsia jen v jakémsi topu, kdy polovina těla je odhalena... Dívka sedí nedaleko od školy, celá se chvěje. Na sobě jen oblečení, které se hodí opravdu jen do třídy vytopené minimálně na třicet stupňů.

Být rodičem dívky, nevím, co bych dělal. Nevím, co bych dělal při pohledu na uplakanou tvář dívky, která by byla mou dcerou. Bereme si její osobní údaje, zaznamenáváme její svědectví, kontaktujeme recepční a další zástupce školy. Prý dobře vědí, o koho jde. Za chvíli opravdu přicházejí oni „spolužáci“ a přinášejí její značkovou bundu. Jana si od nich bere osobní údaje, domlouvá se s ředitelkou školy, snad tenhle příběh bude mít pokračování. 

Nějaký borec na konec?

„Borec na konec“ se vždycky najde. Tentokrát si palmu vítězství odnáší paní, která si nás do ulice Mánesova zavolala, a vlastně ani nevěděla proč...

Původní zadání přes „stopadesátšestku“ znělo: „Máme v ulici kontejner, do kterého nám kdekdo hází odpad. A teď nám tam někdo hodil pytel s listím. Zvoňte na zvonek se jménem S...“

Tentokrát si palmu vítězství odnáší paní, která si nás do ulice Mánesova zavolala, a vlastně ani nevěděla proč...

OK, co se vlastně po nás chce? „Abyste nám tady pomohli! Každý, kdo jde kolem, nám do něj něco hází!!! Sama jsem viděla, jak do něj nějací kluci házejí slupky od banánů!!! A dokonce jsem z něj musela vyndat pytel s listím! Co, kam že jsem ten pytel dala? No, pomohla jsem si, tady jsem ho udala v sousedství.“ Nepídíme se po detailech, kde onen pytel s listím skončil... Dobrá, paní S., ale uznejte, že sem nemůžeme postavit strážníka na čtyřiadvacet hodin, který by vám ten kontejner hlídal. Házení odpadků do volně přístupného kontejneru na ulici není žádným přestupkovým jednáním. Jak si představujete, že vám můžeme pomoci? Co pro vás můžeme udělat?

Pořád nevíme, jaký by měl být náš úkol, jen už několik dlouhých minut posloucháme lamentace majitelky domu, jak jim všichni kolemjdoucí ubližují a my, strážníci, jim nechceme pomoci.

Jana se nakonec pouští do pomyslného protiútoku: „Ten kontejner by neměl být na ulici. Měli byste ho opravdu mít někde uvnitř domu. Takhle se totiž dopouštíte přestupku, který  se jmenuje zábor veřejného prostranství.“

Paní majitelka zvyšuje hlas: „Cože, vy mi teda nepomůžete? Proč jsem si vás vlastně volala? Za kontejner platíme osmapadesát tisíc korun ročně! Je to náš kontejner! Rozumíte, náš kontejner! Náš! Víte, my žijeme ve Švýcarsku, tam by si nikdo nedovolil házet svoje slupky od svých banánů do cizí popelnice!“

Tak někdy na shledanou na Praze 2.

Zobrazení: 324