Habr 80 na příjmu...S autohlídkou na Praze 8

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: středa 1. květen 2024 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Důvod, proč někdy vyrazit na sever Prahy, na osmý pražský obvod? Zaplavat si v přírodním koupališti Stírka nebo Ládví? Vzít potomky do Aquacentra Šutka? Vyrazit za přírodou do Čimického nebo Ďáblického háje? Zajít s vaším malým vědátorem do ďáblického planetária? Za kulturou do Muzea hlavního města Prahy?

A když už nevíte kudy kam z kolegů, nadřízených a vůbec práce strážníka, pak můžete vždycky anonymně navštívit Centrum krizové intervence. Popřípadě se nechat rovnou hospitalizovat v Psychiatrické léčebně Bohnice. Třeba se nás tam potká víc... Zklidníme se, spolykáme trochu antidepresiv, vyměníme si zkušenosti...

Praha 8, to jsou Kobylisy, Čimice, Karlín a Bohnice, zčásti pak Troja, Střížkov, Nové Město, Žižkov a Libeň. Praha 8, to je dvaadvacet kilometrů čtverečních a 103 tisíc obyvatel.

V práci strážníka není žádný den stejný. Nikdy nevíte, co vám ten den přinese.

„Karlínu a Libni, zdaleka se vyhni.“ Kdo by tohle rčení neznal? Je to tady opravdu tak drsné? No, uvidíme... Autohlídku Habr 80 dnes tvoří strážníci Standa a Aleš. Zatímco Standa tady pracuje po praxi u záchranky už šestnáctým rokem, jeho parťák Aleš nastoupil na osmý obvod před šesti lety po mnohaleté praxi u Policie ČR. Ok, mám snad krytá záda. A když slyším, že oba chodí pravidelně cvičit, fajn, jsem už v klidu úplně. Vyrážíme do ulic osmého obvodu.

Chvíli se věnujeme tomu, čemu se říkávalo „BHČ“ – běžná hlídková činnost. Zkrátka a dobře, jezdíme po obvodu a působíme výrazně preventivně. Nezaujatý pozorovatel by možná řekl, že jezdíme od ničeho k ničemu.

Když nejde akce za hlídkou, musí přijít hlídka za akcí.

Nejspíš aby mi kolegové udělali radost a dočkal jsem se nějaké „události,“ zastavíme v části ulice Sokolovská, kam je z obou stran zakázán vjezd. Nějak prapodivně se tu totiž kříží silnice s tramvajovými kolejemi, takže o kolize vozidel s tramvajemi tu není zase taková nouze. Vjet sem mohou jen některá vozidla, například IZS nebo určité služby. Holt nová výstavba, krásná a zajímavá na první pohled, ale kde investor a další zainteresovaní jaksi pozapomenou na to, že obyvatele a nájemce obchodů bude muset někdo zásobovat.

První auto a řidič, že ho sem prý zavedla navigace. Vzhledem k zapnutému tabletu s mapou na palubní desce mu to sice věříme, ale na stranu druhou by si měl řidič hlídat značky. Tři sta korun.

Druhé auto, rozvážející zboží nebo snad jídlo. „Cože, jaký zákaz vjezdu, já jsem zásobování! Já sem můžu! Tam je sice zákaz, ale zásobování sem může!“ Ne, nemůže sem ani zásobování. Je nám líto, ale ani zásobování. „Jdu se podívat, vyfotím to, a ještě se mi omluvíte.“ Běžte. Ne, opravdu tam nemůžete dojet autem. Auto tady, prosím, nechte a dojděte si těch několik desítek metrů pěšky a podívejte se. Ne, nebojte se, opravdu vám s vaším autem neodjedeme.

O několik minut později se řidič vrací. Můžete si tipnout, kdo měl pravdu a kdo se nakonec omluvil... Malá nápověda: pokuta na místě tři sta korun.

A konečně... Krásné žluté lamborghini. To by byl kočkolap, mít tohle auto a být o třicet let mladší! Ach jo, kdo kdy nesnil o podobném žihadle? Šlápnout na plyn... Poslouchat to burácení motoru... Stovka za pár vteřin… Celý svět a jen silnice bílá přede mnou... Slečny a dámy by mi samy skákaly na místo spolujezdce... Člověče, probuď se a opraš toho rodinného kombíka!

Řidič stáhne okénko a německy něco povídá. Nejspíš se nás ptá, co vlastně provedl. Aha, to krásné žluté lamborghini má německou erzetu.

A už poněkolikáté v posledních měsících při podobných reportážích nestačím zírat. Aleš totiž naprosto plynulou němčinou řidiči odpovídá.

A už poněkolikáté v posledních měsících při podobných reportážích nestačím zírat. Aleš totiž naprosto plynulou němčinou řidiči odpovídá. Řidiči trochu spadne brada. Ještě něco německy zkusí, ale Aleš se nedá a v konverzaci plynule pokračuje. Řidič několik vteřin tiše a bezduše zírá do prázdna před sebe, kouše si spodní ret a pak se najednou usměje, mrkne po nás a zčistajasna krásně česky povídá: „Dobře, zkusil jsem to. Oki, jsem v zákazu, uznávám. Myslel jsem, že vás nějak německy ukecám a že to vzdáte. Už mi to párkrát vyšlo. No, tak nic, za kolik mi to spočítáte?“ Překvapení – za tři sta korun. Kolegové mají jednu míru pro každého, škodovka jako lamborghini.

Mám sto chutí se řidiče zeptat, jak se s tou světlostí svého vozu cca čtrnáct centimetrů vypořádává s pražskými prahy, kočičími hlavami, retardéry... Tyhle chutě potlačuji, přece jen jako pražští strážníci máme svoji hrdost, ne? Nemusíme se ptát na všechno a nemusíme vědět všechno. Nakonec sympatickému řidiči jen všichni popřejeme hezký den a on na oplátku popřeje to samé nám.

A kolega Aleš? „Už hezkých pár let hraju třetí německou ligu ve stolním tenisu. A taky v klubu působím jako trenér. Každý druhý víkend jsem v Německu, v květnu hrajeme v Hamburku finále naší soutěže. Němčinu potřebuji prakticky denně.“ Klobouk dolů, kolego! (Podle překladače: Hut ab, Kumpel!)

A pak konečně přichází hlášení z linky 156. U jednoho supermarketu prý leží bezvládný člověk. Neschopen čehokoliv.

Jsme poblíž, ani nezapínáme majáky a během dvou tří minut jsme na místě. „A jéjej, stará známá firma,“ vzdychne Standa, když zahlédne dotyčného. Obrátí se na Aleše: „Asi víš, kdo to je. Řešili jsme ho už párkrát.“ Jak se brzy ukáže, i kolega Aleš se rychle zorientuje. „Jo, toho znám, toho už jsme zvedali u supermarketu XX.“

Prakticky hned za námi přijíždí sanitka. U dotyčného se za chvíli potkáváme všichni, protože snad jen dvě tři minuty po nás přijíždějí i státní policisté. Všichni jsme tam na telefonické oznámení. Hm, až někde upadnu, taky bych byl rád, aby mi pomáhal každý, kdo je poblíž. Chlapík s vodovýma očima, nepřítomným pohledem, něco nesrozumitelně mumlající a také s krvavým šrámem ve tváři by spíš potřeboval na záchytku, shodujeme se víceméně všichni. Na ten krvavý šrám se určitě neumírá, přesto ho zdravotníci rychle ošetřují, nakládají do sanitky a odvážejí.

Další linka 156. Paní na parkovišti v sídlišti zablokovala jiná vozidla, nemůže vycouvat. Paní parkuje v rohu, z obou stran další auta, místo k vyjetí téměř žádné. Situace zvaná prekérní. A paní netrpělivá, že za chvíli má být na jakémsi důležitém jednání. Pokoušíme se vylustrovat majitele aut, ale oba mají mimopražskou adresu. Paní projevuje velkou důvěru: „Prosím vás, nezkusili byste mi s ním někdo vyjet?!? Já bych to nezvládla.“ Uff, nasednout ještě celkem lze, ale při výjezdu bude na každé straně místo leda tak pro pověstný cigaretový papírek… Kolegové se brání: „Mohli bychom vám to odřít, to si nemůžeme dovolit, tohle je na odtah.“ Paní se nevzdává a podléhá lehké hysterii: „Nemůžu čekat! Prosím vás, zkuste mi s tím vycouvat a klidně to poškrábejte. Je mi to jedno! Přísahám, že si nebudu stěžovat!“ Tak kdo se tohohle ujme? A dá se paní věřit, až uvidí odřený bok? Standa s Alešem se po sobě podívají… Nelehkého úkolu se ujímá Aleš. Co by nezvládl Niki Lauda nebo Max Verstappen, kolega za Standova ukazování a pokynů zvládl po několika minutách. A bez poškrábání. Trefil se přesně tak, že měl při couvání na každé straně snad necelý centimetr. Paní projevuje takovou nefalšovanou radost, že čekám vřelé políbení kolegům. Paní je fešná, což o to, já bych se nebránil, ale stojím tak nějak mimo a nijak jsem se nezapojil... No, nakonec zůstalo jen u slov díků, uznání a potřesení rukou. Aspoň nemusím závidět.

Před půlhodinkou vylezlo sluníčko, udělalo se hezky a vypadá to, že příjemné počasí ovlivnilo i další oznámení z linky 156: na Karlínském náměstí se srocují bezdomovci a v místním parku konzumují alkohol.

Je neuvěřitelné, jak se Karlín proměnil. Mně, který tady byl naposledy někdy kolem povodní, to připadá skoro až neuvěřitelné.

Je neuvěřitelné, jak se Karlín proměnil. Mně, který tady byl naposledy někdy kolem povodní, to připadá skoro až neuvěřitelné. Některé části bych po těch letech ani nepoznal. Kam třeba zmizela nevzhledná ohrada na Invalidovně, která kryla hromady odpadu? Kam zmizelo opuštěné Rohanské nábřeží a volné plochy kolem něj? Co se musí uznat, že to je proměna k lepšímu. Karlín opravdu vypadá hezky, nová výstavba nepostrádá originalitu a tak není divu, že se z něj stala setsakra drahá čtvrť. 

Na Karlínském náměstí ani noha. Tedy ta bezdomovecká a popíjející. S kolegy procházíme park poctivě kolem dokola, ale kdepak, opravdu nikoho nenacházíme. Kolega alespoň vytáhne tablet a lustruje pár aut, zda jejich řidiči uhradili poplatek za parkování. Uhradili.

Zajíždíme na jakousi louku poblíž Invalidovny. Z jedné strany betonárka, ale naše kroky vedou na druhou stranu. Tam, kde tušíme prapodivné příbytky.

Jednoho muže zastihneme při stavbě přístřeší. Na místě má připravených několik vlnitých plechů, které se pokouší nějak sestavit. Vzhledem k silnému větru se to muži ale moc nedaří. Během rozhovoru a lustrace mu výsledek několikrát spadne. Opětovně konstrukci jakž takž postaví, ale nijak ji nesvazuje a nezpevňuje, takže výsledek je během chvíle stejný. Muž zatím vypadá zachovale, ale známe, jak se obličej a chování během několika měsíců bez hygieny, pravidelného jídla a bez střechy nad hlavou změní. Bum! Spadla další deska. „Tamhle v tom stanu opodál někdo bydlí, pane N.?“ Bum, spadl mu další plech. „Jo, někdo tam spí, ale já se s ním nebavím.“ Bum, spadla mu poslední deska a z nepoučitelného muže se tak už asi potřetí během chvíle stává Sisyfos, který začíná zase od začátku. Kdoví, zda jeho úsilí nakonec slavilo úspěch… A snad mu za nějaké větrné noci výsledek nespadl na hlavu.

Zatímco tohle ležení zabíralo jen několik metrů čtverečních, druhé ležení je mnohonásobně rozlehlejší. Jeho uživatel rozbil stan uprostřed hromady odpadků, která byla navíc z poloviny ohořelá. Určitě to, kolegové, znáte. Nepořádek, který hvězd se dotýká. Nákupní vozíky, hromada rozbitých jízdních kol, torza dětských kočárků, CD přehrávače, všechno možné, ale hlavně nemožné. Neuvěřitelné.

Chlapík se snaží obelhat nejen nás, ale možná i sám sebe: „Za ten bordel tady vůbec nemůžu. Největší bordel tady dělal papoušek.“ Cože, jaký papoušek?!? Jak může papoušek udělat takovou haldu nepořádku?!? Chudák, asi už mu hrabe... „To byl ten, co tady bydlel přede mnou. Nevím, jak se jmenoval, ale říkali jsme mu Papoušek.“ Aha, jen přezdívka, už jsme si mysleli něco o psychiatrii. A muž pokračuje: „Kdyby mi sem přistavili kontejner, uklidil bych to tady. Namouduši, to mi věřte. Taky se mi nelíbí bydlet v tomhle bordelu. Jak dlouho tady bydlím? No, asi rok.“ A tamhle to kolo s přidělaným vozíkem máte na co? „Když něco zajímavého najdu, tak abych to měl na čem přivézt.“

Muž se ťukne do čela: „Počkejte, něco se vás zeptám. Co má člověk udělat s urnou? Našel jsem urnu, nevím, co s ní. Je zadělaná, ale je to urna. Vevnitř to fakt rachtá, jako když se něco přesejpá. Mám ji v támhleté igelitce.“ Všechno je jednou poprvé, urnu mi ještě nikdo necpal. Standa hledá na mobilu, co s nalezenou urnou, ale nakonec to nebude tak horké. Muž zkouší jednu igelitku, druhou, třetí, u čtvrté už mávne rukou: „Někde tady ta urna je. Jen ji musím najít. Je v ňáký igelitce, to vím tutově.“

Hm, kdosi spí svůj věčný sen a čeká na své znovuvzkříšení v jakési reklamní igelitce na spálené skládce odpadků... Requiescant in pace, noster ignotus. Odpočívej v pokoji, náš neznámý. Ne, to fakt nechceš takhle skončit, někde na skládce. Ať mě raději pozůstalí vysypou někam ke stromu v lese. Nebo do Sázavy, tu řeku mám rád.

Další linka 156. Ležící člověk v ulici Na Korytářce. Přes dlouholetou praxi na Praze 8 si ji musí kolegové vyhledat v mapách. Hned se ukazuje proč: je dlouhá snad jen dvacet metrů. Standa poznamenává: „Tak tady jsem fakt ještě v životě nebyl.“ 

A na rohu opravdu nemohoucí ležící muž, francouzské hole vedle sebe, asi 35 let. Invalida? Ale kdepak, žádný chudák invalida. „Vidím to aspoň na tři a půl promile,“ odhaduje Standa zkušeně. Skoro se trefil, muž nadýchá 3,30 promile. Rychlá domluva, že se zavolá Astra 150. Pro neznalé čtenáře připomínám, že je to auto pro odvoz opilých na záchytku. Muž něco huhňá: „Jjjjjjjjj tttttaaaaddddddy... Nnnnn“ Nerozumíme, ale pán se snaží: „Tttttaddddy zzzza rrrrohhhhem bbbbbyyy...“ Standa se pokouší o konverzaci: „Tady někde bydlíte? Můžu se vám podívat do batohu, jestli tam nemáte občanku?“ Chlapík to nějakou silou vůle odkýve. V batohu je jen plná láhev vodky a petka bílého vína. Nic víc.

Hlavou mi mimoděk proletí anarchistická poezie Františka Gellnera: „Co je mi po tom, budu-li dětem cestou k domovu na posměch! Propil jsem peníze, na dluh pít budu. Šťasten, kdo propije boty své!“

No, nevím, tady bych spíš hlasoval pro starořímský zvyk, kdy městem vodili opilé otroky, aby mladí Římané viděli, co dokáže alkohol.

Standa nakonec z dotyčného nějakým způsobem vymámí občanku. Pan Patrik... Bydliště má opravdu relativně nedaleko, pár set metrů. A světe div se, vymámil z něj i telefon. A dokonce tam našel na ploše číslo na jeho maminku. „Dobrý den, tady městská policie, u telefonu strážník číslo...“ Paní si pro syna nepřijde, je v práci. Dnešní záchytka prý nebude pro jejího syna první zkušenost. Ne, nepojede si pro něj z práce. Už tohle párkrát zažila. Z telefonu slyšíme několik vzlyků. Někdy opravdu nechceme být v kůži toho druhého. Život dokáže být sakramentsky krutý. A do toho její syn huhlá: „Nnn-n-i-kkk-a-m-m-m n-n-nepojjjjedddu...“

Paní si pro syna nepřijde, je v práci. Dnešní záchytka prý nebude pro jejího syna první zkušenost.

Znovu voláme Astru 150. Máme jet na pracovní přestávku, ale posádka Astry 150 si prý vybírá tu svoji přestávku. A tak čekáme... Pan Patrik se stále nemůže zvednout ze země, některé tělesné potřeby se na něm už projevují... Aby to nevypadalo, že se kocháme nemohoucností pana Patrika z pohodlí auta, jeden z nás vždy stojí u něj poblíž. Jeden v autě, druhý u pana Patrika. A pořád čekáme na Astru 150... Muž má už poněkolikáté promočené kalhoty, my stále čekáme a Astra 150 pořád nikde. Rozumíme tomu, že si kolegové z Astry potřebují vybrat zákonem stanovené přestávky v práci, ale i my jsme jeli na pauzu... Hergot, chlapi, kde jste?!? Čekáme... Bylo by prima zajistit, aby tahle služba byla nepřetržitá. Nemůže třeba na jednu, na dvě hodiny posádku Astry 150 zastoupit jiná hlídka? Nic proti vašim přestávkám v práci, ale takhle my přicházíme o tu svoji! A tak pořád čekáme...

Konečně, Astra 150, vozidlo pro odvoz opilců na záchytku je tady!!! Chvilku to trvá, ale nakonec je pan Patrik přikurtovaný a bezpečně připoutaný. Dáváme mu do auta ještě jeho francouzské hole a doufáme, že bude klid. Jedeme na základnu vybrat si odloženou přestávku.

Jenže... Borec na konec.

Ulice Zenklova, zastávka tramvaje U Kříže. Pěkně se to tady štosuje. Standa na místě řidiče se vyklání a poznamenává: „Něco se tam stalo. Stojí tam auto na blikačkách. Asi nehoda.“ A obrací se na Aleše: „Skočíš se tam podívat?“ Zatím to inkriminované místo objíždí jedno auto za druhým, auta musí vjet na tramvajový pás, tramvaje cinkají ostošest...

S Alešem pospícháme k místu, kde se tvoří ona zátka, kterou je nutné objíždět. Během chvíle nás objíždějí dvě tatry s mixem betonu. Čekáme nějaká nabořená auta, ale kdepak! Uprostřed jízdního pruhu stojí osobní auto, nápisy ze všech stran, že prý doručují jídlo a obědy... A za volantem vidíme dámu, která momentálně asi nemá co na práci a tak si hraje na telefonu. Absolutně bez zájmu, že za ní stojí fronta aut několik desítek metrů.

Aleš trochu startuje: „Máte nějakou poruchu na autě?!?!? Jestli ano, tak proč nemáte výstražný trojúhelník?!?“ Dáma zjevně nechápe... Jaký trojúhelník, jaká že porucha?!?

Zablokovala jste celý jízdní pruh. Nevidíte, že se za vámi tvoří kolona? Nevidíte, že vás objíždí i tatrovky s betonem?!!?

Aleš zachová poker face: „Zablokovala jste celý jízdní pruh. Nevidíte, že se za vámi tvoří kolona? Nevidíte, že vás objíždí i tatrovky s betonem?!!?“ Řidička se překvapeně rozhlédne kolem: „Fakt jsem si ničeho nevšimla! Namouduši! Nějaká tatrovka? Jaká tatrovka?? Jakej beton???“ Na rozsvíceném displeji telefonu jí zatím nějaká příšera žere jinou příšeru jednu za druhou. „Čekám tady na kolegyni, rozvážíme obědy, za chvíli přijde.“

Někdy je těžké zachovat nervy. Aleš se docela důrazně zeptá: „Vy jste si fakt nevšimla těch betonárek kolem? Máte vůbec řidičák?!? Ukažte mi ho!“  Paní mu ho předkládá, Aleš ho zběžně přehlédne a zavelí: „Okamžitě odjeďte, ať neblokujete silnici. Teď hned odjeďte!“ Řidička se mu snaží zmateně odporovat: „Ale já tu mám kolegyni, nesla klientovi oběd, musím na ni počkat!“ Aleš se nedá: „Okamžitě odjeďte a neblokujte tuhle silnici. Kolegyni pak zavolejte a nějak se s ní domluvte. Jestli tady budete stát ještě minutu, bude vás to sát dva tisíce!“  Dáma zalapala po dechu... „Okamžitě odjeďte!!! Okamžitě!“ Dáma konečně pochopí, odjíždí a celá třída Zenklova se konečně uvolňuje...

Nakonec to v Karlíně a Libni zase taková divočina nebyla. Někdy na osmičce na shledanou.

Poděkování: Standa Pustka, Aleš Brantl

Zobrazení: 548