Flora 30 na příjmu! S autohlídkou na Praze 6

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: čtvrtek 1. únor 2024 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Důvod, proč někdy vyrazit na Prahu 6? Co třeba romantický výlet do skal a údolí Divoké Šárky? Letní cachtání na koupališti Džbán? Odlet za hranice všedních dnů z letiště Ruzyně? Praha 6, to jsou také snad ty nejdražší městské čtvrti vůbec, jako Hanspaulka, Ořechovka, Břevnov, Dejvice, Bubeneč... .

Praha 6, to je skoro dvaačtyřicet kilometrů čtverečních a sto deset tisíc obyvatel. Díky své poloze se tady prolíná městské prostředí s divokou přírodou. Strážník tak ve službě řeší vše – od rušení nočního klidu zákazníky baru až po zatoulané ovce.

V práci strážníka není žádný den stejný. Nikdy nevíte, co vám ten den přinese.

Události nadcházejícího dne budeme zažívat v kodiaqu s autohlídkou Flora 30. Tu dnes tvoří dvojice kolegů Michal a Tomáš. Michal pracuje jako strážník patnáct let, zatímco Tomáš u nás teprve začal druhý rok. Bez zkušeností ale úplně není, jako instruktor pracoval dlouhá léta u jiného ozbrojeného sboru.

A den začíná pěkně zostra! Krátce po začátku směny a už takhle po ránu kdesi na konečné tramvaje č. 1 máme gentlemana, který zřejmě pozapomněl na pravidlo, že pravý gentleman nikdy nepije před desátou (nebo snad před polednem?). Tenhle se podle telefonátu na linku 156 navíc seberealizuje kopáním do odpadkových košů a rozhazováním odpadků všude kolem.

Oznamovatel nelhal. Z netrpělivého pána to táhne jako ze sudu (to musela být jízda!). Gentleman se k problému staví čelem a hned bez nějakého vyzvání podává vysvětlení: „No, trochu jsem se nudil, pánové! Čekám na tramvaj, ta mrcha nikde, mobil vybitej, je mi zima, tak co mám dělat?Tak jsem si to čekání na tu pitomou tramvaj holt trochu zkrátil, no... Nudil jsem se a vy s tím naděláte...“ Pán se nudil až tak, že na svém místě nezůstal snad jediný koš v okolí bez úhony.

Nicméně opravdu spolupracuje až tak, že po sobě všechen ten nepořádek uklízí a holýma rukama ho cpe nazpět do košů. Na Astru 150 neboli odvoz na záchytku to není, na řešení ve věci spáchání přestupku znečištění veřejného prostranství už ano.

Pošlete mě do toho vašeho správka, aspoň zjistím, o co tam jde. Zase poznám něco nového.

A tady spolupráce končí. „Kdepak, pánové, já to po sobě uklidil. Žádných pět set platit nebudu.“ Takže to budete chtít vyřešit ve správním řízení? „Cože, jaké správní řízení?“ Michal vysvětluje, oč jde, načež přestupce po chvíli přikývne: „Pošlete mě do toho vašeho správka, aspoň zjistím, o co tam jde. Ještě jsem tam nebyl, tak poznám něco nového.“

Další dozvuk noci: vykradené vozidlo na Hradčanech v Tychonově ulici. Operační navíc hlášení prověřil přes kamerový systém, a tak nás přesně navádí: „Bílá fabia, vpravo kousek před vámi, popojeďte asi dvacet metrů.“ Máme ji, bílou fabii s rozbitým zadním sklem. Pachatel si dal záležet a nejspíš se dostal dovnitř na první pokus. Aspoň na zadním sedadle mezi rozházenými věcmi leží i předmět doličný, velký kámen. Kde takový šutr v okolí mohl pachatel vlastně vzít?

Člověka napadá, co je možné v cizím autě najít? A vůbec, kdo v autě nechává něco cenného? No, schválně, kdyby se někdo dostal do vašeho auta, co by si tak mohl odnést? Michal pokrčí rameny: „Snad nějaké zapomenuté plyšáky mých dětí?“ Tomáš jen zavrtí hlavou: „Nevím, snad by si ukroutil zrcátko.“ Z mojí rezavé plechovky by asi to nejcennější byla škrabka na zamrzlé okno a balení tic-taců.

Auto lustrujeme zleva zprava, zepředu zezadu. Kdepak, kradené není. Jen majitel není k dohledání.

Kolega od státní policie přijíždí dříve, než jsme čekali. Příjemné překvapení, přece jen naše zkušenosti jsou v tomhle směru všelijaké... S radostí mu předáváme „místo trestného činu“ a mizíme. 

Projíždíme takhle ještě pořád mrazivým brzkým dopolednem údolím kolem koupaliště Džbán. Tomáš mě upozorňuje: „Za chvíli uvidíš zázrak. Dívej se doleva dolů do údolí!“ Ano, za chvíli to vidím!

Propusť z rybníka, která ústí hluboko dole pod hrází do potoka... Mrazivý vzduch zezdola a zároveň sluneční paprsky seshora vytváří úžasnou scenérii... Kolem propusti jinovatka, nad propustí mrazivý mlžný opar jak nad karlovarským vřídlem, kolem namrzlé stromy. A pak jako když někdo vezme pravítko a narýsuje čáru, najednou přesná čára, kde končí jinovatka, kde končí neustále se měnící opar, kde končí namrzlé větve stromů. Nevím, zda tu nádheru popisuji tak, abyste si ji dokázali představit... Ale je to krása. Někdy bych chtěl být malířem nebo aspoň fotografem a zachytit podobné prchavé okamžiky. To by byla krásná kýčovitá fotka!

„Flora 30, Flora 30, zajeďte mi do ulice... V koupelně tam upadla paní, devadesát tři let.“ Za chvíli jsme na místě, z okna se vyklání starší muž: „Pojďte rychle, Boženka leží na studené zemi!“ První patro, dvoupokoják, malinká koupelna, převržené chodítko a ležící seniorka. A všudypřítomný pach moči a exkrementů. Moč i exkrementy jsou nejen všude ve vzduchu, ale i na podlaze.

Ještě před několika lety jsem se ve službě s podobnými situacemi setkával celkem pravidelně, ale člověk odvykne. Dnes mám co dělat, abych se zaťatými zuby udržel vzbouřený žaludek na svém místě.

Tomáš a Michal se statečně vyrovnávají jak s odérem, tak malým prostorem, tak bezvládnou ženou i překážejícím mužem. Ten je neustále nabádá k opatrnosti, jako kdyby si kolegové nedávali pozor sami až až.

Stále se zaťatými zuby a krátkým dechem se rozhlížím po pokoji. Z fotografií se na mě směje krásná nevěsta se ženichem, mladá žena v horolezecké výstroji, mladá turistka s krosnou na zádech, parašutistka nastupující s padákem na zádech do letadla a vesele mávající do objektivu...



Všechna čest kolegům, paní je konečně uložena na posteli. Kdoví, v jakém příbuzenském vztahu jsou ti dva, kdy on jí láskyplně říká: „Boženko, neplácej mě, docela mě to bolí. Boženko, neštípej mě, zase tam budu mít modřiny! Boženko, prosím, už se uklidni, musím dát panu strážníkovi občanku.“ Jenže paní Boženka má ve svých třiadevadesáti letech už svůj svět. Kdo by jí to mohl zazlívat? A kdoví, jací budeme my sami v jejích letech, dožijeme-li se jich?

Přesunujeme se do auta, vyrážíme opět do ulic. Jenže... Jenže něco je jinak. Někdo z nás tří toho v chodbě nebo koupelně pochytil na svých botách či oblečení víc, než je zdrávo. Zkrátka a dobře, nezaměnitelný pach moči a exkrementů se přesunul k nám do auta. Navzájem se v jakémsi parku očicháváme a prohlížíme si boty i uniformy. Hm, zásah, jeden z nás přece jen přehlušuje všechny ty voňavé stromečky a voňavky na palubní desce.

Ne, tohle se nedá vydržet. Zastavujeme se na základně, všichni tady máme náhradní věci, jeden z nás se převléká. Interiér auta stříkáme osvěžovačem vzduchu s vůní zeleného jablka.

„Asi si koupím los. S tímhle musím vyhrát majlant,“ komentuje to dotyčný, zatímco mu osazenstvo auta pouští profláklou písničku: „...mít tak kapičku, mít tak kapičku, mít tak kapičku pokakanýho štěěěstíííčka!“ No, ono to zelené jablko také žádná sláva. Možná jsme měli zvolit vůni čerstvého oceánu. Ponaučení pro příště.

Aby nedošlo k omylu: podobné situace řeší naše hlídky víceméně každou chvíli. A pořád je my, strážníci, řešíme raději než třeba parkování na žlutých čarách. Tady máme pocit, že opravdu pomáháme, že jsme užiteční. Čert vem nějaké to hovno na botě a na uniformě, to se přece umeje a vypere! Ale když odcházíme, je hodně fajn slyšet: „Pánové, děkujeme! Vůbec nevím, jak bychom si bez vás poradili.“ A to setsakra potěší a na duši pohladí!!

To by nebyla služba, abychom neřešili dopravu...

Auto ve vjezdu v jakési ulici. Operační přes kameru ověřuje, že auto ve vjezdu pořád parkuje. Fajn, sami neparkujeme zrovna v souladu s pravidly, takže zapínáme modrá světla a Tomáš vystupuje s tabletem, aby přestupek zdokumentoval. Kolega pořizuje několik fotografií onoho auta ve vjezdu ze všech stran, následně zadává do tabletu všemožné údaje, kde, kdo, co, kdy, proč, koho, o kom, o čem, s kým, čím.

Provozovateli vozidla přijde za několik týdnů platební příkaz na 500 Kč, ale bude si pamatovat, co kdy kde vlastně provedl? Spojí si onen platební příkaz s dnešním přestupkem? Bude mít nějaký preventivní dopad?

Napadá mě, že ani oznamovateli jsme zase tak moc nepomohli. Potřeboval uvolnit vjezd do vnitrobloku? Vjezd zůstává blokovaný i nadále, protože na obvodu odtahy nejezdí. Když si nezavolá, ani se nedozví, že jsme přestupek řešili.

Nebylo by lepší vytisknout a předat za stěrač zprávu ve smyslu: „Dne xx-xx jste stál ve vjezdu domu....... Očekávejte platební příkaz od ÚMČ.......?“   

Hele, zase jeden, který si myslí, že když zapne blikačky, je neviditelný a nepostižitelný...

„Hele, zase jeden, který si myslí, že když zapne blikačky, je neviditelný a nepostižitelný,“ říká Michal.

Blikačky a auto v křižovatce: „Jen jsem si potřeboval něco rychle vyřídit.“ Stojíme poblíž a tak počítáme, že ono rychlé vyřízení něčeho trvalo asi osm minut. Vyřízení přestupku stání v křižovatce? Dvě minuty a pět set korun.

*

Za chvíli podobná situace. Nákladní vůz, stojící na blikačky v křižovatce. Ale přece jen: tentokrát na nás mává kdosi z chodníku. Aha, majitel blízké restaurace. „Podívejte se, támhle mám dvě vyhrazená místa pro zásobování. Ale od rána mi na nich někdo stojí. Takže teď mi přijelo auto s tankovým pivem a na místech, která si platím, nemůže zastavit.“

Hm, tohle se dá pochopit. Na vyhrazeném místě, kam by se ono nákladní auto normálně vešlo, stojí tři osobní vozidla. Auta vyfotografujeme ze všech stran, nic nevypisujeme, nic za stěrač nedáváme.

*

A zase další řidič na blikačkách. Jen tentokrát cizojazyčný řidič, dovoz jídla, stojící na přechodu pro chodce. Tomáš využívá svých jazykových znalostí, vysvětluje komusi ze střední Asie, čeho se dopustil. Řidič je připraven uhradit pokutu v hotovosti na místě – klasika, v peněžence má pro podobné případy připravených 200 korun.

A zase další řidič na blikačkách. Jen tentokrát cizojazyčný řidič, dovoz jídla, stojící na přechodu pro chodce. Tomáš využívá svých jazykových znalostí...

Co by to bylo za službu, kdybychom neřešili alespoň nějaké zvířátko?

Ulice Nová Šárka, rezavý kocourek, téměř kotě. Nálezce nám ho předává v klasické síťovce.

„Jak jste, prosím vás, toho kocoura odchytil?“

„No, to víte, že mi to dalo zabrat, hajzlík se nechtěl nechat chytit. Asi neví, co je pro něj dobrý. Vždyť tady by ho mohlo něco přejet. Kocoura jsem chytil, teď už si poraďte sami.“

Stojíme nad odchyceným kocourkem, celkem kurážným, od pohledu nebojácným. Trochu váháme, zda ho nevypustit znova do jeho teritoria... Přece jen vypadá na to, že je místní. S kocourkem v náručí zvoníme na domy v okolí, ale víceméně neúspěšně. Jen v jednom případě slyšíme: „Jééé, toho už jsem tady někdy viděla! Ale nevím, komu patří!“

A tak přece jen voláme na OPES, který kontaktuje útulek v Měcholupech. „Sbohem, kocourku Zrzečku, v Měcholupech ti bude dobře. A když se o tebe přihlásí tvůj majitel, bude ti ještě lépe!“

Předáváme zrzavého kocourka kolegovi z odchytu, naposledy ho poškrábeme za ušima a jedeme psát další úřední záznam.

Jeden z nás, na kterého sedlo příslovečné pokakané štěstíčko, si ten den po směně koupil hned pět losů. Ale kdepak, tyhle pověry nefungují, nevyhrál ani floka.

Poděkování: Michal Mihalka, sl.č. 2695; Tomáš Šutera, sl.č. 3115; Renata Krupková

Zobrazení: 668