Projekt Homeless blues začal v Praze 9 před 10 lety. A byl to dobrý nápad

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: čtvrtek 28. září 2023 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

Bezdomovectví je celospolečenský, velice závažný sociální problém, způsobený především příjmovou chudobou, ale samo o sobě není protiprávní, a tím pádem ani trestné. Pouhá přítomnost těchto osob není protizákonná.

 

Na jaře loňského roku proběhlo v ČR sčítání vybraných osob v bytové nouzi dle typologie ETHOS 2022. Sčítáni byli lidé, kteří neměli jinou možnost bydlení než tu stávající a převážně šlo o osoby s českým státním občanstvím. Výjimku tvořily osoby přespávající venku a v noclehárnách, kde byly sčítány osoby nezávisle na státním občanství, kromě těch prchajících před válkou na Ukrajině. V azylových domech jsou zahrnuty všechny osoby s obvyklým pobytem. Podle této mezinárodní typologie se vloni v České republice nacházelo v bytové nouzi přibližně 270 000 osob. Lidí přespávajících venku a v noclehárnách žilo tehdy na našem území 12000, přičemž jednoznačně převažovali muži, kteří tvořili 80 procent. 

Ze závěrečné zprávy také vyplývá, že nejčastějšími příčinami ztráty stabilního bydlení jsou problémy v manželství nebo partnerském vztahu (31 %), ztráta zaměstnání (16 %), komplikované dětství (15 %), závislost na alkoholu (13 %), drogové a jiné závislosti (9 %).

Sčítání bezdomovců, kteří spolupracují s humanitárními organizacemi, je i východiskem pro odhady skutečného počtu lidí bez domova v naší republice. Ti spolupracující tvoří údajně 30–40 procent..

V pražských ulicích žije podle odhadů osm až deset tisíc lidí bez domova. Těm, kteří mají zájem, poskytuje pomoc metropole a její organizace provozující síť sociálních služeb po celé Praze.

Velká část bezdomovců přináší do svého okolí rizika a obtěžující chování, pro někoho opodstatněný strach. Otázky jak pomoci bezdomovcům a jak zpříjemnit jejich přítomnost ostatním lidem řeší většina pražských městských částí. Možnosti řešení jsou různá. Od restriktivního přístupu – například vykázání problémové osoby z určitého místa, většinou za asistence strážníků – přes podanou pomocnou ruku sociálních terénních pracovníků až po nabídku dlouhodobé pomoci včetně nabídky přechodného ubytování.

Radní městské části Prahy 9 se před deseti lety rozhodli dát lidem bez domova šanci na návrat do společnosti. Místo vytlačování nebo vyhánění bezdomovců za hranice městské části a přenášení problému jinam jim nabídli k bydlení stavební buňky s tím, že na oplátku oni budou v okolí udržovat pořádek a dodržovat určitá pravidla. Buňky fungují jako mezičlánek mezi ulicí a sociálním bydlením.  Na území Prahy 9 je aktuálně rozmístěno 30 obytných kontejnerů, především na dlouhodobě problémových místech, jako například pod vysočanskou estakádou, u parovodu nebo v sadech na Klíčově. Díky tomuto projektu s názvem Homeless blues se podařilo zamezit koncentraci dalších lidí bez domova a vzniku nových vyloučených míst. Zkušenosti ukázaly, že je to cesta správným směrem.



Na projektu se od samotného začátku významně podílí městská policie, především strážníci okrskáři Zdeněk Tuma a Kateřina Vitásková. Za tu dobu si získali důvěru obyvatel buněk. Ti se na ně obracejí s žádostmi o pomoc a na oplátku je u buněk klid a pořádek.

O tom, jak projekt Homeless blues vznikl, jakou má strategii a jak se městské části vyplácí, jsem si měla možnost popovídat s radním Jiřím Janákem, který má tuto oblast na starosti. Tady jsou jeho odpovědi.

Pane radní, mohl byste našim čtenářům přiblížit, kdo stojí za úspěšným projektem Homeless blues, který vznikl již před deseti lety?

Za vznikem tohoto projektu stojí dva tehdejší radní, pan Portlík a pan Holeček, a vedoucí odboru životního prostředí pan Morávek. Ti přišli s nápadem umístit lidi bez domova, kteří se pohybovali po naší městské části a přebývali v přírodě, do stavebních buněk. Snahy o jejich vytěsnění za hranice městské části totiž nemají smysl. Problém se tak nevyřeší, jenom se přesune jinam.

Předpokládám, že buňky stojí na odlehlejších místech …

První buňku radnice umístila v ulici Pod Šancemi, kde je sběrný dvůr a o víkendu, kdy má zavřeno, si lidé zvykli vyhazovat do okolí všechno nepotřebné, byl tam velký nepořádek. Obyvatel buňky je zároveň hlídač a funguje to. Další buňky jsme rozmístili na odlehlá místa – pod radiálu, estakádu, u Třešňovky, za hotel Ifka  u parovodu, do sadů na Klíčově… dnes je jich už třicet.

Za jakých podmínek vznikaly první smlouvy na takové obydlí?

Lidem, kteří měli zájem o návrat do společnosti, jsme přidělili buňku, vyřazený telefon s první kartou, místní městskou policii jsme seznámili s obyvateli buněk a do každé jsme dali dva klienty. Za střechu nad hlavou měli určité povinnosti. Těm prvním jsme určili rajón 500 m2 v okolí buňky, kde se budou starat o pořádek. K tomu dostali rukavice a pytle a každých 14 dní probíhá svoz tohoto odpadu. Později dostali přidělené i vzdálenější lokality. Kouření je povoleno, ale co se týká užívání návykových látek, platí striktní zákaz, stejně jako užívání alkoholu na veřejnosti.

Na tomto projektu spolupracují i naši strážníci okrskáři. Jak vnímáte tuto spolupráci?

Strážníci pro naše klienty představují ochranu před nájezdy dalších problémových osob. Díky první telefonní kartě, kterou od nás dostávají, si mohou jednak zavolat strážníky v případě vlastního ohrožení, ale také pokud by viděli, že někdo zakládá černou skládku.

Městská policie se postupně stala naším klíčovým partnerem. Uniforma budí respekt, a díky tomu, že se vzájemně s klienty znají, tak strážníci vědí, co od koho mohou čekat. Díky dobré místní znalosti znají  okrskáři potřeby ulice a dokáží vytipovat osoby, které se dostaly do těžké situace a kterým by náš program mohl pomoci. Klasickým příkladem je situace po rozvodu manželů, kdy jeden skončí na ulici nebo při ztrátě zaměstnání. Strážníci takového člověka zachytí, my mu poskytneme dočasně přístřeší a pak se s ním pracuje dál.

Pro člověka v krizi, který na ulici nechce zůstat, musí mít smlouva na přístřeší velký význam …

Ano, znamená pro něho jistotu střechy nad hlavou, v suchu a teple. Pokud neporuší stanovené podmínky. K vybavení buňky mohou použít vyřazený nábytek ze škol nebo z radnice, topit mohou dřevem z prořezů nebo vyřazenými paletami od firem. Do buněk jsme z preventivních důvodů umístili protipožární čidla. Pokud potřebují, poskytneme nářadí, prkna, barvy …

Dočasné přístřeší určitě zvyšuje šanci na překlenutí krize a návrat do společnosti. Asi se ale  shodneme, že bez jejich zájmu a snahy to nejde.

Je to tak. Chceme jim dát šanci na návrat, ale není to bydlení do konce života. Máme dohodu s Českým červeným křížem a Armádou spásy. V Letňanech dostávají každý týden polévku a každých 14 dní přijede sanitka, kde jim zdravotníci poskytnou ošetření, převazy nebo léky. V prázdné buňce, která na tom místě je, si mohou sníst polévku v suchu, případně zastřešený prostor slouží jako zázemí zdravotníkům.



Program je plánovaný přibližně na tři roky. V prvním roce si zvykají na novou situaci pod občasnou kontrolou strážníků, mají přiděleného pracovníka úřadu, pana Valentu, který se o ně stará. Ve druhém roce se zaměřujeme na jejich socializaci, pomáháme jim s osvojením určitých návyků při jednání na úřadech, nabízíme pomoc s novými doklady nebo placenou práci – například úklid po hromadných akcích, hlídání parkoviště, odklízení sněhu. Všechno je to volnou metodou bez nátlaku. Třetí rok je ve znamení spolupráce s neziskovými organizacemi. Měli by si uvědomit, že nezískali obydlí uprostřed Prahy zadarmo. Pro zájemce je možnost ubytovny. Pokud se vzchopí a postaví na vlastní nohy, tak si ale většinou najdou práci s ubytovnou sami nebo se vrátí do svého rodiště, kde mají kořeny a příbuzné. Nechceme přemlouvat člověka, který má život na ulici jako životní filosofii a o návrat do společnosti nestojí. Ale ty, kteří zájem mají, chceme motivovat ke změně. Třeba tím, že po třech letech dostanou  nájem ve výši 500 korun, po čtyřech letech 1000 korun. Je to opatření proti tomu, aby nám tady neustrnuli, aby se snažili posouvat dál na cestě k návratu.

Jak přijímá buňky a jejich obyvatele okolí?

Názor okolí na naše klienty se postupem času taky mění. Uvedu jeden příklad. V parku Zahrádky vzniklo dětské hřiště Mirákulum. Jako dohled před vandaly, kteří ničili bezpečnostní prvky, jsme tam dali buňku s prověřeným bezproblémovým klientem, který se stará o úklid a o to, aby na hřišti přes noc nezůstali nevítaní návštěvníci. Pokud se situace vyhrotí, přivolá strážníky. Stal se správcem parku a okolní obyvatelé si ho tak oblíbili, že mu nosí jídlo a oblečení. Většina lidí vnímá, že o našich klientech mají přehled strážníci a počty jejich výjezdů se snížily, lidé se cítí bezpečněji. Obyvatelé buněk si totiž do své blízkosti žádné nové nevítané vetřelce nepustí.

Kolik osob bez domova za deset let programem prošlo?

Za deset let se do programu zapojily více než dvě stovky bezdomovců. S jistotou víme o 21 lidech, kterým se za poslední čtyři roky podařilo sehnat si práci a jiné bydlení. Bylo jich ale určitě víc. Děkovné dopisy nám neposílají. (úsměv) Ročně se v programu vystřídá kolem stovky lidí. Když už jsme u těch čísel, tak bych pro představu rád zmínil, že za minulý rok naši klienti vysbírali v určených lokalitách 58 tun odpadu.

To je hodně originální a efektivní způsob jak udržet pořádek na méně přístupných místech.

Máme těch „originalit“ víc. Jsme jedinou pražskou městskou částí, která má o osobách bez domova na svém území přehled a má je nějakým způsobem podchycené. Díky smlouvám o dočasném přístřeší máme uvedené jejich identifikační údaje. Jednou z povinností našich klientů, kterým nabízíme práci, je mít doklady. Pak může dostávat i nějaké sociální dávky. Bezdomovec bez dokladů v podstatě neexistuje. Přes naši právní poradnu jim dokážeme v některých případech pomoct i se zadlužením. A máte pravdu, program se vyplácí, je levný a efektivní. Jak já říkám: „Nedáváme ryby, ale učíme rybařit.“

Děkuji Vám za rozhovor.

Zobrazení: 1298