Jen Bůh ho zná

Rubrika: Historie Zveřejněno: čtvrtek 28. září 2023 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Naše republika bude 28. října slavit 105 let od svého vzniku. Sto pět let od vzniku státu, který si ještě několik týdnů nebo dnů před jeho vznikem jen málokdo dokázal představit. Sto pět let od vzniku republiky, která si prošla mnohými turbulentními a těžkými obdobími… Sto pět let od vzniku republiky, která měla občas na kahánku.

Jedním z mnoha a mnoha úkolů mladé republiky bylo vytvořit něco, co by spojovalo občany nově vzniklého státu. Potřebovala symboly. Symboly spojují. Vlajka, znak, státní barvy, hymna…

A třeba také nějaký ten symbol navíc. Nějakou osobnost? Prezident TGM by v mnoha částech nové republiky neprošel…

Bylo nejen krátce po ustavení Československa, ale i po ukončení tzv. Velké války. A svět, zvláště Evropa, se najednou měly vypořádat s novým fenoménem. V mnoha rodinách přišli o své syny. Mnohdy o syna jediného, který představoval jistotu dalších pokolení a pokračování vlastní krve. Jak se vypořádat s nepředstavitelnou bolestí na srdci, kdy nevíte, jak a kde váš jediný syn přišel o život a kde je pohřbený? Bolí vás na duši, když nevíte, jestli má váš blízký nad hlavou alespoň prostý kříž, nebo skončil v hromadném neoznačeném hrobě.

Ve Velké válce padlo přes devět milionů vojáků. Devět a půl milionů synů, manželů, snoubenců, tatínků, bratrů.

A tak v celé Evropě vznikl další symbol – hrob Neznámého vojína. Muže, který za nás položil život.

Tahle válka byla úplně jiná než všechny předchozí. Použitá technika, nové zbraně, bojové taktiky, nové uniformy. Dlouhotrvající válečné operace, pocit konstantního nebezpečí, odosobněné zabíjení. A především anonymita. To byly do té doby věci nevídané. Voják nemusel protivníka vidět, a přesto byl zabit. Padlí mezi zákopy byli často pohřbeni jen nánosem hlíny, vzedmuté z dopadu dalšího dělostřeleckého granátu. Anebo další granát roztrhal již mrtvé tělo a jeho části rozesel po celém bojišti. Na vojenských hřbitovech v Belgii nese snad každý třetí kříž na sobě místo jména jen prosté „Known unto God“ – jen Bůh ho zná.

Kam položit květinu člověku, kterého jsem měl rád a kterého jsem miloval? Kde mu zapálit svíčku? Kde se pomodlit za klid jeho duše?

A tak dnes najdeme hroby Neznámého vojáka (dále jen hrob NV) po celém světě. Od Argentiny po Zéland.

Každý stát však přistupoval k vytvoření této instituce jinak, a to na základě vlastních historických zkušeností, tradic a také – přiznejme – na základě aktuální politické situace. Vůle zřídit hrob NV byla patrná především mezi vítěznými státy.

Jako úplně první přišla s nápadem na zřízení pietního místa, které by sloužilo jako centrální místo vzpomínání na padlé, po Velké válce Francie. Jak z milionu a půl padlých vybrat jednoho jediného? Aby bylo dosaženo skutečné anonymity a aby posílila víru každého, kdo ve válce ztratil někoho blízkého, že právě on je v rakvi uložen, přistoupila ke komplikovanému výběru konkrétních ostatků. Desátého listopadu 1920 bylo do Verdunu svezeno osm rakví z osmi hlavních francouzských bojišť. Mladý vojín Gustav Ten, jehož otec ve válce padl, měl pak tu čest na jednu anonymní rakev ukázat. Následně byly ostatky na dělové lafetě slavnostně převezeny do Paříže a poté uloženy do 1. poschodí Vítězného oblouku. Součástí památníku byl i věčný oheň.

Sto let přečkal památník bez úhony, přečkal i německou okupaci Francie. Kdy došlo k jeho poničení? V roce 2018 během protivládních protestů, kdy bylo zničeno několik okolních soch a dokonce uhašen oheň, který symbolizuje věčnou slávu. Demonstrující tak dali mimo jiné jasně najevo, jaký vztah mají ke své vlasti a její historii…

Téhož dne jako ostatky neznámého francouzského vojáka byly uloženy i ostatky britského vojáka. Z hromadných hrobů na čtyřech nejvýznamnějších bojištích byla vyzvednuta těla, u kterých se jen na základě zbytků zetlelé uniformy dalo určit, že patřila příslušníkům britských sil. Čtyři rakve byly přeneseny do katedrály Saint-Pol-sur-Ternoise. Následně pak do vymezeného prostoru vstoupil se zavázanýma očima brigádní generál Wyatt, dotkl se jedné rakve – a tak Velká Británie vybrala svého Neznámého bojovníka.

Hrob britského Neznámého bojovníka najdeme ve Westminsterské katedrále. Svůj věčný sen tady sní královny a králové, nejznámější britští básníci, spisovatelé, diplomati. Neznámý bojovník je pochován přímo ve středu katedrály. Je pochován mezi nejvýznamnějšími osobnostmi britských dějin. Bezejmenný voják z lidu mezi králi Velké Británie. Mezi králi říše, nad kterou slunce nezapadalo… Může být něco většího na důkaz projevu neskonalé úcty?

Zajímavý je příběh italského Neznámého vojáka v Římě. Poprvé se tady uplatnil civilní pohled. Stavba neoklasicistního stylu Oltář vlasti je sídlem nejen několika státních institucí, ale i místem, kde se nachází hrob Neznámého vojína, který sem byl uložen 4. listopadu 1921.

Ostatky, které byly do hrobky uloženy, vybrala Maria Bergamas. Žena, která během války přišla o svého jediného syna Antonia. Signora Maria byla požádána, aby vybrala jednu rakev z jedenácti, ve kterých se ukrývaly ostatky bezejmenných neidentifikovatelných vojáků. V černém šátku procházela kolem každé rakve, až došla k desáté, se slzami v očích vykřikla „Antonio!“ a padla na zem. Maria Bergamas se tak stala duchovní matkou Neznámého vojáka a zároveň symbolem všech matek, které ztratily syna ve Velké válce. Žádný voják, žádný důstojník, ale „obyčejná“ matka, která ztratila to nejcennější, co kdy v životě měla, vybrala italského Neznámého bojovníka.

Americký Neznámý voják na Arlingtonském hřbitově ve Washingtonu, D. C.? Tady by se spíše dalo psát o více Neznámých…



Americký expediční sbor ztratil za Velké války cca 76 tisíc vojáků. Z toho asi šestnáct set bylo pohřbených v hromadných hrobech. Tyto hroby jsou především ve Francii. Čest vybrat amerického Neznámého vojína byla dána seržantu Youngerovi z Chicaga. Younger prodělal většinu bojů, kterých se americká armáda ve Francii účastnila, byl vyznamenán za hrdinství a odvahu nejen vládou Spojených států, ale i vládou francouzskou.

Mladý seržant zprvu nevěděl, proč se má na určené místo na základě rozkazu dostavit. Teprve přítomný generál mu vysvětlil jeho roli a podal mu kytici růží. Voják vstoupil sám do prázdného sálu a na jednu rakev položil kytici… A tak určil toho, kterému dnes dělá společnost čestná stráž americké armády. Byl zavázán mlčenlivostí, takže dodnes nikdo neví, kterou rakev vlastně vybral.

Jenže… Jenže v roce 1956 se obsah hrobu rozrostl o další dva neznámé vojáky, padlé ve 2. světové válce a také ve válce v Koreji. V prvním případě byl vybrán ze dvou možných, z nichž jeden byl exhumován na evropském bojišti, ostatky druhého vojáka pak byly vyzdviženy na bojišti v Pacifiku. Obě rakve, jak Neznámého z 2. světové, tak z Koreje, byly roku 1958 uloženy do velkého sarkofágu k Neznámému z první světové války. V roce 1984 byl pak do památníku uložen voják, padlý ve Vietnamu. Na základě testů DNA se ale během pár týdnů v roce 1991 z Neznámého vojáka stal poručík letectva Michael Blassie. I ostatky dalších Neznámých amerických vojáků prošly testy DNA. Rodiny pozůstalých tak znají pravou identitu Neznámých, ale výsledky nebyly na rozdíl od případu války ve Vietnamu zveřejněné. Věda je neúprosná.

A tak by se dalo pokračovat stát po státě… Všude příběh, který bere za srdce. Všude příběh, za kterým jsou stovky nebo tisíce neznámých lidí… Pro někoho možná jen statistika. A pro jiné naděje, díky které doufají, že pokládají květinu k tomu svému…

Trochu stranou stojí německá „Neue Wache.“ Nová stráž. Nejednalo se o hrob NV, ale o kenotaf v Berlíně, takže jen symbolické místo bez jakýchkoliv neznámých ostatků. V roce 1933 nesl pomník název „Říšský památník,“ který na sobě nesl věnec s prostým nápisem „1914-1918“. Po konci války byla jeho obnova dokončena až v roce 1962. O pět let později už se jednalo o „Památník obětem fašismu a militarismu“. Přibyl věčný oheň, znak DDR a ostatky neznámého německého vojáka, který padl v dubnu 1945 u města Görlitz. Snad se nejedná o vojáka, který se před svou smrtí aktivně podílel na vraždění civilistů a vypalování polských, běloruských nebo ruských vesnic… Spolu s ním byly uloženy neznámé ostatky jedné z obětí koncentračních táborů. Zvláštní protiklad. Snad se ti dva tam uvnitř spolu domluví. (Osobně bych nechtěl být ani jedním z nich.) Dnešní název památníku zní „Centrální památník federativní republiky Německo pro oběti války a diktatury“.  

Podobný přístup zvolili ve Španělsku: do monumentu v údolí Cuelgamuros byly přesunuty ostatky 40.000 padlých republikánů i frankistů a společně pohřbeny. Frankistickým režimem to bylo prezentováno jako snaha o usmíření ve smrti, ale s dost pochybným úspěchem: pohřebiště je dodnes předmětem častých sporů. I po šedesáti letech. 

Jak je tomu v Česku? Víte, kde je hrob Neznámého vojína? Víte, kdo v něm leží?

Už 28. října 1919, ještě v době, kdy se nová republika potýkala s mnoha problémy, byl v horní polovině Václavského náměstí vztyčen majestátní mramorový kenotaf. První místo, které oslavovalo legionářskou odvahu a oběť. Nad kenotafem stál nápis „Hrdinům a mučedníkům!“. Po jeho stranách byla zmíněna bojiště československých legií, čestnou stráž stáli vojáci z italských nebo francouzských legií. Ti ruští ještě bojovali na Sibiři.

Československo nechtělo mít mnoho společného se starým mocnářstvím. Už jen fakt, že dotyčným Neznámým vojínem měl být legionář a nikoli voják Rakouska-Uherska byl poněkud nestandardní, ale v tehdejších podmínkách pochopitelný. Zvláštní, že se kenotaf nepřeměnil na hrob NV a nezůstal na stejném místě. Voják by poslouchal cvrkot města, cinkání tramvají, túrování motorů, rozhovory a hádky, proslovy z různých demonstrací a věděl by, že jeho oběť nebyla marná. Že zemřel, aby druzí žili.

Bitva u Zborova (tehdy polské území) se stala pilířem československé státní identity. Předtím ještě proběhly diskuse, že oním Neznámým by měl být voják ze Slovenska, Sibiře nebo Itálie. Výběrem Zborova byla většina padlých Čechoslováků ze hry venku. V červnu 1922 došlo k samotné exhumaci. Pečlivě se ověřovalo, že se jedná o legionáře, nikoliv o vojáka c. a k. armády. (Pozn.: Bitvy se na straně R-U zúčastnil i praděda autora, František Bednář ze 4. roty 75. pěšího pluku z Jindřichova Hradce. Jak vidno, přežil.)

Prvního července 1922 byla rakev po několikadenní cestě po železnici a vítání na každé stanici uložena do arkýře neogotického křídla Staroměstské radnice. Proslov střídal proslov, uloženy byly hrsti hlíny z legionářských bojišť, legionáři a sokolové ve špalíru vzdávali čest a hudba hrála „Kdož sú Boží bojovníci“. Po uložení rakve se vedle ní postavila čestná stráž a zazněla hymna.

A tady, v kapli Staroměstské radnice, odpočíval Neznámý bojovník až do roku 1941. Pravda, občas se hledalo nové, důstojné místo, kde by mohl spočinout. Ale tak nějak se po celou dobu nenašlo… Přitom všichni politici věděli, že tohle místo je pouhé provizorium.

Například v roce 1937 hřímá na zasedání městské rady JUDr. Kavánek: „V Paříži, v Londýně, v Římě je hrob Neznámého vojína umístěn důstojně svému významu, ale hlavně tak, aby byl veřejnosti stále a lehce přístupný. (…) To byl jeden z nás, který položil život za naši svobodu. (…) A proto takové denní nadzvednutí klobouku dělníka, pospíchajícího do práce, úředníka do kanceláře, zaměstnance obchodů do svého magazínu na cestě přes Place de 1’Étoile, kde pod Vítězným obloukem leží Neznámý vojín, má větší význam, než návštěva jednou za život nebo i nikdy u nás na Staroměstské radnici, kde o něm ví jen malé procento Pražanů.“

Občasné slavnostní pietní akty probíhaly od druhé poloviny 30. let na otevřeném prostranství Staroměstského náměstí, z venkovní strany kaple.

Ještě 26. března 1939 se u jeho hrobu potkávají představitelé Prahy, Protektorátu a německé armády. Generál Blaskowitz (ano, ten, co pár dnů předtím vydal „Rozkas pro Obyvatele!“) spolu s generálem Syrovým a náměstkem primátora Pfitznerem na Staroměstském náměstí u hrobu NV vykonává přehlídku čestné jednotky, pokládá věnec a k hrobu NV nastupuje čestná stráž důstojníků wehrmachtu. Zvláštní, dívat se na fotografie, kde u hrobu československého Neznámého vojína má polovina zúčastněných pravice nahoře…

Památníku NV vojáci wehrmachtu salutují, příslušníci SS to mají naopak zakázané. Druhého října 1941 je povinnost salutovat zrušena. A v noci na 4. října 1941 je hrob NV prakticky zlikvidován. Ostatky jsou pravděpodobně uloženy v suterénu Petschova paláce, tehdejšího sídla gestapa, na začátku roku 1945 odvezeny do Terezína a kdesi zakopány pod dohledem Stefana Rojka, pravé ruky velitele pevnosti Terezín. Existuje však výpověď z pozdější doby, kdy příslušník SS Julius Klein popsal, že ostatky ještě téže noci hodil do Vltavy. Bůh suď…

Květen 1945… U místa, kde se kdysi pokládaly věnce, stojí čestná stráž. Věnce pokládají mimo jiných třeba sovětští maršálové Rybalko a Koněv. Jen ten nejdůležitější, Neznámý vojín, jaksi chybí. Pátrání v Terezíně, výslechy zúčastněných vyznívají do ztracena.

Kde vzít nového Neznámého vojína? Zborov už je na ukrajinském území, hranice se uzavírají, politická situace se mění... Českoslovenští politici, vyjednávající o exhumaci padlého od Zborova slyší větu: „Vyzvedněte si jednoho na Dukle. Tam jich máte víc než dost.“ Mělo to svým způsobem logiku, protože to byly jedny z nejkrutějších bojů našich vojáků za druhé světové války. Dukla 1944, dva tisíce československých padlých.



Šestého října 1949 jsou v novém památníku na Vítkově uloženy ostatky neznámého vojáka, padlého v září nebo říjnu 1944.

Na Den  vítězství 8. května 2010, po dvaceti letech od převratu, byly na Vítkov přeneseny ostatky jednoho z padlých legionářů od Zborova.

A na Vítkově je hrob československého Neznámého vojína dodnes. V jednom velkém náhrobku jsou umístěné dvě menší rakve. V jedné bojovník od Zborova 1917, v druhé bojovník od Dukly 1944.

Když sem vstoupíte, překvapí vás ticho. V prostoru se nejspíš ztratíte. Vaším jediným společníkem široko daleko bude nejspíš jen hlídač expozice. Počet návštěvníků za den? Deset, patnáct? Když prý hodně, tak dvacet.

Možnost položit někam květiny nebo zapálit svíčku? Ani náhodou! Není prostor. Všude majestátné ticho, přítmí, důstojnost sama. Udělat křížek na rakev? Ne, ani náhodou! Nedostanete se ani k samotné rakvi… Chceme udělat povinnosti zadost, hodit ji za sebe, zbavit se jí a zároveň mít pokoj a klid. Dejte nám všem pokoj s nějakým hrobem Neznámého vojína. Co na tom, že za naši budoucnost položil život…

Ano, máme hrob Neznámého vojína. Na místě, kam skoro nikdo nechodí. Na místě, kde se nic neděje, kde mu nezpívají ptáci, kde neševelí koruny stromů, kde nanejvýš klimbá jeden hlídač, kde mu nehartusí děti a nepřetahují se o míč nebo o švihadlo, kde si nemá s kým popovídat, s kým se pohádat, necinkají mu tramvaje, kde si může povídat jen sám se sebou… Tady bych ležet nechtěl. Raději na našem obyčejném lesním hřbitově na Vysočině.

Zatímco jiné národy se na piedestal rádi derou, pak my, Češi, se z piedestalu rádi srážíme. Koneckonců, písničku od Karla Kryla zná nebo slyšel skoro každý. Zato hrob Neznámého vojína navštíví málokdo. A mnozí ani nevědí, kde ho hledat.

Věnováno památce Františka Přenosila, 23.10.1887 Činěves – 07.09.1014 Rava-Ruska, Halič, Ukrajina.


Zdroje:

U hrobu Neznámého vojna, Josef Vavroch, 1935

Hrob Neznámého vojína, Viktor Šimek, 2021

Věstník hl. m. Prahy, 1937

Zobrazení: 742