Držení a nošení zbraní za komunismu - Mohli jste si koupit zbraň za tzv. “totáče“?

Rubrika: Historie Zveřejněno: pondělí 1. leden 2024 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Při letmém pohledu do naší minulosti by se mohlo zdát, že doba po Únoru 1948 rozhodně majitelům zbraní a zájemcům o jejich držení v žádném případě nepřála. Přesto byly střelné zbraně mezi civilními osobami i tak dosti rozšířené a jejich vlastnictví nebylo kupodivu ničím výjimečným.

Třeba v roce 1983 bylo podle oficiálních statistik jen LEGÁLNÍCH držitelů KRÁTKÝCH střelných zbraní přes osmdesát tisíc! V době nejhlubší totality. A k tomu je nutné připočíst téměř sto tisíc pušek a čtyři sta tisíc brokovnic. Přes půl milionu střelných zbraní. A to při počtu čtrnácti milionů obyvatel. Statisticky každý čtyřiadvacátý obyvatel Československa vlastnil střelnou zbraň.

Abychom však nezačínali tak úplně zprostředka, dovolte nejdříve malé a rychlé ohlédnutí. Vývoji držení zbraní v českých zemích jsme se věnovali v několika minulých číslech našeho časopisu a tyto články najdete v digitálním archivu časopisu na adrese ps.mppraha.info. Zájemcům o bližší podrobnosti tedy doporučujeme zapátrat na našem webu.

Až do roku 1852 nebylo v tehdejším Rakousku-Uhersku držení a nošení jakýchkoliv zbraní víceméně nijak centrálně regulováno. První právní norma, která centrálně upravovala oblast zbraní, byl císařský patent z roku 1852. 

Tento předpis lze považovat za první, který v letech 1945 – 1989, ač se to nezdá, upravoval i po několika desítkách let na našem území oblast zbraní a střeliva. Kdo by dnes předpokládal, že ještě před několika desítkami let bude významnou roli v našem zákonodárství zaujímat jakýsi císařský patent Franty Procházky?

Jak jeho název napovídá, byl právním dědictvím po rakousko-uherské monarchii. Tomuto vývoji zejména napomohla tzv. „recepční norma“, což byl zákon schválený dne 28. října 1918, tedy v den vzniku samostatného českého státu. 

Prakticky po celou dobu první republiky zůstal v platnosti tento císařský patent. Ale už 16. března 1939 vydává říšský protektor nařízení, podle kterého se musí veškeré zbraně do dvou týdnů odevzdat. Všechny, včetně vzduchovek vojenského vzhledu. A také dýky, krátké dýky (stilety), dutě broušené dýkovité nože či trojsečné dýky. Osoby, které si zbraň, navzdory tomuto nařízení, mohly ponechat, byly v nařízení taxativně vyjmenované – asi nepřekvapí, že ty jsou nějak spojené s německou okupační správou, například příslušníci německé branné moci, německé policie, příslušníci SS, říšští příslušníci vlastnící řádný zbrojní lístek apod.

Tresty? V případě úmyslného porušení nařízení se jednalo o trest až pěti let káznice či, v lehčích případech, vězení. Ovšem následně nacisté přitvrdili. Šestého května 1940 říšský protektor vydává nařízení, které razantně zvyšuje tresty za trestné činy na úseku zbraní a střeliva: „Smrtí se trestá, kdo úmyslně neoprávněně má v držení střelnou zbraň schopnou použití nebo třaskaviny nebo střelivo. V lehčích případech možno uznati na káznici.“ Kdo by se rozmýšlel – smrt, nebo koncentrák? Přiznat zbraň, nebo ji hodit někam do rybníka, nebo si ji ponechat a třást se strachem, že mi na ni okupanti přijdou?

Okupace území bývalé Československé republiky nacistickým Německem, vznik tzv. Slovenského štátu a také činnost londýnské exilové vlády soustředěné kolem Edvarda Beneše způsobily značný chaos v právním řádu na území bývalé Československé republiky. Nastalá situace byla řešena prostřednictvím ústavního dekretu prezidenta republiky o obnovení právního pořádku č. 11 ze dne 3. srpna 1944.

Pokud jde o právní úpravu držení a nošení zbraní, bylo v českých zemích (nikoli však na Slovensku) navázáno právě na úpravu předválečnou, když byla opět „obnovena“ účinnost zbrojního patentu z roku 1852 v posledním znění, ve kterém platil před 30. zářím 1938.

Až do roku 1949 zde tedy s výše uvedenou výjimkou převládal výrazně liberální přístup, který povoloval držení zbraně bez víceméně jakýchkoliv náležitostí a podmínek. Určitě však není překvapením, že právo vlastnit zbraň se velmi výrazně omezilo nejen v době okupace, ale i následně po komunistickém převratu. Každá diktatura je vůči majitelům zbraní – jemně řečeno – poněkud „nedůvěřivá“ a proto restriktivní…

V  květnu 1945 se mezi obyvatelstvem pochopitelně objevilo ohromné množství zbraní. Tehdejší národní výbory začaly víceméně vydávat prozatímní zbrojní pasy. Hektická doba... Nejdříve Zemský národní výbor vydával povolení na zbraně do ráže 9 mm. Jenže během několika týdnů tahle podmínka padla a nahradila ji jiná: na zbrani nesměla být žádná přejímací vojenská značka jakéhokoliv státu. Proč? Protože mnoho lidí si po 9. květnu z  různých skladišť vzalo pistole, revolvery, pušky a samopaly všech armád, které kdy táhly přes naši zem. Z  oběhu se tak měly vyloučit vojenské zbraně a měly zůstat jen zbraně civilní.

Kolik zbraní z těch divokých květnových dnů zůstalo mezi lidmi, to už asi nikdy nikdo nespočítá.

Události z roku 1948 nenechaly nikoho na pochybách, jakým směrem se bude politická situace v  Československu ubírat. Připravovaná represivní opatření měla být „právně legalizována“, a tak je osmého října 1949 přijat zákon na ochranu lidově demokratického zřízení (č. 231/1948 Sb.). Název je všeříkající: „Zákon na ochranu lidově demokratické republiky.“ 

Tento předpis obsahoval kromě jiného i skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného ozbrojování (§ 29), a sice v tom znění, že „Kdo bez povolení (…) opatří, přechovává nebo někomu přenechá dělo, kulomet, samopal, ruční granát, minomet, plamenomet, bojové plyny (…), bude potrestán pro přečin tuhým vězením od tří měsíců do tří let.” A kdo se snad výše uvedených činů dopustí: “(...) v úmyslu podporovati vzbouření, bude potrestán pro zločin těžkým žalářem od jednoho roku do pěti let”.

Bez povolení... Pořád totiž platí císařský patent z roku 1852, kdy stačí víceméně vlastnictví zbraně nahlásit. Markantním rozdílem oproti zmíněné inspiraci jsou ale tresty. Ty mají oproti zákonu z roku 1923 třikrát (!!) vyšší sazbu. A také zákon nejspíš reaguje na chaos v posledních dnech války. Vždyť kdy jindy by člověka napadlo zmiňovat v zákoně vlastnictví děla, plamenometu, kulometu, minometu, granátu, bojových plynů…? 

Utahování šroubů pokračuje... Diktatura proletariátu... Právnická dvouletka... Nový zákon o zbraních a střelivu č. 162/1949 Sb.. Účinnost od 1. února 1950. Prý nutnost sjednocení doposud roztříštěné právní úpravy. A v důvodové zprávě upozornění na „nedostatek“ dosavadních právních předpisů – konkrétně nemožnost „evidenčně podchytit držitele zbraní dovolených“, jelikož dosud „umožňují dále volné nabývání zbraní a střeliva, jež nebyly zbrojním patentem prohlášeny za zakázané“. Nový zákon měl zajistit, „aby se zbraně a střelivo nemohly dostat do rukou osob, které by je mohly zneužít k sabotážním a teroristickým činům proti lidově demokratické republice“.

Důvodová zpráva dále zdůrazňuje potřebu, aby příslušné orgány při vydávání povolení postupovaly na základě své volné úvahy s ohledem na ochranu důležitých veřejných zájmů, čímž je rovněž odůvodněno oprávnění dotčené povolení kdykoli odejmout.

Nová právní úprava dává mnohem širší prostor k budoucí úpravě některých dílčích otázek prostřednictvím podzákonných právních předpisů. Naznačuje, jakým směrem se bude ubírat aplikační praxe tohoto zákona. Nadále tedy mělo být zabráněno tomu, aby přístup ke zbraním a střelivu měli ti občané, kteří byli z pohledu tehdejšího komunistického režimu nedůvěryhodní, a to z jakýchkoliv důvodů. Skutečnost, že se značná část právní úpravy problematiky zbraní a střeliva přesunula na úroveň podzákonnou, rovněž naznačuje, že tehdejší komunistický režim považoval za nutné mít neustále možnost do právní úpravy zasahovat, a to bez nutnosti schvalování v rámci legislativního procesu.

Co přinesl zákon nového? Překvapivě neobsahuje legální definici zbraně, popř. střelné zbraně, ale v § 5 se stále drží několika osvědčených definic, kdy se omezuje pouze na definici nedovolené zbraně. To jsou zbraně zákeřné, jako např. pušky nebo dýky v holi, gumové obušky, zabijáky a boxery, zbraně upravené tak, že jejich vzhled lze rozložením nebo jiným způsobem snadno utajit, zbraně, jejichž původní podoba byla změněna k tomu účelu, aby se jimi mohlo způsobit těžší zranění...

Zákon č. 162/1949 Sb. rozlišil držení zbraně a nošení zbraně. Přitom oba pojmy nijak nedefinuje, třeba z  hlediska uložení zbraně, připravenosti zbraně k  okamžitému použití apod. Pro oba tyto režimy také zavedl jednotnou věkovou hranici 18 let. Na druhé straně je pro každý z  nich třeba jiného dokumentu – zbrojního listu pro držení a zbrojního pasu pro nošení.

Naší představou je, že povolení držet zbraň vydával v  době nesvobody pouze Sbor národní bezpečnosti, resp. Veřejná bezpečnost. Ale kdepak, povolení držet střelnou zbraň nebo střelivo mohl občan na základě povolení (zbrojní list) od tehdejšího okresního národního výboru. Ten bylo možno vydat jen nebylo-li obavy ze zneužití. Zbrojní list nepotřebovaly osoby, které zbraně oprávněně vyráběly, opravovaly nebo s  nimi obchodovaly (!). Ano, ještě začátkem padesátých let existovaly malé firmy, které se zabývaly výrobou střelných zbraní. K  držení zbraní sečných, bodných a úderných nebylo třeba povolení. Nesměly však být drženy osobami mladšími 18 let. Byla-li obava ze zneužití, mohl okresní národní výbor zakázat určité osobě držení těchto zbraní obecně nebo jejich držení nad určité množství.

Ačkoliv se to zdá s  odstupem času neuvěřitelné, tak zájemce o zbrojní list nemusel pro držení zbraně dokazovat potřebu nosit zbraň a v  případě hodného zvláštního zřetele mohl mít dokonce i méně než uvedených 18 let.

Další důležitou věcí však je, jak se zákon aplikoval v  praxi… Právo držet a nosit zbraň tehdy získalo vysoce politický nádech. Podzákonné normy, se kterými se občan ani neměl možnost  seznámit, ale které ovlivňovaly jeho možnost držet zbraň, hrály čím dál větší roli. Vyhlášky vydávalo samozřejmě vnitro, ministerstvo národní obrany, ale třeba i ministerstvo zemědělství.

Tak třeba ministerská vyhláška z roku 1950 stanovila, že pokud jde o nošení zbraní, bylo toto oprávnění vázáno výhradně na povolení udělené okresním národním výborem, označované jako „zbrojní pas“. Zbrojní pas mohl být vydán osobám starším osmnácti let, pokud prokázaly potřebu zbraň nosit, což v případě pouhého držení zbraní na základě zbrojního listu zákon explicitně nevyžadoval. Oprávnění k nošení zbraně zahrnovalo rovněž právo zbraň držet a nosit střelivo do této zbraně v množství vyznačeném ve zbrojním pase. Zaměstnanci podniků a zařízení určených ministerstvem vnitra mohli být oprávněni k nošení zbraní také na základě takzvaných přenosných zbrojních pasů, které mohly „kolovat“ mezi jednotlivými zaměstnanci a nebyly tedy vázány na konkrétní osobu. Mezi tyto podniky patřila dle vyhlášky z roku 1950 například Československá pošta.

Zbrojní listy a zbrojní pasy se vydávaly zpravidla na dobu tří let pro celé území Československé republiky.

Zvláštní režim platil pro zbraně lovecké. Přitom tento pojem nebyl zákonem ani prováděcími předpisy nijak definován! Ačkoliv některé formulace zákona z roku 1949 mohou vyvolávat dojem, že za loveckou zbraň lze považovat pouze zbraň brokovou, nebylo tomu tak. Držení a nošení brokových zbraní bylo upraveno zvláštními vyhláškami ministerstev zemědělství a vnitra.

Držení loveckých zbraní upravoval zákon č. 225/1947 Sb., o myslivosti. Myslivci vydával lovecký lístek okresní národní výbor. Ten nahrazoval „zbrojní pas pro lovecké zbraně v něm uvedené podle druhu zbraně, výrobní firmy nebo značky a ráže“. Žadatel o lovecký lístek ale musel být členem Československé myslivecké jednoty a splňovat podmínky svéprávnosti, složení myslivecké zkoušky apod.

Sbor národní bezpečnosti tedy nijak oficiálně do rozhodování o tom, kdo bude vlastnit zbraň, nezasahoval.

Vyhláška z roku 1953 zavedla termín, který známe i dnes: „nákupní povolení“. Nákupní povolení bylo vedle zbrojního pasu či zbrojního listu nezbytným předpokladem legálního zakoupení zbraně či střeliva, neboť bylo stanoveno, že „prodejna zbraní smí prodat zbraň a střelivo jen tomu, kdo předloží nákupní povolení“.

Směrnicí MV o střelných zbraních a střelivu z roku 1962 bylo stanoveno, že povolení k držení a nošení krátké střelné zbraně může být vydané jen a pouze osobám, které vykonávaly stanovené činnosti: členové vlády a jejich náměstci, poslanci Národního shromáždění a Slovenské národní rady, vedoucí funkcionáři a pracovníci KSČ, předsedové a tajemníci národních výborů, předsedové a tajemníci orgánů Národní fronty, členové lidových milicí na doporučení příslušných náčelníků, prokurátoři a soudci, ředitelé a vedoucí zvlášť důležitých podniků a zařízení, ústavů a institucí a předsedové JZD, členové pomocné stráže VB a pomocníci Pohraniční stráže po individuálním rozhodnutí náčelníka oddělení VB. 

A pozor – uvedené osoby neměly být před vydáním povolení nadále prověřovány. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že běžným občanům nezapojeným do shora zmíněných struktur byl přístup ke krátkým střelným zbraním (tzn. především pistole a revolvery) zcela znemožněn, neboť směrnice z roku 1962 byla pro příslušné orgány závazná, přestože stanovila některé normy zcela nad rámec zákonných i podzákonných předpisů. Pokud jde o lovecké kulové zbraně, mohlo být povolení k jejich držení a nošení vydáno jen „prověřeným a spolehlivým osobám oddaným socialistickému zřízení“.

V roce 1951 vzniká Svazarm (na základě zákona o branné výchově) a všechny organizace zabývající se sportovní střelbou jsou nadále začleněny do této organizace. Svazarm se stává základem okresních a krajských střeleckých klubů a zaštiťuje i činnost Československého střeleckého svazu. Členům Svazarmu vycházela tehdejší legislativa celkem vstříc. Za mnoha „humny“ tak vyrostly střelnice na vzduchovky a malorážky, na kterých později vyrostli naši mnozí olympijští vítězové v různých střeleckých disciplínách. 

Trestní zákon z roku 1961 stanovil trest za nedovolené ozbrojování následovně: „Kdo bez povolení vyrobí nebo opatří sobě nebo jinému střelnou zbraň anebo ji přechovává, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.“

Po více než třech desetiletích, v roce 1983, je vydán nový zákon č. 147/1983 Sb., o zbraních a střelivu. Účelem zákona bylo mimo jiné stanovit „podmínky pro držení a nošení zbraní a střeliva,zacházení s nimi a pro nabývání vlastnictví k nim tak, aby jich nemohlo být zneužito proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení, proti životu a zdraví občanů, jakož i proti majetku a veřejnému pořádku“.

Od března 1984 měly příslušné orgány prověřovat žadatele o zbrojní průkaz v krajských evidencích Veřejné bezpečnosti a v evidencích Státní bezpečnosti, vyžádat si opis z rejstříku trestů a také charakteristiku žadatele od oddělení Veřejné bezpečnosti. Pokud jde o výčet osob, kterým mohlo být povoleno držení a nošení krátké kulové zbraně, nově sem však byli zařazeni například sportovní střelci II. a vyšší výkonnostní třídy a příslušníci lesní stráže. Ale jiným osobám mohlo být držení a nošení krátkých kulových zbraní povoleno jen v případě, že svůj souhlas vyslovila správa pořádkové a dopravní služby Veřejné bezpečnosti!

Ve srovnání se svým předchůdcem byl zákon z roku 1983 mnohem podrobnější. Podzákonným předpisům neponechával tak široký prostor. Přesto však celá řada významných otázek byla upravena vyhláškou z roku 1984. Stejně jako tomu bylo v předcházejícím období, nebyl na vydání jakéhokoliv povolení právní nárok. A to ani v případě, kdy žadatel splňoval všechny podmínky stanovené zákonem, neboť bylo vždy rozhodováno na základě volné úvahy příslušného orgánu veřejné správy.

Vzhledem k tehdejším politickým poměrům byl tento přístup mnohem častěji zneužíván, než tomu bylo v období před druhou světovou válkou, neboť možnost nezávislého soudního přezkumu dotčených rozhodnutí byla velmi omezená. V návaznosti na výše uvedené nelze zapomenout, že vedle zákonů a podzákonných právních předpisů hrály v aplikační praxi významnou roli vnitřní předpisy závazné pro správní orgány příslušné k vydávání povolení. Normy v nich uvedené tedy významným způsobem dotvářely podobu aplikace dotčených předpisů a faktického postavení jednotlivých subjektů.

Zákon z roku 1983 platí víceméně až do přijetí novely v březnu 1990, resp. do vydání nového zákona v prosinci 1995.

Zobrazení: 2235