Naše česká věc

Osmadvacátého října si připomínáme vyhlášení Československé republiky.

Určitě ta naše republika není bez chyb, stejně jako každý z nás. A také už to není žádná mladice, vlasy jí kvetou stříbrem, sem tam nějaká vráska, nějaká ta vada na kráse... Však už jí taky bude sto šest let!  Sice žádné kulatiny, ale stejně: hodně zdraví a štěstí do dalších let, republiko!

Snad každý z nás zná jména těch, kteří se o její vznik svou činností zasloužili nejvíce, ať už v zahraničí nebo tady doma… Masaryk, Beneš, Štefánik, Stříbrný, Švehla, Rašín, Šrobár…

Ve stínu zůstávají desetitisíce bezejmenných, bez nichž bychom republiku neměli. Ať už legionáři v Itálii, Srbsku, Francii či na Rusi. Nebo české a slovenské diaspory všude možně po světě, kdy krajané mezi sebou vybírali finanční pomoc na „naši českou věc“. Nebo diplomaté, pohybující se mezi politiky světových mocností a přesvědčující je, že Češi a Slováci bojují pod praporem Rakouska-Uherska z donucení a zaslouží si vlastní stát.

Vztah Čechů k válečnému úsilí Rakouska-Uherska byl od samého počátku války vlažný. Poté, co se ukázalo, že válka proti Srbsku neskončí rychlým vítězným tažením a ztráty na životech začaly drastickým způsobem narůstat, stávala se nálada veřejnosti stále více protihabsburskou. Šířila se protihabsburská provolání, hesla, posměšné slogany jako „Marie Terezie prohrála Slezsko, František Josef prohraje všecko".

V prvních vlacích, které odjížděly na frontu, seděli ještě rozjaření mladíci. Obyvatelé habsburské monarchie neprošli žádnou válkou od roku 1866 (válka prusko-rakouská), tj. téměř půl století, plné dvě generace. Noviny byly plné jásotu, jak ty druhé „utlučeme čepicemi" a s přesvědčením, že se všichni vrátí domů „do švestek". Zatím se zpátky vracely vlaky plné raněných a zmrzačených vojáků, kteří vyprávěli o nezměrném válečném utrpení i o neúspěších rakousko-uherské armády. Každá vesnice měla své padlé, své invalidy.

Na počátku války žily všude po Evropě desetitisíce Čechů a Slováků. Ve Spojených státech amerických to byly statisíce. Pořád to byli většinou státní příslušníci Rakouska-Uherska a jako občanům nepřátelského státu jim hrozila internace a jiné sankce. Mnozí z nich se proto hlásili do armády svého nového státu, nejen aby bojovali proti habsburské monarchii a proti Německu, ale také proto, aby dali najevo svoji loajalitu vůči státu, kde pobývali.

Za Velké války se stal běžnou součástí slovníku krajanských komunit pojem „naše česká věc". Zjednodušeně se tak nazýval program československého zahraničního odboje, jehož cílem byl rozpad Rakousko-Uherska a vznik nezávislého československého státu.

Z řad Čechů a Slováků, kteří žili v zahraničí, se začaly tvořit samostatné jednotky, bojující na straně Dohody proti Rakousko-Uhersku. K nim se přidávali čeští a slovenští vojáci, kteří v průběhu války přeběhli na druhou stranu fronty. Tak vznikly legie, naše první moderní armáda. V průběhu války se rozrostly ve stotisícovou bojovou sílu.

Uvádí se, že na začátku Velké války žilo v Rusku asi sto padesát tisíc Čechů a Slováků. Byli to především zemědělci, kteří se usídlovali v oblasti kolem Volyně. Mimo to sem přicházeli také zástupci různých firem, sládci, učitelé a dokonce členové Sokola, kteří zde vyučovali tělocvik a šířili sokolské ideje. V srpnu 1914 v Rusku vzniká tzv. Česká družina. Velkou překážkou se pro mnoho zájemců o vstup stala podmínka vzdát se dosavadního občanství a přijmout občanství ruské.

Ve Francii mohou krajané nejdříve vstupovat jen do cizinecké legie, ale v říjnu 1914 je utvořena a vyzbrojena první ryze česká vojenská jednotka, rota „Nazdar" o 250 mužích. Rota měla velikou nevýhodu, protože nemohla být doplňována novými vojáky. Hranice byly uzavřené, další Češi a Slováci do Francie nepřicházeli a nemohli se tam dostat ani jako dezertéři či zajatci, neboť rakousko-uherská armáda na západní frontě nebojovala. K rotě se připojilo jen třicet dobrovolníků z Velké Británie, která na svém území vznik české jednotky nepovolila. V jednotce sloužilo i několik Poláků a jeden Švýcar. Rota „Nazdar“ zanikla po katastrofálních ztrátách v bitvě u Arrasu v květnu 1915. Rota však dala základ vzniku československých legií ve Francii roku 1918, které byly vytvořené díky přeživším vojákům ze srbských legií.

V srbském zajetí se už v prvních měsících konfliktu na Balkáně ocitly desetitisíce vojáků z českých zemí. V beznadějné situaci k Srbům přeběhli anebo nechtěli jako vojáci rakousko-uherské armády bojovat proti Slovanům. Když pak byla na podzim 1915 zahájena velká ofenziva centrálních mocností, tito Češi začali ustupovat i se srbskou armádou k Jadranu, kde měli být evakuováni italským a francouzským loďstvem do bezpečí. Jenže jejich ústupová trasa byla natlačena do albánských hor. V zimě na přelomu let 1915–1916 došlo k jedné z nejtragičtějších kapitol Velké války. Během ústupu přes albánské hory zahynulo až 250 tisíc vojáků, zajatců i civilistů. Pochodu se zúčastnilo i 20 tisíc zajatců z českých zemí. Polovina z nich zemřela vyčerpáním, podlehla tyfu, zmrzla v závějích anebo byla ostatními hladovějícími vojáky snědena. Často je navíc přepadali místní horalé, kteří je obírali o oblečení i boty.

Československé legie v Itálii vznikly až začátkem roku 1917. Hlavní důvod? Itálie vstoupila do války až v květnu 1915. V Itálii nežilo před vypuknutím války mnoho krajanů a tak se jejich členové rekrutovali převážně z válečných zajatců. Navíc Itálie měla své zájmy v Istrii a Dalmácii, kde také žili Slované, a proto na italské straně existovaly jisté obavy z podpory Čechů a Slováků.

• Category Title

©2024 OrdaSoft.com All rights reserved.

Důležitá věc: v případě zajetí nemohli legionáři očekávat žádnou milost. Z pohledu rakouských úřadů to byli vlastizrádci a byli popraveni.

Podle oficiálního sčítání lidu z roku 1910 žilo ve Spojených státech přes půl milionu osob narozených v Čechách, v samotném Chicagu sto padesát tisíc. Slovenská diaspora se soustřeďovala hlavně v Pittsburghu a v New Yorku. Mnozí Češi a Slováci, žijící v USA si i přes velkou vzdálenost od domova uchovali pocit sounáležitosti s bývalou vlastí.

Protože vycházelo mnoho krajanských novin, byli američtí Češi a Slováci poměrně dobře informováni o dění doma. Koncem července 1914 proběhly obrovské demonstrace v chicagském Plzeňském parku, který platil za centrum, kde se scházeli nejen Češi a Slováci, ale i Srbové a krajané jiných národností, kteří žili v Rakousku-Uhersku. Přesto se nedá říci, že by čeští krajané ve vztahu k Rakousku-Uhersku tvořili nějakou homogenní skupinu s jednotným názorem. Mnozí z nich zůstávali nakloněni zachování Rakouska-Uherska. Nebudeme jim křivdit – hodně z nich z obav, aby jejich příbuzní ve staré vlasti nebyli perzekuováni ze strany úřadů (v USA žilo kolem osmi milionů Němců, kteří samozřejmě podávali domů zprávy o „nepřátelských“ aktivitách).

Postupně přece jen dochází k proměně. Na začátku bylo „Nejsme Rakušani“. Pak se objevuje výraz Čecho-Američan, Čechoameričan, americký Čech, až nakonec „Jsem Čechoslovák!“

Co je důležité: američtí krajané už na konci srpna 1914 v New Yorku a Chicagu organizují první podpůrné akce. Přijímají se programy na pomoc těm, kteří se dostali do zajateckých táborů. Nejdříve se konají peněžní sbírky na pomoc strádajícím a hladovějícím vojákům v zajetí. Naši krajané se rádi družili v různých spolcích a organizacích, takže existovaly desítky krajanských sdružení, ale koordinace se ujalo České národní sdružení.

V Americe mezi vystěhovalci silně zakořenily i sokolské myšlenky. Vznikaly tam sokolské jednoty, které rozvíjely aktivní činnost, pořádaly sbírky, organizovaly akce propagandistického charakteru. Sokolové také náleželi mezi první, kteří se později hlásili jako dobrovolníci buď do americké, nebo kanadské armády, později už přímo do armády československé.

Začátkem roku 1915 často vystupuje mezi krajany Masaryk. Je přijímán velmi pozitivně, protože v Americe už působil před válkou a za manželku má Američanku. Ve Státech nikdo nezpochybňuje jeho roli vůdce odboje.

Co se týká oficiálního postoje amerických představitelů, lze ho rozdělit do dvou období. Dokud Spojené státy nevstoupily do války, museli zachovávat neutrální postoj. Spojené státy prostě nemohly podporovat rozbití Rakouska-Uherska. Situace se změnila po vstupu do války s Německem, na podzim 1917 i s Rakouskem. Po vyhlášení války vstoupilo do americké armády přes třicet tisíc Čechů a dvanáct tisíc Slováků. Z těchto 42 tisíc mužů jich více než 30 tisíc nakonec skutečně odjelo bojovat do Evropy.

Nejen vojáci vyhrávají bitvy a války, důležité jsou i peníze. Finanční pomoc ze strany našich krajanů lze, bohužel, vyčíslit jen velmi těžko, protože byla velmi různorodá a přece jen ne všechny finance proudily přes České národní sdružení. Jednak to byla pomoc poskytovaná našim legiím na Rusi, jednak do zajateckých táborů a také přímo na politickou činnost a lobbing našich představitelů ve prospěch „naší české věci“.

Jen pro ilustraci: roční předplatné těch nejvýznamnějších novin tehdy stálo necelých deset dolarů. Masaryk obdržel během svého působení 1915 – 1918 celkem 1.250.000 dolarů a Edvard Beneš dostal na jednání ve Versailles 300.000 dolarů. Ohromné částky i z dnešního pohledu. Klobouk dolů, co naši krajané ve Spojených státech dokázali dát dohromady a podpořit tím vznik naší republiky i finančně.

První myšlenka na společný stát Čechů a Slováků? Už v říjnu 1915, Clevelandská dohoda. Stručná, jasná, pouhých pět bodů, dohodnuta samostatnost českých zemí a Slovenska, dále spojení Čechů a Slováků ve federativní unii s tím, že Slováci budou mít národní autonomii. Další dohoda květen 1918, Pittsburgh. Domluvena republika s demokratickou ústavou. Slováci mají své samostatné orgány – parlament, soudnictví, slovenština jako úřední jazyk. Definitivní řešení vzájemného vztahu Čechů a Slováků v novém státě mělo být ponecháno v rukou domácích politiků po vítězství republiky.

V závěru roku 1917 v těžkých porodních bolestech vznikají konečně i československé legie ve Francii. Jak už bylo zmíněno, potýkají se už od svého vzniku s nedostatkem vojáků. Našich vojáků ze Srbska také nebylo tolik... Proto začal probíhat nábor do francouzských legií mezi našimi krajany v USA. Od září 1917 běží obrovská kampaň, přitom ještě ani zdaleka nejsou vyřešeny legislativní záležitosti s francouzskou stranou. 

Platila však i různá omezení pro vstup. Například zájemce nesměl mít více jak tři děti. Mnoho zájemců nejen proto bylo odmítnuto, přijato bylo kolem tří tisíc dobrovolníků.

Když se člověk projde po Českém národním hřbitově v Chicagu (Bohemian National Cemetery), najde ještě dnes hroby vojáků s typicky českým příjmením, jako Kokoska, Benes, Pospisil s anglickými křestními jmény Charles, Harry, Thomas... Co však zaujme? Datum a místo smrti. Padli ve Francii od července do konce října 1918. Vlast svých předků mnohokrát ani na vlastní oči nespatřili. Přesto bojovali a položili svůj život za „naši českou věc“.

Významnou osobností v americkém prostředí té doby byl český malíř, grafik a ilustrátor Vojtěch Preissig. Jeho náborové plakáty a pohlednice byly vydávány v obrovských nákladech.

Narodil se roku 1873 nedaleko Teplic. Mladý Vojtěch Preissig po ukončení studia na umělecko-průmyslové škole odjel do Paříže, kde získal místo v ateliéru Alfonse Muchy. Zároveň se v soukromém tiskařském ateliéru vyučil tiskařskému řemeslu. Roku 1905 se vrací zpět do Prahy. Zakládá časopis Česká grafika, je členem Spolku výtvarných umělců Mánes a Sdružení českých umělců grafiků Hollar.

V roce 1910 odjíždí do USA. Ve Spojených státech byl pedagogem na škole Art Students League a reklamním grafikem. Později učil na Kolumbijské univerzitě. Zabývá se typografií a tu vyučuje i na Wentworth Institut v Bostonu.

Na začátku války už to není žádný mladík, je mu jednačtyřicet let.

Od roku 1917 pracuje pro odbočku Československé národní rady v NYC. Pro tuto odbočku vytváří soubory plakátů a pohlednic. Kromě toho organizuje nábor českých a slovenských dobrovolníků do československé zahraniční armády ve Francii. Po vstupu Spojených států do první světové války se Viktor Preissig podílel i na propagační kampani americké armády. Po ukončení války vytvořil Preissig ještě soubor návrhů na novou československou státní vlajku, ale žádný z jeho návrhů nebyl přijat.

V roce 1931 se vrací ze Spojených států nazpět do Československa. Po vzniku Protektorátu se aktivně zapojuje do ilegální odbojové činnosti. V roce 1940 je se svojí dcerou Irenou Bernáškovou zatčen gestapem a vězněn v koncentračních táborech. V červnu 1944 umírá v Dachau  následkem celkového fyzického vyčerpání.

I Vojtěch Preissig patří mezi ty desetitisíce, bez kterých bychom republiku neměli.

• Následující