Voják do války

Rubrika: Historie Zveřejněno: pondělí 1. květen 2023 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

„Mám v sobě tvrdohlavost, která se nikdy nevyděsí z vůle druhých. Moje odvaha vždy povstane, když se mě někdo pokouší zastrašit.“ (Jane Austen, britská spisovatelka 1775 – 1817)

V době, kdy je dobře, může být za kamaráda každý. V době, kdy je dobře, bude vlastencem opět každý. V době, kdy je dobře, vstoupí do armády téměř každý. V době, kdy je dobře a nepřítel je za hranicemi a ne na dvorku, je každý hrdinou. V době, kdy je špatně, u většiny z nás předcházející tvrzení neplatí. Ne nadarmo se říká, že pravá podstata člověka vypluje na povrch až v těch nejtěžších chvílích. A právě takové lidi si máme a musíme připomínat. Ne snad z nostalgie či nutné historické povinnosti, ale proto, že nám jsou vzorem do budoucna. A toto budoucno nemusí být vzdáleno stovky let, ale možná je blíže, než jsme si ochotni vůbec připustit. Mít vzor v člověku, o kterém bude následující text, není vůbec špatná volba. Byl sice prudký a vznětlivý, ale byl statečný a spravedlivý. Nikdy neuhnul a byl ochoten pro správnou věc i zemřít. Nesnažil se dělat kariéru, nikomu se nesnažil zavděčit. Snažil se dělat jen to, co považoval za správné. Svou odvahou a připraveností převyšoval ostatní. Svou tvrdohlavostí a neoblomností pak přiváděl nepřátele k zoufalství. Pro kamarády pak riskoval život a pro svou rodinu postoupil dobrovolné odloučení, aby je nevystavil hrozícímu nebezpečí. Pro své syny se pak stal vzorem, který bezezbytku následovali. Řeč je o skutečném československém vojákovi, hrdinovi a vlastenci Josefu Mašínovi.

Píše se rok 1896 a v Lošanech na Kolínsku se narodil v rodinném statku malý Josef. Již od mala byl nadprůměrně bystrý. Po absolvování základní školy zvládne i přijetí na české reálné gymnázium v Kutné Hoře. Na jaře 1915 pak ukončuje vzdělání na Zemské střední škole hospodářské v Roudnici nad Labem. To již ovšem rok zuří v Evropě nejděsivější válečný konflikt v dějinách a mladý maturant povinně rukuje jako devatenáctiletý do c. a k. armády. Vzhledem k jeho výsledkům ve škole nastupuje na kratší dobu na rakousko-uherskou důstojnickou akademii. Zde se poprvé setkává s naprosto tragickým a zkostnatělým vedením této armády. Dle pohledu Mašína zde vyučují jen samí zoufalci, kteří skutečnou válku nikdy nezažili a pro které je válečný konflikt jen čistě teoretickou záležitostí. Výuka probíhá v duchu praktik sto i více let starých a naprosto zanedbává realitu a tehdejší potřeby taktiky a vedení. Učiteli jsou „uklizení“ známí a dosluhující armádní vedení mající na své uniformě jen díry po molech.

Jedním z učitelů je i stárnoucí důstojník, který na jejich otázky většinou nezná odpovědi, protože ve třídě často pospává a odpovídá „Šavle do ruky a hurá!“. Z toho má samozřejmě celá třída legraci a proto, když tento vyučující položí otázku mladému Mašínovi, který v tu chvíli není v obraze, odpoví mu Josef stejnou větou.  To ovšem znamená konec akademie a přímé narukování do války. Z pohledu mladého kadeta ovšem žádná škoda. Akademie jej nudila a připadala mu jako ztráta času. Dostává se tak na frontu. Na samotném začátku vyfasuje o číslo menší boty a je nucen s celou jednotkou za vedra pochodovat desítky kilometrů. Velení všem zakazuje svlékat uniformu a nutí je jít v plné přípravě na útok, i když každý ví, že jsou od skutečné fronty ještě daleko. Po dlouhém pochodu si Mašín zouvá malé boty, aby si ulevil. To je ovšem v rozporu s přímým rozkazem a tak mu nadřízený důstojník udělí trest. To ovšem Mašína nezná. Ten se s ním odmítne jakkoliv vybavovat a v hlavě začne spřádat plán dezerce. Odjakživa byl vlastenec, a proč by měl v této armádě vystřelit, byť jen jediný výstřel? Monarchii považuje za svého nepřítele a má této situace již plné zuby. Proto se rozhodne dezertovat do ruského zajetí a přidává se, jako mnoho jeho krajanů, do nově vznikajících legií. Je zajímavé, jak jedny tlačící boty stvořily pro c. a k. armádu tak nebezpečného protivníka!

Legionář v týlu nepřítele

Od roku 1916 se tak Josef Mašín stává součástí 1. československého střeleckého pluku. Za svobodu národa a jeho budoucnost. Je to právě on, kdo měl lví podíl na tom, že mohl v roce 1918 vzniknout samostatný československý stát po rozpadu monarchie. I když se do vlasti dostává až o dva roky později. V bojích se pak náležitě osvědčí. Postupně si získává uznání a postupuje výš i s hodnostmi, ale to není to, proč by chtěl Mašín bojovat. Jednoduše řečeno, boj a vedení boje v terénu má v krvi. Dokáže se přizpůsobit měnícím se podmínkám, neskuhrá, nevadí, že je zima, padá sníh, brodí se v blátě či se do něj opírají spalující paprsky slunce. Nevadí, že je hlad, žízeň… vždy jde v první linii a je téměř bez zranění. Pokaždé si říká, že to jednoho dne musí přijít a nějaký šrapnel či zbloudilá střela si cestu jistě najde.

❞ Dokáže se přizpůsobit měnícím se podmínkám, neskuhrá, nevadí, že je zima, padá sníh, brodí se v blátě či se do něj opírají spalující paprsky slunce...

Někdy se stane, že jde vpředu se svou jednotkou a náhle zjistí, že je sám za nepřátelskou linií a za zády nemá nikoho ze své skupiny. To se pak musí vrátit zpět. Ostatně o tom i první světová válka je. Tisíckrát do steče, a tisíckrát zpět. Je považován za jednoho z nejudatnějších bojovníků 1. československého střeleckého pluku a legií obecně. Za krátkou dobu je vyznamenán všemi čtyřmi stupni významného ruského vyznamenání Kříže sv. Jiří. Proslavil se například v bojích u Zborova, Bachmače či při ústupu legií po sibiřské magistrále.

Když byly československé legie ještě na území dnešní Ukrajiny, vůbec netušily, kolik německých vojáků je pronásleduje, kolik divizí, jaké mají vybavení a jaké mají úmysly. Nebyly k dispozici žádné zpravodajské informace a tak se sám Mašín nabídne, že tyto nezbytné informace zjistí vlastním průzkumem. Obleče se do otrhané uniformy ruského vojáka a lehne si na lavičku na vlakovém nádraží. V té době je mnoho ruských vojáků mimo své pozice, na útěku či jen považují tuto válku za pro ně ukončenou. Němci sice takový postoj vůbec nechápou, ale nechávají tyto veterány na pokoji a vůbec si jich nevšímají. Mašín toho využije, leží na lavičce nádraží a dělá, že vůbec ničemu nerozumí. Požvýkává semínka slunečnice a zapisuje si všechny vojenské informace, které považuje za nutné. Občas se nechá z nádraží vyhodit, aby za chvíli přelezl plot a byl na stejném místě. Zjistí všechny podstatné informace o německé armádě a vydává se pěšky k legiím. Cestou se prokazuje účtenkou v azbuce, které Němci povětšinou nerozumí a tak prochází dál na východ. Občas předstírá retardaci a je tak drzý, že kontrolu na mostě před frontovou linií projede na zadní části vozu německých oficírů.

Josef Mašín nikdy nezastával obecně uznávané principy vojenské taktiky. Šel do všeho po hlavě a vždy útočil na nejsilnější místo protivníka. Tím jej překvapil a dostal do úzkých. Tuto taktiku poradil i vedení československých legií, které zaútočily na samotný střed německých sil a uštědřily jim tak výrazné ztráty. Odvrátily tak možnost těžkých ztrát a získaly čas pro svou cestu na východ po sibiřské magistrále. Při jednom z mnoha střetů směrem do Vladivostoku byl Mašín těžce raněn do břicha. Od smrti jej zachránil jen dlouhotrvající hlad, který zapříčinil prázdná střeva a do rány se tak nedostala infekce. Během několika týdnů mladý kapitán pěchoty opět bojuje během daleké cesty do nově vzniklé vlasti.

Již na samotném začátku války, v době, kdy se rozhodl mladý Josef dezertovat do ruské armády, dostala jeho matka dopis o smrti svého jediného syna. Podle pamětníků však nikdy této zprávě neuvěřila a pořád doufala, že se jednoho dne její syn objeví u dveří rodného statku. To se stalo téměř pět let po této zprávě. Dne 2. února 1920 se štábní kapitán pěchoty Josef Mašín hrdě vrací do nové vlasti. Stala se z něj živá legenda již ve dvaceti čtyřech letech.

Mír není pro každého

Během bojů zaznamenal raketová povýšení. Ovšem bez boje a války byl Mašín tak trochu ztracený. Jak se říká, je mnoho vojáků do míru, ale málo do války. A právě toho byl Josef exemplárním příkladem. Nemohl se smířit s tím, že armádu vedou ti, co nikdy nebojovali, nebo jen ti, kdo prošli akademií. Zatímco jeho vrstevníci postupně dostávali vyšší a vyšší hodnosti a postavení, tak on postupoval jen drobnými krůčky. Kdyby jeho kariéra v československé armádě pokračovala stejným tempem jako ta za první světové války, musel by být před tou druhou součástí úzkého jádra generálního štábu. To se však nestalo. Byl horká hlava a byl voják do války. Diplomacie a poklonkování mu nikdy moc nešlo.

❞ Byl horká hlava a byl voják do války. Diplomacie a poklonkování mu nikdy moc nešlo...

V jeho životě však přichází výrazná změna. V roce 1929 se setkává se Zdeňkou Novákovou, kterou si o pár měsíců později bere. Následujícího roku se jim narodí prvorozený Ctirad, o dva roky později Josef a nakonec i dcera Zdeňka. Ta se však narodí s vrozenou vadou nohou a do své plnoletosti postoupí snad dvacet operací, které ji nakonec umožní „normální“ chůzi. Sama Zdeňka ve svých pamětech uvádí, že když byla zavřena roku 1953 kvůli útěku svých bratrů do Západního Berlína v Bartolomějské ulici, tak ztrácela při chůzi ze schodů pantofle kvůli „šmajdání“. To se ostatně agentům StB velmi líbilo a patřilo mezi oblíbené týrání, společně s páskou přes oči a nárazy do zdi.

Rodina se pro Mašína stala smyslem bytí. Armádní kariéra se zadrhla v roce 1929, kdy byl převelen k 1. dělostřeleckému pluku „Jana Žižky z Trocnova“ v Ruzyni. Nastoupil na místo přímého zástupce generála Přikryla, tedy velitele pluku. Zde působil až do osudného roku 1938. Josef byl zarytým odpůrcem Adolfa Hitlera a nacistického Německa. Doslova jej nenáviděl a byl naprosto demoralizovaný mnichovskou dohodou. Do práce prý chodil jak tělo bez duše, nic jej netěšilo a proklínal spojence za zradu, jíž se dopustili na vlasti, kterou tak dlouho a statečně pomáhal budovat. Tento akt byl plivancem do tváře všech legionářů.

Vyhlášení mobilizace jej ovšem vrhlo do válečného dění a do příprav na budoucí konflikt s nacisty. Josef by na nic nečekal. Nikdy by nepřipustil předání pohraničí Německu. Nikdy by se nevzdal bez boje a raději by sám vtrhl do Berlína a všechny ty nacisty roznesl v zubech. Klidně by se obětoval pro svobodu vlasti, ale na něm vůbec nezáleželo. Opět se dostal do konfliktu voják do války s vojáky do míru. Opět v něm pěnila krev při pomyšlení, že by se československá armáda vzdala bez boje. Že bychom opět ústupkařili a dali nacistům vše, co jsme tak dlouhou dobu budovali? Armádu, průmysl, stavby, demokracii i své svědomí a duši?

Svou bojovnost předvedl hned v roce následujícím. Někdo by řekl bojovnost, někdo zradu a jiný čiré bláznovství. V březnu 1939 se chtěl se svou dělostřeleckou jednotkou postavit na odpor. Zaminoval sklady, děla namířil na přístupové cesty a zabavil velké množství munice. Chtěl do posledního písmene splnit povinnost svého svědomí a cti. Jistě by bylo zajímavé psát o tom, jak se hrdinný pluk dělostřelců z Ruzyně bránil příchodu nacistické armády. Jak všichni padli v boji a ukázali tak srdce dvouocasého lva. Ovšem nedošlo k jedinému výstřelu a to proto, že vojáka do války řídili vojáci do míru. Mašínovi museli jeho nadřízení skutečně fyzicky zabránit v provedení útoku a vydání rozkazu ke střelbě. Josef je všechny odmítl poslechnout a poslal je lidově řečeno k šípku. I když myslím, že slovo šípek opravdu neřekl.

Po rvačce s dalšími důstojníky, svými nadřízenými, se postavil, narovnal si uniformu a z ní si strhal výložky a vyznamenání. Tím pro něj armáda skončila. Alespoň ta oficiální. Domů se opět vrátil jako spráskaný pes a s nikým nechtěl hovořit. Přesto však Mašín měl svou vlastní zálohu, které se bude věnovat až do posledních dní svého života – odboj. Když nemůže bojovat za československou armádu hrdě čelem proti nepříteli, bude mu škodit v ilegálním odboji. Bude ničit nacistům vlaky, auta, zásoby, bude je posílat pod drn a nebude mít sebemenšího slitování. Ostatně v boji v utajení a v boji za nepřátelskými liniemi je nejlepší!

Tři králové přicházejí nejen v lednu

Josef měl velké plány a tak trochu s kapitulací armády bez boje počítal. Podařilo se mu zabavit z armádních skladů pomocí svých kamarádů a spolupracovníků velké množství munice a zbraní. Ty bezpečně ukryl na několika místech pro následné použití. Nejprve doufal v rychlé národní povstání, ale pak si uvědomil, že vzniklá situace se nebude počítat na týdny či měsíce, ale v lepším případě na pár let. Arsenál tak použil pro potřeby odboje.

Zpočátku se snažil fungovat jako samostatná jednotka bez další spolupráce a napojení. Považoval to za zcela správnou cestu, protože tímto postupem se mu dařilo chránit ostatní a odpovědnost byla zcela na něm samotném. Nemusel se s nikým dělit o informace a v případě zatčení gestapem by neměl koho vyzradit či udat. Ostatně toto pravidlo, co nejméně vědět a vědět jen to nejnutnější, používal neustále. Kdo nic neví, z toho nic nedostanou ani „slavné“ metody výslechů německé tajné policie.  

Nakonec však tuto situaci osamělého jezdce opouští a stává se členem vojenské odbojové organizace Obrana národa. Zde se potkává se stejnou krevní skupinou – podplukovníkem Josefem Balabánem a štábním kapitánem Václavem Morávkem. V této trojici působí nacistům velké ztráty a provedou celou řadu sabotáží a zpravodajských akcí. Tato trojice je všeobecně známa pod názvem „Tři králové“, ale sami si tak nikdy neříkali. Toto pojmenování jim dalo gestapo, a to kvůli tomu, že se pod provedené akce podepisovali zkratkou jejich jmen B+M+M. Oni sami o své skupině hovořili spíše jako o mušketýrech.

„Tatínek byl zapojen do skupiny Mašín – Balabán – Morávek a na našich polích se měla uskutečnit akce Benjamin. To znamená přistání jednoho parašutisty. Tatínek se znal s plukovníkem Mašínem, který měl u nás schované baterky. To přistání se totiž mělo uskutečnit v noci. Tatínek vždy ten den prošel oblast, tedy ty naše pozemky, kde se měl výsadek uskutečnit, jestli tam Němci neudělali nějakou svou stanici či jestli tu oblast nehlídají...“ (Tatínek spolupracoval s Mašínem, Balabánem a Morávkem při akci Benjamin, Paměť národa, Ing. Zdeněk Žert)

❞ Bylo pro něj velmi těžké zpřetrhat veškeré vazby na své děti i manželku, ale pokud je chtěl ochránit, tak to učinit musel...

Provádět odbojovou činnost není nic jednoduchého. Mašín se musel zbavit svých kontaktů, a to především na rodinu. Bylo pro něj velmi obtížné zpřetrhat veškeré vazby na své děti i manželku, ale pokud je chtěl ochránit, tak to učinit musel. Bylo mu jasné, že postupem času budou na jeho rodinu nasazeni tajní agenti čekající na jeho chybu. Přesto však jeden z králů dokázal projít nepozorovaně i přes hustou síť gestapáků a podíval se na své děti, jak spí. Nechtěl je budit, aby pak náhodou někde ve škole neřekli, že viděli svého tatínka.

Jaká je vaše poslední vzpomínka na otce? Nezapomenutelná, ale abych pravdu řekla, čím jsem starší, tím víc se k tomu nerada vracím. Přesto mám tu vzpomínku hluboko vrytou v paměti. Otec odešel do ilegality se souhlasem matky, která na sebe vzala celou tíhu výchovy a starosti o tři nezletilé děti. Bylo to tím těžší, že já měla od narození postižení pohybu dolních končetin a šla jsem z jedné operace na druhou. Gestapo provádělo téměř denně noční přepady bytu a vše skončilo jednoho dne příkazem k vystěhování z Prahy do 24 hodin. Naštěstí jeden známý, stavitel, nabídl mamince v Poděbradech vlastní rozestavěný rodinný domek. Před několika lety jsem měla možnost navštívit místnost, kde se mi otcova tvář naposledy vryla do paměti. Riskoval tehdy zatčení, když se na nás přišel v noci tajně podívat. Skloněný nad mojí dětskou postýlkou mě hladil, když jsem se nečekaně probudila a začala volat: „Tatíček! Tatíčku!“

On odskočil a vzbudil se i starší bratr, Radek, který spal se mnou v jedné místnosti. Ráno, když jsem mluvila o tom, že byl v noci doma tatíček, tvrdili všichni, stejně jako v dalších letech, že to byl jen sen. Nechala jsem je být, ale věděla, že to nebyl sen, ale poslední možnost vrýt si jeho podobu do paměti. (Josef Mašín skutečně navštívil svou rodinu v Poděbradech a z důvodů bezpečnosti nakázal své ženě, aby děti přesvědčila o tom, že se jim to jen zdálo, pozn. autora / citace knihy Mašínovi, Ve stínu šibenice, Vladimír Mertlík, rozhovor se Zdenou Mašínovou, str. 100, Universum, 2020)

Pekelné brikety

Josef měl vytvořenou velkou síť konspiračních bytů, které mohl kdykoliv využít například pro přespání či pro umístění vysílačky. Těm ostatně on přezdíval mlátičky. Jednalo se samozřejmě o krycí název, kdyby náhodou byla komunikace prozrazena. Konspiračních bytů bylo na začátku války více než dvacet. Stejně tak měli dostatek financí a dalšího materiálu, především munice. Postupem času se však situace začala měnit!

Oblíbenou činností a vynálezem Mašína bylo sestrojování bomb. Na dodávky materiálu měl své lidi z Pardubic a také jednoho známého v Praze. Ten mu sestrojil ocelové krabičky ve tvaru briket, které poté naplnili trhavinou, namočili do dehtu a obalili v uhelném mouru. Takové vynálezy s oblibou házeli do aut vezoucích palivo do sídla gestapa či wehrmachtu. Dále tyto krabičky přidávali parním vlakům do koksu. Ovšem tohle všechno byla malá gesta oproti jejich zpravodajské činnosti a atentátům v samotném srdci říše – Berlínu. Jejich vrcholem se měl stát atentát na samotného Himmlera. Zde však pokus nevyšel díky neočekávané náhodě.    

Mašín a jeho kolegové gestapu proklouzávali jako myši a zoufalým gestapákům se vůbec nedařilo získat informace, které by vedly k jejich dopadení. Ani netušili, jak vypadají. Mašín chodil v převlecích, měnil svou vizáž a v klidu procházel kolem hlavního sídla pražského gestapa Petschkova paláce. Dokonce se oblékal jako tajní němečtí agenti, jindy šel za movitého továrníka a jindy za obyčejného železničního dělníka. Vždy však u sebe nosil zbraně a postupem času i kyanidovou kapsli v puse. Je ironií osudu, že zrovna tu neměl v okamžiku, kdy jej gestapo chytilo. Vytáhl ji pár dnů před zásahem, protože jej trochu tlačila na dásně. Kolikrát si pak v cele říkal, pro jakou malou bolest teď musí snášet mnohem, mnohem horší!

A-54

Klíčem k jejich zpravodajskému úspěchu se stala spolupráce s dvojitým agentem Paulem Thümelem, který měl během války krycí kód A-54. Byl to právě on, kdo informoval československý odboj o důležitých akcích a přípravách. Přinesl dokonce informace o chystaném útoku na Sovětský svaz i Velkou Británii. Nedělal to však z čisté lásky či nenávisti vůči nacistům, ale pro peníze. Za každou podstatnou informaci si nechal dobře zaplatit. A také díky němu se dařilo tak dlouhou dobu Mašínovi, Morávkovi i Balabánovi unikat z houstnoucí sítě spřádané tajnou policií. Jako příklad můžeme uvést situaci, kdy byl prozrazen jeden z konspiračních bytů a Tři králové se tam míjeli s gestapem jen o desítky vteřin. Zatímco Mašín a spol. odcházeli zadními dveřmi, hlavní vchod otevírali agenti v kožených kabátech s hákovým křížem na klopě.

Mezi husarské kousky B+M+M patřilo také doručování ilegálního odbojového časopisu „V boj“ do sídla pražského gestapa. To přivádělo gestapáckého šéfa Geschkeho k zuřivosti a nepříčetnosti. Jednou se dokonce Morávek osmělil k takové akci, že si nechal osobně od hlavního vyšetřovatele v baru zapálit doutník. Samozřejmě mu druhý den poslal děkovný dopis.

Obrana národa byla nesmírně důležitá především pro československou exilovou vládu. Bez nich by Londýn neměl oči ani uši a nevěděl by, co se v Protektorátu Čechy a Morava vůbec děje. Postupem času však začala na Mašína a jeho spolupracovníky doléhat únava z neustálého pronásledování. Byli vynikající, neustále na pozoru, ale toto vše bylo ohromně vyčerpávající. Stovky tajných agentů začali odhalovat konspirační byty, jednotlivé spolupracovníky a tak se blížili k odhalení i samotného jádra odboje. Začal být rovněž nedostatek vysílaček, které gestapo lokalizovalo a úspěšně zničilo. Až nakonec zbyla funkční jen jedna jediná.  Tu museli neustále přesouvat, ale již nebylo moc možností kam. To, co by dříve Tři králové považovali za neúnosné riziko, to již bylo v tuto chvíli denním chlebem. Konspirační byty si již nemohli vybírat a tak brali vše, co se zrovna namanulo. Spali neustále v pozoru a ozbrojeni. To vše a mnohé další stálo na začátku jejich konce.

Útěk po drátu

Dne 13. května 1941 se pokoušeli naši odbojáři spojit s Londýnem. Radistu jim tehdy dělal František Peltán, kterého někdy označujeme za čtvrtého krále (a trochu neprávem bývá opomíjen). Vysílání probíhalo z nuselského bytu ve slepé ulici Pod Terebkou. Tento byt byl zcela nevhodný. Prvním nedostatkem byla ona slepá ulice, dále byl vysoko a také chyběla možnost rychlého útěku. Přesto k vysílání mělo dojít. Zrada však zastavila Tři krále a nasměřovala jejich kroky do náruče gestapa. Během pravidelné relace a hledání Londýna se ozvaly rány na dveře!

Gestapo šlo na jistotu. Morávek a Peltán začali okamžitě pálit šifrované zprávy a Mašín se rozhodl, že pozastaví přepadovou skupinu. Ta je opravdu překvapená, když Mašín zprudka otevírá dveře bytu a stojí proti nim v kabátu a klobouku. Ruce má v kapsách a v nich pistole. Střílí zásadně přes kabát, aby tak zmátl nepřítele. Zazní několik výstřelů a pár gestapáků míří k zemi. Ostatní ale opětují palbu a vrhají se na Mašína. Ten dle svého základního taktického postupu útočí přímo a beze strachu. Ovšem ani takový voják, jakým Mašín bezesporu je, neustojí několikanásobnou přesilu. Dostává jeden zásah do boku a druhý do nohy. Přesto pokračuje v útoku a vrhá se na kožené kabáty a padá po schodech dolů. Pere se, řve, kope a neustále drží zbraň v ruce. Tu mu musí nakonec prostřelit, aby pistoli pustil. Mezitím jej od dveří kryje Morávek. Tomu se však zpříčí náboj v komoře a utíká zpátky do bytu. Zde již na něj čeká Peltán. Mají připravený tenký drát na slanění z okna. Improvizují, drát používali k vysílání, ale nic jiného po ruce není. První jde Morávek – ten si i přes kapesník slaněním uřízne levý ukazováček. Peltán to nevydrží a zhruba v polovině se pustí na betonovou zem. Okno je vysoko asi patnáct metrů. Nalomí si kosti na nohou, ale ještě může utéct. Je opravdu zarážející, že gestapo celou akci podcení a nemá připravené zálohy v případě útěku.

❞ Pere se, kope i přes nesnesitelnou bolest a snaží se někoho vyprovokovat k poslední ráně...

Mašín dopadá mnohem hůře. Má zlomenou nohu a tři průstřely. Je mu jasné, že jeho odbojová činnost končí a tak se snaží, aby jej gestapáci zastřelili. Pere se, kope i přes nesnesitelnou bolest a snaží se někoho vyprovokovat k poslední ráně… nakonec jej naloží do policejní sanitky a vezou do vězeňské nemocnice na Pankráci. Samo gestapo netuší, koho vlastně zadrželo, ale je jasné, že se bude jednat o velkou rybu československého odboje!

„Když už byl Mašín zatčený a zraněný, objevil se v novinách velký článek s přesným popisem. Žádali lidi, kteří by mohli provést identifikaci Mašína, který, jak tam psali, byl snad v bezvědomí. Tenkrát jsme trnuli, jestli naši zaměstnanci, kterých jsme měli kolem dvaceti až třiceti, tak aby někdo – ne se zlým úmyslem – třeba neřekl: ‚Jo, toho jsme viděli u nás na Bříství, byl u Žertů.‘ Ale naštěstí to dobře dopadlo.“ (Mašínovo zatčení a obavy z prozrazení, že s ním Žertovi spolupracovali, Paměť národa, Ing. Zdeněk Žert)

Nakonec se podařilo gestapu zjistit, koho vlastně mají ve vězeňské nemocnici. Mašín měl hodně tuhý kořínek a tak za pár týdnů má již dostatek sil, aby začal plánovat útěk. Věděl, že kožené kabáty opět výrazně podcenily jeho zajištění, a tak se chtěl pokusit omráčit hlídku a uprchnout. Podobně jako nacisté podcenili Mašínovo zajištění, tak sám Mašín podcenil svá zranění a neodhadl své síly. Hlídku sice praštil, ale ne tak, aby ji omráčil a mohl uprchnout. Po tomto incidentu je Josef převezen do výslechových místností a začíná jen bolest, mučení a týrání. Němci z něj nemohou ovšem nic dostat. Traduje se, že neřekl ani slovo, ale podle posledních indicií přece jen nějaké bezvýznamné informace odhalil. Ani ten nejsilnější jedinec nevydrží nepřetržité mučení a výslechy trvající týdny a měsíce. Gestapo jako páku použilo i jeho ženu, ale ta moc dobře zná svého manžela a zaujme stejnou taktiku. Obrní se nenávistí a trpělivostí. Mašína musí před každým výslechem zavřít do svěrací kazajky a po výslechu jeho bezvládné tělo tahají po chodbě jako řezník kus flákoty!

Ať žije Československo       

Chycen byl v květnu 1941, popraven v červnu 1942. Asi málokdo si dokáže představit krutost výslechů a mučení, které si Josef Mašín zažil. Popravili jej až jako reakci na atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Byl postaven před řadu vojáků a zastřelen. Jeho poslední myšlenka patřila rodině a poslední slova své vlasti… před výstřelem prý řekl… Ať žije Československo!

Na závěr si dovolím uvést text tzv. motáku z vězení, který napsal Josef Mašín jako dopis na rozloučenou své rodině:

Drahé moje děti!

Posílám Vám poslední svůj pozdrav před svým odchodem na věčnost. Poslední má myšlenka platí jen Vám a to mne nejvíc tíží, neboť jste dosud ještě malé a potřebovaly byste mé největší péče. Bohužel Vás musím opustit. Dnes ještě nechápete vše, ale až budete starší, jistě mne pochopíte. Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ proti odvěkým našim nepřátelům – Němcům, kteří naši vlast a národ chtěli porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byly porobenými otroky, nýbrž abyste zůstaly svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou takto musíte postupovat. V tomto boji jsem podlehl. Věřím však pevně, že naše svatá věc zvítězí. Zůstanete zde nyní jen se svou mamičkou. Musíte ji poslouchat, abyste jí ulehčily její těžký úkol a starost o Vás. Ty, Radku, jsi nejstarší, vím, že jsi rozumný chlapec. Buď oporou a rádcem Pepovi a Nenušce. Ty musíš zastupovat mne. Spoléhám se na Tebe! Ty, Pepíčku, musíš pomáhat mamičce a Radkovi. Starejte se o Nenušku a nikdy ji neopusťte. Mějte se navzájem rádi a nikdy se neopouštějte, pomáhejte si vždy a ve všem s láskou a porozuměním. Učte se pilně, abyste byli vzdělanými a prospěšnými lidmi. Buďte vždy svědomití a čestní. A nyní Ty, moje drahá Nenuško, moje sladká holčičko. Buď šťastná a nezapomínej na svého tatíčka, který Tě měl tolik rád. Vím, že máš dobré srdéčko, že máš ráda svoji mamičku a bratříčky, že jim budeš dobrou ……… (nečitelné). Chlapci, mám ještě jedno přání. Jeden z Vás se ujme rodného statku. Ovšem, není to žádná podmínka. Nebudete-li mít chuti, nemusíte. Tím končím, moje nejdražší děti! Líbám Vás v duchu všechny, i s Vaší mamičkou. Buďte šťastni.

Váš milující otec. Vlasti zdar!

Zobrazení: 540