Sedmidenní válka - Těšínsko, leden 1919

Rubrika: Historie Zveřejněno: neděle 1. leden 2023 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Ustroń (16.000 obyvatel), Skoczów (15.000 obyvatel), Jastrzebie (91.000 obyvatel), Bielsko-Biala (170.000 obyvatel)… To jsou názvy měst, která nám dnes téměř nic neříkají. Na rozdíl od měst jako Karviná, Bohumín, Frýdek-Místek, Orlová, Petřvald nebo Třinec. Přitom všechna patří do jednoho regionu. Všechna leží na Těšínsku a patří do Slezska.

Slezsko… Neuralgický bod česko-polských vztahů. Našemu králi Václavu II. se na konci 13. století povedlo část tohoto území připojit k zemím Koruny české, navíc roku 1300 získává i polskou korunu. O mnoho let později toho Jan Lucemburský využívá a při jednání se svým polským protějškem Kazimírem III. mění české nároky na polskou korunu za uznání české svrchovanosti nad Slezskem. A zbývající malý kousek Slezska se daří získat Karlu IV. sňatkem se svou třetí ženou Annou Svídnickou. Celé slezské území se tak stává integrální součástí Koruny české.

A to až do roku 1741, resp. 1742, kdy v rámci bojů o dědictví rakouské ztrácí Marie Terezie nejen území Kladska, ale také většinu Slezska.

Na tomto území spolu žili Moravané, Češi, Šlonzáci, Němci, Poláci, Židé. V podstatě nekomplikované soužití narušil v 19. století vzestup národnostních vášní.

Jen chvíli potom, co utichly oslavy z ukončení Velké války, si národní a státní elity uvědomily, že těch oslav, radování, strhávání rakouských orlic a projevů už bylo dost a je potřeba pracovat. Mimo jiné na co nejrychlejším vymezení státních hranic.

Zakladatelé Československa měli pocit, že z historického pohledu by Těšínsko mělo zůstat i nadále součástí naší republiky. Jenže nově obrozené Polsko (které roku 1795 po trojím dělení mezi Rusko, Prusko a Rakousko úplně zmizelo z map) pochopitelně tenhle pohled nesdílelo. Na rozdíl od Čechy zdůrazňovaného historického práva trvali Poláci na etnickém pohledu a snažili se – ať už šlo o Německo, Ukrajinu, Litvu či Československo (nejen Těšínsko, ale také Orava a Spiš) – urvat, co mohli.

Sčítání lidu z roku 1910 dávalo polské straně do rukou na první pohled silné argumenty. K polštině se coby obcovací řeči hlásilo 54,8 procenta obyvatel, k češtině jen 27,1 procenta a k němčině zbylých 18,1 procenta. Jenže takhle jednoduché to v tomhle regionu nikdy nebylo: mezi Poláky byli totiž zahrnuti i Šlonzáci (Slezané) a naprostá většina z nich spolu s Němci jednoznačně preferovala Československo.

Těšínsko byla tradičně průmyslově vyspělá oblast s množstvím dolů, hutí a železáren. Představovalo tedy významnou zdrojovou základnu s vybudovanou dopravní infrastrukturou. Navíc tudy procházela strategická Bohumínsko-košická dráha. Jako jediná železniční trať spojovala přes Jablunkovský průsmyk české země s východním Slovenskem.

Ihned po rozpadu Rakouska-Uherska na Těšínsku vznikly český Zemský národní výbor pro Slezsko a Polská národní rada pro knížectví těšínské. Český výbor deklaroval území za součást Československa. Naopak polský výbor prohlásil Těšínsko za součást Polska.

Pátého listopadu obě strany uzavřely prozatímní dohodu, podle níž větší část Těšínska připadla polské republice. Obě strany považovaly dohodu za pouhé provizorium, protože po konci války bylo nejdříve ze všeho nutné obnovit těžbu uhlí v tomto regionu. Uhlí mělo v té době cenu zlata. Jenže vláda ve Varšavě považuje místní dohodu za definitivní a konečnou. Koneckonců, je pro ni velmi výhodná. Přitom v úvodu smlouvy se jasně píše, že: „Dohoda nynější má povahu prozatímní a v ničem nepredikuje konečnému rozhraničení teritoriálnímu, které ponechává se v celku k rozhodnutí povolaným činitelům, tj. vládě polské ve Varšavě a vládě české v Praze.“

Vítězné mocnosti a hlavy pomazané mezitím ve Versailles nad mapami Evropy a Afriky dávaly hlavy dohromady a kreslily nové hranice. Kdo dostane německé kolonie v Africe, co s Pobaltím, jak bude vypadat Balkán po rozpadu Osmanské říše, jak to bude ve střední Evropě… Že to všechno bude jen na nějakých dvacet let, v tu chvíli nikdo netuší…

Zatím se Poláci snaží dát všem okolo najevo, že Těšínsko považují za své a nehodlají ho jen tak opustit.

Šestadvacátého ledna mají proběhnout volby do varšavského Sejmu a Poláci se je rozhodli vyhlásit a uspořádat i na Těšínsku. V souvislosti s konáním voleb Polsko v regionu rozmístilo své vojenské jednotky. Československý protest proti konání voleb jako nepřijatelném projevu státní svrchovanosti ve sporném území Poláci odmítli. A aby nikdo nemohl mít žádné pochyby o polské suverenitě nad tímto územím, vypsali tady rovnou odvody do polské armády. Sotva to šlo hodnotit jinak než jako akt nepřímé agrese. Pokud by na něj Československo nereagovalo, znamenalo by to jeho souhlas s polskou svrchovaností ve třech čtvrtinách Těšínska.

Praha se pokouší vyřešit krizi diplomatickými prostředky a ministr zahraničí Edvard Beneš tlačí v Paříži na to, aby spornou oblast obsadila vojska Dohody, tedy vítězné mocnosti. Ve sporném území se zatím vede neurvalá nacionalistická agitace a bitky mezi českými a polskými horníky jsou každodenní realitou.

Termín voleb do Sejmu se blíží. Dohoda se nemá k činu. Ke slovu musí přijít českoslovenští vojáci a jejich zbraně.

V Praze se 16. ledna 1919 sešel ministr národní obrany Václav Klofáč a podplukovník Josef Šnejdárek. Klofáč dal Šnejdárkovi, kapitánovi francouzské cizinecké legie, podplukovníku československé armády, českému vojenskému inspektoru pro severní Moravu a Slezsko a teď nově také vrchnímu veliteli československých vojsk na Těšínsku jasný rozkaz: „Zajistěte Těšínsko pro naši novou republiku!“

Zajistěte Těšínsko pro naši novou republiku!

Generál Šnejdárek na toto setkání o patnáct let později vzpomínal ve své autobiografii: „Dne 16. ledna 1919 jsem byl zavolán do pracovny Václava Klofáče, ministra národní obrany. (…) Ministr Klofáč si stěžoval na jednání Poláků na Těšínsku, že Poláci již zabrali Těšín, Karvinsko-orlovské doly, že zabrali Bohumín a blíží se k Moravské Ostravě. Zakončil těmito slovy: „Takto již nejde dál! Ministerská rada se rozhodla, že jest nutno obsaditi Těšínsko. A hlavně úplně zajistit Bohumínsko-košickou dráhu. Usnesla se, že toto obsazeni provedete vy jako nejvyšší velitel operující armády.“

A Šnejdárek pokračuje: „Toto mé setkání s ministrem a generálním inspektorem bylo podkladem polního tažení, za kterého jsem do desíti dnů zatlačil polského generála Latiníka, dobyl Těšínska, a získal pro republiku uhelné doly miliardové hodnoty.“

Šnejdárek se svými bohatými bojovými zkušenostmi to chtěl nejdříve na místě zkusit podle vlastních slov „bez zbytečných vdov a sirotků, tedy bez krveprolití a střílení“. Nejdříve zkusil lest, byť v poněkud operetním balení. Ale za pokus to stálo. Ze svých podřízených vybral do svého doprovodu Francouze, Angličana, Itala a Čechoameričana (důstojníci Dohody sloužili v čs. armádě do druhé poloviny 20. let) a 23. ledna dopoledne vyrazil z Moravské Ostravy do Těšína za polským velitelem, plukovníkem Franciszkem Ksawery Latinikem. Předstíral, že vede delegaci Dohody a Latinikovi jménem spojeneckého velení nařídil, aby své vojáky stáhl z celého těšínského Slezska.

Latinikovi celá věc přišla podezřelá, odmítl cokoli bez posvěcení nadřízených a debatu uťal s tím, že bude bojovat „do poslední kapky krve“. To Šnejdárkovi imponovalo. Sám se celý život řídil heslem: „Jsem rváč, jsem voják. Rváč a voják patří na frontu. A když fronta nejde za mnou, musím já za ní.“ A tak si do poznámek po jednání s plukovníkem Latinikem připsal: „Byla to odpověď pravého vojáka a vlastence hrdého na slavnou minulost polskou! Latinik  byl  důstojník velmi schopný. (…) Ale nepřátelství bylo zahájeno. To byl počátek tragedie, při níž Čechoslováci a Poláci navzájem prolévali krev.“

Československé síly v Těšínsku sestávaly asi z třech tisíců mužů. Byly tvořeny hlavně zkušenými československými legionáři z Francie a Itálie, ale i vojáky z Olomouce, Šumperka, horskými myslivci z Fryštátu a dvěma dobrovolnickými prapory z Bohumína a Orlové. Další vojenské jednotky podporovaly postup z oblasti severozápadního Slovenska (především italští legionáři). K případným pokračujícím bojům byly připravené i další vojenské útvary.

Polské síly sestávaly z přibližně jednoho tisíce mužů. Jejich vojska však často podporovali i místní, některé prameny mluví až o 6.500 dobrovolnících.

Vojensko-taktická věda předpokládá pro úspěšné zvládnutí akce poměr 3:1 mezi útočníky a obránci. Pouze v tomto případě má útočník šanci zvítězit na bojišti. Tady teorie platila beze zbytku.

Válka o Těšínsko propukla ve čtvrtek 23. ledna 1919, v 13:00 hodin. Hned první den dobyly československé jednotky Bohumín, Petrovice a Šumbark. Nazítří 24. ledna byl Šnejdárek v Karviné a Fryštátě a poté se stočil na jih, na Těšín, který se 27. ledna vzdal bez boje. Ve stejný den padl Třinec. Poražený Latinik ustupoval na východ, ovšem Šnejdárek mu byl v patách.

Třicátého ledna se československý postup zastavil až u města Skoczów. Československým vojskům dorazily další posily, takže se dostala do značné převahy nad polskými jednotkami. Šnejdárek předpokládal, že po úspěšném útoku na Skoczów dojde k úplnému zhroucení polské obrany. Jenže došlo jen k menší přestřelce – samotný útok na polské pozice u Skoczówa se už na nátlak dohodových mocností neuskutečnil. O půlnoci 31. ledna 1919 zastavila československá vojska veškeré bojové akce. Hluboko v polském vnitrozemí, asi čtyřicet kilometrů od československých hranic.

V bojích zahynulo kolem padesáti českých vojáků, 124 jich bylo zraněno. Poláci na tom byli se stovkou mrtvých a 855 zraněnými hůře.

V bojích zahynulo kolem padesáti českých vojáků, 124 jich bylo zraněno. Poláci na tom byli se stovkou mrtvých a 855 zraněnými hůře. Není to málo, ale kdyby obě země mohly nasadit víc vojáků, byl by účet mnohem krutější. Naprostá většina československých legií se stále nestihla vrátit z Francie, Itálie či Ruska a Pilsudski pro změnu potřeboval každou volnou pušku.

Jako v každé válce, tak i tady se najednou vyrojila řada svědectví o údajných válečných zločinech. Českoslovenští vojáci prý dobíjeli raněné, mučili zajatce a popravovali civilisty. Sám Šnejdárek „se těšil“ polské přezdívce Waligura, která u našich severních sousedů značí netvora, který požírá nemluvňata. V každé válce je první obětí pravda. A jako v běžném životě, tak tím spíš ve válce události kynou, bobtnají každým předáním od úst k ústům a žijí vlastním životem. A přetrvávají bez ohledu na pravdu... Jako v každé válce, občas se dějí zvěrstva na obou stranách, nic není černobílé.

I dnes je Šnejdárek pro Poláky ztělesněním všeho zlého. Šnejdárek se během konfliktu stal u protivníka natolik neoblíbenou osobou, že na něj v květnu 1920 v Orlové spáchali dva Poláci neúspěšný bombový atentát. Šnejdárek je i po více než stech letech pro Poláky něco jako červený hadr pro býka. 

Často se zmiňuje případ Cezaryho Hallera, jemuž měly být údajně zaživa vypíchnuty oči. Toto obvinění však absolutně nekoresponduje s výpovědí jak československého, tak polského velitele. Plukovník Latinik ve svých pamětech s názvem Walka o Śląsk Cieszyński w r. 1919 uvádí: „Pozice polských vojsk se stala kritickou teprve večer 26. ledna, kdy život kapitána Hallera ukončila smrtící kulka a jeho rozprášené roty se rozprchly za Vislu.“ Samotný Šnejdárek se ve svých vzpomínkách o celé situaci vyjadřuje následovně: „Byla to ovšem lež. (…) Proto jsem jel ihned poklonit se ostatkům nepřátelského hrdiny, dal jsem jeho tělesné pozůstatky uložit do slušné rakve, nařídil jsem smuteční průvod a dal jsem mrtvého důstojníka dopravit na linii mezi oběma vojsky. Zavolal jsem polské důstojníky. Tam – rakev otevřít, spočítat oči, zjistit, že tělo je neporušené a pietně uložené. Řeči ztichly. Vůbec jsem se snažil nerozšiřovat propast mezi oběma národy.“

Válka trvala sedm dní, rokování o míru další rok a půl.

Válka trvala sedm dní, rokování o míru další rok a půl.

Na začátku roku 1920 vznikla polovojenská organizace Polska Organizacja Wojskowa a její český ekvivalent Občanská obrana. „Dne 9. března vhozen do bytu Burdy v Karviné ruční granát, týž den vhozen granát do bytu fotografa Hucula, 11. března vhozen ruční granát do bytu Jana Šlachty, Josefa Schwarze a Josefa Širokého,“ vzpomínal později člen Zemského národního výboru Ferdinand Pelc na tehdejší realitu. Mrtvé a zbité však měli samozřejmě i Poláci. Stříleli se vojáci, členové vyměřovací komise, četníci...

Zkrátka a dobře, ještě proteklo v řece Olši mnoho a mnoho vody a ještě bylo prolito mnoho krve, než spor definitivně rozsekla mezinárodní arbitráž. Vznikly hranice tak, jak je známe dodnes. Spory o území však trvaly ještě několik desítek let a definitivně se uzavřely až roku 1958 po podepsání mezistátní smlouvy.

Franciszek Ksawery Latinik zemřel v srpnu 1949 v Krakově v pětaosmdesáti letech. Přežil svého vojenského nepřítele o čtyři roky – Josef Šnejdárek umírá 11. května 1945 v marocké Casablance.

Těšínsko, jako historické území české koruny, je dnes rozděleno na východní polskou část (cca 1005 km2, 81 obcí) a západní českou část (cca 1277 km2, 115 obcí). Polská část Těšínska je součástí Slezského vojvodství, česká část je součástí Moravskoslezského kraje, z něhož zaujímá pětinu rozlohy.

Zobrazení: 1387