Duše za moc

Rubrika: Historie Zveřejněno: čtvrtek 1. září 2022 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Každá veliká myšlenka, která zachraňovala lidstvo před úpadkem a zakrněním, musila tvrdě bojovat jako plavec, kterého na dráze k cíli sráží zpětný proud. My říšští a evropští nacionální socialisté nijak se nedivíme, že máme proti sobě ve vlastním národě tlupu zarytých a neúprosných nepřátel. Kdyby tito nesmiřitelní pomýšleli pouze na naši zkázu, nestálo by ani za řeč, co jimi hárá. Bohužel, náš boj se židovskou reakcí peněžnickou a bolševickou je něčím více než pouhým osobním sporem v nazírání na vývoj světa. Zde je také o zítřek českého národa, na kterém právě nám, stoupencům Adolfa Hitlera, velmi záleží. Žil-li dosud český národ uprostřed národa německého a v říšské příslušnosti přes plných tisíc let, pak cílem dnešní naší práce je zajištění české budoucnosti na celé tisíciletí další. Že nám lásku k národu určití vytrvalci upírají, nemůže nás vzrušovat. Soudu dějin se nebojíme. Dá nám určitě za pravdu.

(Emanuel Moravec, O český zítřek, 1943, Orbis – Praha)

V dějinách máme mnoho postav, které jsou z dnešního pohledu brány za kladné či opakem negativní. Ovšem daleko větší počet postav bychom mohli zařadit do kategorie, která by se včlenila mezi ně. Velmi důležité jsou ovšem slova – z dnešního pohledu. Neboť dějiny vidíme pokaždé trochu jinak, dle toho, jaké názorové proudy v současnosti převládají a jaký my máme svůj osobní postoj. A jak se říká, dějiny píší vítězové.

Mezi nepřehlédnutelné postavy československé historie prvoválečné, meziválečné a druhoválečné bezpochyby patří i jméno muže, které je v současnosti nejvíce spojováno s nacisty a s kolaborací – Emanuel Moravec. Jméno, které na začátku své historické cesty znělo kladně, pozitivně, pro vlastenecky, až se z něho stalo téměř synonymum pro zradu a to nejhorší, co v nás může být. Ovšem je takové hodnocení zcela objektivní a můžeme my z dnešní doby pohlížet na takové osoby s takovým despektem? Myslím si, že ano. Můžeme, neboť fakta mluví jasně a pohnutky, které vedly tuto osobu k vystoupení z řad vlastenců a národních patriotů byly zcela zištné. Paradoxem Moravce zůstává jeho bipolární cesta životem, která počínala v legiích a skončila kulkou v hlavě pří útěku v německém voze 5. května 1945.

Legionář, novinář a spisovatel

Abychom pochopili kroky a tudíž i do jisté míry osud Moravce, musíme se zpětně podívat do jeho minulosti. Narozen v Praze v dubnu 1893. Otec Jan byl pražským obchodníkem. Zpočátku byl Emanuel veden jako římský katolík, ale již v osmnácti letech se ukazuje jeho odbojná nálada. Na protest proti Habsburkům tuto církev opouští a pár let poté, v den vypuknutí první světové války je odveden do rakousko-uherské armády. Upadá do ruského zajetí a na svou vlastní žádost roku 1917 nastupuje do československých legií. Účastní se například slavné bitvy u Zborova. Již během války se však pouští do svých prvních literárních prvotin. Ty se týkají především taktiky a vojenství obecně. Této jeho činnosti si všímá i samotný Milan Rastislav Štefánik a na počátku roku 1919 jej přiděluje do politicko-informačního oddělení Ministerstva vojenství na Sibiři. Roku 1920 se vrací, jako čerstvě ženatý, do vlasti, kde začíná další armádní kariéru.

Armáda mu poskytla možnost osobního i profesního růstu. Moravec patří mezi silně ambiciózní jedince se smyslem pro povinnost. Nejprve nastupuje jako zpravodajský důstojník v Užhorodě, ale tato pozice jej moc neuspokojuje. Být tak daleko od centra dění se mu nezamlouvá. Chce dále rozvíjet své schopnosti a znalosti. Proto se stává frekventantem pražské Válečné školy a ještě v průběhu pobytu v ní obdrží hodnost majora. Ostatně Vysoká škola válečná se pro něj stává klíčovou, neboť od roku 1931 zde začíná vyučovat. O pět let později je povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu.

Po celou tuto dobu není jen pouhým vojákem ve službě, či lépe řečeno vysokou šarží, tedy oficírem, ale intenzivně rozvíjí svoji literární a publikační činnost. Ovšem nejedná se o žádného outsidera, který by byl znám jen v úzkém kruhu jako odborník na strategii a vojenství. Jeho články se objevují v takových periodikách, jakým byla Peroutkova Přítomnost, či Lidové noviny. Dostává i novinářská ocenění a začíná svou novou kariéru spisovatele. Vydává knihu Obrana státu a pro velký úspěch následuje i za několik let druhý díl. Je zajímavé, jak dokázal předpovědět charakter následujícího světového konfliktu:

Technika nutí každého, aby se bránil, sociální dynamika dává té obraně smysl. Nemožnost oddělit bojovníky od nebojovníků budí tu strašnou totalitu války, jakou už staletí evropští národové nepoznali.

Taková válka nemůže být rozpoutána pro nějakou fikci. Poněvadž bude hroznější než válka poslední (světová), přinese najisto nové uskupení lidské společnosti, v kterém není vyloučeno, že vezmou za své dnešní řády, jako ve válkách veliké revoluce zašel dynastický a stavovský absolutismus a ve válce světové pohasla liberální anarchie. Také tentokrát proroci příštích způsobů válčení zapomínají mnohdy na stránku sociálně politickou a hledí více k té technicko-operační. (Emanuel Moravec, Obrana státu, V. vydání, 1937)

❞ Taková válka nemůže být rozpoutána pro nějakou fikci. Poněvadž bude hroznější než válka poslední (světová), přinese najisto nové uskupení lidské společnosti...

Celou knihou se táhne tenká červená nit, která upozorňuje na fakt, že pro samostatné Československo je největší hrozbou nacistické Německo. Rovněž v knize upozorňuje na fakt, že válečný konflikt, který hrozí, rozhodně nebude mít krátkého trvání a bude krvavější, než první světová válka. Pojímá i zajímavou teorii o tom, že vyhlášení války nebude probíhat klasickou cestou, ale rychlým napadením protivníka, bez možnosti vyhlásit mobilizaci. Tento problém vyděl především u malých států, které mohou svou nepřipraveností snadno podlehnout a padnout:

Z toho plyne závěr, že malý stát má mít mobilizaci co nejkratší, a nejkratší mobilizace je ta, kde se používá stálého vojska, tedy kde mají již v míru jednotky s válečnými počty. Zde mobilizací je jen několik hodin nutných k vyžádání dopravních prostředků a k vyzvednutí zásob potravin střeliva… (Emanuel Moravec, Obrana státu, V. vydání, 1937)

V podmínkách Československa tato teorie znamenala být neustále připraven na hranicích s Německem, být dobře opevněn a mít rychlé a ověřené informace. Jedině tak je možné čelit silnému a rychlému nepříteli.

Mnichov, Beneš a Masaryk

V meziválečném období patří Emanuel Moravec k výrazným zastáncům a obdivovatelům prezidenta Masaryka a následně i Beneše. Při pohřbu TGM v září 1937 vedl Prahou vojenský průvod a stál u jeho rakve čestnou stráž. Fotografii Masaryka měl i na psacím stole a dost se k němu upínal a obdivoval. Stejný přístup měl i k našemu druhému prezidentovi Edvardu Beneši, ovšem jen do období Mnichovské dohody.

Možná by se lépe hodilo označení Mnichovská zrada. Ostatně tento pojem Moravec používal častěji a má mnohem blíže k tomu, co se dělo. Jen ve stručnosti: jednalo se o dohodu mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu. Byla uzavřena a podepsána 30. září 1938 v Mnichově. Podepsána, jak se říká, o nás bez nás. Při uzavření nebyl přítomen prezident Beneš, který se o dokumentu dovídá zprostředkovaně. Ten se tak dostává do nezávidění hodné role a musí rozhodnout, zda takovou dohodu přijmout, či nikoli. Tato nevděčná role se našemu druhému prezidentovi stala symbolicky osudnou. Na jedné misce vah byla téměř jistá a okamžitá válka s Německem, která by měla na svědomí nedozírné škody na lidských životech i majetku a na druhé misce vah bylo sklonění hlavy a vedení realistické politiky. Naši spojenci – Velká Británie a Francie nás zaprodali Hitlerovi v naivní představě, že se s tím uspokojí a nebude hrozit válečný konflikt. Tragický omyl!

Nikdo však neřekl tolik zdravého o novém vojáku jako president Masaryk. Velikého státníka stále zaměstnává otázka bezpečnosti státu, kterou částečně zajišťuje armáda. Uvažoval mnoho o úkolech armády, o smyslu a významu války, o mravním právu obrany. Tyto myšlenky čas od času vložil do projevu, který pak učinil k vojsku jako jeho vrchní velitel. Tyto projevy, kterých je pěkná řada, jsou vlastně nejopravdovějším a nejpokrokovějším souhrnem zásad moderního vojáka a moderního vojenství. „Mnoho jsem přemýšlel, co je podstatou vojáka,“ praví Masaryk. „Jediným slovem, a to i vy máte vštěpovati mládeži: Člověk má právo se bránit! Nepřijímám názory Tolstého. Ovšem bránit se a ne napadat!“ Podle Masaryka je přímo humanitním požadavkem se bránit. „A jestliže z dvou národů, ze dvou lidí jeden má být poražen, tedy je správnější, aby byl poražen ten, kdo přichází na druhého s úmysly a pohnutkami útočnými.“ (Emanuel Moravec, Projevy presidenta T. G. Masaryka k vojsku, 1929)

Jak z výše uvedeného textu vyplývá, Moravec, jakožto zastánce myšlenek Masaryka nemohl takovou situaci a její řešení vzít za své. Patřil snad k nejhlasitějším odpůrcům podepsání Mnichova a chtěl za každou cenu bránit národ a vlast i za cenu války a padnutí v boji. Stal se z něj nemilosrdný kritik tehdejších západních spojenců Československa. V jeho textech mu musíme dát jednoznačně za pravdu!

„Z cizího se dobře rozdává. To bychom měli připomenout do všech stran. My jsme plnili věrně a nezištně spojenecké smlouvy. Na těchto smlouvách byla vybudována naše strategie. Když jsme je podepisovali, vystupovali jsme jako stát s posvátnými hranicemi. Tehdy nikdo z našich přátel nedával do smlouvy žádnou výhradu, žádný žvanec pro vlka, který má být na chvíli zastaven a nasycen.“

„Dojde-li jednou ke střetnutí třetí říše se Západem, bude Západu hůře, nebude-li na jeho straně Československá republika. I druhé musí být jasné: zmrzačení Československa nemůže odvrátit střetnutí třetí říše se Západem. Tím spíše je uspíší, poněvadž se zvýší síly třetí říše. Nejde dnes o Československou republiku. Jde o to, kdo bude jednou v Evropě řídit.“ 

Krátce po podepsání dohody se účastnil zasedání významných osobností, které diskutovali o možnosti vojenského odporu i přes vládní rozhodnutí. Dokonce byla zvažována myšlenka vojenského převratu, označení Beneše za vlastizrádce a jeho svržení z pozice československého prezidenta. Osobně v těchto dnech dorazil na hrad hned dvakrát. Poprvé byl zcela neohlášen, opustil svou jednotku u Znojma a dá se říci, že vtrhl přímo do kanceláře prezidenta, kde v tu dobu byl i generál Syrový. Moravec chtěl přesvědčit prezidenta o okamžitém vypovězení války, ale generál Syrový jej vyhodil, obvinil z porušení vojenské kázně a vyhrožoval mu i vojenským soudem.

Podruhé se Moravec dostal k prezidentovi Benešovi 2. října, kdy jejich hovor trval asi dvě hodiny. Požadoval vypovězení Mnichovské dohody a ujišťoval Beneše o podpoře ze strany armády i některých vrcholných politiků. Také neuspěl. Ostatně v ten čas již Německo obsazovalo první československá opevnění a zabíralo část našeho tehdejšího státu.

Mnichov 1938 byl pro Moravce obrovským zklamáním a hlavně názorovým mezníkem. Od této doby se stal velkým kritikem Beneše a rovněž zřízení, které do té doby první republika zastávala. Ovšem v očích veřejnosti i armády byl nadále vnímán jako Benešův muž. Trochu paradoxní a trochu nespravedlivé. Byl zbaven všech funkcí, již nemohl pracovat na vojenské škole a v listopadu 1938 byl propuštěn a dán do penze. V těchto chvílích asi bylo zaseto na následné události, jež skončily pádem nacistů.

Abychom však mohli vidět vše v souvislostech, tak se musíme podívat i na soukromý život této osoby našich dějin. Moravec měl tak trochu slabost na mladé ženy (současnou terminologií bychom hovořili o hraně zákona) a také na luxus. Ženatý byl celkem třikrát a rozvody jej stály nemalé finance. Najednou se ocitl v situaci, kterou dlouhou dobu nezažil. Přišel nejen o finance, ale především o postavení. Noviny nechtěly jeho články vydávat a z penze svůj dosavadní životní styl ufinancovat opravdu nemohl.

Národní socialista

Na počátku této Moravcovi krize se zdálo, že chce z republiky odjet. Snad Jižní Amerika, ale k vycestování mu chyběl pas, který bez souhlasu Němců prostě dostat nemohl. Ostatně nacisté o Moravci věděli již dávno. Jeho osobu monitorovali a také moc dobře věděli, že se jedná o osobu zažívající ztrátu morálních hodnot, autorit a znali jeho obdiv k totalitním režimům. Stejně tak věděli o jeho finanční krizi a touze po moci. Nedalo moc práce přesvědčit, aby neopouštěl území Protektorátu. Proč psát a pracovat jinde, když můžete psát a pracovat tady, pro nás… Němce.

Již v červnu 1939 vychází Moravcovi kniha s titulem V úloze mouřenína. V té otevřeně kritizuje Beneše jako zrádce, zlomeného člověka, neschopného staříka a ješitného trpaslíka, kolem kterého se shromáždila židovská grupa. Dále si nebere servítky s Velkou Británií i Francií, které rovněž označil za zrádce a nepřátele československého národa.

Ve svých textech a pravidelných rozhlasových pořadech (které probíhaly až do konce války) již neoznačuje Německo či Hitlera za nepřátele, ale vidí v nich jedinou šanci na budoucnost a přežití národa. Skutečně uvěřil ve světlou budoucnost národního socialismu. Jeho víra byla ještě velmi šikovně podpořena nacistickou finanční pomocí a uznáním z nejvyšších míst. Moravec si našel cestu k samotnému K. H. Frankovi, který jeho práci četl a do jisté míry snad i uznával.

❞ Jiné východisko jako dobrý Čech nevidím. Proto jdu za Adolfem Hitlerem cestou necestou...   

Dá se napsat, že se jednalo o trochu pragmatický názor. Moravec totiž trpěl určitým syndromem mesiášství a byl skálopevně přesvědčen, že on může zachránit český národ. Pokud půjde s Třetí říší, bude cesta klidná a plná prosperity. Neuvědomoval si však, že jej lidé nenávidí a vidí v něm jen nejhoršího kolaboranta s Němci.

Mnoho mudrlantů kritizovalo rasové zásady dnešního Německa. Ale tato válka ukázala jejich správnost. Společný jazyk nedává ještě národ. Rasové spoje jsou nakonec silnější než různost jazyková a než různost názorová. To vidíme dnes na spolupráci kapitalismu s komunismem, která vznikla na podkladě rasovém. Žid-milionář se dohodl se Židem-komisařem, když šlo o boj proti Německu. Zde se nechala plavat demokracie.

(Emanuel Moravec, Válka Židů s Němci, 30. srpna 1941, z knihy Tři roky před mikrofonem)

Ministr s ambicemi

Po nástupu Reinharda Heydricha k moci se stává Emanuel Moravec, na doporučení K. H. Franka, ministrem školství v tehdejší protektorátní vládě. V této době je již plně oddán nacistům a jeho spolupráce výrazně převyšuje jejich očekávání a požadavky.

Lidově řečeno s přetrhne, aby se Němcův zavděčil. V rámci vlády se z něj stává postrach, kterému musí čelit i samotný Emil Hácha. Ostatně na jeho místo si Moravec také dělal ambice a doufal, že se stane protektorátním prezidentem. Vehementně se zapojuje do převýchovy českého národa. Je propagátorem, tvůrcem a strůjcem Kuratoria pro výchovu mládeže, dále Českého svazu pro spolupráci s Němci, České ligy proti bolševismu a dalších organizací. Jeho snaha a ambice byly tak velké, že vyděsily samotné nacisty, kteří raději podpořili v křesle prezidenty Háchu, než toho fanaticky ambiciózního ministra!

Samotný Heydrich měl k Moravcovi následující:

„Porůznu se Češi vyslovili, že Němci nasadili Moravce na ministerstvo jen proto, aby působil rozkladně zevnitř a poskytoval záminku, že si Češi sami přejí zavedení nacionálně socialistických výchovných zásad. Často lze také od Čechů slyšet, že jmenování Moravcovo je horší, než kdyby se byl stal ministrem školství a vedoucím Úřadu lidové osvěty Němec. Povede to prý k úplnému zániku českého školství a české kultury.“

Exilová vláda o působení Moravce měla poměrně dost informací, i když byly na dnešní dobu trochu útržkovité. To, že byl Čech kolaborant v protektorátní vládě a to, že vystupoval takto vehementně, dost poškozovalo pověst Československa v zahraničí. Především naše politiky v Británii a jejich mezinárodní pozici. Proto bylo rozhodnuto o provedení atentátu. Tedy nejen Heydrich, ale i Moravec. K tomuto účelu byla sestavena skupina pod označením TIN s parašutisty Cupalem a Švarcem. Ti nakonec svou roli nedohráli a oba skončili smrtí. Švarc padl v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, Cupala, vypátralo Gestapo na počátku roku 1943.

❞ Bylo rozhodnuto o provedení atentátu. Tedy nejen Heydrich, ale i Moravec. K tomuto účelu byla sestavena skupina pod označením TIN...

Svůj fanatizmus a přesvědčení přenesl i na svou rodinu. Jeho nejstarší syn Igor sloužil v divizi SS Totenkopf – později padl do ruského zajetí a  pár let po válce byl odsouzen k trestu smrti. Mladší syn Jurij bojoval rovněž u wehrmachtu, ale otcovo nadšení rozhodně nesdílel. Po vylodění v Normandii přeběhl ke Spojencům. Nejmladšího syna Pavla dává Moravec do Hitlerjugend. Pavel umírá rok před koncem války jako oběť náletu.

Rychlý konec

Smrt si Moravce nachází 5. května 1945 během Pražského povstání. Nákladnímu vozu, který jej měl dostat do blízkosti K. H. Franka dochází benzín. V tu chvíli je bývalému legionáři a vojákovi vše naprosto jasné. Život ukončil střelou do hlavy. 

Moravec se stal symbolem zrady a kolaborace. A proč nastal takový zvrat? Od legionáře, vlastence, obránce vlasti až k urputnému národnímu socialistovi a poklonkáři nacistů? Těžko říci, ale lidský život není jen černý a bílý. Přesto nemá jednání tohoto člověka omluvy!

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/historik-emanuel-moravec-nebyl-obeti-demokracie-ale-nebezpec/r~3c9c8d108b9e11ea8972ac1f6b220ee8/

https://www.novinky.cz/historie/clanek/emanuel-moravec-z-vlastence-apostol-narodni-zrady-40282130

Zobrazení: 634