Zbrojní průkazy - Malé ohlédnutí do let 1938 – 1961

Rubrika: Historie Zveřejněno: pondělí 1. srpen 2022 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Zbraň. Slovo, které v jednom člověku vyvolá hrůzu a v druhém nadšení.

Zbraň. Věc, která v jednom okamžiku život vezme a v druhém život zachrání.

Zbraň. Předmět, který lidstvo v mnoha podobách provází od samého počátku.

V listopadu minulého roku jsme v našem časopise zveřejnili článek, který shrnul historii držení a nošení zbraní v našich zemích až do roku 1939. Článek je možné nalézt v našem digitálním archivu na adrese ps.mppraha.info. Pojďme na pokračování, což znamená nejen vlastnictví samotných zbraní, ale také historii zbrojních průkazů od zmíněného roku až do začátku šedesátých  let minulého století.

Abychom však nezačínali úplně zprostředka, dovolte nejdříve malé a rychlé ohlédnutí a rekapitulaci. A také předpokládám, že ne každý náš článek četl.

Až do roku 1852 nebylo v tehdejším Rakousku držení a nošení jakýchkoliv zbraní víceméně nijak centrálně regulováno. A pokud už k nějaké dílčí úpravě došlo, pak jen v souvislosti s pytlačením (1726) nebo ze strany měst v souvislosti s veřejnou bezpečností (Vídeň 1754, Praha 1794). A další zajímavá věc: konečně první právní norma, která centrálně upravovala oblast zbraní, tzn. císařský patent z roku 1852 č. 223 (vydán Jeho Apoštolským Veličenstvem Františkem Josefem I.), rozlišovala mimo jiné zbraně nejen na chladné a střelné, ale také na skryté, zákeřné, a tudíž nedovolené. Patent mezi zákeřné zbraně konkrétně zařadil: dvojitě broušené nože, nože s dvěma hroty, stiletty (úzká dýka), nože s trojhrannými čepelemi, terceroly (kapesní pistole do 18 centimetrů délky) nebo trombony (krátké pušky s rozšířeným ústím hlavně, určené zpravidla k vystřelování hromadné střely). Byly to zkrátka a dobře zbraně, které vylučovaly použití zbraně k jinému než násilnému účelu.

Právní stav, kdy držení a nošení zbraní upravoval zmíněný císařský patent, trval s určitými výjimkami až do roku 1949. Těmi výjimkami byly turbulentní roky vzniku a stabilizace naší republiky 1918–1919 a roky jejího ohrožení 1938–1939. A jak jinak... pak v letech 1948-1949.

Zjednodušeně by se dalo říci, že s výše uvedenými výjimkami u nás až do roku 1949 převládal výrazně liberální přístup, který povoloval držení zbraně bez jakýchkoliv náležitostí a podmínek. Určitě však není překvapením, že právo vlastnit zbraň se velmi výrazně omezilo v době okupace a následně po komunistickém převratu. Každá diktatura je vůči majitelům zbraní – jemně řečeno – poněkud „nedůvěřivá“ a proto restriktivní…

Tragický březen 1939… Hned první den okupace, 15. března, bylo vrchním velitelem německé armády vydáno nařízení, jímž se mimo jiné nařizovalo odevzdání všech střelných zbraní. Do dvou týdnů se musely odevzdat všechny střelné zbraně. Všechny, včetně vzduchovek. Brzy však německým okupantům došlo, že v tomto případě přestřelily a objevilo se například upřesnění „vzduchovky vojenského typu“, což znamená opakovačky vzor 35. Účinnost tohoto nařízení skončila 2. srpna 1939. Osoby, které si zbraň, navzdory tomuto nařízení, mohly ponechat, byly v nařízení taxativně vyjmenované.

Trochu dat a čísel: další nařízení z 1. srpna 1939 rozeznává a definuje zbraně střelné, zbraně sečné a úderné a třaskaviny. Zbraně střelné definuje jako zbraně, u nichž se pevné těleso tlakem plynu nebo vzduchu žene hlavní. Zbraně sečné a úderné byly definovány jako zbraně, které jsou svojí povahou určeny přivodit zranění seknutím, úderem nebo bodnutím. Za třaskaviny byly potom považovány „všechny pevné výbušné fabrikáty včetně všech druhů prachu“. Nařízení dále definovalo pojem „skladiště zbraní“, kterým se rozuměl každý soubor více než pěti použití schopných zbraní nebo množství větší než 2 kg třaskaviny nebo 50 ks nábojů, jestliže tyto předměty neslouží nebo nejsou určeny pro výkon povolání, živnostenskou činnost nebo pro jinou činnost na základě úředního povolení.

Nařízení stanovilo povinnost odevzdat zbraně, jejich části, třaskaviny, munici a doklady ke zbraním a třaskavinám do 2 týdnů od vyhlášení tohoto nařízení.

V nařízeních se opakovala jedna důležitá věta: „majitelé pozemností jsou za to odpovědní, že se v obvodu jejich pozemností nenalézají žádné předměty povinné k odevzdání.“ Jedna jediná věta bude v příštích letech rozhodovat o životě a smrti.

Z povinnosti odevzdat zbraně byly taxativně vyjmuty některé skupiny osob, spojené většinou s německou brannou mocí. Například: povinnost okamžitého odevzdání se třeba nevztahovala na orgány a organizace NSDAP. Složky NSDAP nepodléhaly rovněž ohledně sečných a bodných zbraní oznamovací ani odevzdávací povinnosti. Jedinou povinností členů NSDAP bylo mít u sebe služební průkaz.

❞ Složky NSDAP nepodléhaly rovněž ohledně sečných a bodných zbraní oznamovací ani odevzdávací povinnosti...

Z povinnosti odevzdat veškeré zbraně byly dále vyjmuty lovecké zbraně (do pěti kusů) a náboje (do 50 kusů). Dále se nemusely odevzdávat zbraně nepoužitelné, znehodnocené. Držitelé těchto zbraní však měli na základě nařízení z 1. srpna povinnost oznámit tyto zbraně, s uvedením počtu, druhu, ráže a místa úschovy, do 2 týdnů příslušnému Oberlandratu (nejnižší typ úřadu německé okupační správy v Protektorátu Čechy a Morava).

V nařízeních bylo rovněž uvedeno, že se mají okupačním úřadům odevzdat i veškeré sečné a bodné zbraně, považované za zákeřné. V podstatě to byly všechny chladné zbraně, uvedené už v císařském patentu č. 223.

Samozřejmě, že nařízení obsahovala i sankce. V případě úmyslného porušení nařízení se jednalo o trest až pěti let káznice a v lehčích případech vězení. Pokud bylo nařízení porušeno z nedbalosti, měl být uložen trest vězení do výše jednoho roku nebo peněžitá pokuta (případně i oba tyto tresty). Majitelům pozemků, na nichž by byla nalezena zbraň či zbraně, hrozil taktéž trest vězení do jednoho roku nebo peněžitá pokuta. Podstatně přísnější byla úprava trestů, pokud šlo o již zmíněná skladiště zbraní. Zde nařízení ukládalo trest káznice bez uvedení maximální délky trvání a v obzvláště těžkých případech i trest smrti. Pokud se někdo o skladišti zbraní dozvěděl a tuto skutečnost neoznámil, mohl být potom potrestán trestem káznice do pěti let.

Posledním předpisem, který v Protektorátu upravoval držení zbraní a střeliva, bylo Nařízení říšského protektora č. RP 14/40 ze dne 6. května 1940. Toto nařízení podstatně zvýšilo tresty za trestné činy na úseku zbraní a střeliva. Nachází se v bydlišti jakákoliv zbraň? – Smrt!

Mohlo by se zdát, že německým okupantům stačilo jen porovnat evidenci držitelů zbrojních pasů a odevzdaných zbraní. A tady je ten háček! Prvorepubliková evidence totiž zahrnovala držitele zbrojních pasů, nikoliv majitele konkrétních zbraní!

V § 1 zmíněného nařízení bylo stanoveno, že „Smrtí se trestá, kdo úmyslně neoprávněně má v držení střelnou zbraň schopnou použití nebo třaskaviny nebo střelivo. V lehčích případech možno uznati na káznici. Kdo se činu dopustí z nedbalosti, bude potrestán vězením a peněžitou pokutou nebo jedním z těchto trestu.“

Z předpisů vydaných za období Protektorátu a upravujících držení a nošení zbraní je jasně patrné, že sledovaným cílem bylo víceméně úplné odzbrojení českého obyvatelstva, a tedy zamezení jakékoliv protiněmecké ozbrojené činnosti. Vzhledem k tomu, že byly zakázány i vojenské vzduchovky se vzhledem armádních zbraní, pak i zamezení výcviku se zbraní.

Významným prostředkem k prosazování těchto nařízení byl institut odpovědnosti majitele pozemku, který de facto nutil majitele pozemků k aktivnímu působení proti zbraním na svém pozemku. Kdo by riskoval trestní postih, resp. trest smrti, když nařízení vůbec neřešilo, zda majitel nemovitosti o zbraních věděl, nebo nevěděl? Možná jen tzv. Třetí říše nestála o žádné rebelie a revolty ve svém týlu, když jen šest dnů po vydání tohoto nařízení napadla Holandsko, Belgii, Lucembursko a Francii.

Během okupace bylo jen v Praze za nelegální držení zbraně popraveno 118 našich spoluobčanů.

V květnu 1945 se mezi obyvatelstvem pochopitelně objevilo ohromné množství zbraní. Tehdejší národní výbory začaly vydávat prozatímní zbrojní pasy. Hektická doba... Nejdříve Zemský národní výbor vydával povolení na zbraně do ráže 9 mm. Jenže během několika týdnů tahle podmínka padla a nahradila ji jiná: na zbrani nesměla být žádná přejímací vojenská značka jakéhokoliv státu. Proč? Protože mnoho lidí si po 9. květnu z různých skladišť vzalo pistole, revolvery, pušky všech armád, které kdy táhly přes naši zem, a na nichž byly vojenské značky. Z oběhu se tak měly vyloučit vojenské zbraně.

Události z roku 1948 nenechaly nikoho na pochybách, jakým směrem se bude politická situace v Československu ubírat. Bohužel, období oněch několika měsíců není zatím nijak výrazněji zmapováno. Především proto, že od května 1945 až do února 1950 byla oblast zbraňové legislativy regulována jen ministerskými vyhláškami a vládními nařízeními. Ale především různými interními směrnicemi. Interní směrnice sice nemají působit navenek, mnohdy jsou texty těchto předpisů neznámé, ale přesto v určitých dějinných obdobích silně ovlivňují život občanů, kteří se s nimi ani nemohou seznámit.

Podobná represivní opatření měla být „právně legalizována“, a tak 8. října 1949 byl přijat zákon na ochranu lidově demokratického zřízení (č. 231/1948 Sb.). Předpis obsahoval kromě jiného i skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného ozbrojování (§ 29), a sice v tom znění, že „(1) Kdo bez povolení příslušného úřadu, opatří, přechovává nebo někomu přenechá dělo, kulomet, samopal, ruční granát, minomet, plamenomet, bojové plyny nebo látky nebo zbraň (látku) podobné účinnosti anebo součásti, jichž je nezbytně zapotřebí k užití takové zbraně, hromadí nebo rozděluje ruční nebo střelné zbraně, střelivo, třaskaviny, nebo tvoří ozbrojený nebo na vojenský způsob organisovaný sbor, spolek nebo skupinu, anebo je organisuje nebo cvičí vojensky nebo v zacházení se zbraní, bude potrestán pro přečin tuhým vězením od tří měsíců do tří let. (2) Kdo se činu uvedeného v odstavci 1 dopustí v úmyslu podporovati vzbouření, bude potrestán pro zločin těžkým žalářem od jednoho roku do pěti let. (3) Dopustí-li se viník činu uvedeného v odstavci 2 za branné pohotovosti státu nebo v době ozbrojeného napadení republiky anebo je-li tu jiná zvláště přitěžující okolnost, bude potrestán pro zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let“.

Zde je patrná silná inspirace zákonem č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky. Co se týkalo „dovoleného“ ozbrojování, stále platil císařský patent č. 223 z roku 1852. Markantním rozdílem jsou zejména tresty za nedovolené ozbrojování, které však mají v případě zákona z roku 1949 třikrát (!!) vyšší sazbu. A také nejspíš reaguje na chaos v posledních dnech války.  Vždyť kdy jindy by člověka napadlo zmiňovat v zákoně vlastnictví děla, kulometu, granátu…?

Císařský patent platil až do roku 1950. Teprve dva roky po komunistickém převratu vstoupil v účinnost zákon č. 162/1949 Sb., který ho nahradil. Zákon č. 162/1949 Sb. nabyl účinnosti – s jistými výhradami - dnem 1. února 1950.

Co přinesl zákon č. 162/1949 Sb., o zbraních a střelivu, nového? Překvapivě neobsahuje legální definici zbraně, popř. střelné zbraně, ale v § 5 se stále drží několika osvědčených definic a kdy se omezuje pouze na definici nedovolené zbraně a střeliva, přičemž jimi jsou zbraně zákeřné, jako např. pušky nebo dýky v holi, gumové obušky, zabijáky a boxery, zbraně upravené tak, že jejich vzhled lze rozložením nebo jiným způsobem snadno utajit, zbraně, jejichž původní podoba byla změněna k tomu účelu, aby se jimi mohlo způsobit těžší zranění, výbušná zařízení...

Zákon definoval i nedovolené střelivo: náboje s třaskavou střelou a náboje, jejichž střela je upravena tak, že se jimi může nebezpečněji zranit.

Zákon č. 162/1949 Sb. rozlišuje držení zbraně a nošení zbraně, aniž tyto pojmy, ve shodě se zbrojním patentem z roku 1852 (na rozdíl např. od dnešní právní úpravy) jakkoliv definuje, třeba z hlediska uložení zbraně, připravenosti zbraně k okamžitému použití apod. Pro oba tyto režimy také zavedl jednotnou věkovou hranici 18 let. Na druhé straně, pro každý z nich je třeba jiného dokumentu – zbrojního listu pro držení a zbrojního pasu pro nošení.

❞ Naší představou je, že povolení držet zbraň vydával v době nesvobody pouze Sbor národní bezpečnosti, resp. Veřejná bezpečnost. Kdepak...

Naší představou je, že povolení držet zbraň vydával v době nesvobody pouze Sbor národní bezpečnosti, resp. Veřejná bezpečnost. Kdepak, povolení držet střelnou zbraň nebo střelivo mohl občan na základě povolení (zbrojní list) od tehdejšího okresního národního výboru. Tento bylo možno vydat jen, nebylo-li obavy ze zneužití. Zbrojní list nepotřebovaly osoby, které zbraně oprávněně vyráběly, opravovaly nebo s nimi obchodovaly. K držení zbraní sečných, bodných a úderných nebylo třeba povolení. Nesměly však být drženy osobami mladšími 18 let. Byla-li dána obava ze zneužití, mohl okresní národní výbor zakázat určité osobě držení těchto zbraní obecně nebo jejich držení nad určité množství.

A opět narážíme na rozdíl slov „držet“ a „nosit“. Nosit jakoukoliv zbraň nebo střelivo směl pouze ten, komu k tomu bylo okresním národním výborem vydáno povolení (zbrojní pas). Osoba musela prokázat potřebu zbraň nosit a nesměla být dána obava ze zneužití. Oprávnění nosit zbraň se vztahovalo i na střelivo do této zbraně v množství vyznačeném ve zbrojním pase.

Co se týká obou režimů „používání“ zbraní, pak stejně jako dnes, bylo méně závažnou formou (z hlediska vládnoucí skupiny) držení zbraně.

Ačkoliv se to zdá s odstupem času neuvěřitelné, tak zájemce o zbrojní list nemusel pro držení zbraně dokazovat potřebu nosit zbraň a v případě hodného zvláštního zřetele mohl mít dokonce i méně než uvedených 18 let.

Další důležitou věcí však je, jak se zákon aplikoval v praxi… Právo držet a nosit zbraň tehdy získalo vysoce politický nádech.

Již zanedlouho (1961) však vstoupí v platnost vládní vyhláška, která navazuje na zmíněný zákon a výrazně ho upravuje. Kupodivu liberalizuje. A následně pak přichází zákon z roku 1983, který platí až do roku 1996.

Zobrazení: 807