Ivan, go home!

Rubrika: Historie Zveřejněno: pondělí 1. srpen 2022 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Zpráva z tisku: „Obě delegace položily pak věnce na hrob Neznámého vojína." A co na to Neznámý vojín? V čele klaka, pak ctnostné rodiny a náruč chryzantém, černá saka a žena hrdiny pod paží s amantem. Kytky v dlaních a pásky smuteční civí tu před branou. Ulpěl na nich pach síně taneční s bolestí sehranou. Co tady čumíte? Vlezte mi někam! Copak si myslíte, že na to čekám? Co tady civíte? Táhněte domů!

Píseň Karla Kryla – Píseň neznámého vojína zná snad každý. I když autor mohl zamýšlet trochu jiný obsah a rovinu, já osobně bych se nebál vojína přirovnat k československému národu po srpnu 1968. Stav společnosti, který na malý okamžik začal připomínat méně uzavřenou klec z ostnatých drátů, byl zadupán do země na další desetiletí. Přišli „Ivani“ a s nimi období „normalizace“. Normalizace ne pro obyčejné lidi, ale pro kádry. Byly nastoleny staré pořádky, aby se snad někomu nezachtělo svobodného nádechu.

Kryl ve svých písních ovšem neviní jen okupanty samotné, především však hledí s nadějí na všechny lidi, na jejich morálku, a snaží se v nich najít to dobré. Ostatně i čin Jana Palacha, o kterém jsme psali nedávno, byl především činem s apelem na samotnou společnost, aby nepodlehla, aby stav po okupaci nepřijala za svůj a aby nepřestala bojovat s režimem komunistické zlomoci. Zda se jim to povedlo, nechám na uvážení laskavého čtenáře. Máme, jako národ mnoho kladných i záporných vlastností, jen nevím, kam zařadit přizpůsobivost…

O roce 1968 bylo napsáno mnohé. Hodně z nás jej zažili osobně a sami patří mezi pamětníky, kteří by mohli vyprávět a plnit kroniku kolektivní paměti. Vybral jsem způsob, který bych přirovnal ke skleněné mozaice. Každá informace, fakt, výpověď, vzpomínka, fotografie, záznam, článek, obraz… tvoří onen celek mozaiky, který ovšem nemá konce. Každý vnímal situaci jinak, po svém a z jiného úhlu. Zvolil jsem záznamy rozhlasového vysílání Československého rozhlasu a to zcela náhodně. Poté jsem zapátral na Ústav pro studium totalitních režimů a nakonec do Paměti národa. Zde bylo opravdu mnoho střípků z onoho osudného okamžiku osmašedesátého roku.  

Okupace na rozhlasových vlnách

1:55 minut. Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů. Setrvejte u svých přijímačů, za malý okamžik budeme vysílat mimořádně důležitou zprávu. Vážení posluchači, vysíláme zvláštní provolání předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Všemu lidu Československé socialistické republiky – včera, dne 20. srpna 1968 kolem dvacáté třetí hodiny překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa a těchto orgánů. V těchto hodinách zasedalo předsednictvo ÚV Komunistické strany Československa a zabývalo se přípravou čtrnáctého sjezdu strany. Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor. Proto naše armáda, Bezpečnost i Lidové milice nedostali rozkaz k obraně země. Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejenom zásadám vztahu mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva. Všichni vedoucí funkcionáři státu, KSČ i Národní fronty zůstávají ve svých funkcích, do nichž byli jako představitelé lidu a členů svých orgánů zvoleni podle zákonů a jiných norem platných v Československé socialistické republice. Ústavními činiteli je okamžitě svoláváno zasedání Národního shromáždění a Vlády republiky a předsednictvo ÚV KSČ svolává plénum ÚV k projednání vzniklé situace. Podepsáno předsednictvo ÚV KSČ. (Čs. rozhlas – 21. srpen 1968 – 1.55 hod. První ranní zpráva o vstupu vojsk do Československa. Provolání předsednictva Ústředního výboru KSČ)

… které jsou zatím nejtěžší zkouškou pro naši vlast, a každého občana této republiky vám musíme říci, že my, pracovníci Československého rozhlasu, shromážděni tady v budově na Vinohradské třídě v Praze, stojíme zcela za prezidentem republiky, legální vládou a předsednictvem ÚV KSČ včele s Alexandrem Dubčekem… z hlášení se dozvídáme, že kolem budovy ÚV se shromažďují zahraniční jednotky. Ujišťujeme vás, že dokud budeme mít technické prostředky, a máme jich už na mále, splníme svou povinnost a budeme vás informovat o všem, co se děje po obsazení naší republiky jednotkami Varšavské smlouvy a tlumočit rozhodnutí jediné legální vlády a Dubčekova vedení strany, jemuž pořád věříme…

Přátelé, slyšíte nás stále velice střídavě, neboť po prvních slovech hlasatelů vysílačky obvykle zmlknou. Poslední informace říká, že nás slyšíte v Praze a na Brněnsku. Jsme tedy obsazeni. Československý rozhlas se pokoušel vysílat pro vás prohlášení předsednictva krátce před druhou hodinou ranní. Všechny vysílače však byly postupně vyřazovány z provozu. Dosud stále nevíme, kolik z vás tuto informaci zná. Nevíme, zda nás posloucháte právě teď, v tuto chvíli! Pokud ano, rozšiřujte tuto informaci, rozšiřujte prohlášení předsednictva ÚV KSČ. Jsme přesvědčeni, že půjdete ráno normálně do práce, že půjdete do svých zaměstnání a budete se snažit dělat to, co je třeba. Není to jenom výzva, je to prosba, zejména k mladým lidem. Je to v tuto chvíli jediné možné řešení! (Ranní vysílání o situaci rušeno přelety sovětských vojenských letadel).

Posloucháte legální vysílání Československého rozhlasu. Legální proto, že na vlně 210 metrů vysílá špatnou češtinou a špatnou slovenštinou ilegální vysílačka okupantských jednotek, která si říká Vltava. Upozorňujeme posluchače, že s Československým rozhlasem nemá toto vysílání nic společného. Pokud jste na této vlně zachytili informaci, že vedoucí politická místa v naší republice požádala Varšavskou smlouvu o zásah, naše informace se poněkud od těchto odlišují. Poslední zprávu, kterou jsme dostali, bylo prohlášení předsednictva ÚV KSČ všemu lidu Československé socialistické republiky. (Oznámení čs. rozhlasu o vysílači „Vltava“, který je ilegální vysílačkou okupačních vojsk).

Píše nám náš zpravodaj z ostravského rozhlasu, že dnes časně ráno přišli příslušníci sovětské armády do Československého rozhlasu v Ostravě, odebrali všechny klíče od hlasatelen, všechny telefony jsou hluché, že obsadili krajský výbor strany a postupně všechny krajské instituce. Jen dálnopis nenašli a tak ostravská stanice zatím nemůže vysílat, je obsazena. Lidé se shlukují kolem tanků a diskutují s vojáky. (Zpráva o obsazení ostravského rozhlasu).

Přibližně od půl třetí ráno nedělám nic jiného, než že se dívám z oken budovy Československého rozhlasu. Řekli mi, že při jedné vycházce na střechu budovy mne málem zastřelil. Patrně to byl přehmat, protože já opravdu nemám nic proti těm, co jsou dole. Ani nic proti našim, co protestují, ani proti cizím, kdo okupují. Proti nikomu z nich necítím takovou nenávist, aby bylo nutno usilovat o můj život. Střelili po mně, ale nezlobím se. Mám totiž takovou náturu, že vidím v ostřejším a živějším světle to dobré a méně to špatné. Proto vidím jasněji práci našich hasičů a zdravotníků a o mnoho nejasněji a temněji práci střelců, kteří k nám v noci přilétli a zranili již mnoho nevinných lidí. Naši hasiči a zdravotníci naproti tomu již zachránili mnoho nevinných lidí. V obou případech šlo o nevinné lidi. Ale v práci hasičů a zdravotníků však vidím budoucnost. Všichni jsme totiž nevinní lidé a všichni trpíme. Trpíme nevýslovně, protože naše vlast dostala ránu z té strany, ze které jsme je nečekali, nebo lépe řečeno nechtěli čekat. Ze strany našich spojenců z Varšavské smlouvy. A pro naši budoucnost, pro budoucnost nás všech je nesmírně důležité, abychom si byli vědomi naši nevinnosti. Nevím, co přijde, jen tuším. Bojím se procesů, perzekucí, čistek. Bojím se, že se vynoří všichni ti, které naše národy odmítly. Bojím se tiskové kampaně, která bude mít jen jediný úkol -  přesvědčit nás všechny, národy Československa, že jsme všichni vinní… (Úvaha pracovníka rozhlasu, na něhož stříleli).

Několik zpráv ze zahraničních agentur: Polská Tribuna lidu dnes obnovila útoky na Československo, s tím, že v Československu prý pokračují ve své činnosti živly, jejímž cílem je zasévat nedůvěru mezi socialistickými státy. Agentura Reuters vydává stále ohlasy na situaci v Československu a podrobně popisuje okupaci země. V Moskvě reagovali občané na sdělení TASSu o okupaci Československa klidně a jako by se jich to netýkalo. Jugoslávský předseda vlády zkrátí svou návštěvu v Oslo a vrací se zpět. V Londýně se soudí, že prozatím jediným následkem okupace Československa bude odložení návštěvy M. Stuarta do Maďarska, Bulharska a Rumunska, která měla pomoci ke sblížení těchto států s Velkou Británií. Douglas-Home, bývalý předseda vlády řekl, že použití hrubé síly Ruskem vrátilo svět v jediném okamžiku do období studené války…

Právě jsme dostali prohlášení jugoslávského prezidenta Josipa Broze Tita o Československu. Vstup cizích vojenských jednotek do Československa, k němuž došlo, aniž by legitimní vláda této země s tímto postupem souhlasila nebo si ho vyžádala, se nás hluboce dotýká. Suverenita socialistické země byla porušena. Socialistické a pokrokové síly ve světě dostaly těžkou ránu.

Dovolte nám proto teď na chvilku několik osobních postřehů a několik osobních dojmů z dnešního dne. Ulicemi Prahy jel sovětský obrněný vůz a na jeho pancéřové kapotě ležela československá vlajka zbrocená krví. Zeptali jsme se jednoho sovětského vojáka zda ví, v jakém je městě. Odpověděl, že ani neví, že neví vůbec v jaké je zemi, protože už je dlouho na manévrech. Jsou to jen dva nahodilé útržky z atmosféry dnešního dne,
který vstoupí do historie nejen našeho státu, ale Evropy a celého světa.

Stali jsme se obětí slepé síly řízené odkudsi kýmsi, pro cíle, které nechápeme a které nechápe nikdo. Nikdo nechápe, komu prospěje zásah spojeneckých jednotek na území bratrské země, která se nikdy ničím nezpronevěřila… Jistě to někomu prospěje, jinak by se to asi ani nestalo…. Cítíme svoji bolest, bolest starou několik hodin. Jsou lidé, kteří v této chvíli cítí fyzickou bolest. Viděl jsem takové, kteří se s holýma rukama snad pouze s československým praporem v hrsti postavili tanku pětatřicet tun těžkému. Spojenečtí vojáci asi cítí, že se ocitli v jakémsi klamu… tak lze vysvětlit tu nesmyslnou střelbu, které jsme byli svědky. A lidé, kteří se stavějí proti tankům, zajisté zadávají střelbě bezprostřední příčinu. Je v zájmu jich samých. Je v zájmu nás všech, aby to nedělali. Naše síla není v tom, že se umíme postavit beze zbraně tanku, ale my musíme svou sílu prokázat v týdnech, měsících a snad i letech, která nadejdou. Musíme prokázat mravní převahu nejen nad tanky, ale i nad duchem, který dnešní nesmyslnou intervenci zplodil. Musíme prokázat, že jsme se narodili svobodní a že chceme svobodně zemřít. Ne však pod kulkou vystřelenou ze zbraně vojáka, který ani neví, proti jakému lidu střílí, ale zemřít klidně, přirozeně v zemi, která je svobodná a jde svou cestou.

Chronologie začátku konce

00.00 letiště v Ruzyni nesmí přijímat ani odbavovat žádná letadla

00.20 gen. Dzúr vydává rozkaz ponechat všechna vojska v kasárnách, štáby svazů a svazků povolat na pracoviště a neopouštět mírovou posádku, v žádném případě nepoužívat zbraně a poskytnout sovětským vojskům na čs. území všestrannou pomoc

01.30 PÚV KSČ přijalo většinou hlasů proti čtyřem (Bil´ak, Kolder, Rigo, Švestka) prohlášení „Všemu lidu Československé socialistické republiky“

01.30 Československý rozhlas vysílá na stanici Praha a na všech připojených vysílačích upozornění, aby posluchači nevypínali přijímače, probudili své sousedy a vyčkali důležité informace, která se v brzké době objeví ve vysílání

03.00 štáb civilní obrany státu vydává pokyn podřízeným složkám a útvarům zabezpečit klid, neklást odpor opatřením spojeneckých vojsk, zabraňovat incidentům

03.00 v budově předsednictva vlády byli internován sovětskými výsadkáři předseda vlády O. Černík a další

03.00 na letišti v Brně začaly těžké dopravní letouny Antonov An-12 vysazovat příslušníky sovětské 103. gardové vzdušné výsadkové divize

03.30 první sovětské jednotky se objevují na hranicích mezi ČSSR a NSR

04.20 agentura TASS vysílá oficiální prohlášení, že vojska Varšavské smlouvy vstoupila do ČSSR na žádost stranických a státních činitelů. V průběhu dne informace v podobném duchu zveřejňují i sdělovací prostředky ostatních států podílejících se na invazi. Naprostá většina světa včetně komunistických stran většiny států ovšem okupaci odsoudila

05.00 jsou zatčeni čelní představitelé komunistické strany a vlády v čele s A. Dubčekem

07.00 sovětští vojáci v domnění, že útočí na budovu Čs. rozhlasu, rozstříleli fasádu Národního muzea.

07.30 první střet lidí s vojáky u budovy Čs. rozhlasu na Vinohradské třídě. V okolí rozhlasu byli zastřeleni nebo střelbou smrtelně zraněni Vladimír Hnulík, Milan Lamper, Bedřich Řepa, Josef Hanus. Při výbuchu sovětského tanku zahynuli Ivan Laita, Jaroslav Švec, Jaroslav Málek a Jaroslav Novák. Při požáru domů u rozhlasu uhořel Jan Baborovský, po skoku z okna zemřeli Jiří Klapka a Pavel Albert. Nákladní vůz přimáčkl k autobusu Jaroslava Kubeše, Josefa Reichla, Milana Kadlece, Václava Sadílka a Mario Musicha. Nebyly to však jediné oběti 21. srpna v Praze. Nedaleko Prašného mostu byl postřelen Jan Jenšovský, který svým zraněním o několik dní později podlehl. V Černokostelecké ulici na Praze 10 byl tankem sražen Zdeněk Příhoda, ve stejné ulici byl z motocyklu tankem sražen Zdeněk Winter, oba zemřeli. V Mánesově ulici byl smrtelně postřelen Bedřich Řepa a na Karlově náměstí zastřelen Jindřich Krahulec 07.45 Vycházejí zvláštní vydání deníků.

08.30 vojáci obsazují studio Čs. rozhlasu ve Vinohradské třídě

09.00 do kanceláře A. Dubčeka na ÚV přicházejí sovětští důstojníci a příslušníci StB. Příslušník StB Dubčekovi, Kriegelovi, Smrkovskému a Špačkovi oznamuje, že jsou zatčeni jménem revolučního tribunálu, vedeného A. Indrou. Následně jsou odvedeni pryč.

11.00 na náměstí v Liberci vybočil náhle z řady tank č. 314 a prorazil sloupy v podloubí, přičemž se zřítily části dvou domů. Padající zdivo usmrtilo Miroslava Čížka a devět lidí zranilo.

11.00 Při průjezdu vojenských kolon Košicemi došlo ke střetu s obyvatelstvem. Zastřeleni, nebo smrtelně zraněni byli Michal Hamrák, Jozef Kolesár, Ján László, Ladislav Martoník, Ivan Schmiedt, Ján Hatala a Bartolomej Horváth. V Rožňave zachycen tankem a přitlačen na stěnu domu Štefan Ciberaj. Při převozu do nemocnice zraněním podlehl.

12.00 v Praze probíhá generální stávka

12.00 Dubček, Smrkovský a Kriegel odvezeni ve dvou obrněných transportérech na ruzyňské letiště

12.00 šest zemí (Kanada, Dánsko, Francie, Paraguay, Velká Británie, USA) požaduje svolání Rady bezpečnosti OSN

16.00 L. Svoboda přijímá na Pražském hradě vedoucí představitele příznivců invaze. Jejich návrh na utvoření dělnicko-rolnické vlády odmítl a další jednání podmínil poradami s ostatními členy ÚV KSČ a legální vládou

16.00 Jozef Levák si na náměstí ve Zvolenu lehl do cesty koloně sovětských obrněných vozidel s cílem zabránit jim v další jízdě. Velitel přesto vydal povel pokračovat vpřed a tank J. Leváka přejel

19.00 vláda vydává prohlášení „Všemu lidu Československa“ odsuzující invazi.

19.00 VB hlásí, že Celenou ulicí jde velký průvod na Staroměstské náměstí. V čele šli mladí lidé se zakrvácenou státní vlajkou

22.30 pronesl prezident republiky L. Svoboda v Čs. rozhlase projev, v němž uvedl, jaké úsilí během dne vyvíjel a jak mu to současné podmínky dovolily. Se členy delegace Národního shromáždění a se členy vlády jednal o naléhavých problémech obnovy normálního života v zemi a zajištění její integrity.

23.30 se v New Yorku schází Rada bezpečnosti OSN, která jedná o situaci v ČSSR (17.30 místního času)

23.40 Čtyři tanky obsazují rohy Václavského náměstí, ulice Politických vězňů a Opletalovy ulice. Před budovou ČTK zastavuje deset vozů s okupanty, kteří následně obsazují všechna pracoviště, vypínají dálnopis a zakazují zvedat telefony. Na zaměstnance agentury hodinu míří samopaly

24.00 V Ústí nad Labem utrpěl smrtelné zranění Petr Fridrich, který se ještě v noci pokusil vlastním tělem zastavit sovětské tanky projíždějící městem

24.00 Čs. rozhlasu předána výzva vojenského velitele Prahy gen. I. Velička o zákazu vycházení od 22.00 do 05.00

Pohledem uniformy

Výpovědí z tohoto období z řad civilistů a politiků je a bylo mnoho. Ovšem mne zaujaly dvě výpovědi vojáků, kteří stáli na opačných stranách. Jeden velel tankové divizi, která k nám 21. srpna vtrhla a druhý byl z řad naší československé armády. Krátké ukázky naznačují to, že sami okupující vojáci nechápali proč, a kam mají jet a kdo je jejich nepřítel. Druhá výpověď nám ukazuje charakter, kterých moc nebylo.

 „Před překročením hranice v Lubawce následovalo další zastavení a ukázalo se, že já podporučík Wrona mám jet v čele celé 11. drážďanské tankové divize společně s mapou s vyznačenou trasou. Cíl nebyl vyznačen, dostával jsem postupně díly mapy v měřítku 1:100 000, dva archy slepené k sobě, a když cesta na nich skončila, dostal jsem další archy s trasou. Vůbec jsem nevěděl, kam jedu. Pohybovali jsme se rychlostí 20 kilometrů za hodinu a mých pět středních tanků T-55M jelo v noci po československém území.“ (O půlnoci 21. srpna 1968 překročil hranice v čele 11. tankové divize, Paměť národa, podplukovník v.v. Henryk Wrona)

„Když jsem prohlásil, že je to okupace, a protože jsem měl na starosti deset tisíc vojáků. Když toto někdo veřejně prohlásí, a dokonce jezdí a vojákům to vytrubuje. Tak si mě zavolali na ministerstvo, kde mi řekli: ,Máš možnost to odvolat, tady si sedni, tady máš papír, odvolej to a tady nám napiš, kdo byl proti vstupu sovětských vojsk.‘ Já odpověděl: ,To já si nemůžu pamatovat.‘ Já jsem byl proti vstupu, proto jsem vyloučený. ,Tak nic neodvoláš?‘ - ,Ne!‘ Tak jsem odešel, protože pro mě to je okupace.“ (Nucený odchod z armády po okupaci, Paměť národa, Vratislav Pech (Samson)).

Pravda odvěká

Na začátku zazněla slova z písně Karla Kryla. Na závěr by mohla zaznít jiný text, tentokrát od Richarda Müllera – Co bolo, bolo: Aj keď niekoho to možno zlostí, nedá sa dlho žiť z minulosti. Stále však platí pravda odveká, že práve minulosť robí človeka. Na včerajšku sa nič zmeniť nedá a zajtra ráno znovu sadáš do torpéda. Čo bolo, bolo... Ivan je nevinnny…

Ano, co bylo, bylo a nedá se s tím nic udělat. Více než nenávist a slepé papouškování tisíckrát omletých notorických pravd, by bylo na místě usmíření. Pokud bychom jej dávno přijali, dokázali odpustit a pochopit i ty druhé, tak by se nic z toho, co plní současná média nestalo. A jak řekl Václav Havel v kongresu USA v roce 1990 – „Často slyším otázku, jak nám Spojené státy mohou dnes pomoci. Má odpověď je paradoxní, jako ostatně celý můj život: nejvíc nám pomůžete, když pomůžete Sovětskému svazu na jeho sice nezvratné, ale přesto nesmírně komplikované cestě k demokracii“. Zbytek nechám na laskavém čtenáři.

Vážený Leonide Iljiči, 

s vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí se na Vás obracíme s následujícím prohlášením. Náš v podstatě zdravý polednový demokratický proces, náprava chyb a nedostatků minulosti i celkové politické řízení společnosti se vymykají postupně ústřednímu výboru strany z rukou. Tisk, rozhlas a televize, které jsou prakticky v rukou pravicových sil, ovlivnily veřejné mínění natolik, že se do politického života naší země začínají nyní bez odporu veřejnosti zapojovat živly nepřátelské straně. Rozněcují vlnu nacionalismu a šovinismu a vyvolávají antikomunistickou a protisovětskou psychózu. 

Náš kolektiv – vedení strany – se dopustil řady chyb. Nedokázali jsme správně obhájit a realizovat marxisticko-leninské normy stranického života, především principy demokratického centralismu. Vedení strany už není dále schopno úspěšně se hájit před útoky proti socialismu, není s to organizovat proti pravicovým silám ani ideologický, ani politický odpor. Sama existence socialismu v naší zemi je ohrožena. Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi jsou nyní už do značné míry ochromeny. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat. 

V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce. 

Uvědomujeme si, že pro KSSS a SSSR by tento poslední krok k ochraně socialismu v ČSSR nebyl snadný. Proto budeme ze všech sil bojovat vlastními prostředky. V případě, že by však naše síly a prostředky byly vyčerpány nebo nepřinesly pozitivní výsledky, považujte toto naše prohlášení za naléhavou prosbu a žádost o vaši akci a všestrannou pomoc. Vzhledem ke složitosti a nebezpečnosti vývoje situace v naší zemi vás žádáme o maximální utajení tohoto našeho prohlášení. Z tohoto důvodu píšeme osobně přímo Vám v ruštině. 

Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasil Biľak

Zobrazení: 1026