Boje za stát, který neexistuje

Rubrika: Historie Zveřejněno: úterý 1. březen 2022 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Třetího února roku 1888 v obci Domoradice u Vysokého Mýta přichází v rodině Svátkových na svět človíček, chlapec, který dostává jméno Josef. Učení mu jde dobře, maturuje na vysokomýtském gymnáziu, poté odchází do Vídně na vojenskou kadetní školu.

V šestadvaceti letech rukuje do války na ruskou frontu. Padá do zajetí a roku 1916 vstupuje do jednotek českých a slovenských dobrovolníků. Ve vojenské hierarchii stoupá výš a výš. Do vlasti se vrací roku 1920 už jako podplukovník a velitel pluku. Josef Svátek a ostatní legionáři tehdy bojovali za stát, který ještě neexistuje.

Vojenskou uniformu obléká i po dvacet let první republiky. Studuje válečnou školu, slouží v několika posádkách. V roce 1930 si mění křestní jméno na Oleg. Od roku 1935 velí vojenské divizi v Užhorodě na Podkarpatské Rusi.

Závěr roku 1938 a začátek roku následujícího máme spojený s mnichovskou dohodou a nepokoji na německých hranicích. Ale k šarvátkám, přestřelkám a nepokojům docházelo nejen tam.   

K regulérním vojenským přestřelkám docházelo třeba i na jižních hranicích Slovenska a Podkarpatské Rusi. Běžně docházelo k průnikům maďarské armády na československé území, protože Maďarsko si nárokovalo území, které  republika nebyla ochotna postoupit. Žádná dvoustranná jednání mezi Maďarským královstvím a Československem ke kompromisu nevedla a situaci tak rozsekla až vídeňská arbitráž 2. listopadu za aktivní účasti Itálie a Německa. Na základě této arbitráže získali Maďaři rozlehlé území jižního a jihovýchodního Slovenska a jihozápadní části Podkarpatské Rusi. Československo přišlo o 12.000 km2 (přibližná rozloha Středočeského kraje). Do maďarského záboru se dostala i města Mukačevo a Užhorod. Co nezmohla armáda, zvládla nakonec politika.

Novým hlavním městem se stal Chust, ale vzhledem k maďarskému územnímu záboru byl od zbytku republiky prakticky izolován. Heslo „Od Jasiny do Aše - republika je naše!“ přestalo platit.

Pohraniční rozmíšky a útoky polských záškodníků, maďarských horthyovců či ukrajinských sičovců na Podkarpatské Rusi nabývaly na síle. Maďaři a Poláci se ani nesnažili skrývat přání mít společnou hranici. Maďaři třeba obsadili počátkem ledna 1939 v rozporu s vídeňskou arbitráží obec Rozvegovo, která měla zůstat Československu. Po tvrdých pouličních bojích, ve kterých došlo i k nasazení dělostřelectva a obrněné techniky, však dokázaly jednotky generála Svátka Maďary z Rozvegova vytlačit.

Střety provázela mimořádná krutost. Maďaři při nich často brutálně dobíjeli zraněné Čechoslováky, ti naopak v několika případech zastřelili zajaté maďarské diverzanty bez soudu.

Z Československa, jediného demokratického státu ve střední Evropě, toho zbývalo už jen málo.  Z hospodářského hlediska se jednalo o celkem neživotaschopný stát. Během několika týdnů přišel o více než 40.000 km2 (polovina dnešního Česka), pohraniční průmysl, strategické železnice… Na délku měřil 900 kilometrů, ale na šířku jen necelých sto kilometrů. Dlouhá jitrnice uprostřed Evropy nemohla dlouho přežít a nedala se ani smysluplně bránit. Na tuhle jitrnici si zuby i drápy brousili všichni sousedé.

V polovině března roku 1939 události opět eskalují a dávají se do pohybu… Přichází tragické a závěrečné vyvrcholení…

Hitler dává ultimátum Josefu Tisovi, že pokud Slovensko nevyhlásí samostatnost, obsadí jeho jednotky vedle Čech a Moravy také Pováží, a zbytek Slovenska bude rozdělen mezi Maďarsko a Polsko. Slovensko se mělo rozhodnout do 12:00 hodin. Sněm Slovenské země vyhlásil samostatnost Slovenska sedm minut po vypršení ultimáta, 14. března ve 12:07 hodin.

Čtrnáctého března musí naši vojáci bojovat na dvou frontách. Naše jednotky odrážejí zuřivé útoky maďarské armády, která v šest hodin ráno toho dne překročila jižní hranice. A v ten den také vyvolali ukrajinští sičovci v Chustu povstání, které bylo během dne potlačeno a několik předních sičovců zatčeno. Přesto je druhý den vyhlášena samostatnost Podkarpatské Rusi, země si volí nový název Karpatská Ukrajina.

❞ Naše jednotky odrážejí zuřivé útoky maďarské armády, která v šest hodin ráno toho dne překročila jižní hranice...

Jednotky československé armády rozmístěné na Podkarpatské Rusi nepředstavovaly příliš velkou sílu. V oblasti se nacházela neúplná 12. pěší divize pod velením brigádního generála Olega Svátka. Sem byly začleněny dva pěší pluky, pěší pluk 36 a pěší pluk 45, navíc na polovičních mírových stavech. Dále dva pluky tzv. útočné vozby, kdy obránci Podkarpatské Rusi tak měli k dispozici nevelký počet lehkých tanků, lehkých obrněných automobilů a zastaralých středních obrněných automobilů. Dále tady byly dva prapory Stráže obrany státu, rozmístěné u státní hranice po jednotlivých družstvech. Sosáci, jak se jim také říkalo, byli vlastně už z principu první na ráně. Jako pohraniční jednotky měly zadržet první nápor nepřítele, než nastoupí armáda.

Čechoslováci na řadě míst útoky maďarské přesily na nějaký čas zastavili a někde dokonce přešli do protiútoku. Svatkovi vojáci bojovali proti Maďarům na Podkarpatské Rusi ještě tři dny po obsazení Čech, Moravy a Slezska německými nacisty. Teprve poté, co k nim dorazily konkrétní zprávy o nové situaci a vyhlášení Slovenského štátu, se začali stahovat a zajišťovat ústupové cesty pro evakuaci českých a slovenských civilistů. Za civilisty ustupovali vojáci a příslušníci Stráže obrany státu.

Nemělo smysl bránit území proti maďarskému útoku, ale stačilo vést pouze obranné ústupové boje do doby, než se odtamtud stihnou evakuovat civilisté české a slovenské národnosti. A tento úkol vlastně už formálně neexistující československé ozbrojené složky pod Svátkovým velením splnily příkladně. Nesložili zbraně, nevzdali se, bojovali za stát, který už neexistoval.

Ústup probíhal ve třech směrech. První směr vedl na Slovensko, z Humenného pak už Češi pokračovali vlaky do Protektorátu. Druhý ústupový směr představovalo Rumunsko. Jejich další cesta vedla vlaky přes Jugoslávii a bývalé Rakousko. A konečně malá část vojáků ustoupila přes Polsko.

Poslední československá jednotka opustila Podkarpatskou Rus v ranních hodinách 18. března. Naše celkové ztráty na tamním bojišti ve dnech 14. až 18. března 1939 se odhadují na 40 padlých a 100 až 120 zraněných. K nim musíme připočítat dalších 30 mužů, kteří padli při obraně Podkarpatské Rusi v neklidné době od září 1938 do zahájení maďarské invaze.

Oleg Svátek se po návratu do Protektorátu zapojuje do odbojové organizace bývalých vojáků, do tzv. Obrany národa. Nakonec je zatčen a v rámci prvního stanného práva dne 1. října 1941 ve svých třiapadesáti letech zastřelen v kasárnách v Ruzyni. Za republiku, která už – ještě neexistovala,  položil život.

Zobrazení: 900