Nenechejte z nás udělat blázny
Psát o činu Jana Palacha není rozhodně snadné. Téměř každý v naší středoevropské společnosti ví, kdo byl a co udělal. Mnozí z nás mají i jasnou představu proč. Téma můžete uchopit z pohledu historie a psát fakta, jak události šly za sebou, nebo můžete celou událost pojmout spíše jako úvahu a filozofii s prvky křesťanské víry. Dovolte mi, abych tyto pohledy zkombinoval a zaměřil se i na další osoby, které v lednu 1969 hrály nemalou úlohu. Osoby, jako pan farář Jakub S. Trojan, který měl smuteční řeč při pohřbu, nebo pan Olbram Zoubek, autor posmrtné masky Jana Palacha. Rovněž zde hraje svoji roli i pan Tomáš Halík.
Psát jen o Janu Palachovi by bylo ovšem krajně neuctivé. Neuctivé k lidem, jako byli následovníky první pochodně, Josef Hlavatý či Jan Zajíc. Studenti, kteří si vzali život po vzoru Palacha dne 25. února 1969 – tedy na den výročí komunistického puče 1948.
Maminko, tatínku, bratře, sestřičko!
Až budete číst tento dopis, budu už mrtev nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. Želbohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem ho snad zajistím lepší. Znám cenu života a vím, že je to to nejdražší. Ale já hodně chci pro vás, pro všechny, a proto musím hodně platit. Po mém činu nepodléhejte malomyslnosti, ať se Jacek učí víc a Martička taky. Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje. Je mi líto, že už nikdy neuvidím vás ani to, co jsem měl tak rád. Odpusťte, že jsem se s vámi tolik hádal. Nenechejte ze mě udělat blázna.
Pozdravujte kluky, řeku a les.
(dopis na rozloučenou s rodinou od Jana Zajíce)
Nemůžeme dávat na misku vah jejich činy a psát o tom, že jeden byl významnější a druhý snad méně. Sebeobětování se pro druhé je tím morálně nejvyšším, co lze učinit. Bohužel se však můžeme i dnes setkat s názory, že se jednalo jen o sebevraždy jednotlivců. I v době po vpádu sovětských vojsk se našlo mnoho křesťansky smýšlejících, kteří nejen Jany odsuzovali jako sebevrahy. A jak ve své úvaze Pochodeň svědomí píše Tomáš Halík: Argumentoval jsem jim slovy G. K. Chestertona: Sebevrah je člověk, který pohrdá životem, zatímco mučedník je ten, který pohrdá smrtí… S velkým zadostiučiněním jsem pak přijal slova biskupa Tomáška, kardinála Berana a samotného papeže Pavla VI., kteří s plným porozuměním ocenili mravní hodnotu Janovy oběti.
Vzhledem k tomu, že se naše národy octly na pokraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem:
Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni, se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň.
Naše požadavky jsou: 1) Okamžité zrušení cenzury, 2) Zákaz rozšiřování „Zpráv“.
Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969 a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou, vzplanou další pochodně.
Pochodeň č. 1. (dopis Jana Palacha, který byl nalezen v jeho tašce na Václavském náměstí)
Zpráva o činu Jana Palacha (16. ledna 1969)
Městská správa Veřejné bezpečnosti v Praze sděluje, že dnes kolem patnácté hodiny se na Václavském náměstí těžce popálil jedenadvacetiletý J. P., student Filosofické fakulty. Polil se dosud neznámou hořlavinou, zapálil na sobě oděv a přivodil si těžké popáleniny. Rychlým zákrokem dispečera Dopravního podniku byl oheň na studentu uhašen a záchranná služba ho odvezla do nemocnice k ošetření. Motiv činu se vyšetřuje.
Část rozhovoru s dispečerem Dopravních podniků panem Jaroslavem Špírkem, který pomáhal uhasit hořícího Palacha (leden 1969).
Vy jistě nikdy nezapomenete na ten okamžik. Jak se to stalo? Jistě, je mi padesát devět let a ještě jsem takový případ nezažil, neviděl… abych viděl hořícího člověka… Když jsem stál, jak je Dům potravin, tam máme takovou naši budku, do které jsem si něco odkládal. Vtom, za těma autama, vyběhl mladý člověk v jednom plameni a běžel kolem mě po chodníku. Běžel směrem na Vinohradskou třídu a já měl dojem, že říká, hoďte na mě kabát… tak jsem rychle sundal svůj a snažil jsem se k němu přiblížit. Chvílemi se mi to dařilo, ale plameny jsem nemohl pořád uhasit… Doběhl na přechod a poté směrem k fontáně a tam klesl k zemi. Zůstal ležet, plameny stále šlehaly, a přesto jsem se na něj vrhnul a hasil… ty plameny jsme skryli… Pak dorazili ostatní lidé, kteří mě pomohli. A slyšel jste, že by něco mluvil? To jsem se nedozvěděl… páč jsem ihned běžel pro tu záchranku… objednat nějakou záchrannou stanici, ale mezitím, než jsem ji sehnal, tak už tady jedna byla… naložili jsme jej na nosítka a já jsem jel jako s ním… já vedle postiženého seděl. Viděl jsem, že je jako pořád při vědomí, tak jsem se ho zeptal: Prosím Vás, jak se Vám to stalo? A on mi řekl: Já jsem si to udělal sám. Viděl jsem, že mluví těžce, že je v šoku, takovej šokovanej, tak jsem mu ukázal posuňkem, aby již mlčel… Nebudeme o tom mluvit.
❞ Doběhl na přechod a poté směrem k fontáně a tam klesl k zemi. Zůstal ležet, plameny stále šlehaly...
Abych navázal na slova Jaroslava Špírka – měli bychom o tom mluvit. A lidé to také dělali. Takový čin byl i pro samotné vedení strany něčím opravdu silným, co zaskočilo. Řešit letáky, nápisy po zdech či hospodské řeči je něco jiného, než řešit dobrovolnou smrt jako protest. Protest v samotném srdci Prahy a na očích každého československého (a nejen jeho) občana. Někdy se mylně uvádí důvod, proč to udělal. Jan se neupálil na protest proti vpádu cizích vojsk, i když to byl samozřejmě zásadní moment. Jan se upálil na protest proti důsledkům okupace, které se začaly pozvolna objevovat. Režim začal utahovat řemeny a dusil tak poslední zbytky pražského jara.
Část rozhovoru MUDr. Zdeňky Kmuníčkové s Janem Palachem (17. ledna 1969), ležícím na plastické chirurgii v Praze.
Tak Honziku, kdy sis to udělal? Ve čtvrtek? Ano… Proč sis to udělal? Chtěl jsem vyjádřit nesouhlas s tím, co se děje… a vzbudit lidi. Vzbudit lidi si chtěl a vyjádřit nesouhlas s tím, co se děje… a s čím konkrétně? Zapálit se… Zapálit se… Vy jste se tak dohodli s někym? Jo… S kým? No, tak to už je moje věc. Já vím, že jo, ale je vás víc? Je… No, a jak to je, jak to bylo? Co… Mě si říkal před chvílí, že vás bude víc. To si nejsem vědom… je možný, že nás bude víc. A všichni to udělají, tak jako ty? To já nevím. A nevíš, kolik vás bude? Nevim. A myslíš si, že to pomůže? Nevim. A co říkáš tomu, nebolí to strašně, není to strašný… neměli by toho ti druhý nechat, myslíš, že v tom mají pokračovat? Bolí to, ale… Hus taky zemřel na hranici. A vy jste všichni rozhodnutí taky takhle? To záleží na situaci… No dobře, a kdy přestanete, co se musí stát? Až bude zrušena cenzura. A co ještě. Zákaz rozšiřování zpráv. Když to bude, tak přestanou? Ano…
Začínají se psát řádky nové doby a historie. Čin sebeupálení dostává zcela nový a hlubší rozměr, než jen záchrana zbytků socialismu s lidskou tváří, zbytků pražského jara a toho, kdo bude u vesla moci. Zda to budou reformisté, či pochlebovači promoskevského směru. V tuto chvíli šlo (jak píše Tomáš Halík) o mravní páteř národa. Páteř, která by se neměla ohnout ve jménu svého vlastního blaha, spokojenosti a prosperity. Páteř, kterou nakonec ohnula naprostá většina národa, protože „musela“.
Posmrtná maska
Zpráva o zdravotním stavu Jana Palacha ze dne 18. ledna 1969
Zdravotní stav studenta Jana Palacha zůstává i nadále velice vážný. Podle informací MUDr. Radko Vrabce z oddělení pro léčbu popálenin na klinice plastické chirurgie v Praze jsou jeho zranění těžko slučitelná se životem.
Co bylo každému jasné, ale nevyřčené, se stalo skutečností. Jan Palach umírá v neděli 19. ledna 1969 v půl čtvrté odpoledne. Zpráva o smrti proletí celou republikou a rozhodně se nezastaví na hranicích, jak by si mnozí přáli. Pochodeň na chvíli dohořela.
„Jan Palach byl světýlko v bažinách. Když zemřel, tak jsem běhal po bytě a přemýšlel, jak budu žít dál. Zdálo se mi, že tak jako postaru se žít nedá. A napadlo mě, jak bych mohl ten čin ještě znásobit. Že umím něco, co umí málokdo, a to snímat z lidských tváří masky. A že bych mohl tuto svoji znalost použít pro Jana Palacha.” (Olbram Zoubek, Paměť národa / Čas plyne, ale jeho čin čisté lásky bude navždy povzbuzením / MARKÉTA BERNATT-RESZCZYŃSKÁ)
Podle svých slov se Olbram Zoubek také zachoval. Díky známému se dostává do budovy soudního lékařství na Albertově a zde snímá, hned dvakrát, posmrtnou masku. Z jedné hned vyrábí odlitek a ten nese studentům, kteří na protest drží pod sochou sv. Václava hladovku. Z další masky vzniká bronzový odlitek rovnou v pěti kopiích. Například jednu si ponechává autor a jednu věnuje paní Palachové.
Osud a jeho cesty jsou velmi spletité. Pan Zoubek v době smrti Palacha ještě neví, že jsou vzdálení příbuzní. Jeho tatínek byl bratrancem Palachovy maminky. Vytváří nejen posmrtnou masku, ale i bronzovou desku na hrob, kterou osazuje začátkem června 1969. To už však ozubená kola normalizace pevně zapadají do sebe a hned za několik dní jsou vyzváni k odstranění náhrobku.
„Asi za čtyři roky z tetičky vynutili souhlas, aby byl vykopanej, zpopelněnej a převezenej do Všetat, ona podlehla. V novinách stálo, že se tak stalo na přání rodiny, ale to je nesmysl, bylo to na vynucený souhlas rodiny.” (Olbram Zoubek, Paměť národa / Čas plyne, ale jeho čin čisté lásky bude navždy povzbuzením / MARKÉTA BERNATT-RESZCZYŃSKÁ)
Pohřeb a čin čisté lásky
Pohřeb Jana Palacha se konal 25. ledna 1969 na Olšanských hřbitovech. Ze smutečního aktu se stává národní protest proti pokračující okupaci. Tichý protest. Průvod čítající desítky tisíc lidí se pomalu vine z Václavského náměstí, tedy z místa upálení, až na náměstí Krasnoarmějců (dnešní náměstí Jana Palacha). Rozloučení tehdy vedl evangelický farář Jakub Schwarz Trojan.
Ten z pohledu křesťana prožíval již jednou zmiňované rozpolcení z Palachova činu. Bude pohřbívat sebevraha, nebo toho, kdo položil život pro druhé a sebeobětoval se? Faráře Trojana požádala o evangelický obřad maminka Jana Palacha, neboť pravidelně navštěvovala jeho bohoslužby nedaleko Všetat.
„Čas poplyne a paměť může vyhasínat. Ale jsem přesvědčen, že čin jeho čisté lásky bude už navždy povzbuzením lidem unaveným, slabým, bude výzvou k naději. On bude naším lepším já, zdrojem nové odvahy stát na poznané pravdě a nikdy nepřestat bojovat o takové vztahy mezi lidmi, v nichž by takových obětí nebylo více třeba.“ (úryvek ze smuteční řeči faráře Trojana)
Čin čisté lásky. Mnozí však viděli jeho oběť jako zbytečnou a přehnanou. Upálit se a v bolestech umírat jen pro tuto společnost? Mělo a má to vůbec význam?
„Já nevím, já jako humanista, já mám pocit... Já si toho činu nesmírně vážím, nesmírně vážím. Ale potom, když se člověk dívá zpětně, jestli ten čin byl adekvátní, jestli opravdu obětovat život za český lidi, který si to nezasloužej – bohužel, bohužel. Ale je mi to moc líto: Zajíc a všichni ti ostatní. Ale oni chtěli ty lidi vyburcovat a mám pocit, že se jim to nepodařilo. Vždyť vidíte – teď taky – jak je vyburcujete? Naštěstí teda ty hlavně mladý lidi, což je senzační, já na těch demonstracích vidím teď samý mladý lidi a chovají se úplně senzačně – tak v ně věřím, že ten vývoj oni udrží. Kdežto tenkrát to nebylo, to nešlo. Protože ti studenti byli zastrašení tím přepadením, těmi vojsky, a dospělí se začali bát. Začali se bát. Oni zažili ty padesátý léta a vzpomněli si na to, jak to můžou teda velice odnést. Ale hlavně, že to odnášely i děti jejich. Protože po tom osmašedesátým potom, jak byly ty prověrky, tak to bylo přesně jak ty padesátý léta: zákaz studia, vyhazov z práce – jak ty dospělí nebo potom i ty děti z tý školy. To je hrozný. Přesto tam byl jeden takový okamžik, a to byl Palachův pohřeb, kdy najednou v ulicích bylo tři sta tisíc lidí. Ano, to bylo úchvatný, ale byli to ty mladý. Tam moc těch starších... výjimečně, ale většina těch studentů. Protože se obětoval jejich kolega, tak měli takovou tu studentskou soudržnost, že chtěli ukázat, že jim to není jedno.“ (Paměť národa, MUDr. Karel Stanslický, Názor na sebeoběť Jana Palacha)
❞ On svou oběť přinesl vědomě a svobodně – a skrze ni zaznívalo poselství nekonečně podstatnější, než bylo to, které stačil načrtnout v dopisu na rozloučenou...
Palach byl obětí v jiném smyslu, než byli obětí okupace civilisté, kteří zahynuli v srpnových dnech. On svou oběť přinesl vědomě a svobodně – a skrze ni zaznívalo poselství nekonečně podstatnější, než bylo to, které stačil načrtnout v dopisu na rozloučenou. Když člověk druhému a pro druhého něco dává, „obětuje“ – třeba čas nebo peníze –, ukazuje mu, že si ho váží víc než té hodnoty, které se tímto darem vzdává. Jan Palach nám ukázal, že si nás váží víc než svého vlastního života. Že mu jde o to, abychom se nezkřivili – a cení si toho (a nás, naší lidské důstojnosti) víc než svého přežití. (Tomáš Halík, Pochodeň svědomí)
Podívejme se však i na druhou stranu barikády:
Poslanec Vilém Nový o Janu Palachovi (20. února 1969)
No a teď k tomu Palachovi, soudruzi. Tak tady těch otázek je velmi mnoho. Soudruzi, já zcela otevřeně řeknu, že ten případ Palacha, jakkoliv tragický, souvisí s určitou činností, která je u nás vyvíjena. Protože není náhodou, že k takovým případům, nebo podobným případům, dochází zpravidla tehdy, když zasedá Ústřední výbor strany a když se rozhoduje o nějakých pozitivních řešení. Směrem k normalizaci a směrem k uklidnění… Já osobně jsem přesvědčen, že není náhoda, že den před konáním ústředního výboru se konala ta schůze studentů v parku Julia Fučíka, kde také vystoupil ten Pachman, mimo jiné… patnáctého, soudruzi, ta schůze byla… a šestnáctého, právě když jsme seděli ve Španělském sále Pražského hradu, ohlásil předseda, že se stala celá ta událost s Pachmanem. A všechno, co potom následovalo, zejména ten ohlas, co měl zahraniční tisk, nám nepřátelský tisk, ukazuje o tom, že to nebyl žádný sólový čin, že to tady bylo záměrně organizováno… organizováno tak, aby byla pozornost veřejnosti odvrácena od řešení pozitivních věcí… aby byla společnost držena pod bodem varu, aby byly nervy lidí neustále napjaté a aby nedošlo k nějaké konsolidaci u nás…
Nebyli první
Palach ovšem nebyl první živou pochodní oné doby reagující na události ve střední Evropě. Před ním provedl podobný čin Ryszard Siwiec v Polsku, jehož čin byl obrovskou manifestací a protestem, neboť jej provedl přímo před statisíci lidmi, včetně vedení polské komunistické strany při celostátních dožínkách na varšavském stadiónu Desetiletí. Polil se rozpouštědlem a křičel, že protestuje proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Bohužel si jej valná část lidí na stadionu nevšimla a tak se podařilo tajné policii tento čin utajit. Těžko říci, zda měl Jan Palach takové informace a o činu věděl.
Pokud se podíváme na Václavské náměstí, k soše sv. Václava a dalších patronů české země, tak kousek od něj najdeme pomník nejen Palachovi, ale také Janu Zajíci. Ten je velmi často označován za pochodeň číslo dvě, ale ono tomu tak nebylo. Den po smrti Jana Palacha se totiž polévá hořlavinou Josef Hlavatý v Plzni u pomníku našeho prvního československého prezidenta. Tento čin rovněž vyvolal šok, ale záhy byl zpochybněn, neboť důvody prý nebyly politické, ale osobní.
Dle dobové zprávy ministerstva vnitra bylo na našem území v období od 16. ledna do 31. ledna 1969 zaznamenáno celkem deset pokusů o sebeupálení. Ovšem pokud se podíváme na delší časový úsek, tak do dubna téhož roku se hovoří celkem o 26 pokusech, z nichž 7 skončilo smrtí.
Stále živé
Dlouhou dobu jsem přemýšlel nad samotným závěrem textu. Měl by být zajímavý a snadno zapamatovatelný. Ale nakonec jsem se dostal k myšlence, že čin Jana Palacha a dalších byl natolik silný a jasný, že nepotřebuje žádnou vznosnou tečku. Snad jen apel, abychom nezapomněli. Aby čas nerozprášil paměť tohoto národa, paměť, která má své temné i světlé stránky. Pokud nezapomeneme, budou lidské pochodně stále živé.
Zobrazení: 1595
Jsem ráda, že jste si našli cestu k našemu časopisu MP Praha Pražskému strážníkovi. Přinášíme Vám informace nejen z prostředí naší organizace, ale také z oblasti kultury, historie, sportu a dalších. Věřím, že články budou pro Vás přínosné a zajímavé.
Irena Seifertová
šéfredaktorka