Nejen Jan Opletal...

Rubrika: Historie Zveřejněno: pondělí 1. listopad 2021 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Bylo už celkem pozdě, měl jsem za sebou poměrně náročný den ve škole. Hodně přednášek, cvičení a potom jsem do večera dělal laborky z anatomie. Nebyl jsem v prvním ročníku, abych plašil u každého termínu, ale chtěl jsem mít všechno, jak se lidově říká, v kupě. Nerad jsem před sebou tlačil něco nesplněného. Otec mi vždycky říkal, abych to nedělal. Celý život dřel na poli a ze mě chtěl mít doktora. Byl na mě pyšný, že jsem se dostal na Karlovu univerzitu a já ho rozhodně nechtěl zklamat. Snažil jsem se usnout, ale nějak mne únava nechtěla pustit konečně do sladkého spánku. Malinko jsem se převaloval na posteli. Byl už podzim a já měl na sobě teplejší spodní prádlo, abych nenastydl. Tak trochu jsem na to trpěl, jako dědictví po matce.

Okolí koleje bylo celkem klidné, zvláště v tuto noční dobu. Nevím, jestli se v posledním období dalo mluvit o klidu, když probíhaly ty demonstrace a Němci měli na všechny z nás pěkný vztek. Táta mi psal dopis, abych nikam nechodil, že důležitý je vystudovat a nemít žádný arest, ale znáte to. Mladá, horkokrevná hlava. Nemohli jsme s dalšími kamarády jen přihlížet, takže na státní svátek založení Československa jsme do ulic prostě museli. Nakonec z toho bylo obrovské pozdvižení. Vojenská auta, střelba a mrtví… Okupanti ukázali svou „lidskou“ tvář!

Když se mi konečně podařilo trochu zabrat, tak mne vyrušilo dění před kolejí. Slyšel jsem hlasy a dunivé motory vojenských nákladních aut. Nejprve jsem si myslel, že projíždí kolona německých vojáků někam na cvičení či do kasáren, ale ta auta se zastavila u nás a už se nehnula. Pamatuji si křik, jak česky, tak německy… všude se začalo svítit a všichni na koleji museli ven. Vyběhl jsem jen v těch podvlíkačkách a teplejším svetru, který jsem si rychle přehodil přes sebe, abych byl v teple… mnozí vybíhali ven jen v nočních košilích a ponožkách. Kolem kolejí stála vojenská auta, ze kterých vyskakovali vojáci s puškami a samopaly. Vedle nich procházela německá policie… jeden policajt si mne pořád prohlížel, chodil dokola a měl v ruce nějaké papíry… vždy se chodil poradit s jiným a odškrtával si nějaký seznam. Nejprve jsem si myslel, že přijeli dělat šťáru kvůli někomu či nějakým letákům, kterých se v poslední době objevily mraky, ale pak mi došlo, že ty seznamy jsou plné jmen, desítek jmen, stovek jmen… a některá byla tučně podtržená! Moc se s námi nemazali, ale to ostatně víte sami, jak to dopadlo. V lepším případě jste nuceně pracovali v táboře, a pokud jste měli štěstí a sílu, tak jste to přežili. Jiní měli mnohem horší osud! Nešlo si nevšimnout, že ti vojáci měli na přilbách a uniformách dva blesky.



Okupace – slovo, které má český národ, bohužel, hluboko zaryté pod kůži. Je to možná osud menších národů být neustále pod tlakem těch větších, rozpínavých a méně chápavých. Okupace – slovo, které máme z minulého století spojené především s příjezdem německých a sovětských vojsk. V jednom případě nás zaprodaly západní velmoci v čele s Francií a Velkou Británií, v druhém případě se jeden svaz a další vazalové rozhodli, že náš národ nemá právo na sebeurčení a svou svobodu si představuje až moc volně a bez uzdy. Ostatně za svobodu druhých padlo v dějinách snad nejvíce obětí. A jak se píše: Svoboda jedněch je vyvážena smrtí druhých. A ne jinak tomu bylo i v době Protektorátu Čechy a Morava, v době po březnu 1939.

Když se řekne 17. listopad, a záměrně neuvedeme rok, mnoho lidí, především mladších ročníků, vám hned dodá rok 1989 – tedy sametovou revoluci. Možná, že si ani řada z nás již neuvědomuje, proč začal převrat u nás v právě tento den, co se stalo kdysi tak důležitého, aby taková událost nedala zapomenout po desítky let a stálo si ji neustále připomínat i demonstrovat.

Po uzavření mnichovské dohody na konci září 1938, kdy velká část našeho příhraničního území s velkou částí německy mluvících obyvatel připadla třetí říši a po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava z března následujícího roku nebyla náklonost českého obyvatelstva k Němcům zrovna na „pozitivní úrovni“. Nevole s okupací se projevovala nejrůznějším způsobem – nejčastěji v kinech, kdy se do povinných německých týdeníků usilovně kašlalo, kýchalo, vstávalo a jinak rušilo. Obrovskou morální podporou se tehdy stal rozhlas a zpívání národních písní. K silnějšímu odporu prozatím nedošlo. To se však mělo změnit s příchodem 28. října 1939, kdy se začaly plánovat demonstrace proti okupující velmoci, která v té době již zahájila útokem na našeho severního souseda nejbrutálnější válku v dějinách!

28. říjen 1939   

To, že má být demonstrace u příležitosti oslavy státního svátku, bylo veřejným tajemstvím. Protektorátní vládě i nacistům bylo jasné, že k něčemu musí a má dojít. Ostatně několik týdnů předtím vycházela celá řada letáků, která se snažila obyvatelstvo informovat a povzbudit. Na přípravách se podílela nejen organizace národního odboje, ale také ilegální KSČ – ta prosazovala masivní stávky, demonstrace a bojkot práce. Naopak národní odboj se držel spíše při zemi a chtěl nenásilnou a tichou vzpomínku.

Aby se zabránilo případným demonstracím, byl 28. říjen prohlášen za všední den. Stávky byly prohlášeny za sabotáže a ten, kdo se nedostaví na své pracoviště, bude považován za nepřítele, odbojáře a hrozí mu tvrdé tresty, v krajním případě i smrt. Jen z těchto opatření je naprosto jasné, že nacisté se stávek a demonstrací velmi obávali a nebrali je na lehkou váhu.

❞ Stávky byly prohlášeny za sabotáže a ten, kdo se nedostaví na své pracoviště, bude považován za nepřítele, odbojáře a hrozí mu tvrdé tresty, v krajním případě i smrt...

Nakonec se symbolem oslavy založení Československého samostatného státu staly stužky v národních barvách. Celé protesty začaly poměrně spontánně. Již během dopoledne se tvořily na Václavském a Staroměstském náměstí hloučky lidí (nejednalo se převážně o studenty, ale o dělníky a další profese) a docházelo k prvním potyčkám s Němci.  

„Tak jsme se z koleje s kolegy okolo třetí vypravili do ulic. To už bylo rušno. Když jsme tam po té třetí přišli, tak Václavák už byl plný lidí. Protestovalo se proti Němcům, volali jsme, Ať žije Československá republika, ať žije prezident Beneš!‘ Také se volalo, Ať žije Stalin!‘, protože bylo říkáno, že jenom Sovětský svaz se nám v roce 1938 chystal pomoct. Bylo to velmi dramatické a emotivní. Já to tehdy prožíval skutečně velmi a pamatuju si, jaká to byla povzbuzující událost. Být v tom davu a volat ta hesla proti nacistům, proti okupantům. Česká policie na koních nás vytlačovala z Václavského náměstí do těch postranních ulic. Já jsem byl vytlačován s tím davem do Vodičkovy ulice. Ulice byla plná a mezi námi na nás řvali policajti: ,Pokračujte ven z centra!‘ A my jsme na to odpovídali: ,Ano, pokračujem, ať žije Československá republika!‘ Nakonec viděla německá policie a německé vedení, pražské gestapo, že česká policie není schopná udělat pořádek, tak poslali vpodvečer, už potmě, německou policii na motorkách, tříkolkách, pěší, kteří začali do davu střílet. Bylo to napínavé a my se snažili dostat se z toho centra pryč. Z dosahu střel. Když jsem se pak vrátil večer, tak jsem postrádal několik kamarádů, kteří nepřišli. Nevrátili se a já s napětím čekal, co je s nimi. Pak jsme se na koleji dozvěděli, že náš kolega Jan Opletal, který byl členem studentské samosprávy, byl postřelen a že je v nemocnici na Karlově náměstí. S napětím jsme sledovali, jak to s ním dopadne, ale přes všechno úsilí profesora Jiráska, který se snažil ho se svým kolektivem zachránit, Opletal umřel.“ (Paměť národa, Ladislav Bém)



Během odpoledních hodin se ozbrojené složky pokusily několikrát vyklidit Václavské náměstí, ale podařilo se jim to až po šesté hodině odpolední. Celou situaci to však neřešilo – nepokoje se přelily do dalších míst – Karlovo náměstí, Masarykovo nádraží či Vinohrady, kde se lidé zdržovali až do večerních hodin. Ovšem neprotestovala jen Praha. Například v Ostravě se sešlo neuvěřitelných 12 000 osob a v Třebové 3 000. Lidé ve městech i na vesnicích nosili naše vlajky a zpívaly hymnu.

A výsledek protestů? Dva zastřelení, patnáct těžce zraněných a skoro čtyři stovky zadržených. Nejvyšší daň zaplatil student medicíny Jan Opletal a dělník Václav Sedláček. Ten umírá na místě, zatímco Jan Opletal až o několik dní později v nemocnici.

❞ A výsledek protestů? Dva zastřelení, patnáct těžce zraněných a skoro čtyři stovky zadržených...

„Po maturitě v roce 38, to bylo po těch bouřlivých mnichovských událostech, to byl tenkrát začátek školy posunut, tuším, že o patnáct dní. Poté jsem prožíval v Praze 15. březen, 17. listopad, pohřeb Jana Opletala, osobně. Já jsem totiž bydlel v Hlávkově koleji právě na patře, kde bydlel o pár dveří dál Opletal. On už končil studia medicínská a on měl einschlick, jednolůžkový pokoj. To mívali studenti, kteří končili studium, ty jednolůžkové pokoje. My fuksové, kteří byli v nižších ročnících, těm se říkalo fuksové, tak ty měli dvojlůžkové pokoje. Opletal byl Moravák, velmi sympatický, tak jsme spolu komunikovali. Když jsme přišli po prázdninách, tak říkal: ,Jo, hoši, já bydlel s nějakým Jihočechem Fatkou, to byl velmi nábožný študent, chodil každou neděli do kostela svatého Ignáce.‘ Tak on říkal: ,Hoši, já vám o té Praze musím taky něco říct. Vy jste přišli z vesnic, tak abyste se tady nepropadli do nějakého podsvětí velkoměstského, pražského.‘ Tak v tomhle ohledu byl Opletal dobrý a také jako kamarád velmi dobrý.“ (Paměť národa, Ladislav Bém)

Češi ukázali svou sílu, odhodlanost a houževnatost. A i když se nám může zdát obětí a postřelených dost, tak Berlín byl rozhodně jiného názoru.  Hitler zuřil a vyhrožoval použitím síly a zbraní, dokonce chtěl zrušit „autonomii“ a povolat obrněné divize. Pokud by k podobným demonstracím došlo, bude odpověď mnohem, mnohem tvrdší! Bohužel jeho slova na sebe nenechala dlouho čekat. Musíme si uvědomit, že tyto protesty byly největším odporem vůči nacistům za druhé světové války (odhady se pohybují v rozmezí padesát až sto tisíc demonstrantů!). Na žádném jiném území okupovaném Německem se takový masivní odpor v podobě demonstrací neobjevil. Jako „poslední kapka“ pro Hitlera se uvádí fakt, že byl napaden během protestů řidič samotného K. H. Franka (státní tajemník, vyšší velitel SS a policie, pozn. autora).

❞ Na žádném jiném území okupovaném Německem se takový masivní odpor v podobě demonstrací neobjevil...

Pohřeb manifestem

Student Opletal podlehl následkům střelného zranění 11. listopadu 1939. Výstřel přišel náhodně od neznámého střelce, zřejmě z civilního revolveru. Pohřeb studenta medicíny se uskutečnil čtyři dny po jeho smrti. Bylo jasné, že se nebude jednat o komorní akci jen s příbuznými, ale že dojde k manifestu a opět k dalším nepokojům. Vzhledem k původu Jana Opletala, byl pohřeb a smuteční průvod v Praze, ale poté byly jeho ostatky odvezeny do rodné Lhoty nad Moravou. Tento převoz se děl již velmi zrychleně kvůli sílícímu napětí.

Po pohřbu následovala další demonstrace a protesty, střety s nacisty a další zatýkání. 15. listopad se tak stal smutnou předehrou ještě smutnějšího hlavního dějství.

„Tehdy jsem chodil do jídelny do Strakovy akademie. Tam jsem se dozvěděl, že bude pohřeb studenta Opletala. Konal se ráno 15. listopadu. Sešlo se nás tam několik tisíc. Když jeho rakev odvezli na Moravu, tak se celý ten ohromný dav rozhodl, že se půjde na demonstraci proti okupaci do města. To Němce překvapilo, poněvadž neměli dost informací. Snažila se nás zadržet česká policie, která si ale počínala opatrně, takže neměli šanci ten obrovský průvod zastavit. Prošli jsme Vodičkovou ulicí. Lidé mávali, tramvaje nejezdily. Chvíli se zdálo, že nastala svoboda. Bohužel to byl omyl. Němci se brzy vzpamatovali. Část průvodu, která se dostala až na Staroměstské náměstí, byla přepadena oddíly SS, které přijely v nákladních vozech. Začalo zatýkání. Mně se naštěstí podařilo utéct do kostela, kde jsem se ukryl.“ (Paměť národa, Doc. MUDr. Josef Andrýs)



„Vyndávali rakev a chtěli ji předat do pohřebního auta, aby se to odvezlo na Hanou. Tak při tom předávání začali studenti zpívat národní hymnu, tak se zpívalo Kde domov můj. Všichni stáli v pozoru, a když Kde domov můj skončilo, tak studenti začali zpívat Nad Tatrú sa blýská, což už byl politický čin, protože Slovensko už byl tenkrát samostatný štát, to už nebyla součást naší hymny, a zpívat Nad Tatrú sa blýská, to znamenalo, že považují i tu druhou část za součást hymny a že se situací, kdy bylo Československo rozděleno, nesouhlasí. Tak se nejvyšší policejní úředník obrátil k davu studentů, zvedl ruku a zakřičel: ,Přestaňte!‘ Ale študenti zpívali dál. Tak zase znovu: ‚Přestaňte!‘ A študenti zase zpívali, načež on udělal takové gesto, že takhle sepnul ruce a říkal: ,Prosím vás, přestaňte.‘ Tak to utichalo, až to utichlo.“ (Paměť národa, MUDr. Jiří Bořucký)

Berlín rozhodl o velmi přísném trestu a disciplinárním potrestání hlavních aktérů – tedy studentů! Krátce před půlnocí 16. listopadu vtrhly jednotky SS a německé policie na vysokoškolské koleje v Praze, Brně a v Příbrami (zde sídlila Vysoká škola báňská). Byli zatýkáni jak studenti, tak členové pedagogického sboru. Nacisté vybrali 1200 studentů, kteří byly deportováni do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, a na Ruzyni bylo téměř okamžitě popraveno devět představitelů studentských organizací – Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert.

„Ti, kteří bydleli na kolejích a měli již devatenáct let, byli odvezeni do koncentračních táborů. Celkem se studenty v Brně to bylo tisíc dvě stě studentů. Já jsem také bydlel na koleji. Zažil jsem noční přepadení SS oddíly do velké společenské místnosti. Všichni jsme tam museli stát od čtyř hodin ráno do odpoledne. Teprve tehdy rozhodli, že budou propuštěni studenti, kterým nebylo devatenáct let, a cizinci. My jsme tedy mohli odejít, ale ostatní byli odvezeni do Německa.“…  (Paměť národa, Doc. MUDr. Josef Andrýs)

Následně 17. listopadu vychází vyhláška říšského protektora Konstantina von Neuratha o uzavření českých vysokých škol na dobu tří let. O možnost studovat tak přichází více než 15 tisíc studentů, skoro tisíc profesorů a docentů a téměř čtyři stovky dalších pedagogů! Tímto krokem si Berlín zajistil útlum činnosti české inteligence a elity, ze které by mohlo časem přijít další povstání a odboj. Řada studentů pak byla nedobrovolně deportována do Německa na nucené práce například do strojírenského či zbrojního průmyslu.

Sachsenhausen

A jak vypadal osud oněch 1 200 studentů?

„Byl první marš na pracovní komando. První zimu nás nechali na barácích, byli jsme stále pod dohledem těch SS. Občas přišli a dělali jsme takzvaný tělocvik, což bylo skákání dřepů s předpaženýma rukama, válení se po cestě, klus sem, klus zpátky. V březnu nás, studentské bloky, poslali na práci. Já jsem byl přidělen k jednomu z nejhorších komand, které se jmenovalo Klinkerwerk, to byla výstavba doku a fabriky na výrobu cihel na kanále nedaleko tábora. Tam pochodovalo každý den dva tisíce až tři tisíce vězňů pod silnými strážemi se vždy napřaženými puškami nebo automaty. Poprvé, co jsem šel, tak nejednou, bylo to v březnu, cesta rozblácená, na levé straně byl ten kanál, na pravé byl jedlový mladý les do výšky deseti metrů, začaly ty stráže řvát: ,Hier legen!‘ Já jsem nevěděl co, ale viděl jsem, jak všichni padají na tu cestu, tak jsem rychle padnul a viděl jsem, jak přede mnou vyběhl jeden vězeň do toho lesa. Myslel si, že se v tom lese ztratí a zachrání. Samozřejmě oni, jak nás měli na cestě, tak toho vězně viděli, paf, paf. Namířili, zastřelili. Aufstehen! A šlo se dál na komando pracovat.“ (Paměť národa, Ladislav Bém)

Sachsenhausen byl koncentrační tábor nedaleko hlavního města třetí říše. Původně se počítalo s počtem vězňů kolem deseti tisíc, ale postupem světové války se toto číslo vyšplhalo až k neuvěřitelnému sedminásobku. Pro české studenty naštěstí Sachsenhausen nepatřil do kategorie vyhlazovacích táborů typu Osvětim. Proto zde nebyl ani vysoký počet židovských obyvatel – ti byli právě deportováni do druhé kategorie táborů. Neznamenalo to však jiné zacházení či nějaké úlevy. Vězni byli nuceni pracovat v nelidských podmínkách, bez stravy a lékařského ošetření. Často se stávali obětmi lékařských experimentů a pokusů. I v tomto táboře byla umístěna plynová komora.

❞ Vězni byli nuceni pracovat v nelidských podmínkách, bez stravy a lékařského ošetření. Často se stávali obětmi lékařských experimentů a pokusů...

Původně bylo řečeno zatčeným studentům, že jdou na převýchovu, ale realita byla trochu jiná. Nakonec převážná část zatčených byla propuštěna na konci roku 1942 a zbytek v lednu následujícího. Uvádí se, že útrapy koncentračního tábora nepřežilo téměř čtyřicet studentů.

Tři roky nestačily

Uzavření vysokých škol z roku 1939 opravdu netrvalo avizované tři roky. Následné otevření proběhlo až po válce. Sice v období války u nás fungovaly čtyři vysoké německé školy, ale ty byly posléze dekretem prezidenta Beneše zrušeny a zneplatněny. Všem osobám byly rovněž zneplatněny veškeré tituly na nich získané.

Dva roky po listopadových událostech (tedy roku 1941) byl v Londýně vyhlášen 17. listopad Mezinárodním dnem studenstva. Ostatně se jedná o jediný mezinárodní svátek, jež má počátek na našem území. Takže až budeme chtít odpověď na otázku, co se stalo 17. listopadu u nás, tak nezapomeňme začít pěkně od začátku. Již jen z úcty k oněm mnoha padlým.

Zobrazení: 711