Zbrojní průkazy - Malé ohlédnutí do minulosti

Rubrika: Historie Zveřejněno: pondělí 1. listopad 2021 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Zbraň. Slovo, které v jednom člověku vyvolá hrůzu a v druhém nadšení.

Věc, která v jednom okamžiku život vezme a v druhém život zachrání. Předmět, který lidstvo v mnoha podobách provází od samého počátku.

Kdoví, který náš praprapředek vzal do ruky kámen. Kdoví, který náš praprapředek si z obyčejného ulomeného klacku udělal oštěp. Kdoví, který náš praprapředek si z mohutné větve udělal kyj. A nebyl by to homo sapiens, aby brzy nezjistil, že se všechny zbraně dají použít nejen k ulovení kořisti a obstarání potravy, ale také k uhájení teritoria a obraně kmene před nepřáteli. Zkrátka a dobře, člověk velmi brzy zjistil, že zbraň se dá použít i proti svému živočišnému druhu.

Přeskočme dobu kyjů, oštěpů, kopí, praků, luků a kuší. Pojďme rovnou ke střelným zbraním.

Střelný prach se v Evropě objevil ve třináctém století. O něco později už se objevily první dílny na výrobu střelných zbraní. Kromě jiného to znamenalo zánik rytířů jako středověkých bojovníků a na scénu se derou žoldnéři. V našich zemích se začnou objevovat ve velkém v období husitských válek.

Co překvapuje? Že se celkem nikdo nepozastavuje nad zbraněmi mezi lidem obecným. Že nikdo nereguluje držení a nošení zbraní.  Kdo má peníze, může si zajít k puškaři a koupit si jakoukoliv zbraň.

Pokud vrchnost jevila snad nějaké snahy o regulaci zbraní, pak jen v jiné souvislosti. A tou bylo pytláctví. Snahy regulovat lov pomocí právních předpisů jsou i v našich podmínkách velmi starého data, na přelomu 17. a 18. století byly poměry v lovectví pevně stanoveny. Přestože lov patří mezi nejstarší způsoby lidské obživy, společenská elita si ho uzurpovala jako své exkluzivní právo, čímž zavdala podnět ke vzniku ilegálního lovu – pytláctví. Činnost pytláků je úzce propojena s vlastnictvím a používáním zbraní. Císař v roce 1726 přikročil k vydání patentu proti pytláctví, kde stanovil velice přísné tresty za neoprávněný lov. Pytlačící tuláci měli být potrestáni vypálením cejchu WR (Wilddieb – pytlák, Revers) a vypovězeni ze země, domácím pytlákům měl být vypálen cejch W (Wilddieb) a měli být posláni na nucené práce. V případě recidivy hrozila tulákům smrt, ostatním pytlákům až dvanáctiletý pobyt na galejích. Pokud došlo při zadržení pytláka k poranění či zabití lesního personálu, viník stanul před hrdelním soudem.

❞ V případě recidivy hrozila tulákům smrt, ostatním pytlákům až dvanáctiletý pobyt na galejích...

Patent císařovny Marie Terezie z února 1754 se zabývá otázkou veřejné bezpečnosti ve Vídni a v souvislosti s tím také právní ochranou příslušníků Rumorwache (městská hlídka). Rumorwache byla založena již roku 1650 a de facto to byla vídeňská městská policie. Patent upravil nakládání se zbraněmi civilním osobám, jakož i zhotovování určitých zbraní řemeslníky. Poprvé se zde také setkáme s označením některých zbraní za skryté, zákeřné, a tudíž nedovolené.

Jaké zbraně tehdy označoval patent za zákeřné a nepovolené? Například dvojitě broušené nože, nože s dvěma hroty, stilettu (úzká dýka), trojhranné čepele a terceroly (kapesní pistole). Byly to zbraně, které vylučovaly použití zbraně k jinému než násilnému účelu. Patent zakazoval jejich nošení, které sankcionoval trestem nucených prací v trvání minimálně jednoho roku.



Z tereziánského období se také dochovala slovníková publikace Maxmiliána Obertranta, která pod heslem Waffen mimo jiné uvádí: „Tovaryšům a učedníkům bez rozdílu profese, jako také všem livrej nosícím sluhům, je nošení dýky pod trestem žaláře, a při opakovaném porušování pod citelným tělesným trestem zakázáno a proti těm, kteří ukryté zbraně u sebe nosí a jimi se přeměřují, je s tvrdým trestem postupováno.“

Je znát, že státní moc se snažila omezit či úplně vymýtit nošení zbraní na veřejnosti příslušníky specifických sociálních skupin, náchylných k agresivnímu chování. Tovaryši byli ve velké většině lidmi pohybujícími se z místa na místo. Bývali to svobodní mladší muži, kteří tím pádem inklinovali více k požívání alkoholu a následně pak ke rvačkám či potyčkám. Ani u nich však nebylo zakázáno prosté vlastnictví, ale jen nošení předmětných zbraní na veřejnosti, kdy se tyto mohly snadno stát nástrojem zločinu. Všimněme si již tehdy terminologie, platné doposud: držení a nošení.

A podle stejného pramene, publikace Maxmiliána Obertranta, existovala i další omezení: „Podle dvorského dekretu z 13. února 1754 smí být střílení do terče drženo pouze v jistých městech a na tržištích v povolených střelnicích. Mimo střelnice je pod přísným trestem zakázáno na nějakém místě držet střelbu do terče.“ Tento úryvek je zajímavý mimo jiné také tím, že dokazuje rozvoj střeleckého sportu již v 18. století, i když obecně bývá za zlatý věk „ostrostřeleckých“ spolků považováno až století následující.

Už předtím ale docházelo k regulaci zbraní ve městech. Klasickým příkladem budiž Cheb, kde bylo velké množství puškařů. Město jim svým nařízením přikázalo, že své vyrobené zbraně nesmí zkoušet ve městě, ale musí s nimi zkoušet mimo intravilán města.

Na trůn po Marii Terezii nastoupil její syn a svým patentem z 10. srpna 1782 zakotvil poprvé možnost použití zbraně policejními orgány: „… strážím udělena pravomoc, vystřelit na ji prchajícího zatčeného, takže v případě jeho zranění či skolení si toto může přičítat pouze sám sobě“. Max Obertrant také zmiňuje josefínský požární řád a policejní řád, které již obsahovaly všeobecný zákaz střílení ve městech mezi staveními i za branami na zemské silnici, přičemž sankcí za porušení byla pokuta čtyř zlatých.

V roce 1794 se v Praze stala nešťastná událost, která rovněž měla vliv na další používání zbraní. Na jedné svatbě toho roku se podnapilí svatebčané v nočních hodinách rozhodli pro oslavnou střelbu na počest a slávu novomanželů. A to z křesadlové pistole nabité pouze papírovou ucpávkou. Došlo však k selhání. Při následném pokus zbraň zprovoznit střelec zasáhl druhého hosta do břicha, který na utrpěná zranění zemřel. Nařízením českého zemského gubernia byla podobná oslavná střelba bez povolení zakázána.

❞ Přesto dlouho panoval stav, kdy ten, kdo měl peníze, si mohl zajít k puškaři a zbraň si úplně obyčejně koupit nebo objednat. Nikoho nezajímalo, kdo si jakou zbraň kupuje...

Přesto dlouho panoval stav, kdy ten, kdo měl peníze, si mohl zajít k puškaři a zbraň si úplně obyčejně koupit nebo objednat. Nikoho nezajímalo, kdo si jakou zbraň kupuje. Tak třeba na konci napoleonských válek v roce 1814 ruské vojsko v Praze, v domě U zlatého jednorožce na Malé Straně, prodávalo vojenský materiál, který s sebou nechtělo vláčet nazpět do Ruska. Pražští měšťané si mohli zakoupit pušky, ruční granáty, dělostřelecké náboje…

Ale na stranu druhou – nebyla to laciná záležitost. Každý kus byl originál, teprve nástupem manufaktur a technickým rozvojem se střelné zbraně stávají dostupnější. Teprve v polovině 19. století se začínají vyrábět už technicky vyspělé střelné zbraně, které lze celkem dobře schovat, a také se začínají objevovat první jednotné náboje.

Určitým přelomem byl rok 1848. Zrušilo se poddanství, jenže lidé chtěli více a v monarchii vypukly šarvátky a pouliční přestřelky. Ozbrojené povstání zachvátilo v polovině června toho roku i českou metropoli. V pražských ulicích vyrostly jako houby po dešti barikády a na týden v nich zavládly potyčky s vojskem. V Praze se obětí pravděpodobně zbloudilé střely stala i manželka zemského velitele Alfreda Windischgrätze.



Ukázalo se, že mezi lidmi je mnoho zbraní a během červnových potyček toho roku se mezi ně dostaly další. Povstalci dokonce vyrabovali soukromé muzeum se zbraněmi! Viníci byli stíháni až po uklidnění vášní.

A tehdy, v říjnu 1852, vydává císař patent č. 223/1852 říšského zákoníku o ustanoveních týkajících se výroby, obchodu a držení zbraní – zbrojní patent. Je to první legislativní norma, která nějak upravuje držení a nošení zbraní. A světe, div se! Tenhle patent vydržel v platnosti až do roku 1949! Jeden zákon a celých devadesát sedm let!

Patent hned v druhém paragrafu definoval zbraně zapovězené: „dýky, stylety a nože na způsob styletu dutě broušené, kordy o trojím ostří, trombony (palné zbraně, nejčastěji karabiny nebo pistole, které mají trychtýřovitě rozšířené ústí hlavně – pozn. autora), terceroly pod 18 centimetrů, pojímajíc v míru tuto i pažbu a hlaveň (malé pistole, často opatřené sklopnou, vymrštitelnou trojhrannou dýkou skrytou pod hlavní – pozn. autora), větrovky všelikého druhu, granáty ruční a skleněné, petardy a rakety zapalovací, konečně všeliká zbraň ukrytá jakéhokoliv druhu, příhodna k zákeřným útokům, např. pušky v holi, hole s kordem ap.“

Kdo v té době vlastnil zbrojní pas? Třeba první sokol Miroslav Tyrš! Ten byl velkým propagátorem střelby a držení zbraně. Ve svých poučkách nabádal, aby sokolové pilně střelbu cvičili a kvalitní zbraně si pořizovali. A nemá-li Sokol dosti peněz, nechť se několik členů spolku složí, peněz našetří a zbraň kvalitní zakoupí. Tyrš dále radí, aby členové spolku nakupovali zbraně společně, jelikož si mohou vyjednat slevu. Vášnivým střelcem z revolveru byl i skladatel Bedřich Smetana. Zbrojní pas a zbraň vlastnil i Tomáš Masaryk, který požádal o jeho vydání v roce 1899 jen několik dnů poté, co se stal terčem studentských útoků v době „hilsneriády“.

Zbrojní pas byl vydáván na tři roky, ale také mohl být vydán k nějakému účelu: např. „na cestu“. To byl třeba případ malíře Maxe Švabinského.

Za pozornost stojí i osoba Rudolfa Jelena. Byl to konstruktér zbraní, působil u vojska, poté u policie. Ten už v roce 1914 navrhoval c. k. místodržitelství, aby všichni majitelé zbrojních pasů byli pravidelně přeškolováni. Jeho návrh byl zamítnut, mj. protože se sám „tak trochu“ navrhoval na funkci zkoušejícího komisaře (samozřejmě za odpovídající odměnu). C. k. místodržitelství jeho návrh odmítlo a vydání zbrojního pasu tak bylo i nadále záležitostí několika hodin, nanejvýše dnů.

Co zbrojní pas obsahoval? Samozřejmě údaje o tom, kdo je jeho držitelem. Bylo tam povolání vlastníka, jeho popis, fotografie byla v plenkách. Fotografie se na zbrojních pasech začaly objevovat až později. Zbrojní pasy byly nejčastěji vydávány na revolvery a lovecké pušky. Zbraně byly definovány velmi stručně: revolver, dvouhlavňová lovecká puška, krátká lovecká puška…

❞ Zbrojní pasy byly nejčastěji vydávány na revolvery a lovecké pušky. Zbraně byly definovány velmi stručně: revolver, dvouhlavňová lovecká puška, krátká lovecká puška...

V té souvislosti někoho napadne: A co průkazy zbraně? Co výrobní čísla zbraní? Dá se říci, že výrobní čísla zbraní začínají výrobci vyrážet až od roku 1891. Tehdy Rakousko-Uhersko zavedlo povinné zkušebnictví a od toho roku musely být všechny zbraně podrobeny úřední ověřovací zkoušce kvality. A to každá zbraň, která šla na trh. Do té doby záleželo na samotném výrobci. Rovněž tak zkoušky zbraní si výrobce dělal sám. Od toho roku se začaly normalizovat i náboje, začaly mít jednotné rozměry, resp. ráži.  Do té doby existoval stav, kdy třeba v regionu působil jeden puškař, ten měl oblíbený typ náboje a tak celý kraj střílel s tímto jedním typem  náboje.

Zbrojní pasy se vydávaly na tři roky. Nejdříve se platnost prodlužovala otiskem razítka, po vzniku naší republiky se většinou vydával zbrojní pas nový.

A ty průkazy zbraně? Kdepak, žádná evidence. Ještě v roce 1938 existuje vyjádření služby pro zbraně, že by zapisování výrobních čísel zbraní byla nadbytečná administrativní zátěž. Zapisování výrobních čísel zavedla až německá okupační správa.

Po Velké válce se tady objevuje velké množství zbraní, které si vojáci přivezli z fronty. To je všeobecný jev, kdo byl na vojně, ten to zná. Nějaká zbraň, nějaká munice se přece vždycky hodí…

❞ Po Velké válce se tady objevuje velké množství zbraní, které si vojáci přivezli z fronty. To je všeobecný jev, kdo byl na vojně, ten to zná...

To se projevilo hlavně v roce 1919, kdy se v českém pohraničí objevily odstředivé tendence a vznikly obavy, že by zbraně mohly být použity proti orgánům nově vzniklé republiky. Četníci čas od času v pohraničí chytili někoho se zbraní, odvedli ho před soud – a soudce uložil viníkovi pouhou pokutu v řádu desetikorun. Proč? Protože soudce byl také etnický Němec.

Ministerstvo národní obrany prosazovalo názor, že nelegální držení střelných zbraní by v době zvýšeného ohrožení státu mělo být trestáno smrtí. Proti tomu se však postavilo Ministerstvo spravedlnosti, které hájilo názor, že pouhé vlastnictví nelegální zbraně neznamená, že držitel usiluje o narušení bezpečnosti státu.

Pro malou ilustraci tehdejších poměrů: v lednu 1923 byl spáchán atentát na ministra Aloise Rašína. Pachatel Josef Šoupal si zbraň zakoupil v Plzni u firmy Rubicus za 380 korun. Jeho měsíční příjem se tehdy mohl pohybovat kolem 200 korun, za zbraň tedy vydal téměř dvouměsíční příjem. (Vyšetřování neprokázalo, že by do atentátu byli zapleteni další účastníci.)

Kdo také vlastnil zbrojní pas v době první republiky? Třeba oba bratři Čapkové, Karel i Josef. Přestože je Karel považován za pacifistu, byl majitelem revolveru.

Kdo naopak zbrojní pas nemohl dostat? Třeba „potulní cikáni“ na základě zákona z roku 1927. Nikoliv snad z důvodu nespolehlivosti, ale vzhledem k jejich kočování a tím pádem špatné evidenci.

Na podzim 1938 vychází zákaz držení a nošení zbraně. V pohraničních okresech musí majitelé odevzdat zbraně a zbrojní pasy tady přestávají platit. Zbraně se odevzdávají na četnické stanice a obecní úřady do úschovy. Dodnes se dochovaly seznamy zabavených, resp. odevzdaných zbraní. Jenže za dveřmi je Mnichov a tak nezbývá čas na nějaké větší kontroly a domovní prohlídky.

Občas se také stalo, že ony sklady zabavených a odevzdaných zbraní vyrabovali v září 1938 ordneři. Zbraně se pak po záboru pohraničí měli vracet majitelům, jenže mnohdy už nebylo co vracet. Četníci byli podrobováni výslechům a museli vysvětlovat, kam se odevzdané zbraně poděly.

Po vzniku protektorátu se všechny zbraně musely – až na výjimky – odevzdat. V nařízeních se opakovala jedna důležitá věta: „majitelé pozemností jsou za to odpovědní, že se v obvodu jejich pozemností nenalézají žádné předměty, povinné k odevzdání.“ Jedna jediná věta bude v příštích letech rozhodovat o životě a smrti.

(Pokračování o zbrojních průkazech v období 1939 – 1989 někdy příště)


Poděkování: kpt. Ing. Zdeněk Horák, Krajské řediteství policie hl. m. Prahy

Zobrazení: 706