Fišpanka aneb Nepolepšitelní tuláci, zkažení hnanci a opilci, zločinci, lidé práce se štítící a prostitutky

Rubrika: Historie Zveřejněno: neděle 1. srpen 2021 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Praha se mění úžasným tempem. Město by dnes nepoznali nejen kněžna Libuše, nebo Karel IV., ale problémy s orientací by měli i Pražané z dob nedávných. Nejde jen o proměnu periferií a předměstí nebo připojování dalších obcí do pražské aglomerace. Výrazně se za posledních sto let změnilo i centrum města. Na křižovatce ulic Pod Slovany a Na poříčním právu, nedaleko Ministerstva práce a sociálních věcí, se dnes dokončuje obnova dávno zaniklých klášterních zahrad benediktinského kláštera. Tady stávalo Podskalí, čtvrť vorařů, dřevařů a ledařů. Před sto lety Podskalí zaniklo. A s celým Podskalím zanikla i pražská městská věznice, která na oné křižovatce stávala. Ano, královské hlavní město Praha mělo svoji vlastní věznici.

V Praze stávala od roku 1809 zemská Svatováclavská věznice. Vznikla ze zrušeného augustiniánského kláštera v místech mezi Karlovým náměstím a Vltavou, kde jsou dnes třeba ulice Na Zderaze či Resslova. Její kapacita byla až třináct set vězňů, ať už mužů, nebo žen. Roku 1865 bylo její ženské oddělení přestěhováno do nového vězení v Řepích. Zastaralou Svatováclavskou věznici nahradila v roce 1889 nová zemská věznice na Pankráci. A věznice sv. Václava? Ta podlehla velkým asanacím na konci 19. století.

Arest, basa, díra, chládek, káznice, kriminál, lapák, loch, vězení, věznice, za katrem, za mřížemi, žalář, šatlava, to všechno jsou synonyma pro vězení. A v Praze se ujalo ještě jedno slovo: Fišpanka. Občas ho můžete zaslechnout ve filmech pro pamětníky, zazní i v seriálu o hříšných lidech města pražského.

Kde se tohle nezvyklé a podivné slovo vzalo?

V roce 1862 řešila městská rada neutěšenou situaci v městské věznici na Karlově náměstí. Nakonec padlo rozhodnutí koupit dům Pod Slovany 18 od pana Jiřího Breithuta. Byl to podélný pavlačový dům s úzkým dvorem ohrazeným vysokou zdí. Od roku 1856 v něm podnikal Kurt Gruber, zpracovávaly se tady rybí kostice do šněrovaček, německy Fischbein. Několik zkomolení a slovo Fišpanka je na světě.

Od samého počátku však věznice sloužila více účelům. Přestože nad vjezdem visela cedule s umně vyvedeným nápisem Městská věznice královského hlavního města Prahy, sídlila zde i hnanecká stanice pro lidi, kterým byla přikázaná cesta do domovské obce (viz:…). Jenže Fišpanka by se svým způsobem dala považovat také za azylový dům, sirotčinec, starobinec, chudobinec nebo nemocnici.

Samotná obec pražská vydává v roce 1891 publikaci Dobročinné ústavy královského hlavního města Prahy. V části, věnované Fišpance se hned v prvním bodě činnosti dočteme, že mezi účely věznice patří: „Opatřování tuláků příslušných do Prahy, kteréž sem c. k. policejní ředitelství buď k vyčištění  a ošacení, popřípadě k vyléčení nebo k opatření a přidržení ku práci dodává.“ Z dnešního pohledu je sociální aspekt zmíněný i v dalších bodech, kdy věznice má mimo jiné zajišťovat léčení a čištění vězňů, desinfekci oblečení, ale také případné ubytování osob bez přístřeší.   

Personální obsazení zajišťovala obecní policie. Průběžně zde pracovalo kolem třiceti strážníků, v jejich čele stál správce věznice. Část strážníků pracovala jako doprovod hnanců do domovských obcí.

Směs vězňů a chovanců byla velmi pestrá a značně nesourodá. Chovanci byli do ústavu předáváni pražským policejním ředitelstvím a městským chudinským úřadem. Fišpanka sloužila pro krátkodobý pobyt provinilců, odsouzených jen pro přestupky a výtržnosti, ale byla i shromaždištěm trestanců, kteří měli nastoupit trest do nedaleké Svatováclavské trestnice nebo v polepšovně. Převáženi sem byli i propuštění vězni bez prostředků, mravnostně ohrožené a narušené děti i mladiství propuštěnci z věznic a výchovných ústavů. Po nočních raziích se objevovaly prostitutky (ty byly povinny absolvovat lékařské prohlídky).



Další skupinou byli tuláci, lidé propadlí alkoholu a lidé bez vlastního domova a domovské příslušnosti. Ale také nemohoucí starci a stařeny, osamělé matky s malými dětmi, nalezenci nad šest let a vůbec opuštěné děti.

Co se stalo po přijetí do Fišpanky? Ten, kdo potřeboval, absolvoval koupání a desinfekci. Často odsouzený dostal i nové šatstvo. Mnozí vězňové nařízenou koupel a desinfekci odmítali a pokládali ji za neoprávněnou šikanu s tím, že jim ani špína a hmyz vůbec nevadí. „To mi vadilo jen jeden rok, teď už jsem zvyklej, vašnosto!“ Jenže předpis byl předpis…

Následně docházelo k rozdělení na osoby s pražským domovským právem a ty ostatní, kteří během několika dnů byli odesíláni do svých obcí. Zachoval se popis místností: „Hnanci z venkova jsou zavřeni přes noc v jedné větší místnosti. Ta místnost je učiněná lidomorna. Prostranná komora bez oken, opatřena jednou dlouhou pryčnou a železnými kamny v koutě. Tato jizba jest nejhorší stránkou ústavu. Ale všechny místnosti ústavu jsou naplněny, není pomoci. Jest té bídy v rozmanitých podobách ve Fišpance tolik, že dobročinná obec pražská není s to pomoci všude.“ 

Budova byla sice rozdělena na mužskou a ženskou část, ale všechny skupiny se mezi sebou na chodbách, v jídelně, na dvoře potkávaly a míchaly.

Nicméně, s nějakým tvrdým vězeňským režimem to zřejmě nebylo zase tak žhavé… Jedna kategorie obyvatel využívala jen přístřeší a pohostinství. Odsouzení vězni se ven nedostali, ale mohli si nechat donést jídlo odjinud, tabák i alkohol.

Jakýsi pan Turnovský píše v roce 1887 ve své publikaci s názvem Obrázky: „Chudina neblahá tlačí se do vrat městské věznice pod Emauzskými schody v Podskalí, aby u tamějšího správce dovolávala se přístřeší, avšak jen menší části ubožáků vyhověno býti může. Fišpanka a některé další obecní budovy, které obec pražská pro podobné účely zřídila, jsou totiž přeplněny…“

A čeho si také Turnovský všiml? „Vejděme tam. Strážníci u vchodu nás propustí. Jsme v podlouhlém, nepravidelném nádvoří dvoupatrové budovy. Písárna správcova a jeho příručích je v prvním patře. Je znát, že nyní již zasedají v obecních kancelářích vlastenci čeští, jak svědčí zavěšené obrazy Havlíčka a Palackého.“ A zanechává nám další postřeh: „Přestupky jsou ponejvíce živnostní, jako provozování nádvorních koncertů na kolovrátek bez povolení, podomní obchod, říční pytláctví atd., jež se krátkým vězením trestají.“

Z textu Turnovského je jasné, co si o Fišpance myslí: „Pražskému obecenstvu jsou známy odporné průvody, které denně v poledních hodinách konají se z policejního ředitelství nebo z jednotlivých komisařství do Fišpanky. Napřed jde strážník, za ním několik hladem zmořených starců, polonahých poběhlíků, padlých ženštin, toulavých dětí a vzadu opět strážník s příslušným seznamem celého transportu.“ 

V knize Praha včera a dnes z roku 1907 zaznívá podobná kritika: „Byla to smutná podívaná na toto pouliční pranýřování, jež bylo konečně na důrazné naléhání odstraněno. Tuláci dopravují se nyní do věznice ve zvláštních vozech s malými, zamřížovanými okénky, za nimiž bývá viděti zoufalé tváře vagabundů. Nejtučnější lov mívá policie na občasných generálních visitacích, jež koná v nočních kavárnách a v hospodských brlozích. Někdy za jedinou noc polapí sto i více tuláků a tulaček.“ Téměř každou noc se také pořádaly razie i na provozovatelky prostituce.

Ačkoliv se téma Fišpanky a zlepšení ubytovacích a hygienických podmínek několikrát koncem devatenáctého století přetřásalo v pražské městské radě, k nápravě nedocházelo. Už v květnu 1882 rada konstatuje, že: „Místnosti městské věznice Fišpanka nejsou dostatečné. Bylo usneseno, aby se věznice reorganizovala.

Stav se nejspíš nezlepšil, protože v prosinci téhož roku se rada opět usnáší, že Praha musí situaci nutně řešit, protože budova Fišpanky je ve špatném stavu a cizinec by se při pohledu na ni zhrozil (22. prosince 1882). O rok později, v říjnu 1883, přijímá městská rada další návrh, aby se pro věznici vyhledaly nové příhodné prostory, poněvadž dosavadní hnanecká stanice ve Fišpance je zcela nedostatečná. Usnesení se přijímala, Fišpanka zůstávala...

Národní listy zveřejnily 6. ledna 1884 podrobná čísla o činnosti věznice. V předchozím roce policejní ředitelství do věznice přivezlo celkem 7.316 osob. Pět a půl tisíce z nich bylo posláno postrkem do domovských obcí, jen přibližně osmnáct set osob mělo domovské právo v Praze. Pro různé přestupky odbylo si trest vězení 226 osob. Trochu úsměvné jsou z dnešního pohledu délky trestu: nejdelší trest obnášel dvacet dnů a nejkratší šest hodin. Vězni a klienti se zabývali tříděním vlny, cupováním koňských žíní, dopravou nábytku na žádost dotyčných nájemníků nebo spravováním šatstva. Ženy navíc draly peří a praly prádlo pro hasiče a obecní strážníky. Téměř pěti stům dodaných vězňů a hnanců byla poskytnuta lékařská péče. Ale také během onoho roku zde čtyřicet lidí zemřelo.

❞ Vězni a klienti se zabývali tříděním vlny, cupováním koňských žíní, dopravou nábytku na žádost dotyčných nájemníků nebo spravováním šatstva...

Fišpanka bývala také cílem návštěv a exkurzí. Jen namátkou: v srpnu 1870 objekt navštívily dámy a paní z Amerického klubu dam. (Nejspíš je Fišpanka nezaujala, protože v dalších letech svoji návštěvu nezopakovaly, ačkoliv třeba do chorobince na Karlově se vypravily několikrát.) V roce 1894 se sem přišel podívat i Jan Neruda, v roce 1914 reportér Egon Erwin Kisch.

Jan Neruda měl trochu jiný pohled než městská rada: Fišpanka je prý bílý a čistý dům, ve kterém se okna lesknou čistotou, byť jsou uvnitř zamřížována. Místnosti budovy jsou prý vzorem čistoty. Pana Nerudu prý ani nezarazil nějaký puch nebo jiný nepříjemný dojem. Podlahy čisté, slamníky a pokrývky ustlány, obyvatelé věnují se práci nebo se tiše baví, děti se vesele smějí krásně zvonkovými hlasy. Hotová idyla. Kdoví, zda si pan Neruda nasadil růžové brýle, nebo den před jeho návštěvou vymalovali a všichni chovanci dostali přísné instrukce...

Neruda zmiňuje jednu zajímavost: mnohokrát za den prý vrzne vězeňská branka, aby vpustila nějakou dobročinnou návštěvu: „... lékaře, kněze, učitele, humánního městského dozorce, skromné děvče, které se stará o vychování opuštěných dětí, bohatou šlechtičnu, která přichází rozdat almužny potřebným a poznávat, jak je sama šťastna...“

Neruda pokračuje líčením místního života: „Sem přichází ta rozedraná nahota a chudoba, za kterou se samy pražské ulice stydět musí... Mnohý odchází vděčen. Ale mnohý dnes propuštěný je tu pozejtří zas, prodal a propil darovaný šat... Drze odmítá každé napomenutí: „Nepotřebuju vašeho kázání, ty šaty mi musíte dát, i kdybych je desetkrát prodal,“ slyšíš zde v ustrnutí.“

Neruda zmiňuje i další postup, co se týká umisťování přijatých dětí: „Menší z nich dají se soukromníkům (v Rakousku-Uhersku byl hojně rozšířen institut pěstounství, pozn. aut.) nebo do dobročinných ústavů na vychování, větší se dostanou někam do učení.“

❞ Je to nemožná budova. Ošumělý barák, který vypadá, jakoby chtěl spadnouti, kdyby do něj někdo pořádně kopl...

Co o Fišpance napsal v roce 1914 „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch v knížce Temnou Prahou? Nic hezkého. „Je to nemožná budova. Ošumělý barák, který vypadá, jakoby chtěl spadnouti, kdyby do něj někdo pořádně kopl.“

Kisch rozhodně kritikou nešetří ani na dalších řádcích. Práce pro obyvatele v posledních letech sestávala jen z draní peří, ale to však bylo z hygienických důvodů zakázáno. Co udělali vězni, když jim vzali práci? Našli si práci novou – od rána do večera hrají karty. Kisch ironicky poznamenává, že výchovnou cenu tohoto zaměstnání nelze podceňovat. „Je tak dána možnost i tomu nejmladšímu vězni, aby se naučil cviku, ferblu, jednadvaceti a jiným karetním hrám rychle a důkladně spolu s fixlováním, čehož v praxi bude vždy potřebovat. Karty a alkohol patří tu nezbytně k vězeňskému konfortu.“

A Kisch si všímá ještě jednoho zásadního problému: neexistuje ve Fišpance rozdíl mezi jejím účelem humanitárním a vězeňským. „Na dvůr oživený kdejakou kdákající drůbeží, musí tak ubozí, nuceně vystěhovaní, jejichž nábytek byl složen ve skladišti na Františku, ubozí pražští nemocní a stářím sešlí... Ti, kteří nebyli přijati v nemocnici nebo chorobinci... Lidé, odsouzení pro drobné přestupky ke krátké vazbě... Děti, dokonavší šesti let a z nalezince propuštěné... Ti všichni jsou tu pohromadě se starými nepolepšitelnými tuláky, se zkaženými hnanci, s opilci, s těžkými zločinci, právě z Pankráce propuštěnými, s lidmi práce se štítícími a s prostitutkami.“     

Měnil se nějak postupem času život za vysokými zdmi Fišpanky? Podle zprávy zemského zdravotního inspektora při tehdejším místodržitelství, zaslané Magistrátu hlavního města Prahy, se nezměnilo nic zásadního. A pokud ano, tak jen k horšímu.



Ústav prý nevyhovuje svému účelu v žádném směru. V jednom objektu se míchá několik protichůdných zaměření, od útulku nevyléčitelně nemocných až po věznici. Objekt samotný nevyhovuje ani velikostí, ani vybavením. Mrtvoly chovanců se ukládaly do předpokoje lékaře (!!!). Prádelna, kuchyně a lázně jsou malé a primitivně zařízené. Inspektor sepsal závady a nedostatky na mnoho stran papíru, na závěr opět magistrát požádal, aby se konečně postaral o zřízení nového ústavu, který by odpovídal moderním požadavkům... (Nic nového pod sluncem, chtělo by se říci.)

Pražští radní však měli ve válečných letech trochu jiné starosti. A nově vzniklá republika? Ta na tom nebyla zpočátku o mnoho lépe.

Nejviditelnější změna? Sundala se cedule s nápisem Městská věznice královského hlavního města Prahy a pověsila se cedule nová. Ta už hlásala, že tady sídlí filiálka Městského zaopatřovacího ústavu a také Hnanecká stanice. Nějaká další změna? Mládež do osmnácti let byla během několika dnů eskortována do polepšoven, pro dívky v Kostomlatech, pro chlapce v Opatovicích. Pro starší lidi vznikly donucovací pracovny v Ledči-Šternberku nebo Pardubicích. V souvislosti s novým uspořádáním Evropy vystupovala do popředí problematika hnanectví cizích státních příslušníků. 

Příběh podskalské Fišpanky se začíná uzavírat až roku 1934. Toho roku jde stará, nevzhledná budova definitivně k zemi. Dvorek pod úrovní cesty vedoucí na Slovanský vrch byl zasypán sutí až do úrovně dnešních ulic.

Hnanecká stanice se odděluje od Fišpanky a stěhuje se do nové budovy v anglikánském stylu v devátém pražském obvodě, kam si přenáší i tradiční pojmenování.

Chovanci, kteří ve Fišpance bydleli ze sociálních důvodů, byli přesunutí do Krče do tzv. Masarykových domovů.

A samotné místo? Ještě v lednu 1936 se ve Věstníku hl. m. Prahy objevuje tento text: „Stará Fišpanka byla zbourána. Dalo to dosti práce, než příslušné orgány se pro tuto úpravu rozhodly. Místo Fišpanky je nyní jen smetiště. V blízkosti Zemského úřadu a ministerstva sociální péče máme stráň, která je horší než někde za vsí. Je nutno tuto plochu alespoň trávou osít!“

Zobrazení: 880