Mobilizace 1938

Rubrika: Historie Zveřejněno: úterý 1. listopad 2022 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Důstojníci a rotmistři z povolání a mužstvo v činné vojenské službě čekající na dovolené, jako i důstojníci a rotmistři z povolání na dovolené bez platu, se vrátí ihned a co nejrychleji ke svým útvarům. Každá osoba, která podle mobilizační vyhlášky nastupuje do činné vojenské služby má nárok na jednu cestu zdarma po železnici nejkratším směrem, ze stanice nejbližší, nejpříhodnější k místu pobytu, trvalého či dočasného, do stanice nejbližší k tomu místu, kde má nastoupit do činné vojenské služby. Než nastoupí cestu, musí předložit v nástupní stanici, ve výdejně cestovních lístků, orazítkovaný svůj vojenský průkaz, vojenskou knížku, vojenský list, určovací nebo svolávací lístek, anebo jestli nemá žádného takového průkazu, ověřovací lístek. Ověřovací lístek vydá obecní úřad místa pobytu…

Mužstvo, povolané mobilizační vyhláškou do činné vojenské služby, je povinné, vzhledem k uznání cestovních pořádků, žádat od staničních dopravních úřadů poučení, kterých nejvhodnějších vlaků mají do své cílové stanice použít. Na větších nádražích dá takové poučení vojenský orgán k tomu určený.

Tato ustanovení platí obdobně i pro cestování státními autobusy. Nikdo však nesmí na ně spoléhat! Nedostatek místa, nedodržení cestovního pořádku, ale každý se musí snažit dosáhnout železniční stanice, anebo posádky i jinak a to co nejrychleji.

Mobilizační vyhláška povolává též koně, vozy, motorová vozidla veškerého druhu a letadla. Podrobnosti o tom jsou v mobilizační vyhlášce a v evidenčních listech, které mají někteří držitelé těchto dopravních prostředků již u sebe. Přečtěte si pořádně odstavce Mobilizační vyhlášky a poučení v evidenčních listech. Uposlechněte přesně vyhlášku a poučení v evidenčních listech a všechny evidenční koně a motorová vozidla, o kterých mobilizační vyhláška hovoří, odevzdejte na přijímacích místech v dobu k tomu určenou. Neevidenční koně a vozy předveďte dle nařízení starosty obce. On nařídí, kde je máte odevzdat.

❞ Mobilizační vyhláška povolává též koně, vozy, motorová vozidla veškerého druhu a letadla...

Jakékoliv civilní lety, lety dopravních podniků, leteckých korporací a soukromníků jsou zakázané. Je zakázané uveřejňovat jakékoliv zprávy o vojsku a jeho pohybech.

Občané, přišla nejvážnější a rozhodná chvíle. Na každém z vás závisí úspěch. Uvědomte si, že nejlépe posloužíte sobě a nejlépe uchráníte sebe, svou rodinu, svoji vlast a její svobodu, pokud bez ohledu na sebe dáte veškeré své síly a majetek k dispozici pro obranu státu a přesně a nejrychleji vykonáte všechno, co na vás stát v těchto těžkých chvílích musí žádat! Nepolevujte v povinnostech. Buďte klidní, pevní, věrní a spolehliví. Netrpte mezi sebou škarohlídy a rovnejte páteř slabochům. Náš bo, je bojem spravedlivých. Za vlast a za svobodu všech. Nechť žije svobodné Československo! (záznam Československého rozhlasu ze dne 23. 9. 1938, jediné dochované fragmenty)


Mobilizace, slovo, které v nás rezonuje mnohem více a citelněji, než kdyby byl tento text psán před rokem. Slovo, které v nás vyvolává pocit nedůvěry, nejistoty, agrese a také i očekávání. Očekávání zlé budoucnosti, horších zítřků, války a možná i budoucí zkázy. V moderních dějinách je, bohužel, skloňováno víc, než by si soudný a mírumilovný člověk přál. Říká se: Člověk člověku vlkem. A je to tak. Oprostíme-li se od současného dění, pak nalezneme v dějinách mobilizaci, která se přímo týkala našich lidí, armády, společnosti a ekonomiky. Mluvím o roce 1938, kdy neproběhl jeden proces přípravy na válečný konflikt, ale rovnou dva.

Píše se rok 1918. Rok, kdy skončil do té doby nejbrutálnější válečný konflikt v dějinách novodobé civilizace. Rok, kdy Evropa nestíhá odklízet padlé vojáky ze zákopů; rok, kdy evropské politické rozdělení a uspořádání bere za své a formují se nové pořádky. Ty stanovují vznik nových států, nových vlád, nových premiérů a nových prezidentů. Rakousko-uherská monarchie se rozpadá na prach své předešlé slávy a významu a nahrazují ji jednotlivé národní státy. Poražení se brodí po kolena v troskách svých metropolí a svých ideálů. Je to doba vzniku našeho samostatného demokratického Československa. Ovšem i doba, kdy se začínají psát první stránky kronik jeho zániku.

Od samého počátku se, jakožto základní atribut samostatného státu, začala budovat za pomoci Francie i československá armáda. Nešlo jen o budování něčeho symbolického, postupem času se z naší armády stala jedna z nejlépe vyzbrojených evropských sil. V době míru bylo počítáno se dvěma sty tisíci vojáků a zhruba padesáti tisíci záložníků (jen pro představu – současná česká armáda disponuje zhruba 32 tisíci vojáků z povolání). Zároveň od poloviny třicátých let došlo ke schválení plánu výstavby československého pohraničního opevnění po vzoru francouzské Maginotovy linie. Náš systém opevnění se někdy nazýval, především za našimi hranicemi, Benešovou linií, a tvořila jej soustava pevností a pevnůstek v pohraničí i na stanovených vnitrozemských liniích. Betonové bunkry vznikaly u hranic s nepřátelskými státy – tedy Německem, Polskem, Maďarskem a Rakouskem,  které bylo považováno za nepřátelské především po připojení k nacistickému Německu. Situace nebyla příliš příznivá, když si uvědomíme, že za jediný přátelský stát bylo považováno Rumunsko, s nímž mělo Československo hranici dlouhou jen několik desítek kilometrů.      

Vedení armády rozvíjelo modernizační úsilí již na přelomu let 1932 a 1933, tedy v době, kdy u našich západních sousedů docházelo k nastolení totalitního nacistického režimu. Velení si nedělalo sebemenší iluze o tom, že nový německý vůdce bude spokojen se současným stavem a v průběhu několika následujících let dojde k zesílení vojenského tlaku na státní hranice a bude zapotřebí územní celistvost Československa silově bránit. Modernizace a technická soběstačnost byly důležitým, ne-li primárním cílem nejen generálního štábu, ale časem také politické elity národa. Vybudování a udržení takové armády však stojí nemalé finanční prostředky. Stát se ještě potýkal s následky předchozí hospodářské krize, která způsobila výrazný pokles výdajů na zbrojení. V tuto chvíli se však ukázalo, že československá veřejnost pochopila důležitost mírového zbrojení, jakožto základního prvku udržení celistvosti a pospolitosti národa. To dokázala tzv. Půjčka obrany státu, kdy společnost sama přispěla finančními prostředky na chod a modernizaci armády. Tím československý národ dal nejen peníze do armády, ale rovněž dal najevo, že pevně stojí za současným armádním i politickým vedením země.

❞ To dokázala tzv. Půjčka obrany státu, kdy společnost sama přispěla finančními prostředky na chod a modernizaci armády...

 Od roku 1936 se začal plnit výzbrojní program a plán opevňovacích prací. Především se do popředí dostala motorizace armády a velmi silné postavení získalo i letectvo. Dle plánů z následujícího roku měla československá armáda obdržet téměř tisíc tanků, přes sedmnáct set protitankových děl, čtyři sta protileteckých kanonů a osm set padesát letounů. To rozhodně nebyla malá čísla a finance do zbrojení nepřestávaly proudit. V porovnání se světem bylo Československo po přepočtu financí k národnímu důchodu a počtu obyvatel na šestém místě. Před ním byly jen takové státy jako Francie či nacistické Německo. Dokonce jsme v tomto srovnání překonali Velkou Británii či USA. K udržení vysokého počtu aktivních vojáků nahrávala i platnost zákona z roku 1934 o povinné dvouleté prezenční vojenské službě. Ten umožňoval udržovat vysoký počet bojeschopných a připravených mužů. Takže ke konci roku 1937 převyšovala armáda onu dvou set tisícovou hranici bez sebemenších problémů.

Píše se 12. březen 1938 a do Rakouska přijíždí Adolf Hitler, aby uskutečnil svůj dávný sen. Připojení Rakouska k Německu. Byl to první krok k obnově Německé říše, znovunavrácení ztraceného území a slávy německého národa, který byl, dle nacistické propagandy, předurčen k tomu, aby vládl světu jako nadřazená vrstva či rasa. Hitlerovi den před jeho slavným návratem do Rakouska umetl půdu nacista Arthur Seyß-Inquart, velitel ozbrojeného převratu. Tímto aktem bylo všem jasné, tedy až na čelní představitele Francie a Velké Británie, že Hitler se nehodlá zastavit na dosavadních hranicích a bude dál pokračovat v obsazování samostatných států. Československo bylo první na řadě!  

V této době ovšem Hitler nechce začít přímým útokem a vzít si tak území násilnou cestou válečného konfliktu. Není si totiž jistý, jak by zareagovala Francie a Velká Británie. Proto začíná hledat nejrůznější cesty k „legitimnímu“ připojení. Tuto záminku mu přinesli sudetští Němci a jejich postavení v Československu. Je jich tři a půl milionu a řada z nich sympatizuje s nacistickým vedením Třetí říše. Jsou nespokojení, chtěli by své vlastní sebeurčení a pohraničí, ve kterém převážně žijí, postihla hospodářská krize mnohem více než ostatní území našeho státu. Ve volbách se tak dostává k moci radikalizovaná Sudetoněmecká strana vedená Konradem Henleinem, které se podařilo v roce 1935 vyhrát všeobecné volby do Parlamentu a porazit tak všechny české strany.

❞ Tuto záminku mu přinesli sudetští Němci a jejich postavení v Československu. Jsou jich tři a půl milionu a řada z nich sympatizuje s nacistickým vedením Třetí říše...

Hitler tedy využije Sudetoněmecké strany k destabilizaci situace a plánuje útok na Československý stát. Ten měl nastat, pokud by selhala politická vyjednávání, v říjnu 1938. Mezitím v pohraničí sílí nenávist mezi Němci a Čechy. Členové Henleinovy strany jsou mohutně podporováni Německem, jsou jim dodávány zbraně, materiál a další nezbytnosti důležité k vedení jejich odporu. Dochází k menším i větším potyčkám, kdy jsou vedeny útoky na české obyvatele s cílem  poskytnout záminku k vojenskému útoku  pod záminkou ochrany obyvatel německé národnosti. Stejně, jak se nedobře vyvíjí situace uvnitř samotného státu, tak je zoufalá i situace na mezinárodním poli. Prezident Beneš spoléhá na své spojence, především Francii, se kterou máme smlouvu o vzájemné vojenské pomoci v případě útoku, ale jak se později ukáže, smlouva byla jen podepsaným papírem bez většího významu.   

Přichází rozhodující měsíc. Září 1938. Tlak Hitlera a Sudetoněmecké strany se stupňuje do neúnosných mezí a prezident Beneš je nucen reagovat. Předkládá několik návrhů na uspořádání pohraničí, právní postavení německých obyvatel a politické moci. Čtvrtý návrh dochází až tak daleko, že to vypadá jako návrh na autonomní stát ve státu. To však nestačí. Henlein i Hitler chtějí více a všechny návrhy kategoricky odmítají jako nedostatečné a neuspokojivé. Pohraničí hoří diverzními akcemi, útoky na civilní i necivilní obyvatele, a je jen otázkou času, kdy nastane větší problém. Němci zachází tak daleko, že jsou běžné i útoky na ozbrojené složky československého státu. Dýmající kotel hrozí výbuchem. Vláda reaguje v polovině září vyhlášením stanného práva a posiluje v pohraničí četnictvo i armádu. Je vydán zákaz Sudetoněmecké strany, jejíž čelní představitelé prchají za nedaleké hranice do bezpečí. To vše nahrává Hitlerovi a dodává „argumenty“ pro stupňování politického tlaku a snahy získat Sudety!



Západní velmoci, vedené politikou ústupků s cílem zabránit vojenskému konfliktu, vyzvou Československo, aby se vzdalo svého pohraničí. Všechny oblasti, kde je více než padesát procent obyvatel německé národnosti mají připadnout Německu. To však prezident Beneše rázně odmítá. Za necelé dva dny ale podléhá tlaku mocností a souhlasí s jejich podmínkami. Reakce společnosti na sebe nenechá dlouho čekat, lidé vycházejí do ulic, stávkují a demonstrují. Výsledkem je pád dosavadní vlády a novým premiérem se stává generál Jan Syrový, výrazná postava první světové války a člověk, který má důvěru národa. To na čas uklidní demonstrace a vlije novou sílu, neboť národ věří, že situace se zlepší a k nejhoršímu nedojde. Omyl!  Hitler odmítá i takový ústupek a chce víc. Československo reaguje. 23. září po půl jedenácté večer mobilizuje!

Den M

V jednotlivých historických pramenech se dočteme o tzv. všeobecné mobilizaci. Ovšem ve skutečnosti všeobecná nebyla. Jednalo se o mobilizaci částečnou. Nikoliv celonárodní. Mělo to své základní důvody – prvním z nich byla rychlost a situace, do které se Československo dostalo. Ještě před 22. zářím zahraniční spojenci jednoznačně vyzývali k tomu, abychom nemobilizovali a snažili se celou záležitost urovnat diplomaticky. Následky této politiky všichni dobře známe. Dále zde byla otázka právní, ovšem dle mého názoru byla klíčovou otázka materiální. Jednoduše řečeno, nebyl dostatek vybavení pro tak obrovské množství lidí. Mobilizační potenciál republiky ovšem nebyl zanedbatelný. Zdroje uvádí 1 800 000 mužů, které však nebylo možno použít v plném rozsahu. Kromě základních omezujících faktorů, tím je myšlen především zdravotní stav, byl rozkol mezi množstvím osob a množstvím mobilizačních zásob. Jen pro ilustraci, počet pušek v zásobě činil cca 770 000 kusů.

❞ Nakonec jsou do mobilizace zařazeni všichni muži do čtyřiceti let věku. Celkem tedy bylo mobilizováno osmnáct ročníků záloh...

Nakonec jsou do mobilizace zařazeni všichni muži do čtyřiceti let věku. Celkem tedy bylo mobilizováno osmnáct ročníků záloh. To tehdy znamenalo mít 1,2 milionu vojáků. Během prvních 24 hodin se k domovským útvarům dostaví celých 75 % všech povolaných. Těch, kteří se snaží své povinnosti vyhnout, je naprosté minimum. Většinou se jedná o sudetské Němce, kteří svou situaci řeší útěkem za hranice. Takovou rychlostí a nasazením si vyslouží Československo respekt a úctu v zahraničí. Nasazení a odhodlání našich vojáků bylo obrovské. Stejně tak reagoval zbytek národa!

„Když byla mobilizace, v osmatřicátém roce na podzim, těsně předtím, než došlo k mnichovské dohodě, tak naši školu obsadili vojáci. My jsme jim nadšeně všechno nosili, přinášeli, vyklízeli jsme jim auta, pomáhali jsme jim, my jsme byli nadšení!“ (Paměť národa, Mobilizace 1938, Radoslav Sáblík)

„Asi o půlnoci přišli a ptali se sedláka, protože potřebovali koně, aby vozili vojsko a munici na hranici. Já jsem řekl, že pojedu s těma koňma. Ještě jsem nebyl plnoletej, tak jsem byl přidělenej k vozatajstvu. Dovážel jsem do Stříbra a do Chebu střelivo a vojáci.“ (Paměť národa, Mobilizace 1938, Michal Misla)

„Tak si pamatuju, že ti chlapi s těmi černými dřevěnými kufříky, že byli bledí, ale naprosto ukázněně odjížděli na ta svá místa, na ta shromaždiště, kde je vyzbrojili, oblékli a tak dále. A ty ženy potichu si těmi kapesníčky oči utíraly, ale bylo cítit, děcko jsem byla, ale bylo cítit takový nějaký klid a odhodlání.“ (Paměť národa, Mobilizace 1938, Kamila Čepeláková)

„Při mobilizaci jsem byl v Hradci Králové. Dělal jsem poštu. Nálada byla výborná. Ve dvaceti letech je člověk nadšenej. Taky jsme si nepředstavovali takovou mašinerii, jakou měli Němci. Mysleli jsme si, že je to na pár měsíců. Dělali jsme si legraci: Na shledanou na Hitlerplatze v Berlíně.“ (Paměť národa, Mobilizace 1938, Eduard Marek)

Dobrou zprávou a povzbuzením pro národní obranu byla informace z Francie. Ta vyhlásila částečnou mobilizaci. To přilije krev do žil nejen politikům, ale celému národu. Všichni mají pocit, že v tom nejsou sami a budou je bránit spojenci. Společnost se zdála být dobře připravená. Již delší dobu se mělo za to, že první útoky podnikne Německo formou leteckých útoků na civilní obyvatelstvo. Proto již několik let velmi efektivně fungoval institut civilní obrany. Především se lidé učili o krytech a plynových maskách. Ty byly artefaktem z první světové války a jejich nákup byl povinný.

Naděje se spojovaly nejen s Francií a Velkou Británií, ale také se Sovětským svazem. Jeho pomoc byla ovšem politicky velmi nejistá a prakticky málo uskutečnitelná. Rudá armáda by tehdy musela překročit území Polska či Rumunska a to oba dva státy striktně odmítaly.  

Vojenský význam mobilizace byl především v tom, že nepřátelské Německo bylo velmi rychle zbaveno možnosti momentu překvapení. Německá armáda sice měla, dle tehdejších odhadů, dvojnásobnou přesilu, ale počítalo se s tím, že naše vojsko je schopno bránit své pozice více než tři týdny, a pak by na pomoc přišli spojenci. Během jediného týdne byla schopna naše armáda zaujmout všechny pozice, být řádně připravena a zcela plně fungovalo armádní velitelství. Byl to týden, který se zapsal do naší armádní historie, jako jeden z nejúspěšnějších. Vyplatila se tvrdá příprava a roky plánování.

Po tomto týdnu, kdy se hrdý národ neuvěřitelně semknul, začaly ze zahraničí přicházet první zprávy o setkání čtyř velmocí v Mnichově!

„Jak jste přijali rozkaz k návratu domů?“ „To bylo zlý. Obsadili jsme skladiště zbraní a chtěli jsme zbraně. Až pak velitel pluku řekl: ‚Kamarádi vojáci, musíte věřit svým velitelům. My víme, co je správný.‘ Tak situaci uklidnil. To bylo divoký. Tenkrát se říkalo takový heslo: Dejte nám zbraně, půjdeme na ně! Dneska ale samozřejmě vím, že by to byla bývala zkáza národa. Němci by nás vyvraždili. Myslím, že to bylo správný rozhodnutí. Víme to podle Poláků. Přes ně se válka několikrát přehnala. U nás by to dopadlo taky tak. Když jsme viděli naše letadla – stíhačky 534 – a pak přiletěly německé bombardéry, který lítaly rychleji než naše stíhačky, takže jsme jako letci viděli, že bysme proti tomu byli úplně vedle.“ (Paměť národa, Mobilizace 1938, Eduard Marek)


„Svět je nebezpečné místo k životu, ne kvůli lidem, kteří jsou zlí, ale kvůli lidem, kteří s tím nic neudělají.“ (Albert Einstein)

zdroje fotografií a informací: archiv Českého rozhlau, Paměť národa, Vojenský historický ústav

Zobrazení: 75