Nenechejte z nás udělat blázny
Psát o činu Jana Palacha není rozhodně snadné. Téměř každý v naší středoevropské společnosti ví, kdo byl a co udělal. Mnozí z nás mají i jasnou představu proč. Téma můžete uchopit z pohledu historie a psát fakta, jak události šly za sebou, nebo můžete celou událost pojmout spíše jako úvahu a filozofii s prvky křesťanské víry. Dovolte mi, abych tyto pohledy zkombinoval a zaměřil se i na další osoby, které v lednu 1969 hrály nemalou úlohu. Osoby, jako pan farář Jakub S. Trojan, který měl smuteční řeč při pohřbu, nebo pan Olbram Zoubek, autor posmrtné masky Jana Palacha. Rovněž zde hraje svoji roli i pan Tomáš Halík.
Nejen Jan Opletal...
Bylo už celkem pozdě, měl jsem za sebou poměrně náročný den ve škole. Hodně přednášek, cvičení a potom jsem do večera dělal laborky z anatomie. Nebyl jsem v prvním ročníku, abych plašil u každého termínu, ale chtěl jsem mít všechno, jak se lidově říká, v kupě. Nerad jsem před sebou tlačil něco nesplněného. Otec mi vždycky říkal, abych to nedělal. Celý život dřel na poli a ze mě chtěl mít doktora. Byl na mě pyšný, že jsem se dostal na Karlovu univerzitu a já ho rozhodně nechtěl zklamat. Snažil jsem se usnout, ale nějak mne únava nechtěla pustit konečně do sladkého spánku. Malinko jsem se převaloval na posteli. Byl už podzim a já měl na sobě teplejší spodní prádlo, abych nenastydl. Tak trochu jsem na to trpěl, jako dědictví po matce.
Zbrojní průkazy - Malé ohlédnutí do minulosti
Zbraň. Slovo, které v jednom člověku vyvolá hrůzu a v druhém nadšení.
Věc, která v jednom okamžiku život vezme a v druhém život zachrání. Předmět, který lidstvo v mnoha podobách provází od samého počátku.
Kdoví, který náš praprapředek vzal do ruky kámen. Kdoví, který náš praprapředek si z obyčejného ulomeného klacku udělal oštěp. Kdoví, který náš praprapředek si z mohutné větve udělal kyj. A nebyl by to homo sapiens, aby brzy nezjistil, že se všechny zbraně dají použít nejen k ulovení kořisti a obstarání potravy, ale také k uhájení teritoria a obraně kmene před nepřáteli. Zkrátka a dobře, člověk velmi brzy zjistil, že zbraň se dá použít i proti svému živočišnému druhu.
Fišpanka aneb Nepolepšitelní tuláci, zkažení hnanci a opilci, zločinci, lidé práce se štítící a prostitutky
Praha se mění úžasným tempem. Město by dnes nepoznali nejen kněžna Libuše, nebo Karel IV., ale problémy s orientací by měli i Pražané z dob nedávných. Nejde jen o proměnu periferií a předměstí nebo připojování dalších obcí do pražské aglomerace. Výrazně se za posledních sto let změnilo i centrum města. Na křižovatce ulic Pod Slovany a Na poříčním právu, nedaleko Ministerstva práce a sociálních věcí, se dnes dokončuje obnova dávno zaniklých klášterních zahrad benediktinského kláštera. Tady stávalo Podskalí, čtvrť vorařů, dřevařů a ledařů. Před sto lety Podskalí zaniklo. A s celým Podskalím zanikla i pražská městská věznice, která na oné křižovatce stávala. Ano, královské hlavní město Praha mělo svoji vlastní věznici.
Zločin a trest
Soudnictví je tady od počátku věků. Krátce poté, co byl spáchán první zločin v dějinách, a došlo k odhalení viníka, byl vynesen první trest. K soudům a trestům docházelo v každé společnosti. V historii se trestalo nejen za násilné a majetkové trestné činy.Trestalo se také za rouhání, náboženské vyznání nebo politické smýšlení. Můžeme jen doufat, že se snad tahle historie už nebude opakovat.
Bakalářské příběhy četnické
První republika se nám s odstupem může jevit jako období poklidné, pokojné, skoro až harmonické, zahalené do hnědavých sépiových tónů… Vybledlé fotografie, nostalgické prostoduché filmy pro pamětníky, zažloutlé archivní prameny, úsměvné reklamy, archaický slovník… Prostě idylická doba…
Za oknem nám teď začínají pošmourné, mlhavé a studené dny. Komu by se chtělo v takové dny zůstávat venku? Pojďme se raději pomyslně přesunout do dobře vytopeného archivu, projděme se kolem polic s typickými archivními kartony a sem tam nějaký vytáhněme. Zlehka a opatrně odfoukněme letitý prach a ponořme se do sto let starých příběhů… Podobným jsme se v našem časopise věnovali už několikrát. Jsou to příběhy o tom, že i četníci jsou lidé z masa a kostí, občas chybují a z vyšetřujících se pak rázem stanou vyšetřovaní. Příběhy četníků, kteří se nějakým způsobem provinili proti tehdejším zákonným normám. Nebo alespoň byli z provinění podezřelí.
Lvi nebes
Hrdost, vlastenectví, touha po svobodě, touha po spravedlnosti a hlavně se nebát. Víra v to, že je vaše přesvědčení to správné a že musíte překonat řadu překážek proto, aby se vaše vnitřní já dokázalo smířit samo se sebou. Abyste se každé ráno uměli podívat do zrcadla a říci si, že jste necouvli, i když ta daň je, a ještě bude, obrovská. Někdy vám rozum říká, že jste se dali na zbytečně riskantní cestu, ale srdce řve opak. Srdce opravdového lva, který se neváhá pro svou zemi vrhnout do boje. Do boje, o kterém neví, jak nakonec dopadne a zda se bude moci vůbec někdy vrátit do vlasti, ze které utekl na poslední chvíli. Prošel si drsnou cestou až do okamžiku, kdy nastoupil do okřídleného stroje, aby v něm mohl udělat první krok k onomu návratu. Pro mnohé ta cesta skončila předčasně. Některým se povedlo projít roky bojů, aby se pár let po válce pustili do boje dalšího. Boje, který se jen velmi těžko chápe.
Vyvalte sudy
Bylo to, jako když vám někdo sundá kámen z prsou. Konečně se člověk mohl svobodně nadýchnout a říct si, že to přežil. My jsme tady v protektorátu měli vlastně docela štěstí – žádné velké boje tady nikdy nebyly, fronta tudy v podstatě nikdy neprošla a především nás využívali jako pracovní sílu. Měli jsme fabriky, který se nacistům hodily. Samozřejmě mnoho mladých lidí muselo do „rajchu“ na nucené práce. Znala jsem jednoho odvedle, mladého Bezka, který musel odjet do Porýní – už se nevrátil. Tam to bombardování bylo asi nehorší, ale nemysli si, že tady to byl nějaký med. Na Škodovku a na dráhu to shazovali taky. Chudáci lidi, kteří bydleli poblíž, ale v podstatě to bylo jedno, kde jsi zrovna byl. Z osvobození si pamatuju hlavně ty jejich jeepy, potom silonky a čokoládu. Hodně se jim líbily naše holky, i po mě pokukoval jeden z nich. To víš, byla to pro mě tehdy exotika vidět černého vojáka. Když projížděli přes Klatovy, tak je všichni vítali, mávali a zpívali. Myslím, že toho měli ti kluci dost, tak jsme jim dávali nějaké jídlo a pivo. To jim opravdu chutnalo, to víš, tak dobrý pivo nikde jinde nemají…
(Marie Gabrielová, osvobození Klatov, JZ Čechy)
Šupem domů!
Každý z nás už asi někdy v životě slyšel slovní spojení „poslat někoho někam šupem“. Ale kde se tady vzalo a co vlastně znamenalo?
Za Rakouska-Uherska šlo o zcela konkrétní termín z oblasti veřejné správy a trestního práva. Počátkem sedmdesátých let 19. století v důsledku hospodářské krize totiž začal stoupat počet lidí, kteří ztratili práci. Rozšiřovali tak vrstvu stávajících tuláků, žebráků, bezdomovců i vagabundů.
82 pohledů
Je ráno 27. května a na kalendáři se píše rok 1942. Dvě mužské postavy odjíždějí tramvají na Žižkov, kde si společně vyzvedávají dva bicykly. Společně také odjíždí směr Holešovice. Jeden má pod kabátem britský samopal Sten Mk II ochuzený o ramenní opěrku, ten druhý je rovněž ozbrojen a má u sebe speciálně vyrobenou bombu. Oba čekají na splnění svého úkolu a nervozita se jim rozlézá po celém těle.
Johannes Klein sedí na místě řidiče vozu Mercedes 320 Cabriolet-B. Jedná se o výborný a výkonný automobil německé výroby, jak jinak, když nepoveze nikoho jiného než samotného zastupujícího říšského protektora, z kterého má podle všeho obavy i samotný Hitler. Jeho jízda začíná v Panenských Břežanech směr Pražský hrad, pak bude pokračovat do Ruzyně a odtud jeho pasažér, SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich odlétá do samotného centra třetí říše Berlína. Klein, jakožto řidič a zároveň šéf ochranky, může mít trochu obavy. Vůz tohoto typu sice vypadá více než reprezentativně, ale prvky bezpečnosti vůbec nesplňuje. Je otevřený a ještě k tomu jedou bez vojenského doprovodu, ale egu Heydricha to evidentně nevadí.
Městská policie pod hákovým křížem
Když před více než stoletím vznikala naše Československá republika, nějakou dobu trvalo, než se na jejím území ustálily společenské a politické poměry. To se týkalo i bezpečnostní situace. Ty největší problémy musel československý stát řešit prakticky v celém svém pohraničí i na Slovensku. Aktivní odpor proti nové republice a separatistické tendence si v mnoha místech vyžádaly nasazení čerstvě zformovaného československého vojska, často složeného z bývalých legionářů.
Použití zbraně s výsledkem
Je časné ráno, polovina května. Sluneční paprsky sice už osvětlují terén, ale teď, těsně nad ránem, ještě nehřejí. Opuštěnou zalesněnou krajinou se obezřetně pohybují dva muži. Na sobě mají ošuntělé a seprané šedivé uniformy. Snaží se zůstat nenápadní a skrytí před náhodnýma zvědavýma očima. Využívají kdejakou terénní vlnu, každý remízek i strom. Sem tam se zastaví a ve snaze zůstat nezpozorováni strnou nebo sebou plácnou na zem. Občas stráví několik dlouhých minut pozorováním okolí. Nervy napnuté k prasknutí, oči přimhouřené, uši nastražené. Dorozumívají se jen gesty, posunky, jednotlivými slovíčky nebo tichými krátkými větami: „Wir können! - Jetzt! - Vorsicht, Walter! - Ja, klar! - Schnell, komm, komm! - Scheisse! - Komm, Helmut! - Jetzt nicht! - Hörst du? Hörst du einen Hund? - Scheisse... Nein, nein!!! - Mein Gott, bitte, nein, bitte, nein... Das sind Hunde!!! Scheisse…“
Krvavý podzim roku osmatřicátého
Rodina Pardusova je obyčejnou středostavovskou rodinou. Hlava rodiny, strážmistr Jan Pardus, slouží jako četník, manželka Růžena pracuje na poštovním úřadě. Přesně před rokem, 19. září, se jim narodila dcera Věrunka. Nedávno se jí povedly první krůčky. Její smích je nakažlivý a udělala by všechno pro to, aby rozesmála všechny kolem. Oba jako státní zaměstnanci nemají strach z budoucnosti. S výchovou malé Věrušky pomáhá a rodinu doplňuje babička Žofie. Honza Pardus je místním služebně nejstarším četníkem, slouží tady od roku 1933, tedy už pět let.
Časofon
Dobrý den, vážení posluchači. Je to skoro rok co, Elon Musk vynalezl časofon. Tedy přístroj, díky kterému je možné spojit se telefonicky s lidmi z minulosti. Od té doby jsme v našem pořadu přivítali mnoho zajímavých osobností. Na dnešní den přijal pozvání zkušený pražský četník z roku 1928, pan Alfons Hrudka. Dobrý den. Slyšíme se dobře?
Staré dobré časy?
První republika se nám s odstupem několika desítek let může jevit jako období poklidné, pokojné, skoro až harmonické, zahalené do hnědavých sépiových tónů… Vybledlé černobílé fotografie, nostalgické filmy, zažloutlé archivní prameny… Prostě idylická doba...
Pojďme se zhluboka nadechnout a pak se stejně zhluboka ponořit do prachem zapadaných kartónů a krabic. Ten prach pojďme zlehka, opatrně odfouknout... Zalistujme ve starých archivních spisech a objevujme příběhy, které sto let zůstaly skryty...
Jsem ráda, že jste si našli cestu k našemu časopisu MP Praha Pražskému strážníkovi. Přinášíme Vám informace nejen z prostředí naší organizace, ale také z oblasti kultury, historie, sportu a dalších. Věřím, že články budou pro Vás přínosné a zajímavé.
Irena Seifertová
šéfredaktorka