Krvavý podzim roku osmatřicátého

Rubrika: Historie Zveřejněno: čtvrtek 31. říjen 2019 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

  Rodina Pardusova je obyčejnou středostavovskou rodinou. Hlava rodiny, strážmistr Jan Pardus, slouží jako četník, manželka Růžena pracuje na poštovním úřadě. Přesně před rokem, 19. září, se jim narodila dcera Věrunka. Nedávno se jí povedly první krůčky. Její smích je nakažlivý a udělala by všechno pro to, aby rozesmála všechny kolem. Oba jako státní zaměstnanci nemají strach z budoucnosti. S výchovou malé Věrušky pomáhá a rodinu doplňuje babička Žofie. Honza Pardus je místním služebně nejstarším četníkem, slouží tady od roku 1933, tedy už pět let. 

  Pardusova rodina žije už několik let v obci Habersbirk. Habersbirk je městečko, ležící asi deset kilometrů od Falknova nad Ohří. Většina obyvatel jsou horníci, dojíždějící pracovat do nedalekých hnědouhelných dolů. Bydlí tady něco přes tři tisíce obyvatel. Jen asi dvě stě z nich se považuje za Čechy. Ostatní mají, až na úplné výjimky, německou národnost. V nedávných volbách tu sudetoněmecká strana získala 85 procent hlasů. Kupodivu starostou je už od roku 1919 německý sociální demokrat Anton Bitner.

  Četnická stanice sídlí v přízemí jedné z německých škol. Jan Pardus slouží pod velitelem štábním strážmistrem Janem Koukalem. Společného mají více než jen křestní jména: oba jsou ženatí, jejich manželky se jmenují stejně, oba mají děti. Nedávno došlo k personálním změnám a tak Koukol velí dalším dvěma četníkům, kteří sem byli převeleni – strážmistru Antonínu Křepelovi a svému bratranci, strážmistru Matěji Příbkovi. Jak si umí osud divně hrát: nedávno byli dva místní četníci Steinbach a Hošek převeleni na jiné stanice a (pokročíme-li v čase) to jim nejspíš zachrání život. Další kolega Brož je shodou okolností v nemocnici.

  Je podzim 1938. Tady v Podkrušnohoří je podzim chladnější a syrovější než ve „vnitrozemí“. Už teď jde člověku po ránu pára od úst a studený vítr umí leckdy pěkně potrápit. A všude kolem dusno a nervozita…


  A v pondělí dvanáctého září večer by se napětí dalo krájet. Hitler na norimberském sjezdu NSDAP pronáší zásadní projev. Ostře protičeskoslovensky orientovaná řeč vzedmula vášně a emoce i na české straně hranice. Ještě než pořádně utichl Hitlerův neurotický řev, vzplály pochodně, ozvaly se bubny, rozvíjely se vlajky s hákovým křížem, dav vyrazil do ulic. „Líbr fýrer, macht uns fraj fon der Čekoslovakaj! Hajm ins Rajch, hajm ins Rajch!“ V oknech se objevují portréty Adolfa Hitlera se zapálenými svíčkami.

  Četníci nezasahují, mají příkaz zdržet se veškerého jednání, které by jakkoliv mohlo vést ke konfliktům. Jejich roli převzali ordneři SdP, kteří hlídkovali na cestách a křižovatkách a udržovali tak zdání pořádku a klidu. Četníci na stanici drží celou noc pohotovost a střídají se v hlídkách, čas od času projdou obcí, kde je již kolem půlnoci relativní klid. Jen sem tam projede spojka na motocyklu a jsou vidět malé hloučky henleinovců, kteří při přiblížení četnické hlídky okamžité mizí. Zbytek noci se již nic významného neděje.

  Strážmistr Pardus si jde ráno koupit do nedaleké trafiky cigarety a nemůže mu uniknout, že se tvoří shluky lidí, mezi kterými je vidět i mnoho školou povinných dětí. Německá škola kolem deváté totiž zrušila výuku a učitelé pustili děti domů. I oni evidentně věděli, že se cosi chystá.

❞ Četníci nezasahují, mají příkaz zdržet se veškerého jednání, které by jakkoliv mohlo vést ke konfliktům

  Dav na náměstí se pořád rozrůstá, opět se ozývají protistátní hesla. Na stanici navíc vbíhá německý antifašista Richard Kowarzik a sděluje, že na obecním úřadě vlaje prapor s hákovým křížem, že je zatčen obecní strážník a obsazena je i česká škola ve čtvrti Rad (Kluč). Velitel Koukol se strážmistrem Pardusem toho mají dost a odcházejí na obecní úřad zjistit, co se děje. Cestu si musí však čím dál více agresivnějším davem doslova proklestit, u budovy obecního úřadu se dokonce musí postavit zády ke zdi, aby se chránili. V rukách okolo stojících jsou vidět gumové tyče, krumpáče, násady od lopat. Situace houstne. Oba četníci se raději vrací zpět na stanici, kam se v pořádku o několik minut později dostanou. Volají na okresní velitelství ve Falknově, co mají dělat. Odpověď je spíše zmatená a ne zrovna uklidňující – dotlačit vedení SdP k zachování pořádku a hlavně nezasahovat zbraní! „Chraňte se krveprolití!“ Další telefonát už neproběhne, protože nacisté přerušili se Sokolovem spojení. Je po deváté hodině ranní. 

  Zhruba v té době oblehli henleinovci poštu. Rozrazili dveře a vtrhli dovnitř. V jejich čele stál důlní úředník Otto Plass a v rukou drželi pistole. „Ke zdi,“ zavelel Plass. „Ihned nám vydejte služební zbraně.“ Paní Pardusovou vyvádějí před budovu. Je zle. Pardusová je postavena k plotu, cvaknou závěry a během několika sekund hledí poštovní úřednice a četníkova žena do černých děr hlavní ordnerských pistolí. Ovane ji závan smrti, od které ji dělí jen okamžiky. Naštěstí kolem prochází další skupina nacistů a ta ví, že ji ještě můžou potřebovat. Exekuce se tak odkládá, paní Pardusová je postrky hnána směrem ke svému bytu na četnické stanici.

  Je kolem půl desáté, celé městečko je na nohou, události nabírají spád. Doly zastavily práci a do Habartova přicházejí desítky horníků a dalších lidí z okolních obcí. Zní sirény, zvoní kostelní zvony. Za Koukolem a Pardusem, kteří se jen tak tak prodrali zpět na stanici, vchází dovnitř i delegace henleinovců. Před sebou ženou Růženu Pardusovou. Ta využívá situace a prchá do svého bytu, kde se s malou Věrkou a babičkou Žofií ihned zamyká.

  „Vydejte nám zbraně!“ požaduje nesmlouvavě Plass po četnících. „Všechny úřady v Chebu i Falknově jsou v našich rukách a od hranic přijíždí německá armáda. Když nám vydáte stanici, zaručujeme, že se vám nic nestane. Zbraně uzamkneme tady na stanici a budeme je hlídat společně. Odpor nemá cenu.“



  Četníci se na sebe podívají. V chodbě stanice už je asi deset lidí a další se sem hrnou z venku. Křičí jeden přes druhého. Pardus se strážmistrem Křepelou musejí pod náporem couvat až do zadní staniční místnosti, velitel Koukol se strážmistrem Příbkem čelí nátlaku v místnosti vedle. Všichni mají pušky v rukou, doufají však, že je nepoužijí. „Nemůžeme vám vydat stanici, ani naše zbraně. Nemáme k tomu rozkaz. Ukažte nám rozkaz od našich nadřízených a my je složíme. Jinak okamžitě opusťte stanici,“ zní stručná, ale jasná odpověď.

  Praporčík Koukol se dožaduje spojení s Falknovem, je však odmítnut, všechny tamní úřady  jsou prý  obsazeny henleinovci. Plass začíná ztrácet trpělivost. Venku se mezitím řadí četa ordnerů v počtu asi 60 mužů. Z Albertova hostince, jakéhosi štábu celé akce, přicházejí další. V jejich rukách se objevují zbraně, pušky, pistole. Plass dobře ví, že mají přesilu, a je čím dál drzejší. Když vidí, že jednání nikam nevede, vrhne se ke stojanu, kde visí puška nepřítomného strážmistra Brože. Strážmistr Pardus mu v tom chce zabránit a vrhne se pro změnu na něho. Začíná rvačka.

  Vyjednávání skončilo i v přední místnosti. Hostinský Mädler přiskočil k praporčíku Koukolovi a než ten stačil zareagovat, vytrhl mu pušku, obrátil ji proti němu. Stanicí zabouřil první výstřel. Koukol se chytá za prsa, chvíli stojí, očima upřeně hledí před sebe. Hned na to se skácí k zemi a z úst mu vytéká pramínek krve. Praporčík Jan Koukol, bývalý člen písecké pátračky a otec dvou dětí, má prostřelené plíce a během chvíle umírá…

  Strážmistr Příbek reaguje okamžitě a vrhá se na Mädlera. Je tu však sám, v mžiku se na něho vrhá několik nacistů a nastane přetahovaná o jeho pušku. Během chvíle má vykloubené oba palce a natržený pravý ukazováček, přesto pušku ubrání.

  Do toho zazní další výstřely, z vedlejší místnosti začal totiž otevřenými dveřmi střílet strážmistr Křepela. Jedna z ran zasáhla do hrudi Rudolfa Hampla, jenž padl na zem a začal krvácet. Jen kousek od něho leží mrtvý Koukol.

❞ Jedna z ran zasáhla do hrudi Rudolfa Hampla, jenž padl na zem a začal krvácet. Jen kousek od něho leží mrtvý Koukol.

  Jakmile zazněly výstřely, vytrhl se Plass Pardusovi a utekl na chodbu, stejně jako všichni henleinovci. Každý, jak může, mizí ve zmatku ven. Oknem, dveřmi, někteří se snaží ukrýt i uvnitř budovy. Příbek ovšem nechce nechat utéct vraha svého velitele a utíká za ním. Ve dveřích jen tak tak koutkem oka zahlédne hlaveň pušky mířící přímo na něho a instinktivně ucukne. Ozve se hromová rána a Příbek ucítí prudkou bolest v levém nadloktí. Skrze kouř vidí Mädlera, jak se jen kousek od něho, přede dveřmi, snaží opět natáhnout závěr pušky. Strážmistr je však rychlejší. Z jeho karabiny vyjde rána a Mädler se sune k zemi. To již zvenku práskají další rány a na zeď stanice začíná dopadat déšť kulek. Je slyšet řinčení skla a křik. Příbek chce rychle zavřít dveře, ale povede se mu to jen z poloviny. Před výstřely zvenku musí uskočit zpět do stanice. Sotva se však otočí, vidí Plasse, jak se na něho hrne ze zadní místnosti. Henleinovec zřejmě nestačil utéct s ostatními, evidentně kvůli rvačce se strážmistrem Pardusem. To ho stojí život. Sice několikrát vystřelí po Příbkovi z pistole a chce se dostat ven, další rána ze strážmistrovy zbraně se mu však stává osudnou. Ztěžka se posadí na podlahu a už se z ní nezvedne.

  Henleinovci mezitím vyklízejí i náměstíčko a stahují se do okolních domů, četníci uvnitř stanice se opevňují. Ve velitelské místnosti vysazují dveře a přikrývají jimi okno, aby na ně nebylo vidět ze sousedního domu řezníka Kühnla. Několikrát se pokouší dovolat na okres do Falknova, sluchátko je však němé. Tuší, že příští minuty budou zřejmě těmi nejhoršími v jejich životech, ne-li minutami posledními.

  První výstřely vyděsily i paní Pardusovou, která se s dcerou a matkou skrývala v bytě na stanici. V hlavě jediná myšlenka: pryč odtud! Otevírá okno a s dcerou v náručí vyskakuje ven. V zahradě je sice zadrží povozník Lill, který je ale na její prosby po chvíli pustí. Utíkají dál, ale za několik okamžiků je chytí místní učitel Röschenthaler s pomocníky. Jsou odvedeny do Albertova hostince. Co všechno si musí cestou vyslechnout… Nadávky, spílání, vyhrožování, bití, plivání, trhání oblečení, trhání vlasů.

  V Albertově hostinci ji pořádně spoutali. Babičku i malou Věrku tu musela nechat a za chvíli je opět vyvedena ven. Znovu to samé, nadávky, bití, plivání. Provaz se jí zařezává hluboko do rukou. Kam ji vedou?

  Tři zabarikádovaní četníci na stanici mezitím zahájili nerovný boj. Strážmistr Příbek má však prostřelenou ruku, roztržený ukazováček a vykloubené palce, to ho z boje takřka vyřazuje. Pardus s Křepelou, ač zraněni střepinami rozstříleného skla, však z oken stanice pálí na cokoliv, co se kde hne. A úspěšně. Dva ordneři padají mrtví, několik je jich zraněno. Henleinovci svolávají další posily, protože četnická stanice stále odolává. Už přes dvě hodiny.

  Zdá se, že střeliva mají četníci dost na další hodiny boje. Přehouplo se poledne. Čím dál více hrozila možnost, že jim někdo odněkud přijde na pomoc. Zbývá jediná možnost. Pardusová! Vyženou ji před stanici, a jestli se četníci nevzdají, zastřelí ji. Bylo kolem jedné hodiny odpolední.

  Tak ji přivlekli od Albertova hostince. Pevně ji spoutali, ještě víc, než byla. Nemohla se takřka pohnout. Na krk jí hodili uzdu, konec provazu přivázali k okapové rouře a skryti za rohem Kühnlova domu vystrčili nebohou Pardusovou před okna stanice.

  Palba ustala. Bylo slyšet jen hlas vyzývající četníky, hlavně strážmistra Parduse, ať se vzdají. Jinak… Uvnitř stanice se rozhostilo ticho. Co teď? Udělali by to? Udělali. Jsou schopni všeho. Pohled na mrtvého velitele Koukola četníkům stačil. Byli unavení, vyčerpaní. Příbkovi tekla krev z jeho ran, ruka pomalu modrala a přestávala se hýbat. Potřeboval ošetřit. „Půjdu ven,“ rozhodl se Příbek. „Vyjdu beze zbraně, zkusím vyjednávat. Snad mne nechají.“ Odložil pistoli, otevřel dveře a vyšel ven. Viděl, jak se postupně ze všech stran sbíhají lidé, zahlédl pušky, krumpáče, obušky. Snažil se dojít k svázané Pardusové, cestou ale málem omdlel. Ordneři ho zamykají v budově školy.

❞ Odložil pistoli, otevřel dveře a vyšel ven. Viděl, jak se postupně ze všech stran sbíhají lidé, zahlédl pušky, krumpáče, obušky...

  Uvnitř stanice zůstává sám Pardus s Křepelou. Strážmistr Pardus ví, že musí také ven. Nedá se nic dělat. Vybíhá ze stanice. Venku je plno lidí, vidí v jejich rukou zbraně. Běží k manželce, ale nedoběhne. Dav ho sráží k zemi, vyrve mu z ruky pušku, někdo mu vytrhne šavli. Na hlavě cítí údery, na těle kopance, je střelen do ramene. Ztrácí vědomí. Když se za několik minut probere, nikoho nevidí. Neví, kde všichni jsou. Ztěžka se zvedne a snaží se dostat na stanici, ale dav si ho všimne a vyrazí za ním. Kdosi se ožene krumpáčem a Pardus ucítí prudkou ránu na hlavě.

  Podobně jako její manžel dopadla paní Pardusová. Šavlí jejího muže ji někdo dvakrát udeřil do hlavy, až omdlela.

  Poslední minuty života strážmistra Křepely zůstanou už navždy zahaleny rouškou tajemství. Zřejmě když viděl, jak dav sráží Parduse a hrne se dovnitř stanice, vyběhl zadem ven a snažil se utéct pryč, zachránit si život. Nedoběhl však daleko, dostihlo jej několik střel z henleinovských zbraní. Klesl k zemi, kde jej fanatický dav dostihl a „hrdinsky“ jej dobil krumpáči a klacky. Tělo nebohého strážmistra s roztříštěnou hlavou bylo vhozeno do opuštěného dolu, kde bylo nalezeno až ve večerních hodinách. Kdo stál za tímto strašným činem, se nikdy nepodařilo prokázat.


  Ve Falknově měl velitel četnického pohotovostního pluku poručík Václav Beneš již od rána plné ruce práce. Pořád zvonily telefony, ovšem ten z Habartova se neozval. Bylo jasné, že se něco děje. Vyslaná motohlídka se vrátila zpět s tím, že se stala u Habersbirku terčem střelby.

  Velitel Beneš tedy vyslal posilu patnácti četníků, kteří dorazili kolem čtrnácté hodiny. I oni se po svém příjezdu do Habersbirku museli urputně bránit, kdy ze všech stran zněla palba, z věže kostela se dokonce ozval samopal nebo kulomet. I v jejich řadách jsou padlí.

  Bilance oněch několika hodin je více než krvavá. Jen tady, v Habersbirku, jsou čtyři mrtví četníci, Jan Koukol a Antonín Křepela z řad místních, Stanislav Roubal a Vladimír Černý z posil. Další oběti jsou v nedalekém Schwaderbachu a Gossengrünu. Vraždy československých četníků příslušníků Stráže obrany státu nebo financů pokračovaly až do října 1938. Během několika týdnů jich téměř čtyřicet položilo život za naši Československou republiku.


  Poslední dějství habartovského případu začalo v květnu 1945, jen několik dní po skončení války, kdy orgány obnoveného československého státu začaly v Habartově se zatýkáním těch, kteří se před sedmi lety účastnili zdejších krvavých událostí a kteří nestačili zmizet či je neodvál vír války. Zatýkání probíhalo i v následujících letech a do roku 1948 bylo zatčeno a obviněno celkem sedmdesát tři osob. Šedesát šest z nich bylo pak odsouzeno k nejrůznějším trestům odnětí svobody. V šesti případech byl vynesen trest smrti. Viníci byli oběšeni na nádvoří chebského soudu 20. dubna 1947, v den narození Adolfa Hitlera.

❞  V šesti případech byl vynesen trest smrti. Viníci byli oběšeni na nádvoří chebského soudu 20. dubna 1947, v den narození Adolfa Hitlera

  Habersbirk se dnes jmenuje Habartov. Během několika desetiletí se změnil k nepoznání, větší část starého Habartova musela ustoupit těžbě uhlí a zmizela z povrchu zemského. I pomníček padlým se několikrát stěhoval. A z Falknova nad Ohří se po válce stal Sokolov, ze Schwaderbachu Bublava a Gossengrünu je Krajková.

  Jan Pardus neměl klid ani několik let po těchto tragických událostech. V roce 1942 je německým soudem v Chebu obviněn, že zastřelil svého velitele Koukola a za vraždu mu hrozí trest smrti. Kupodivu je nakonec osvobozen a v roce 1944 se stává četníkem v Kamenici nad Lipou v okrese Pelhřimov. Zde se dočkal osvobození a vstoupil do nového Sboru národní bezpečnosti. Byl jedním z hlavních svědků v procesu s pachateli násilí v Habartově před Mimořádným lidovým soudem v Chebu. Po válce sloužil na stanici v Cholticích, stal se okresním velitelem v Chrudimi a poté sloužil ve Vysokém Mýtě. Ze sboru byl propuštěn v listopadu 1949 a až do důchodu konal jen příležitostné práce. Zemřel roku 1994 v šestaosmdesáti letech v Měchenicích u Prahy, kde je i pohřben.

Zobrazení: 1859