Použití zbraně s výsledkem

Rubrika: Historie Zveřejněno: pátek 15. listopad 2019 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

  Je časné ráno, polovina května. Sluneční paprsky sice už osvětlují terén, ale teď, těsně nad ránem, ještě nehřejí. Opuštěnou zalesněnou krajinou se obezřetně pohybují dva muži. Na sobě mají ošuntělé a seprané šedivé uniformy. Snaží se zůstat nenápadní a skrytí před náhodnýma zvědavýma očima. Využívají kdejakou terénní vlnu, každý remízek i strom. Sem tam se zastaví a ve snaze zůstat nezpozorováni strnou nebo sebou plácnou na zem. Občas stráví několik dlouhých minut pozorováním okolí. Nervy napnuté k prasknutí, oči přimhouřené, uši nastražené. Dorozumívají se jen gesty, posunky, jednotlivými slovíčky nebo tichými krátkými větami: „Wir können! - Jetzt! - Vorsicht, Walter! - Ja, klar! - Schnell, komm, komm! - Scheisse! - Komm, Helmut! - Jetzt nicht! - Hörst du? Hörst du einen Hund? - Scheisse... Nein, nein!!! - Mein Gott, bitte, nein, bitte, nein... Das sind Hunde!!! Scheisse…“

   Je dvanáctého května roku 1949. Od konce války uplynuly už čtyři roky. Walter Berg a Helmut Wada jsou němečtí váleční zajatci a jsou to muži na útěku. Jen před několika málo hodinami uprchli z tábora „Vojna“ na Příbramsku. Na jejich stopu narazila policejní hlídka se služebními psy v opuštěné pískovně pouhých několik kilometrů od tábora. Dvakrát se ozve česky „Stůj, stůj!“, jednou německy „Halt!“ a pak už jen vzduch rozetnou dvě dávky ze samopalu... Tehdejší oficiální terminologií řečeno: použití zbraně s výsledkem. Výsledkem jsou dva mrtví. První mrtví ve spojení s příbramským uranem. Tzv. použití zbraně s výsledkem bude během několika následujících let zaznamenáno ještě ve čtyřech desítkách případů.

  Výsledek šetření? „Oba zajatci uprchli z trestaneckého zajateckého tábora a snažili se co nejrychlejším způsobem dosáhnouti státních hranic. Jednalo se o nebezpečné zločince, protože byli zaměstnáni v podniku pro obranu státu důležitém a mohli z tohoto odnášeti vzorky rudy nebo plány, aby je předali nepřátelské cizí moci... Použití zbraně považuji za odůvodněné...“

Jednalo se o nebezpečné zločince, protože byli zaměstnáni v podniku pro obranu státu důležitém a mohli z tohoto odnášeti vzorky rudy nebo plány, aby je předali nepřátelské cizí moci... Použití zbraně považuji za odůvodněné...

  Oba mrtví vojáci patřili do skupiny německých válečných zajatců, kteří sem byli deportováni ze Sovětského svazu na těžbu uranu. Uran se už v průběhu druhé světové války stal strategickou surovinou a sehrál důležitou roli při mocenském soupeření Sovětského svazu a Spojených států. Mezivládní dohodou mezi SSSR a Československem z listopadu 1945 jsme se „dobrovolně“ zavázali k intenzivní těžbě uranu a výlučným dodávkám vytěžené suroviny do Sovětského svazu.

  Poválečné Československo, stejně jako jiné státy, se však potýkalo s akutním nedostatkem pracovních sil. Nedostatek zaměstnanců v hornictví a těžkém průmyslu obecně byl zpočátku řešen nasazením německých válečných zajatců, nejdříve několika set těch, kteří byli zajati na československém území. V dalším období bylo z různých sovětských zajateckých táborů přivezeno dalších necelých pět tisíc zajatců. Byli rozmístěni u Jáchymova, Horního Slavkova a konečně tady, u Příbrami. Všude tady byl uran.


  Několik kilometrů od Příbrami, nedaleko obce Lešetice, vyrostl speciální tábor. Postavené dřevěné baráky se až nápadně podobaly těm z koncentračních táborů. Název tábora? Vojna – tak se totiž jmenuje nedaleký vrch. Vrch Vojna, tábor Vojna. Na tehdejších turistických mapách je uvedena jeho výška: 666 metrů nad mořem... 666...

  V roce 1947 pracovalo v dolech celkem dva tisíce německých zajatců, ale už v roce 1948 jejich počet vzrostl na 4238 bývalých vojáků. Váleční zajatci tvořili plné dvě třetiny pracovníků tehdejšího podniku Jáchymovské doly, n. p.!! Oproti pobytu v SSSR, který měl jiných starostí dost, si notně polepšili. Strava a zdravotní péče byly nesrovnatelné, příchozí zajatci i přes těžkou (osmihodinovou) práci podle lékařských měření přibývali na váze a ke stížnostem docházelo jen výjimečně. Ztráty na životech jsou, cynicky řečeno, podle doposud nalezených záznamů vzhledem k jejich celkovému počtu zanedbatelné: čtyři jsou zastřeleni na útěku, čtyři zemřeli následkem nemoci a devatenáct zemřelo na následky úrazu.

  Rovněž stojí za pozornost, že v rámci tábora Vojna existoval trestní tábor pro celou zajateckou oblast – za útěky, antisovětská vystoupení a porušení režimu se v trestním táboře ocitlo 137 německých zajatců. Nejhorší trest? Žádná korekce, žádná samotka... Nejhorším trestem bylo odeslání zpět do SSSR.

  V letech 1949–1950 jsou na základě mezinárodních smluv zajatí němečtí vojáci propouštěni a transportováni na území tehdejší nově vzniklé NDR.

  Jenže jak nahradit tuto levnou pracovní sílu?



  Za námi je Vítězný únor 1948. Ve věznicích se ocitají lidé, kteří marně přemýšlejí, čeho se vlastně dopustili. A také platí zákon č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce (TNP). K tomu, aby byl občan přikázán do tábora nucených prací, nemusel spáchat žádný trestný čin. Na to, aby byl preventivně do tábora poslán, stačilo pouhé podezření, že by takového činu byl schopen. Svá provinění se lidé dozvídají nejen z úst prokurátorů, soudců, vlastních obhájců (obhajoba je přece součástí obžaloby), ale i od komisí, zřízených podle zmíněného zákona a jejichž členy jmenovaly krajské národní výbory. Nemilosrdná pěst dělnické třídy...

  V Národním archivu, ve složce Branně bezpečnostní komise ÚV KSČ, v kartonu 104 se mj. nachází zápis ze schůze krajských komisí ze dne 15. 12. 1948 pro zařazování osob do TNP: „Tento zákon znamená revoluci v právu, neboť nepotřebuje trestný čin k zásahu. Je to zákon preventivní, tzn. předchozí opatření proti trestným činům.“ Další doklady z téhož kartonu uvádějí, jak se lze do TNP dostat: „... stýká se s cizinou; jeho sestra je rakouskou státní příslušnicí; nemá kladný poměr k našemu zřízení; poslouchá cizí rozhlas; nesouhlasil se znárodněním; je to majitel přepychové vily; stýká se s reakcionáři; vyhýbá se práci...“ Tyto komise v době svých působení (prosinec 1948-srpen 1950) se zabývaly téměř jednatřiceti tisíci návrhy a do táborů nucených prací nakonec poslaly necelých sedmnáct tisíc osob. Oficiální výraz pro osoby zařazené do TNP touto cestou může znít našim uším poněkud zvláštně: chovanec.

  Ostří nenávisti poúnorového režimu se prioritně zaměřilo proti členům bývalých nekomunistických politických stran, příslušníkům nekomunistického odboje za okupace, církvi, rodinám soukromých rolníků, demokraticky orientované inteligenci... Proti buržoazním nacionalistům, sionistům, reakcionářům, napomáhačům imperialistů... A postupem doby i proti vlastním... Revoluce začala požírat své vlastní děti...

  Byla snaha internovat a uvěznit režimu všechny „nepřátelské“ a „nepohodlné“ osoby a ty využít v národním hospodářství. A spolu s nimi i vězně kriminální, odsouzené za černý obchod, krádeže, šmelinu, loupeže, násilí, vraždy. Dále tu byla početná skupina vězňů tzv. retribučních – zrádci a kolaboranti z doby hitlerovské okupace. Tihle všichni se měli převychovat prací a politickými školeními na spoluobčany, kteří s radostí a úsměvem budují lidově demokratickou společnost.

  Je třeba zmínit, že jak „chovanci“, tak odsouzení dostávali za svou práci řádnou mzdu. Průměrná mzda v roce 1949 činila necelých devět set korun. V táborech si však chovanci a vězňové vydělávali úplně jiné částky. Výdělek zařazených žen se většinou pohyboval mezi 2000–3000 Kčs, ale nejvyšší výdělky mohly dosáhnout až 4500 korun. Muži v TNP tehdy zastávali profese od údržbářů po horníky uranových dolů a jejich výdělky začínaly na dvou tisících korunách. V uhelných dolech si v průměru přišli na 3300 Kčs, v železárnách to bylo ještě o dvě stě korun více a na rudných dolech běžně vydělali zhruba čtyři tisíce korun. Jestliže ale člověk překračoval normy, mohl si přijít až na 7000–8000 korun. Vězňové dostávali jen několik korun denně formou kapesného (v případě plnění norem), utratit je mohli v místní kantýně. Oficiálním „zaměstnavatelem“ v případě těžby uranu národní podnik Jáchymovské doly.

  Přestože uvedené finanční částky mohou na první pohled ohromovat, neměli bychom zapomínat na několik věcí: část výdělků jim odčerpával stát na náklady spojené s vězněním. Dále v roce 1953 přišla měnová reforma, která velkou část „úspor“ silně znehodnotila, ale především v těchto táborech byli mnozí lidé naprosto nespravedlivě a nezákonně. Kdyby si chtěli například tehdejší rolníci takové peníze vydělávat, mohli opustit svá pole a nastoupit do těžkého průmyslu dobrovolně a vyhnuli by se tak odsouzení za to, že odmítali hospodařit na nově přidělovaných, stále kamenitějších a vzdálenějších polích a nemohli proto splnit předepsané dodávky...



  Vraťme se však na Příbramsko. Z Vojny se stává největší tábor nucených prací v oblasti těžby uranu v Československu. Po reorganizaci už byl označen jiným termínem, byl to tzv. „Nápravně pracovní tábor“.

  Počet zdejších vězňů neustále roste. V březnu 1950 se v táboře nachází 530 vězňů, o rok později je jich už téměř osm set, v březnu 1953 je to skoro tisícovka a v únoru 1959 počet trestanců dosahuje již necelých dvou tisíc.

  Vězni nepracují jen na několika blízkých uranových šachtách, ať už v podzemí, nebo na povrchu. Pracují přímo v táboře na údržbě a pomocných pracích, a podílejí se také na výstavbě příbramského sídliště. V hlubině se pracuje na tři směny. Pamětník Jaroslav Metyš v roce 2004 vypráví: „Neměli jsme ochranné pomůcky, do fáraček tekla voda, v podzemí bylo kolem třiceti centimetrů vody... Voda kapala ze stropu... Neměli jsme pořádné gumáky... Jediná výhoda byla v tom, že se v podzemí mohlo kouřit... Nasazovali nás samozřejmě na tu žílu, kde bylo největší záření, protože těch pár civilistů, kteří byli na předku, šetřili. Norma byla sedm vozíků „forotu.“ Pro člověka, který nebyl zvyklý fyzické práci, byla nesplnitelná. Mně pomáhali fyzicky lépe vybavení kamarádi, jinak bych asi pořád chodil na šichty. Kdo nesplnil plán, byl bez jídla zařazen hned do následující pracovní směny.“  

Pro člověka, který nebyl zvyklý fyzické práci, byla nesplnitelná. Mně pomáhali fyzicky lépe vybavení kamarádi, jinak bych asi pořád chodil na šichty. Kdo nesplnil plán, byl bez jídla zařazen hned do následující pracovní směny...

  Vybavenost pracovními pomůckami byla naprosto tristní. Kontrolní komise ministerstva spravedlnosti v roce 1951 konstatovala, že „ačkoliv je povinností Jáchymovských dolů vybaviti vězně, kteří pracují na mokrých pracovištích, ochranným gumovým oděvem a obuví, po dlouhou dobu se tak nestalo. Mnozí vězni museli pracovat v normálním oděvu, což mělo vliv na jejich pracovní výkon, ale také na jejich zdravotní stav. Koncem roku 1950 chybělo pro vězně asi dva tisíce párů gumové obuvi, velké množství fáracích obleků a ochranných přilbic.“    

  V honbě za co nejvyšším množstvím vytěžené rudy byly opomíjeny bezpečnostní předpisy,  podnik neprováděl bezpečnostní školení, nedostatečně vězně poučil o chování v dolech. Zpráva ministerstva spravedlnosti se o tomto problému říká následující: „Správa jáchymovských dolů nevěnuje náležitou pozornost hornopolicejním předpisům a předpisům o zábraně úrazů.

  Důsledkem byly časté pracovní úrazy a úmrtí. Nejčastější příčinou byly pochopitelně závaly horninou. Další skupinou byly úrazy při dopravě (ať už na povrchu nebo v důlních klecích), při trhacích pracích, nadýchání se zplodinami a následnou otravou, smrt elektrickým proudem, ale také sebevraždy... Jistou dávku tajemství skrývají ty případy úmrtí, které nebyly nikdy spolehlivě objasněny, a jejich nejpravděpodobnější příčinou je prachsprostá vražda. Na útěku z pracovních táborů bylo podle dosavadních zjištění zastřeleno celkem 39 mužů (z toho čtyři němečtí zajatci). Mnozí byli zastřeleni až po určité době, např. při přechodu státní hranice. Jindy se objevily podivné okolnosti: třiadvacetiletý Jan Mikoláš byl podle protokolu zastřelen při pokusu o útěk. Jenže jeho šance na útěk byla už na první pohled nulová. Nejspíš se jednalo o zoufalý způsob sebevraždy...

Třiadvacetiletý Jan Mikoláš (odsouzen za znásilnění) byl podle protokolu zastřelen při pokusu o útěk. Jenže jeho šance na útěk byla už na první pohled nulová. Nejspíš se jednalo o zoufalý způsob sebevraždy...

  Co je však mimo jakékoliv lidské chápání: možnost velitele tábora nevydat tělesné ostatky pozůstalým. Bylo na jeho rozhodnutí a libovůli, zda tělo zemřelého vydá rodině, nebo pohřeb vypraví Sbor vězeňské stráže, nebo se pohřeb s obřadem vůbec neuskuteční... V Národním archivu se třeba dochoval tento dopis z května 1957: „Vážení soudruzi! Včera byl u nás náš strýc a vyřizoval nám, že podle Vašeho rozhodnutí zůstanou ostatky našeho tatínka, Vladimíra Požára, 08090/P, na hřbitově v Ostrově. Prosíme Vás proto znovu my, děti, abyste nám tatínka poslali, protože maminka je nemocná, bere jen invalidní důchod a nemáme tolik peněz, abychom za tatínkem mohli jezdit tak daleko. Slibujeme Vám za to, že se budeme dobře učit, aby z nás vyrostli dobří občané našeho lidově demokratického státu. Míru zdar! – Ruda, Maruška, Vladěna a Jirka Požárovi, pionýři národní školy v Dobšicích, pošta Znojmo.“


  Za nesplnění norem, účast na protestní akci nebo hladovce a za mnoho jiných provinění hrozí vězni kázeňský trest. Menší příděly stravy, zákaz návštěv, umístění v korekci... 

  František Horák, někdejší vězeň, o mnoho let později vzpomínal: „Dali nás všechny do bunkru, který má výměru asi 4 x 4 metry. Bylo nás tam asi pětačtyřicet. Nedalo se dýchat, byli jsme namačkaní jeden na druhém. Převážná většina odsouzených zvracela a močil jeden za druhým, nikde nebylo ani kousek místa. Jako záchod jsme měli kbelík, který přetékal. Někteří v tom seděli i leželi, už se nemohli udržet slabostí na nohou a vzduch žádný... Ráno nám otevřeli, byli jsme hnusně špinaví, vyčerpaní, nevyspaní a hned jsme šli do práce na šachtu...“ 



  Během těch let Vojnou projdou stovky politických vězňů – vědci, umělci, duchovní, politici, hokejoví mistři světa z let 1947 a 1949. Hořkou ironií osudu je skutečnost, že se zde objevili mnozí hrdinové protinacistického odboje. Občas se tedy stalo, že v důlní kleci se bok po boku v jedné pracovní četě ocitli bývalí vojáci naší československé armády východní i západní, hitlerovští váleční zločinci, kolaboranti a zrádci. A navrch kriminálníci, kteří měli na svědomí i ty nejtěžší zločiny.

  Dva roky tady byl vězněn československý válečný stíhač ze západní i východní fronty generál František Chábera. Několik let zde byl vězněn plukovník Bohumil Zelenka, který během okupace úzce spolupracoval v londýnském exilu s Janem Masarykem (odsouzen na 18 let). Byl tady důstojník 1. pěšího praporu 1. československé brigády plukovník Pravomil Reichl (odsouzen na doživotí). V lednu 1954 při důlním neštěstí zahynul letecký mechanik 312. čs. stíhací peruti RAF a účastník letecké bitvy o Británii, Sylvestr Müller (odsouzen na doživotí). Pět let na Vojně strávil účastník domácího odboje Stanislav Svozil, odsouzený k smrti už německým soudem za okupace. A mnozí další s podobným osudem, dalo by se pokračovat…

  Nápravně výchovný tábor Vojna byl zrušen prvního června 1961. Poté celý areál převzala a do roku 2000 využívala armáda.


  V lednu 2001 byl areál prohlášen kulturní památkou a v roce 2005 po náročné rekonstrukci zpřístupněn veřejnosti jako pobočka Hornického muzea Příbram. Ačkoliv historie vězeňského lágru Vojna nebyla dlouhá, musíme povědomí o jeho existenci a jemu podobných zachovat pro další generace. 

 

Zdroj: PhDr. František Bártík, Zemřelé nesvobodné pracovní síly v oblastech produkce uranové rudy 1946-1986

Poděkování: PaedDr. Josef Velfl, Mgr. Václav Trantina

Zobrazení: 1280